Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 28.

Co se stane mezi Edwardem a Bellou? Skočí? Neskočí? To se dovíte v dnešním dílku. Jinak bych byla ráda, kdybyste tu zanechali komentáře, a moc děkuji za ty předešlé. PeTi

„Stůj,“ zoufale jsem zakřikl.

„To je jen přelud. Alice to určitě neviděla. Teď kdyby tu byl můj milovaný, tak by ho to zdrtilo, jak mu umírám před očima a to já nechci,“ mumlala si pro sebe a udělala další nerozhodný krok. Avšak terén se snížil a jí to podklouzlo… Naštěstí tam nebyl kraj, tak jen spadla na zem.

„Au,“ řekla si pro sebe. Tohle bylo jako mučení. Vyšel jsem z okraje lesa a šel za ní. Potichounku jsem našlapoval, až jsem stál za jejími zády. Pořádně jsem se nadechl, ač jsem to nepotřeboval.

Písnička:

Bella:

Udělala jsem pár kroků k okraji. Terén nebyl nejrovnější… Sklouzla jsem, ale spadla na skalnatou zem.

„Au,“ zaklela jsem dost nahlas, že se i z lesa ozývala má ozvěna. Zvedla jsem se na nohy a pozorovala onen východ Slunce. Za mnou něco křuplo. Lekla jsem se a znovu slítla na prdel, při tom jsem si udělala něco s kotníkem. Okamžitě jsem se za něj chytla.

Se strachem jsem se otočila a podívala za zdrojem toho křupnutí. Stál tam můj přítel a na mě upíral svůj pohled. V obličeji se mu nacházel velký smutek, zdrcenost, zklamání, nechápavost a láska ke mně. Měl svěšená ramena a celý byl skleslý.

„Bell,“ promluvil velice procítěně. Jen při vyslovení mého jména se mé srdce zachvělo a já pocítila, ani ne vteřinovou zástavu. Bylo mi ho líto, ale jinak to nešlo. Nemohla jsem všem ubližovat.

„Prosím neodcházej ze světa, rozmysli si to. Už kvůli mně. Vždyť já tě natolik miluju. Tak proč?“ ptal se velice smutně a z jeho hrudi byly slyšitelné vzlyky. Více jsem se na něho otočila.

„Já už nemůžu nadále nikomu ubližovat. Jen si vezmi, kolika lidem jsem za poslední měsíc ublížila. Nejvíce tvé rodině. Tohle nevydržím, nejsem ta bytost, která by se v tom vyžívala… Já ne… Edwarde.“ Po vyřknutí věty se mu obličej zkroutil do velice bolestivé grimasy.

„Takže mě už nemiluješ?“ Tyhle slova pro mě byly jako dýka… Dýka do srdce.

„Jak tě tohle může napadnout? Samozřejmě že tě miluju. Ale musíš mě pochopit, že nechci být jen na obtíž. Jako parazit, který se přiživuje.“ Při té poslední větě padl zlomeně na kolena.

„Prosím, neopouštěj mě. Copak nerozumíš mým citům, které k tobě chovám? Bell, když spíš a já tě pozoruji. Představuju si s tebou budoucnost. Ty jsi má výjimečná manželka a já tvůj věrný manžel, který tě bude milovat, dokud se něco nestane. Je to velice sobecké, to uznávám. Ale prosím, nekaz mi tu představu,“ odříkával a mně se začaly kutálek veliké slzy po obličeji.

„Najdeš si někoho lepšího, než jsem já. Co by tě se mnou čekalo? Jen trápení. Ani dítě bych ti nemohla dát. Prostě já nejsem normálně fungující bytost. Stala bych se ráda tvojí manželkou. Ale v tomhle životě, který jsem ti zkazila, to bohužel nebude. Omlouvám se ti za všechnu tu způsobenou bolest, kterou jsem způsobila. Miluji tě a tam nahoře to bude stejně. Vem si, že bych stejně jednou musela umřít jako stará scvrklá žena. Kdybych si tebe vzala a ty bys nestárl, lidem by to přišlo divný. Já bych nesnesla ten pocit, že ty nestárneš a já už budu bezvýznamná osoba, na kterou přijde čas a ona tu už nebude. Našel by sis někoho… I když budeš teď tvrdit, že ne. Ale tu samotu bys nevydržel. Vím, že mě nechceš určitě přeměnit. Radši jsem tě nikdy touhle myšlenkou neobtěžovala, protože bychom se pořád kvůli tomu hádali. Tak si říkám, proč neumřít teď. Radši jako mladá, ale stará rozhodně ne. Já… Jsem na dně, lásko,“ odříkávala jsem každé slovo a u toho plakala. Šaty jsem měla celkem promáčené od mých slz. Edward mě jen se smutkem sledoval na kolenou.

„Nikdy jsem neřekl, že bych tě nepřeměnil. Už nevím jak ti to říct, naznačit, cokoliv, jen aby tě to odlákalo od toho činu. Nejde o to, že bys mi nemohla dát dítě, ale upíři ho nemůžou mít vůbec. Kdybych tě proměnil, časem by ti došlo, že chceš rodinu. Ne se pořád potácet věčností. Navíc mě by nevadilo být s tebou, když budeš stárnout. Aspoň by sis užila plnohodnotný lidský život. Nedávej svůj život všanc, když si takhle mlaďoučká. Mě by tohle nikdy nenapadlo. Jestliže ty skočíš… Pojedu za královskou rodinou a nechám se tam zabít, protože bez tebe bych byl nula, nicka, prostě a jednoduše už bych to nebyl já. Nedokážu jen pomyslet, že bys mi zmizela z očí. Nebo přímo přede mnou se zabila. Na to bych nikdy nezapomněl,“ mluvil velice procítěně, kdyby mohl tak by ronil slzy. Bylo mi ho líto, ale rozhodnutí je rozhodnutí.

„Odpusť,“ řekla jsem jediné slovo. Naplno jsem se rozvzlykala a přistupovala blíže k okraji.

„Nedělej to!“ zmučeně zakřičel. S pláčem jsem otočila k němu obličej.

„Já chci být jen šťastnější a najít své místo, zde to ale není pro mě,“ vážně jsem odpověděla.

Edward byl během setiny sekundy u mě a ze zadu mě objímal.

„Nedělej to těžší než to je. Rodině vysvětli, jak se to celé mělo,“ promluvila jsem a protočila se mu v objetí, dala mu poslední pusu a odtrhla se od něho. On se jen tak nenechal odbít a pokračoval ve zbytečném přemlouvání.

Počasí se náhle změnilo. Obloha nebyla světlá, nýbrž ji zakryly temně šedivé dešťové mraky, které patřily k zdejší krajině.

„Neznám hranice pro mou lásku k tobě. Tohle jsem ti nedávno řekl… Tak to dodržím. Je mi jedno, co si udělala. Ať to bylo dobré nebo zlé. Věř mi, nejsi jediná, která dělá chyby. Vím, že i já je dělal. Z nich jsem však poučil. Dej si, ještě jednu šanci,“ dořekl a hlavu spustil dolů. Pro mě to byla další rána a já si uvědomila, o co bych přišla. O přítele, který mě nadevše miluje, neustále mi vyznává lásku a dokazuje, co ke mně cítí. Dále o jeho rodinu, která mě bere jako svého člena, bez kterého by se nedokázali obejít.

Nevím, co se to celou dobu se mnou dělo, ale nyní mi byla jasná jedna jediná věc. Musím se naučit žít s tím, že jednoho dne umřu.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu za své chování. Nevzhlédl, jen poodstoupil deset kroků a čekal, co se bude dít dál.

„Takže to bylo celý marný? Radši jsem sem neměl chodit. Už jsem pochopil, že ti v tom nezabráním, a ty si budeš dělat, co si umíníš. Ale jednu věc si zapamatuj… Miluji tě.“ To jak odříkával tato slova, se mi zapisovala do paměti. Mohla jsem si za to sama. Z ničeho nic začalo pršet. Pršelo dost prudce.

„Jenže je tu menší nedorozumění. Dala jsem na tebe. Omlouvala jsem se ti za své chování. Někdy by vážně bylo lepší, kdyby si mi mohl číst myšlenky.“ Tohle mu nedalo, vzhlédnul s nadějí v obličeji i v očích. Rozevřel své dlaně. Pořád jsem byla k němu otočená. Udělala jsem krok zpět v domnění, že tam bude pevná zem a já se budu moct lépe od ní odrazit. Jenže mě čekalo jen prázdno. Vůbec jsem to nečekala. Jak jsem šlápla do prázdna, celá rovnováha těla byla ta tam a já se pomalu řítila dolů ze skály.

„Tohle jsem teď nechtěla,“ zanaříkala jsem, když jsem padala. Stačila jsem se ještě podívat na ten osudný okraj a zahlédla jsem…

Shrnutí

Kapitola 27. » Kapitola 29. Se

Kapitola 30.

Doufám, že se dnešní dílek aspoň trochu líbil. Mám na vás zásadní otázku. Možná, že tuhle povídku dokončím... Jaký chcete konec? Příště by byla MOŽNÁ poslední kapča... Tak se správně rozhodněte, co byste tak chtěli... Díky za všechno. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 28.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: