Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 27.

Bells se pohádá s Charliem. Jaký následek bude mít ta událost? A co na to Edward řekne, na Bellino rozhodnutí? Prosím přečtěte si. Jinak zanechte prosím komentíky, ať vím, že se vám to líbilo. Díky. PeTi

„Se ti určitě zdálo,“ bránil se Edward.

„Hele, nekecej mi tady nesmysly, když to vím. Tak zaprvé, takových jako si ty znám asi tři. Taky jsou ‚vegoši´. Pak jsi hrozně ledovej. A nečekal bych, že to kdy řeknu, ale hrozně kráásnej. Ještě něco? A doufám, že nic neuděláš mé sestřičce. Já… totiž taky chodím s upírkou.“ Tak tohle nás velice mile překvapilo.

„Jo, máš deset bodů. Jste, ale zajímavá rodinka. Tady tvá sestřička o nás taky věděla. No nic. Já budu muset jít na lov… Tak se tu zatím mějte. Zlato.“ Otočila jsem se na něj „ Miluju tě,“ naznačil rty a rukama udělal srdíčko ve vzduchu. Pak mě naposledy políbil a odešel.

písnička:

Bella:

Edward odjel k večeru a my s bráškou jsme čekali na příjezd Charlieho. Zrovna něco parkovalo před domem a já zahlédla kuchyňským oknem Charlieho auto. Pey byl z toho značně nervózní.

Zlehounka otevřel dveře a vešel do chodby, kde jsem na něj čekala s Peyem.

„Ahoj, Bells. To už jsi vyměnila Edwarda?“ zeptal se taťka.

„Jak víš, že chodím s Edwardem?“ Pro změnu jsem se ptala zase já a přistoupila jsem k němu blíž.

„Ale vždyť jde vidět, že spolu chodíte. Nebo jste aspoň chodili. Tak mi řekni, co jsi dělala o Vánoční svátky? Neříkej, že si byla jen s Alice.“ Tatíček mě tedy krásně prokouknul a já poraženecky kývla hlavou.

„Představíš mi tedy tohohle mládence?“ Zvídavost mu nedala a pořád to dokola opakoval.

„Tati… tohle je tvůj syn Peyton.“ Po zaznění těchto slov se mu změnil obličej na přemýšlivý.

„Tak to já nejspíš budu tvůj táta,“ odpověděl a šel si hledat jídlo do kuchyně. Až se táta najedl, tak brášku vyzvídal a chtěl o něm vědět co nejvíce.

Charlie, po skoro dvou hodinovém hovoru s námi, začal zívat, a tak si šel lehnout. My si s bráškou povídali skoro až do tří do rána. Já si dokonce všimla, že se Charlie velice změnil za tu dobu, co tu byl Pey. Více se rozpovídal a nekoukal na sport, jako je ve středu zvykem. Do postele jsem se dostala velice pozdě.

Pey byl u nás až do Nového roku. Emmett se o něm dozvěděl a chtěl se s ním setkat. Umožnila jsem mu to přání. Velice se podobali ve svém chování. Oba byli vtipálkové. Na Edwarda udělal Pey velký dojem, protože mě musel mít neustále na dohledu a měl o mě strach. To se zajisté nelíbilo mně.

Po odjezdu Peye se Charlieho chování velice změnilo, nechápala jsem, co se s ním stalo. Před tím se nikdy tak nechoval.

Poté co brášky auto zmizelo za obzorem, mě odchytl Charlie a pokynul na sedačku v obýváku.

„Nechceš mi říct, jak jsi věděla o bratrovi?“ optal se dost hrubým hlasem. Opravdu jsem to nechápala.

„Mamka mi před měsícem o něm nenápadně řekla.“ Propaloval mě velice zlým pohledem.

„A to si mi to, jako nemohla říct, že víš o něm? Asi ne co? To ti nepřipadalo, tak důležité, to říct svému otci, který víc jak patnáct let hledá svého syna?“ Jeho hrubost v hlase se zvyšovala a začal na mě řvát.

„Prosím tě, tati, klídek a neřvi na mě. Ty jsi nebyl za celou tu dobu schopný mi to jen naznačit, nebo to vyklopit celý. Ne. Tak proč bych ti měla říkat zrovna tohle? Je to tvůj syn a ty jsi policista, takže kdybys jen trochu projevil zájem. Tak jsi o něm už dávno věděl. Já nemůžu za tvojí lenost.“ Charlie se naštval a dal mi facku. Já se chytla za čelist, ale pořád jsem vyčkávala na jeho reakci.

„Ty mi nebudeš říkat, co dělám. Jasný? Proč bych ti měl o něm vůbec říkat? Tebe by to stejně nezajímalo,“ mluvil jedovatě a jeho pouto k synovi se zvětšovalo a nahrazovalo, co těch patnáct let bylo opomenuto. Byl už tak moc naštvaný, že si převrhl i plechovku s pivem. Vrhl po mě zlostný pohled a i na poloprázdnou plechovku s pivem.

Já už tu tíhu jeho emocí nezvládala a s rozklepanýma nohama jsem se rozběhla k sobě do pokoje. Zamkla jsem dveře, svezla se po nich a začala tiše plakat. Štvalo mě, jak se poslední dobou Charlie ke mně choval. Když tu byl bráška, tak se mě ani nevšimnul a přehlížel mě.

Pořád jsem nad vším přemýšlela. Došla jsem k závěru, že za všechno stejně můžu já. Ruku jsem si poranila a Emm měl co dělat, aby se udržel. Dále to, že jsem neřekla Charliemu, že vím o bráchovi. Sečteno, podtrženo… za všechno jsem si mohla sama. I za tu hádku s Edwardem.

Uvědomila jsem si, že každému jen nevědomky ubližuji, proto se musím potrestat. Už jsem i vymyslela způsob, co provedu. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, aby Alice nic neviděla. Ale možná, že i tak by nic neviděla… Mívá dost často přeházené vize. Na papír jsem napsala vzkaz pro Edwardovu celou rodinu:

Miláčku…

Promiň, že nedokážu normálně uvažovat, ale zjistila jsem, že jen všem okolo ubližuji… Dokonce i tobě, protože tě dráždí má krev, a ty se musíš ovládat. Rozhodla jsem se skoncovat se životem. Dneska jsem se pohádala s tátou. Začala na mě řvát, že jsem mu nepověděla o bráškovi. Pamatuj si, že jsem odcházela odtud s láskou k tobě. Vždycky jsem tě milovala a milovat budu… I tam nahoře. Najdi si někoho lepšího. Lepšího než já… Krásnou upírku… Budete spolu šťastní… Se mnou bys byl jen těžko. S takovou lidskou zrůdou, která ubližuje nevědomky všem okolo. Prosím nezlob se na mě, ale nevím jak dál. Díky tobě jsem poznala, co to láska je. Děkuji ti za to. Miluji tě, Lásko.

Alice, Rose, Esmé, Carlisle, Jaspere, byli jste mi skvělými přáteli i v době, kdy jsem nevěděla určitě vaší totožnost. Chci se vám omluvit za své chování… Promiňte, brala jsem vás jako rodinu a přesto jsem vám hodně ublížila. Miluji Vás.

Emmette, omlouvám se za to, že tě podráždila má krev. Kvůli mně se objevilo tvé pravé já… Prosím odpusť. Byl jsi skvělý i se svými urážlivými vtípky… Díky tobě jsem ožila a začala si více užívat. Mám tě moc ráda Emme.

Až to budete číst… Nejspíš už bude po všem.

S láskou… Isabella Marie Swan.

V noci jsem opustila dům. V ruce jsem držela baterku a šla pomaličku do lesa. Měla jsem jen jeden cíl, a tím byla nedaleká rokle. Rokle… Tak o tom byly ty obrázky… Nakonec vidím jen v obrázkách, jak se co stane. Rokle byla vzdálená tak dvě hodiny cestou lesem. Cestu jsem si nadevše užívala, protože jsem věděla, že to jsou mé poslední kroky v životě. Skoro pořád jsem vzlykala, že musím opustit Edwarda. V tu dobu to bylo to nejlepší řešení.

Pomalu za svítání jsem došla k rokli. Posadila jsem se na kraj a jen vyčkávala na ten správný okamžik.

Edward:

S Emmem jsme jedli krvavý medvídky od Belly. Když v tom Alice dostala vizi. Já jí nějak nesledoval. Alice došla za mnou a mákla mi na rameno.

„Edwarde, mám takový divný pocit, že se něco stane. Běž se kouknout za Bellou, jestli je v pořádku,“ vnukla do mě Alice. Nepochopil jsem, co tak najednou, ale poslechl jsem ji. Když se jednalo o mou Bellu, tak tomu patřila veškerá pozornost.

Vyškrábal jsem se do jejího pokoje. Avšak Bella nikde nebyla. Na jejím pracovním stolku ležel papír, který napsala ona. Celý jsem ho četl nejméně šestkrát. Uchopil jsem ho do ruky a mou největší rychlostí se vydal k našemu domu.

Tam jsem nechal ten dopis kolovat.

„Na co ještě čekáš?“ ptala se mě Alice.

„Už to nemá cenu. Copak jsi to nečetla? Už je po všem… Má jediná Láska zemřela a to úplně zbytečně. Vzala si na sebe něco, za co vůbec nemohla. Já… nevím jak dál,“ dopověděl jsem a dal si hlavu do rukou. Začal jsem bez slz vzlykat.

„Bráško, zkus se tam jen podívat. Vždycky je naděje. Prosím, udělej to pro nás. Vystopuj ji po její vůni,“ domlouvala mi Alice a objala mě.

„Já si nedokážu představit, co tam uvidím. Hrozně se bojím toho, co tam spatřím… Jak je její tělo rozdrceno a já u ní zlomený klečím… Počkat… Ona o tom věděla, nebo její mysl to tušila. To byly ty obrázky… Ach Bells, co si mi to udělala,“ vzdychl jsem a nemohl jsem se snad ani hnout.

„Edwarde Anthony Masene Cullen, koukej sebou hnout nebo tě něčím vezmu. Poblíž v garáži je benzín a zápalky se seženou… Nechtěj se s tím setkat. Já chci svou sestřičku zpět. Takže se tam jdi kouknout. A jestli tam je, tak ji přesvědč,“ rozkřičel se na mě Emmett. Měl naprostou pravdu. Mluvil už tak dospěle, tohle bych do něho neřekl. Teď jsem se choval jako normální myslící bytost. Už jsem byl zase u toho… I o tom mluvila před týdnem Bella. Už to měla v plánu dřív, ale nebyla rozhodnuta.

„Cos mi to provedla,“ zašeptal jsem si zlomeně pro sebe.

Velice zničeně jsem se po všech podíval a naráz kývli a podpořili mě v mém úkolu.

Vyšel jsem před dům a natáhl jsem skoro všechny vůně v okolí pěti kilometrů. Mezi nimi byla i vůně mé životní Lásky. Rozběhl jsem se za tou krásnou vůní a doufal, že pořád její majitelka žije.

Doběhl jsem až na konec lesa, potom se rozprostíral skalnatý terén a tak sto metrů naproti mně stála postava ve fialové košili, kterou jsem jí koupil tenkrát v Paříži. Pořád jsem doufal, že si to rozmyslí. Udělala hluboký nádech a výdech a pomaličku se rozešla ke kraji.

„Stůj,“ zoufale jsem zakřikl.

„To je jen přelud. Alice to určitě neviděla. Teď kdyby tu byl můj milovaný, tak by ho to zdrtilo, jak mu umírám před očima a to já nechci,“ mumlala si pro sebe a udělala další nerozhodný krok. Avšak terén se snížil a jí to podklouzlo… Naštěstí tam nebyl kraj, tak jen spadla na zem.

„Au,“ řekla si pro sebe. Tohle bylo jako mučení. Vyšel jsem z okraje lesa a šel za ní. Potichounku jsem našlapoval, až jsem stál za jejími zády. Pořádně jsem se nadechl, ač jsem to nepotřeboval.

Shrnutí

Kapitola 26. » Kapitola 28.

Doufám, že se vám dnešní dílek líbil natolik, že mi tu zanecháte komentíky. Příště bych na vás měla otázku, ale nechte se překvapit. Tak díky moc za komentíky. PeTi

P.S.: Když tu bude opravdu hodně komentíků, tak vás nebudu trápit a bude tu další díleček.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 27.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: