Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 26.

06.07.2010 (18:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3092×

26. Bráška

Konečně jsem seděla ve tmě sama a mohla jsem přemýšlet nad mým osudem. Dala jsem si hlavu do dlaní a po delší době něco přicupitalo a dožadovalo se pozornosti. Byla to Page. Ani nevíte, jak to bylo uklidňující mít ji tady a pohupovat ji v náručí. Byla jsem ráda, že nemůže mluvit, protože jsem opravdu potřebovala klid a přemýšlet. Napadlo mě, že bych mohla utéct a už se nikdy nevrátit.

„Tak na to zapomeň, Bell,“ zakřičela dost silně Alice. Ona nepochopí, že si někdy moje mysl jen tak pluje a nemyslí na následky. Tohle bych nejspíš nedokázala, protože bych tu zanechala tátu, mámu, brášku a celou upíří rodinu. A především by se můj upíří přítel utrápil. Sice byl někdy dost ochranářský, ale nevím, jestli bych mu to dokázala udělat. Hlavně všechno záleželo na okolnostech.

Seděla jsem tam tak hodinu a pak se velice pomalu šourala do schodů. Přímo do Edwardova pokoje a jeho postele. Tenhle den byl na mě až moc náročný.

písnička:

Bella:

Ani moc dlouho jsem nespala. Když jsem se vzbudila, tak jsem v rohu spatřila sedícího Edwarda v křesle, jak mě pozoruje a má zvídavý pohled. Vstala jsem a chtěla odjet pryč domů. Nejspíš to Alice viděla a poslala to Edwardovi v myšlenkách. Ten se ke mně pomalu blížil. Z nenadání jsem změnila rozhodnutí a šla se vysprchovat. Do koupelny jsem si vzala jen župan.

Sprchovala jsem se víc, než bylo nutné. Nějak to na mě dopadlo a já se pod tou tíhou předešlých situací složila do kouta sprchy, kterou jsem vypnula. Vzala jsem si župan, aby mi nebyla zima. Znovu jsem se posadila na to samé místo a začala skoro neslyšně plakat. Slzy se nezadržitelně draly ven a já s tím nehodlala nic udělat.

To ticho mezi mnou a místností přerušilo klepání na dveře. Dotyčný nečekal na vyzvání a vešel dovnitř. Byl to Edward. Když mě tak uviděl, šel si ke mně přisednout a objal mě. Schoulila jsem se mu v náruči a vzlykala do jeho košile

„Belli, neplakej. Přece za to nemůžeš. Byla to má vina, kdybych si přečetl ten lístek, tak bys nemusela jít rozhořčeně do pokoje a rozhořčeně z nich dolů.“ Snažil se to opět omluvit. Odtáhla jsem se od něj a podívala se na něj s uplakaným obličejem.

„Tak tohle je verze, kterou ti někdo řekl nebo si snad myslíš? Ani jedno není pravda. Edwarde, tohle si nemysli. Nebyla to tvoje chyba. Divím se, že si nás včera neodposlouchával. Povím ti, jak to bylo. Nahoru jsem šla rozhořčeně, to přiznávám. Avšak když jsem šla dolů, opět jsem měla nesouvislé obrázky, jako tenkrát v Berkeley. Více jsem vnímala ty obrázky než to, co jsem dělala. A tak mi podjela noha. Ten následek nemusím už říkat,“ domluvila jsem, jak to všechno doopravdy bylo.

„To je… děsný? Co přesně za obrázky to bylo? Zkus mi je lépe popsat, ať taky něco pochopím.“ Mírně jsem zakroutila hlavou, ale přesto jsem začala.

„Edwarde, určitě by se ti nelíbily. Nedávají vůbec smysl a na nic nenavazují. Rokle, já a ty. Mé tělo rozdrceno a ty, jak truchlíš nad mým neúplným tělem.“ Edwardovi se jen vytřeštily oči a začal přemýšlet.

„Bell, pojď ke mně, ať tě můžu obejmout.“ Poslechla jsem a opět se uložila do jeho náruče. Na novo jsem začala plakat, avšak důvod byl zcela jiný, než před tím.

„Prosím, už kvůli tomu neplakej, je to za námi, tak to necháme být,“ promlouval ke mně a pořád hladil po vlasech a zádech.

„Jenže teď je to kvůli něčemu jinýmu,“ vypověděla jsem a podívala se na něho. V jeho očích byla nechápavost a nejistota.

„Brzy ti o tom povím. Jestli to nevadí, hodil bys mě prosím domů?“ Kývnul a šel zabalovat věci do auta. Já se jen převlékla a sklesle šla za Edwardem. Nastoupila jsem pomalu do auta a on hned nastartoval.

Z auta mi vyndal tašky, následně je odnesl do domu. Já jen na nesouhlas zamručela. Šla jsem domů rovnou do svého pokoje. Charlie nebyl doma, ale nejspíš u Billiho v La Push.

Došla jsem ke své posteli, na ni jsem dopadla a schoulila se. Už mě to všechno štvalo, jak jsem všechno kazila. Edward mezi tím odjel domů.

Najednou mi zazvonil telefon. Volala mi mamka, že druhý den by měl můj brácha Peyton přijet. Už jsem se na něj moc těšila, ale zároveň bála situace, co se zase stane. Vždyť já byla vždycky magnet na nehody.

Ten večer jsem si šla brzo lehnout, abych neměla ráno dlouhé čekání.

Po snídani jsem byla jako na trní. Uběhla jedna hodina odpoledne a před domem zastavilo celkem slušné auto značky Peugeot. Z auta vystoupil celkem pohledný štíhlý kluk, měl na ježka střižené tmavě hnědé vlasy. Určitá podobnost v obličeji byla znát.

Já rychle vyšla ze dveří a stála jsem před nimi v pozoru. Peyton na mě zamával a já se neomylně vydala za ním. Došla jsem k němu a hned jsem mu padla okolo krku.

„Ahoj, bráško, jsem hrozně ráda, že se s tebou můžu víc poznat,“ zamumlala jsem mu do ramene a on mě objal. Tento neuvěřitelný okamžik jsem si užívala.

„Sestřičko, neskutečně jsem na tenhle okamžik čekal ode dne, kdy jsem se o tobě dozvěděl,“ vyjadřoval mi své pocity bráška.

„Pojď prosím dovnitř a dej si tam i tašky,“ požádala jsem ho a on to hned udělal. Šla jsem před ním, všude jsem mu otvírala a vedla ho až do menšího zeleného pokoje pro hosty. Rychle si vyložil a šel za mnou do obývacího pokoje. Pokynula jsem mu, aby se posadil.

„Víš, je to hrozně divný, ale je to tak příjemný okamžik a připadá mi to, jako bych tě doteď postrádala. Prostě jedna čtvrtka mi chyběla,“ vypověděla jsem, jak jsem to v tu chvíli cítila.

„Bellin, já to cítím naprosto stejně. Ale všimnul jsem si, že si na schodech málem zakopla. Já taky nepatřím k těm šikovným.“ Tomu poslednímu jsem se začala smát.

„A jak ti mám říkat? Můžu třeba Pey? Teda doufám, že ti to nevadí.“ Zakroutil hlavou na tu část, že mu to nevadí.

„Doufám, že tátovi nebude vadit má přítomnost,“ podotknul a já jen otočila oči v sloup.

„Kdyby jo, tak si to s ním pěkně vyřídím. Nebude mi odhánět brášku, když ho po dlouhé době vidím. Jen jsem nepochopila mámu, že jsme nemohli být už od malička spolu, že nás jednoduše odřízli při porodu.“ Tohle mi opravdu nešlo do hlavy.

„Ségra, nejsi jediná, která tohle nepochopila. Taky bych bral to, že bychom byli spolu. Ale když si rodiče mysleli, že to tak bude lepší… Tak se s tím nedá nic dělat.“ V tomhle měl naprostou pravdu. Najednou si stoupl a šel ven k autu.

„Bellin, jedu si něco zařídit do Port Angeles. Neboj se o mě, večer se vrátím.“ Tahle slova mě naprosto uklidnila.

Vyšli jsme před dům a opět se pořádně objali, na rozloučenou mě bratrsky políbil do vlasů. Šlo mezi námi vidět, jak jsme si chyběli. Poté co odjel, jsem se otočila a teprve si všimla, že Edward měl auto vedle domu a určitě nás celou dobu odposlouchával. I když třeba nechtěl.

Otevřel dveře od auta, náhle z nich vystoupil a došel pomalu ke mně. Viděla jsem na něm, že tu něco nesedí. Ten jeho pohled a manipulace s tělem… Byl jak vyměněný.

„Ahoj,“ pověděl chladně, až jsem se z toho musela otřást.

„Ahoj, pojď klidně dál… Tedy, jestli chceš.“ Kývnul a šel se mnou dovnitř.

Šla jsem do kuchyně a chtěla si jít nakrájet cibulku. Jenže to bych zase nesměla být já a vzít ten nůž do té naštíplé ruky… Když jsem si vzala nůž do ruky, tak se mi začala velice klepat. S tím se mi začala třást i kolena a brala mě křeč do levé nohy. Sesunula jsem se k podlaze v bolestné grimase.

Edward tam stál jako v transu. Oči zaseknuté jen do jediného bodu. Náhle se pomalu ke mně sklonil a docela tvrdě mi pomohl si sednout.  Posadil se naproti mně a možná s nechutí mě pozoroval. Nechápala jsem tohle chování. Ale možná si někoho našel a já už jsem ta nicka.

Neustále jsem seděla v křeči, ale pak jsem se potřebovala napít. Pomalu jsem si klekla ke kuchyňské lince a pokusila se nalít vodu. Jenže jsem ji všude rozcrmcala. Edward se dost pomalu zvedl a udělal to za mě. Ale něco dával do pití a pak mi ho podal. Nevzala jsem si to, protože jsem k tomu měla dva své důvody. První byl, že se dokážu postarat o sebe sama. Ten druhý, že mi dal do pití jed, aby se mě lépe zbavil.

Křeč pomalu odeznívala a já se dostávala zpět do normálního chodu. Hrozně jsem si v tu dobu přála, aby mi nyní dokázal Edward číst myšlenky. Nejvíc jsem myslela na to, že jestli mě slyší, ať se na mě podívá. Opravdu se na mě s nechápavostí podíval.

„Jak ses dnes měla?“ zeptal se mě hnusně s vrčením, což jsem nepochopila a docela mě to vytočilo.

„Co na mě vrčíš?!“ zeptala jsem se ho zase já hnusně.

„Mám snad k tomu důvod, ne?“ opáčil a já nevěděla, na čem tedy jsem.

„Edwarde, já tě posledních deset minut vůbec nechápu, takhle se normálně nechováš. Viděla jsem to jen jednou, když tu byl… Enry. No to si ze mě děláš… prdel? Tohle si ty myslíš a už podruhý? To není normální přece. Sakryš, co tě k tomu vede? Vysvětli mi to," naštvaně jsem odříkávala a snažila se vrčet jako upír.

„No asi co bych si měl myslet. Když jsem to viděl na vlastní oči? Isabello, klidně mi řekni, že mě už nechceš. Já to pochopím. Jen mě prostě neudržuj na mylné představě, ano? Já… asi už půjdu, nevydržím to!“ odpověděl dost zmučeně a už odcházel pryč z kuchyně.

„To si to ani nenecháš vysvětlit a zbaběle od toho utečeš? Taky dobrý,“ zakřičela jsem a on se zastavil a v rukou třímal kliku od vchodových dveří. Zazvonil mi telefon a já ho co nejrychleji vzala.

„Isabella“

„Tady Tanya, nechtěla bys nějaký potrhlý účes pro Edwarda? Tohle mi navrhla Alice, že prý viděla, co se děje. Tak prý abys mu udělala peklo,“ nabízela mi Tanya. Chtěla jsem to vzít, ale vzpomněla jsem si na období, kdy jsme si dělali naschvály. Tak jsem to hned zamítla.

„Ne, díky. Až budu potřebovat, zavolám.“ A ukončila jsem rozhovor.

„Tak si to nech aspoň vysvětlit,“ načala jsem to tam, kde jsem to ukončila.

„Už není co!“ Už chtěl otevřít dveře.

„Ani to, že mám bratra?“ potichounku jsem zašeptala a sesunula s pláčem k zemi. Věděla jsem, že to určitě nepřeslechl. Tak jsem už čekala, jak zareaguje. Jestli odejde, je konec. Jestli zůstane, bude zase můj. Ale bez pořádné omluvy to nevezmu.

„Co že máš?“ zeptal se až moc udiveně na upíra. Já pořád vzlykala.

„Snad slyšíš dobře, ne?“ řekla jsem odměřeným hlasem. A po očku se po něm koukla. On klečel přede mnou a díval se na mě s lítostí a bolestí, za kterou si mohl sám.

„Proč jsi mi nikdy o něm nepověděla?“

„Asi protože jsem ho dneska viděla poprvé.“

„Aha. Choval jsem se jako naprostej debil, co?“ Mírně jsem kývla. „Promiň, ale já si myslel, že máš někoho novýho.“

„Když mě uvidíš s někým novým, tak si budeš napořád myslet, že jsem s někým novým a ty jsi na druhý koleji? Tohle… je přehnaný. Vždyť víš, jak tě miluju a nikdy si to nevezmeš k srdci. Ať budu na nejvyšším bodě téhle planety bez tebe, nebo až budu pod drnem. Musíš vědět, že tě budu milovat napořád. Už když jsem tě viděla úplně poprvé, tak už něco mezi námi bylo. A já si to uvědomila až teď. Že když jsem tě milovala poprvé, tak to musí být už navždy. Pamatuj si, že nás nic neodloučí. Snad jen blbá lidská hloupost způsobená mnou. Prosím, teď už nic neřeš. Všechno půjde dál,“ dopověděla jsem dlouhý monolog.

„Dík, že umíš tak krásně a rychle odpouštět. Já být tebou, tak by to se mnou ani nehlo a musela bys mi to pořád opakovat. Nyní dovol, mohla bys mi něco povědět o tvém bratrovi?“ odpověděl už mile a přisednul si ke mně, objal mě a nakonec políbil do vlasů.

O Peytonovi jsem mu pověděla všechno, co vím. Pak najednou vešel do dveří a vešel do kuchyně. Vykulil oči a začal se hněvat.

„Hele, maníku, dej ty pracičky o mé sestřičky pryč, ano? Nech ji být nebo jednu schytneš a nechtěj vědět jak a kam,“ vyhrožoval Pey Edwardovi a ten se jen divil, co se to zase děje. Postavili jsme se a dívali se po sobě.

„Pey, tohle je můj přítel Edward. Nic mi neudělal a také neudělá. Není se čeho bát,“ omlouvala jsem Edwarda. A překvapilo mě, že si bráška dělá o mě starosti.

„Nyní dovolte, abych vás oficiálně představila. Edwarde, tohle je stejně starý bráška, Peyton, jako já. Bráško, tohle je Edward, můj přítel.“ Představila jsem ty dva navzájem a podali si ruce. Ač se to Edwardovi moc nelíbilo, tak ji také podal a potřásli si.

Pak ale Pey zareagoval tak, že by to nikdo nikdy nečekal.

„Tak upír, jo?“ vytřeštil oči a řekl srandovně.

„Se ti určitě zdálo,“ bránil se Edward.

„Hele, nekecej mi tady nesmysly, když to vím. Tak zaprvé, takových jako si ty znám asi tři. Taky jsou ´vegoši´. Pak si hrozně ledovej. A nečekal bych, že to kdy řeknu, ale hrozně kráásnej. Ještě něco? A doufám, že nic neuděláš mé sestřičce. Já… totiž taky chodím s upírkou.“ Tak tohle nás velice mile překvapilo.

„Jo, máš deset bodů. Jste ale zajímavá rodinka. Tady tvá sestřička o nás taky věděla. No nic. Já budu muset jít na lov… Tak se tu zatím mějte. Zlato.“ Otočila jsem se na něj. „Miluju tě,“ naznačil rty a rukama udělal srdíčko ve vzduchu. Pak mě naposledy políbil a odešel.

Shrnutí

Kapitola 25. » Kapitola 27.