Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 22.

Bella se něco dozví a Edward taktéž. Jak do všeho zapadá Emmett a Jessica? Tak dnes je velké vyjasnění všech nedorozumění. Zanechte komentář prosím, moc dobře se mi díky nim píše.

Bella viděla fotky a vyrazilo jí to dech. Edward nic nechápal. Strhla se hádka mezi Bellou a Edwardem. Alice je pořád naštvaná na Emmetta.

Edward:

Bella se chovala, na těch záchodech hrozně divně. Vůbec jsem ji nechápal. Zněla, jako když ji někdo podrazil, jenže pořád ta slova směřovala ke mně. Plakala, něco jsem měl udělat. Jenže z jejích slov se nedalo nic vyčíst. Pořád mluvila o nějaké holce, a že jí někdo něco řekl. Nešlo mi to do hlavy. Tohle bylo na mě moc. Pořád mluvila o rozchodu, fotkách, podrazu a v neposlední řadě i o mém chování.

Dávala mi poslední šanci na to, abych promluvil a všechno vysvětlil. I když nebylo co. Musel jsem něco říct. Nechtěl jsem se rozejít s mou jedinou láskou mého života. To už bych nepřežil. Čekal jsem dost dlouho, než jsem ji poprvé zahlédl. Je pro mě vším. Sice teď do mě bodala tisíci noži, ale nevzdával jsem to.

V tu dobu jsem ji miloval celým svým srdcem. Dokázal bych jí tou dobou odpustit vše. Nechtěl jsem si to přiznat, ale i nevěru. Byl jsem celý poblázněný její osobou. Dokázal bych se jí i vzdát, aby měla něco lepšího než mě. Nedokázal jsem si představit, že bychom byli rozděleni. Nebo ona zemřela. V té chvíli jsem pod náporem jejích slov klesl na kolena k podlaze. Svěsil jsem ramena a čekal na poslední okamžik, kdy se dá ještě všechno zachránit. I když to nebyla má chyba. Musel jsem vzít to těžké břímě na sebe, jen abych si ji u sebe udržel. Kvůli naší lásce, kterou jsme si slibovali.

„Bells, já… nevím o jakých fotkách mluvíš. Prosím, ukaž mi je. Pak ti všechno, co budu vědět, povím,“ dopověděl jsem zlomeně. Zdálo se, že ještě se nechtěla rozcházet. Oddychl jsem si. Dotáhla mě až k Rosaliinu autu. Vytáhla rychle pět fotek a podala mi je. To co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.

„Tak to teda ne! Emmette, kde si?“ zvolal jsem rozhořčeně. Bella se se strachem dívala na mě s výrazem, Co?

„Víš, tak nějak… ona je to fotomontáž. Svého bratra jak si, tak si roztrhám. Nebo pro potěšení aspoň ruku a prstíky. Díky němu bych přišel o tak báječnou holku. Nic z toho, co on ti řekne, zásadně nevěř. Rád si střílí z lidí. A jestli chceš, tak já ti v rozchodu bránit nemohu. Přiznávám, miluji tě. Ale nemůžu tě držet ve svých spárech. Uznej to podle svých citů. Já se pak nechám… Nechci nad tím přemýšlet. Prosím, prones verdikt,“ prosil jsem ji a ve tváři se jí leskly slzy.

„Edwarde, omlouvám se za své chování. Vím, určitě jsem tě ranila a ty ty slova říkáš jen pro útěchu. Neměla jsem na tebe hned tak vyjet. Neskutečně mě to rozhodilo, když jsem viděla ty fotky. A vůbec, jak to že tam na ní máš dnešní oblečení a Jessica taky?“ zahrnula mě otázkou, kterou bych nečekal ani při smrti.

„Emmett rád experimentuje hned na místě. Má takovej ten rychlo vyvolávací foťák na fotky. Každej den si mě fotí. Prý jestli jsem nepřibral. Domácí fotka. Jinak Jessicu vyfotil dneska na parkovišti. Já přijel tak pozdě, protože Esmé chtěla něco pro tebe přichystat.“ Dívala se na mě už s důvěrou, za což jsem byl rád.

„A jak to, že Jessica mluvila o Edwardovi?“ položila další chytrou otázku.

„Počkej, prolítnu jí mysl.“ Chvíli to trvalo, než jsem ji zaregistroval. Opravdu myslela jen na jedno. Edward.

„No, to byla shoda jmen. Opravdu myslí na někoho jiného než na mě. Nový kluk z Port Angeles. Neboj, já bych s ní nic nemohl mít.“ Uklidnila se a objala mě. Na další hodinu, což byl tělák. Jsme se vybodli a jeli k ní domů si vše vyříkat v klidu.

Sedl jsem si na houpací křeslo, co stálo v rohu Bellina pokoje. Bella hned v zápětí přišla a sedla si doprostřed postele. Začal jsem. Zvedl se z křesla a přiklekl před její postel a chytil ji za ruku.

„Bell, omlouvám se, jak jsem se nepříčetně choval na těch záchodech. Měl jsem to lépe pochopit. Prosím, odpusť moje chování. Stydím se teď za sebe. Miluji tě hrozně moc, doufám, že to trochu pomůže v tom odpouštění,“ dořekl jsem a mile se usmál.

„Promiň, ale… Jsi vůbec normální? Vždyť za všechno můžu jen já. To já ohrozila náš vztah a ty to bereš na sebe? Ne, tohle asi za chvíli nepřežiju. Chápej, já chci taky brát za něco zodpovědnost. Takže za tohle mohu jen a jen já. A jestli se budeš takhle obviňovat a dělat ze sebe chudinku, tak nechtěj vědět, co se stane,“ mluvila rozhořčeně a já se nemohl na ní dívat. Jak si navzájem ubližujeme. Sklonil jsem hlavu, dal si ji do dlaní a vůbec se nehýbal.

Některá ta slova mě zabolela, ale jestli chtěla, abych trpěl. Povedlo se. Sedl jsem si zpět do křesla.

„Promiň, jen toho za celej den bylo na mě moc. Už nevím, jak to mám vydržet. Jak ti ubližuji neustále dokola. Já nic jinýho nejspíš neumím. Miluji tě, a promiň, že jsem tě tak křivě obviňovala. Za tvoje chování a tak… Promiň,“ domluvila a šla za mnou. Sedla si mi na klín. Zaryla svoji hlavu do mé košile a tiše plakala. Nejspíš toho na ni bylo moc za poslední dvě hodiny. Objal jsem ji a políbil do vlasů.

Najednou něco zakřupalo. Dřevěné houpací křeslo se zřítilo pod naší vahou. Naštěstí se Belle nic nestalo. Společně jsme se tomu zasmáli a Bells přestala po chvilce plakat. Položil jsem ji do postele a chtěl jsem odejít, aby měla klid. Ona si mě přivolala zpět. Lehl jsem si na jednu stranu postele. Ona se ke mně přitulila a opět se zavrtala a vychutnávala si ten okamžik stejně jako já.

Úterý

Bella:

V úterý jsme měli ředitelské volno. Emm se prý s rodinou jel zalovit. Pravá chvíle na vymyšlení pomsty.  Edward vymyslel, že bychom mohli přebarvit jeho baseballky na růžovou barvičku a na to nalepit samolepící Barbie a k tomu ještě Hanu Montanu. Skvělý nápad. A potom jednosměrku k sestřence Tanye. Emmettek bude mít nový účes. A to bychom mohli něco udělat s jeho papouchem. Proto jsem si ho vzala k sobě domů na starost.

„Co děláš, obludo?“ zařval na mě ten pták. Měla jsem v plánu ho mučit, za to co řekl. Jenže to by z něho nejspíš moc nezbylo. Tak jsem ho raději nechala v kleci a kecala mu jednu větu dokola. Dokud si jí nezapamatoval.

„Ss, ss, Emmette, Emmette. Něčum. Smrdíš. Rose ti nedá,“ opakovala jsem a on se to za půl hoďky naučil.

„Tak až bude Emm naštvanej nebo se na něj Rose rozzlobí, tak to povíš ano? A já ti dám mňamku.“ Přikyvoval a já do něho pořád něco cpala. Nejspíš ptačí zob.

Edward se tomu jen smál. A byl šťastný v tenhle okamžik. Nemohl se už dočkat, až přijede Emm a následně ho pořádně zbuzeruje.

„Lásko?“ optal se a přistoupil ke mně na verandu. Následně si i ke mně přisednul.

„Ano?“ Podívala jsem se na něj a očekávala, s čím teď přijde.

„Co kdybychom před Emmettem dělali, že jsme se prostě rozešli? I Alice by to pomátlo. A navíc by musel Emm k sestřence. Ty bys jela k nám, že si jedeš pro své věci. Odvezla by sis je a přitom bychom se pohádali. Třeba se ti to líbit nebude, ale takhle bychom byli na koni. To by byl šok pro všechny. Navíc by dostal od Esmé, co to provedl, a od Rose jistě taky. O Alice ani nemluvně,“ dořekl jeho řeč. A mně se zamlouvala.

„Platí. Ta hádka musí být ostrá. Já ti vynadám, že si měl něco s Jessicou a ty to nevyvrátíš, jen zakroutíš rameny. Všichni budou zmateni. A mohla bych ti jednu vrazit?“ Nápad to byl celkem dobrý, jenom ta realizace. Usmál se, pokývl hlavou.

„Jen si dej pozor. Mohla by sis ublížit. Rukou bych to nedoporučoval.“ Začala jsem více uvažovat a pak najednou. Cvak. A bylo to venku.

„A kdybych tě vzala ocelovou pánvičkou po hlavě. To by nebylo blbý? Ale chtělo by to pořádnej důvod, proč zrovna s pánví. A ještě jeden problém. Nevím, kde máte pánvičku,“ dopověděla jsem a Edward se tak divně na mě díval.

„Aby si mi neurvala hlavu, nebo aby se neprotočila. To už bych nemusel vypadat jako nyní,“ pověděl se smíchem a já se taky začala v křeči smíchu svíjet na lavičce.

„A teď ta situace. Podvést? Nakecat, že si mě nikdy nemiloval? Že si měl chuť? Musel sis ulevit? Co je lepší?“ zaplavovala jsem ho salvou otázek a chytila ho za ruku.

„Asi to nejhorší. Podvést, že jsem měl chuť. Ale nikdy bych ti to neudělal. To mi věř,“ utěšoval a já se psychicky připravovala na ten rozhovor. Urče tomu zase uvěřím a budu vzlykat.

Edward se ke mně naklonil a lehce se otřel o mé rty. Mírně jsem s nimi pohnula a on se opět přisál na ně. Tentokrát to byl už polibek. Líbal velice jemně a vášnivě. Žádná rychlovka a dravost.

„Nad čím přemýšlíš?“ Odtrhl se a hned se ptal. Zvedla jsem jeden koutek úst.

„Nad tím, že se tam rozbrečím a budu schopná tomu věřit a pak se s tebou nebudu bavit a nikoho nebudu poslouchat.“ Nad některými slovy se zamračil, ale nenechal řeč stát.

„Opět ti říkám, že to není pravda. Tak já ti to nahraju do mobilu a nastavím, jako budíka. Abys to slyšela každé ráno, když se budeš probouzet.“ A v tu chvíli mi to došlo. Děs.

„Takže ty už mě nemáš rád?“ Nevím, jestli to bylo pod náporem předešlých vět. Ale něco mi nedalo a já se zeptala. Edwardovi se vytvořila vráska na čele, sklonil a zároveň zatřepal hlavou. Něco v tom smyslu: Tak s tou to nemá cenu.

„Bells, kde jsi na to, prosím tě, přišla? Ty jsi mě asi předtím moc neposlouchala co?“ ptal se opět smutně a zvedl hlavu. Čekal na odpověď.

„No, když jsi říkal, že mi to nahraješ do telefonu. Tak jsem z toho usoudila, že mě v noci nebudeš navštěvovat a ráno v celé své kráse budit. Prostě a jednoduše tu nebudeš se mnou. Protože nejsem normální?“ mlela jsem po delší době nesmysly.

„To byla jen metafora. Rozhodně to nemyslím vážně. Co tě nemá? Ty mi nejspíš od toho včerejšku moc nevěříš co?“ Musela jsem se nad sebou a nad svým nepřirozeným chováním zamyslet. On pošeptal něco v tom smyslu, že: Jak lehce jde ztratit důvěru v toho druhého, i když nic neudělal. Ale co kdyby náhodou.

Z ničeho nic odešel a já se dívala jen na jeho mizející záda. Něco mi říkalo, že tohle je ta hra. V kapse mi zazvonil telefon. Alice.

Říkala, ať se okamžitě dostavím k nim domů. Poznámka: Spěchá. Neváhala jsem, nasedla co nejrychleji do auta a ujížděla si to známou cestou k jejich domu.

Stála jsem v jejich obýváku a najednou přiběhl Emmett.

„Kde mám Emminku? A kde máš Edwarda?“ stačil se zeptat na dvě otázky. Když rodina uslyšela tu druhou, hned se všichni dostavili do obýváku. Edward pomalu se smutným výrazem v obličeji sestupoval schody.

„Pták je u… nevím. A s Edwardem jsme se rozešli, kvůli jeho chybě. On určitě ví proč.“ Při slově, rozešli, všichni zalapali po dechu, jako když se něco nečekaného stane na premiéře filmu. Další slova jsem mluvila s nenávistí a odporem.

„Emmette McCarty Cullene. To si odpískáš. Zítřka se nedožiješ,“ zařvala na Emma Alice.

„Proč jste se rozešli. My to taky chceme vědět,“ dožadovala se většina a kmitala očima ze mě na Edwarda. Ale jedno vysvětlení, předčilo všechny otázky.

„Bello, to bylo nedorozumění. Ty fotky to byla fotomontáž,“ povídal v klidu Emm. Blíž jsem k němu přistoupila a zaryla mu můj ukazováček do hrudi.

„Tak jak mi vysvětlíš, že se Edward přiznal? Hm?“ Začala jsem s klamem. Všichni, i s Emmettem, zalapali po dechu a vytřeštili oči. Myslela jsem si, že se tohle u upírů stát nemůže. Očividně šlo.

Otočili pohled na Edwarda a čekali, co z něho vypadne.

„Tak co se stalo? Vysvětlí nám to někdo z vás dvou?“ optala se Alice pod náporem nevědomosti do budoucnosti.

„Edwarde, co přesně jsi udělal?“ zeptala jsem se provokativně.

„Já jsem tě podvedl s Jessicou, protože jsem měl chuť si to s ní rozdat.“ Jen jsem nešťastně zakroutila hlavou a upadlo mi pár vynucených slz.

„Ale doma si říkal něco jiného. Alice kde máte pánvičku?“ Jen divně se na mě podívala.

„V kredenci druhá skříňka, třetí polička od shora, vpravo za Emmettovo béžovou nafukovací pannou. Proč?“ Na to už jsem neodpovídala. Šla jsem tedy pro ocelovou pánev. Přifařila jsem se před Edwarda. Napřáhla se a pořádnou jsem mu jí ubalila. Jenže s ním to ani nehnulo.

Jen se mu zkřivil obličej nad tím, co jako udělal. Pánev se rozpůlila pod tím velkým náporem a sklesla na zem.

„Bells, promiň. Já tě nechtěl podvést, ale stalo se. Nevím, jak dál.“ Sklesle se posadil na schody.

„Ty… nev-íš jak dá-l? Nad tím jsi měl přem-ýšlet dřív, než jsi to uděl-al. Je konec. Nic jinýho. Asi bych se nedoká-zala dívat na toho, který mi tak ublížil. Odcházím,“ mluvila jsem mezi vzlyky, které jsem nehrála. Nějak na mě ta atmosféra dopadla. Jasper raději odešel, nevydržel ten nápor emocí.

Šla jsem zničeně a smrtelně pomalu chodbou. Už jsem nepřemýšlela, že je to hrané, ba naopak. Z ničeho nic se přiřítil Edward a zachytil mě jeho studenou rukou.

„Nech mě být. Neodpustím ti to s tou Jessicou. Asi se co nejdříve odstěhuju. Sbohem,“ rozloučila jsem se a zplna se rozbrečela.

„Ne. Já vůl. Odpusť mi to prosím. Nestěhuj se. Aspoň tu buď s mojí sestrou a rodinou. Mě nech se utápět v žalu a smutku,“ křičel ještě za mnou. Já jen kroutila negativně hlavou a odjížděla jsem za plného pláče domů. Jenže jsem si oči nesetřela od slz. Byla tma. A potom…

Shrnutí

Kapitola 21. » Kapitola 23.

Konec dalšího dílku. Omlouvám se za useklý konec, ale bylo to až moc dlouhé. Tak napište, když tak, co si myslíte, že se stane. Hrozně mě minulé komentíky potěšily, doufám, že se opět sejdou v takovém počtu. Díky moc. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 22.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: