Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 21.

Mezi Bellou a Edwardem vznikne hodně vážný konflikt. Co to bude za konflikt? Vydrží Bella s Edwardem? Nebo se rozejde a najde si náhradu za Edwarda? Možná se dozvíte v tomhle dílku všechny odpovědi. Jinak díky moc za předešlé komentáře a budu ráda, když opět zanecháte. Díky moc. PeTi

„Bell, co se děje? Není ti něco?“ ptal jsem se se strachem v hlasu.

„Šíleně mě začala bolet z ničeho nic hlava. Viděla jsem nějaké nesmyslné obrazy a bůh ví, co ještě,“ odpověděla trochu roztřeseným hlasem. Vzal jsem ji do náruče a odvedl do jejího pokoje. Se slovy, že Alice tu zůstane s dělníky a dodělají ten vnitřní bazén. My odjedeme v noci domů.

Jak jsem řekl, tak jsem i učinil. Přes noc jsem jel autem zpět do Forks i s Bellou. Před Bellin dům, jsem dorazil okolo osmé ráno. Má milovaná pořád spala na zadní sedačce a mně se to nelíbilo. Tak jsem ji odnesl do její velké postele. Následně jsem si přilehl k ní a poslouchal tlukot jejího srdce.

Nedělě

Bella:

V neděli ráno jsem vyslala Edwarda na lov. Tak se celý den neukázal. Já v neděli byla na zahrádce a k večeru se dívala na můj oblíbený seriál Přátelé.

Pondělí

Dnes ráno jsem jela po dlouhé době svým autíčkem. Potřebovalo už prohnat kola. Přijela jsem na skoro plné parkoviště, ale Edwarda jsem nikde neviděla. Alice i se sourozenci stáli u Rosaliina auta. Což bylo červené BMW. Další příznivec téhle značky. Šla jsem tedy za Alice svižným krokem.

„Ahoj, všichni. Nevíte kde je Edward?“ zeptala jsem se dost nervózně, protože to už by byl den, co jsem ho neviděla. Alice se přehoupla z nohy na nohu a ostatní sourozenci se raději dívali někam jinam než na mě.

„Ne, nevím. Od včerejška není doma. A ani ve vizích ho nevidím. Opravdu mě to taky štve. Tohle se nestává dost často.  Aby chyběl tak dlouho a neohlásil to dopředu,“ dopověděla Alice zmučeným hlasem a pomaličku se šourala ke školní budově. Šlo vidět, že ji to také trápí jako všechny zdejší.

Do školy jsem šla neochotně a sama bez mé lásky. První hodina uběhla celkem v pohodě, jen Jessica přišla až ke konci hodiny. Měla rozcuchané vlasy a zrychlený dech. Navíc její tričko bylo celkem potrhané. Chtěla jsem se zeptat, kde se tak dlouho zdržela. Ale něco mi říkalo, že se to dost brzo dozvím.

Druhou hodinu jsem měla s Emmem. Co jsem se dozvěděla o tu hodinu, mě dostalo do kolen.

„Ták Bello, už vím, kde byl celou dobu Edward. Včera byl jen na lovu. Za to dneska měl s někým něco,“ povídal tak zvláštně a já se na něho podívala, jako co se mu to zase stalo.

„Jak měl s někým něco? Mohl bys to více specifikovat?“ optala jsem se ho. On se natočil mým směrem a začal mluvit. Kdybych tenkrát věděla, co mi řekne, určitě bych se ho neptala.

„Dneska nepřišel hned ráno, protože se někde zdržel. Pro úplnost informací ho někdo zdržel. Tak jo. Jdu s pravdou ven. Měl něco s Jessicou.“ Nepřestávalo mě překvapovat, kde na ty keci chodí.

„Ale prosím tě. Jak by mohl mít něco s Jessicou. I když ona dneska přišla později na hodinu i s rozcuchanými vlasy. Ale nic tomu nenasvědčuje, že to byl Edward. Ale jestli je to nějakej blbej vtip…“ zareagovala jsem dost hystericky na Emmettův podnět. Pořád mi to nešlo do hlavy.

„Myslíš? Vždyť ji líbal a Bůh ví, co ještě. Vždyť to ví snad každý na téhle škole,“ pověděl, ale já neměla tendenci mu pořád věřit. Pozvedla jsem jedno obočí a více se naklonila k němu.

„Neuvěřím, dokud neuvidím důkazy. Až budou důkazy, ne že bych o ně stála, ale až mi je nastolíš pod nos, tak teprve uvěřím,“ dořekla jsem a Emm zvedl jednu ruku na stopáka. Pověděl, že až bude přestávka na oběd, tak se mám stavit pro něj ke stolu.

Dvě hodiny na obědovou přestávku utekly jako voda.

Zašla jsem k jejich stolu. Zase tam Edward nebyl. Něco mi říkalo, že třeba na tom něco málo pravdy je. Stála jsem u Emma a zatáhla ho za rameno. On se zvedl a sourozenci po nás jen pokukovali. Když už jsme otvírali dveře na parkoviště, Edward zrovna vcházel do jídelny a zdálo se mi, že má pár knoflíků zpřeházeně zapnutých. Sakryš, začínáš už být velice paranoidní. Pořád jsem na něm hledala nějaké důkazy, které by značily jeho nepřítomnost.

To už jsme došli k Rosaliinu autu. Emmett vytáhl ze spod  sedačky několik fotografií a náhle mi je podával. To co jsem na nich uviděla, mi vyrazilo dech. Byl na nich Edward, jak líbá, objímá, laská na šíji a hladí po vlasech Jessicu. Do očí se mi řinuly slzy. Tohle se nedalo bez nich zvládnout.

Z ničeho nic zazvonilo. Já měla zrovna hodinu s Jessicou. Moc se mi to nelíbilo, ale co se dalo dělat. Skoro celou dobu brebentila o Edwardovi. Dost mě vykolejila s jejími řečičkami.

Další hodina byla biologie a konkrétně s Edwardem. Přisedla jsem si potichu do prázdné lavice a jen čekala, kdy přijde. Neuběhla ani minuta a už se ke mně řinul.

„Aho, lásko!“ pozdravil energeticky nabitým hlasem.

„Hm,“ zmohla jsem se jen a na zamručení. On si ke mně přisednul a objal mě. Ale já jeho ruku šmátralku ze sebe strhla. Jen zakroutil hlavou.

„Co se děje miláčku. Naštvalo tě, že jsem byl včera tak dlouho na lovu? Nebo… Já nic nechápu,“ promluvil velice smutně. A já se na něho s vráskou na čele otočila.

„Neříkej, že nic nechápeš. Zrovna ty. Edwarde, já tě v tomhle nechápu. Myslela jsem si, že jsi jinej a ne jako všichni ostatní.“ Za tu dobu, co jsem to říkala, mi začaly téct slzy. Dávno už začala hodina.

Přihlásila jsem se a odešla na záchod. Edwarda jsem jen letmo zahlédla.

Na záchodě jsem se plně rozplakala. Mrzelo mě, že se Edward chová, jako by o nic nešlo. Nebo hůř, o ničem nevěděl. Tak po deseti minutách přišel Edward a přisedl si ke mně a následně mě objal. Zase jsem se odtrhla od něho. S nechápavostí se na mě díval.

„Nech mě a nedělej, že o ničem nevíš!“ Normálně se říká: Zatloukat, zatloukat a zatloukat. Jenže teď se mi to nelíbilo. To ať raději řekne, jak to bylo. Jenže on se k tomu nějak pořád neměl a zmučeně mě propaloval očima. Divnýma očima, které měly divnou barvu.

Byly oranžové. Neslyšela jsem, že by upíři mohli mít někdy oranžové oči. Tohle mi taky nesedělo. On se opět pomalu přesunoval ke mně. Jenže já šla do kabinky a zamkla jsem.

Věděla jsem, že kdyby chtěl, klidně by ty dveře otevřel.

„Bell, pověz mi, co jsem tentokrát udělal špatně? Nyní o ničem nevím. Prosím. Hrozně mě to bolí, že se trápíš a mě odháníš, protože nevím, čím jsem si to zasloužil,“ opět promluvil převelice zlomeným hlasem a opřel se nejspíš o dveře kabinky. Ta se začala divně třepat.

„Proč má-š sakra, oranž-ové oči?“ zeptala jsem se mimo téma mezi vzlyky.

„Proto-že, jsem zlomený a smut-ný. Tohle je má zvláš-tnost,“ pověděl a já už věděla, proč se hýbe kabinka. On vzlykal po upírsku. Ale podle informací si za to všechno mohl sám. Tak do sebe nezapadlo, že by měl nárok vzlykat. Za to já, ano.

„Tak to jo. Mohl bys mi to už prosím vysvětlit, co to všechno mělo znamenat. To ráno před školou s ní?“ ptala jsem se až moc klidným hlasem.

„Jak s ní? S kým myslíš s ní? Bell já tě nechápu,“ promluvil zdrceným hlasem.

„Prosím tě, Edwarde. Nedělej, že o ničem nevíš. Emmett mi to všechno řekl.“ Zvedla jsem se a chtěla otevřít dveře. Jenomže tam seděl Edward, tak nešly otevřít.

Proto jsem stoupla na mísu a přelezla jednu dělící stěnu. Jenže noha mi podjela a já slítla na zem a hlavou tvrdě narazila na dlaždice. Něco mokrého jsem měla pod hlavou. Byla to krev. Dalším problémem byl Edward.

Edward stál nade mnou a oči byly stále oranžově zbarveny. Z ničeho nic zavrčel a vrhnul se ke mně. Z úst mu něco kapalo. Možná jed. Možná taky ne.

Velice rychle ze své kapsy vytáhl kapesník a přitiskl ho k mé hlavě. Jenže já mu pořád nedůvěřovala. Tak jsem si stoupla. To jsem neměla dělat. Zamotala se mi hlava a já spadla na kolena. Edward rychle zareagoval a uchytil mě ve své náruči.

Pořád jsem se mu v ní smekala.

„Já ti nevěřím, pust mě rychle na zem. Nebo si něco rozmyslím a bude konec.“ Tak tohle zavinily ty fotky od Emmetta. On se jen na mě smutně podíval a pomalu mě pustli na zem.

„Ne, konec. Prosím ne. Jen mi řekni, co se tu odehrálo za tu dobu, co jsem tu nebyl. Ty ses tak hrozně změnila. Nevím vůbec, co se to s tebou k sakru děje,“ říkal rozhořčeně. Naše první hádka. Ale oprávněná?

„Já? To mi pověz ty. Ty záletníku. A nezapírej, co si s ní měl. Protože já to viděla. I ji jak přišla na hodinu. Prostě mě lhát nemůžeš, Edwarde. Mě ne,“ ta slova jsem vypouštěla z pusy, jak se mi zachtělo. Edwardovi se vždycky při těch horších slovech zkřivila tvář do bolestné grimasy. Prostě a jednoduše se choval divně.

„Ty mi k tomu nic nepovíš co? Takže rozchod by byl asi v tuhle dobu nejlepší. Promiň, ale ty si nic nevyloučil. Na druhou stranu ani neodsouhlasil. Nevím na čem sem. Já si myslela, že jsi čestný, že tě ta doba tvého narození nějak ovlivnila. Zřejmě ne. Škoda. Poslední šance a je konec. Neříkám, že bychom se pak nedali dohromady. Když tys mě tak neskutečně zranil a ani nevíš jak. Tohle ráno bylo to nejhorší v mém životě. Nikdy na něj nezapomenu. Bohužel ani na tebe nezapomenu.“ Už jsem ani nevěděla, co plácám za nesmysly. Ale hlavně aby řeč nestála.

Alice:

„Emmette, ty jsi úplně vymaštěnej kokot. Jsi vůbec při smyslech? Myslím, že ne. Já se postarám o to, aby Rose s tebou nemluvila další tejden. A o sexu ani nemluvně. Že teď na tebe řvu. To není jen z toho, že Jasper se chová divně, ale ty si vůbec neuvědomuješ, co se tu okolo děje. Ty. Asi vezmu benzín, poleji tě jím a následně zapálím na hranici. Dnešek asi nikdo nepřežije. Smažeš své činy. Jinak sestřenice tě uvítá s plnou náručí,“ mlela jsem to pořád a nyní už tvrdě. Vím, k dívce jako jsem já, se ta slova nehodí. Ale co se dalo dělat, když můj tyranský bratr pokonil něco tak pěkného? Zabít.

Ta vize byla opravdu zvláštní. Jako by se to dnes mělo splnit a to bez ohledu na okolnosti.

„Alice. Aspoň je zábava ne? Kdy ses tak naposledy zasmála? A o sestřenici mi ani nemluv. Nechci mít pleš. To opravdu ne. A jak to mám napravit?“ Chlapeček žádal o radu. No to určitě.

„Na to si přijď sám. Já ti radit nebudu,“ křikla jsem za cesty chodbou.

Bella:

„Tak už něco řekni, protože děláš, jako že o ničem nevíš. Jenže ty fotky jsou důkaz, Edwarde. Důkaz. Chápeš? Prostě, to nemůžeš jen tak obejít a hotová věc. Nebo k tomu nic neříkat, protože jsem to viděla na vlastní oči. Ona o tobě pořád mluvila jako o… mazlíčkovi, miláčkovi a… mnoho dalších. Já dál nemůžu. Fakt ne. A on mi to řekl jako první. Nebýt jeho tak nic nevím. Musím mu poděkovat. Opravdu poslední šance něco říct. Nebo opustím toho, kterého jsem milovala a dala mu své srdce, jenže on mě krutě podvedl a ještě s takovou cuchtou.“ Pomalu jsem odříkávala a začaly mi téct proudy slz. Bylo mi líto, že to tak nakonec skončilo. Myslela jsem si, že jednou třeba budu s ním. Mít svatbu, dítě asi ne. Budu s ním a nic nás nerozdělí. Jenže Jessica se o to pokoušela a povedlo se jí to. Pomsta bude sladká.

Edwardovi se podsekla kolena, sklesl se na dlažbu. Ramena byla svěšena a on působil velmi smutně. Nevypadalo, že by chtěl něco říct. Jenže pak vzhlédl. A mě bylo ještě hůř. Jeho tvář byla strhaná jako nikdy před tím. Ničilo mě, že ho nejspíš budu muset opustit. Ničila mě jen myšlenka, že bude s někým jiným než se mnou. Milovala jsem… miluju ho. Jenže on nejspíš mě ne. Přemýšlela jsem o odstěhování z Forks. Přerušil mě až jeho smutný a stísněný hlas.

„Bells, já…“

Shrnutí

Kapitola 20. » Kapitola 22.

Doufám, že jste trochu napnutí a těšíte se na další dílek. Schválně, kdo z vás uhodne, co se stalo. =D Ani bych nečekala, že bych mohla napsat něco tak… Nevím jak to popsat.

Ale budu ráda za komentáře.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 21.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: