Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 2.

Tak, bude zde pohled Belly a také Alice. Pokračujem pondělkem, kde Bella poprvé uvidí Edwarda a jak na sebe budou reagovat? Tak, to se dočtete zde. Jinak moc dík za momentíky. PeTi

„Tak to né. Kvůli mně si teď mokrá. A já tě tak nenechám na pospas smějícím se spolužákům,“ musela se hned ospravedlnit a nasadila smutný psí kukuč. Hned věděla jak na mě. Tomu se přeci jen tak nedalo odolat. Tak jsme se přeci jen vydaly k autu a hned na mě navlíkla pro mě dost odvážné tílko. No to snad nemyslí vážně.

Nejspíš si všimla mého hloubání a zase nasadila ten psí pohled. Tak co se dalo dělat, musela jsem si vzít ono tílko na sebe.

Vešly jsme do jídelny, když v tom všichni…

Bella:

Vešly jsme do jídelny, když v tom všichni na mě jen koukali a ozval se pískot od stolu Aliciny rodiny. Nejspíš od Emmetta, protože Alice říkala, že si dělá ze všeho srandu.

A zase jako ráno, na mně visely pohledy mých spolužáků. A to se mi nelíbilo. Naštěstí zazvonilo a já se odebrala na další hodinu. Tentokrát ekonomiky, tu prý nikdo z Aliciny rodiny neměl.

Vstoupila jsem do třídy a hned se ke mně drala Jessica. Prý to byla největší drbna na škole.

„Ahoj, že si sedneš ke mně?“  Podle mě to nebyla ani otázka, protože to už mě tahala za ruku. Jen jsem kývla hlavou na souhlas a přisedla si tedy.

Po zazvonění začala hodina. A Jess se pořád tak divně ošívala, nejspíš měla něco na jazyku a já jen čekala, kdy to z ní vyleze.

„Hele, Iss, ty už si poznala všechny Bílý zuby?“ optala se mě.

„Cože? A to má bejt, jako kdo?“ zeptala jsem se šeptem.

„No, to jsou Cullenovi, myslím tu divnou holku, Alice se jmenuje. My je tak přezdíváme, protože když se na někoho usmějí, a to je opravdu vzácnost, tak mají naprosto bílý zuby. Budeš jim taky tak říkat?“ vyzvídala s nadějí v hlase.

„To nemyslíš vážně, někomu koho ani pomalu neznám takhle říkat nebudu, pro mě by to byla urážka,“ odvětila jsem trochu podrážděně.

„Aha, ehm… oni jsou takový odtažití, s nikým se nebaví jen sami mezi sebou. A já se divila, když ten prcek k tobě hned šel a povídal si s tebou. Je fakt divná, taková hodně ujetá. Jela bys, se mnou někdy na nákupy?“ optala nadějně.

„Jinak dobrý? Nejdřív mi radíš, říkat jim nějakou blbou přezdívkou, pak mi tu pomlouváš… kamarádku a ještě po mně chceš, abych s tebou jela na nákupy? Fakt ne, dík. A nemysli si, že se budem kamarádit. Na tebe bych nervy neměla,“ řekla jsem jí to krásně, tak říkajíc od plic.

Byla pořád ticho, nejspíš to ode mě nečekala, ale já na pomluvy a využívání druhých nejsem. Možná jsem to přepískla, ale co?

„Promiň, já vždycky řeknu, co si myslím. Ale, takhle by to nešlo. Neber si to osobně. Přece jen ti někdo musel otevřít oči,“ pokračovala jsem teď už nejspíš v monologu.

„Hm, dobrý, nic se neděje, jen mě to trochu zarazilo,“ odvětila po delší době velmi potichu.

„Hele, Jess, povíš mi něco o Cullenových, přeci jen bych mohla být v obraze.“

„Tak jo. Proč ne? Budu ti představovat každého z nich,“ odpověděla už trochu veseleji.

„Takže, začnu jejich otcem a matkou. Všichni ti, kteří chodí do školy, jsou adoptovaní. Ano, nejspíš si kladeš otázku, že jsou si i přesto tolik podobní. Je to sice divný, ale je to tak a já s tím nic neudělám. Jejich otec pracuje v nemocnici. Nejspíš jako doktor. Matka dělá do architektury. Jsou hrozně bohatí. Proto tyhle ´dětičky´ mají víc jak tři luxusní auta,“ dopověděla a hned se vrhla do dalšího vysvětlování.

„Tak a teď ti povím o těch ´dětech´. Je jich pět, tvoří dva páry, jeden tedy přebývá. Mají velice světlou pokožku. Emmett, to je ten tmavovlasý kluk s krátkými vlasy a vypracovanou postavou. Taková svalnatá hora. Chodí s velice namyšlenou blondckou jménem Rosallie. Je velmi pyšná a nebere na druhé ohledy. Přitom je tak krásná a tou povahou se tak kazí. Dále Jasper. Vypadá… jako by ho něco žralo zaživa.  Ten má o trochu delší světlé vlasy, než Emmett. Jasper chodí s Alice. Ta je velice umíněná a někoho jen tak nepustí ke slovu. A pak, se dostávám k panu Božskému. Proč Božskému? Edward, tak zní jeho jméno. Je velice nádherný, má bronzové vlasy a svalnatou postavu, ale ne tak jako Emmett. A kdyby sis s ním chtěla něco začít, tak tě rovnou upozorňuji, že ten ti nedá. Já sama jsem se o něj pokoušela víc jak desetkrát. A nikdy neukázal sebemenší náklonnost. A nikdo se ani nezmiňoval, že by o někoho jevil zájem. Takže tvoje pokusy by byly marné,“ dopovídala a rodince a upozorňovala mě.

„Někdy i přemýšlím nad tím, jestli on není vlastně gay. No, postavu by na to měl, takže i to je možný,“ dopověděla a já jen nestačila zírat, jak se jí práší od huby.

Hodina utekla velice rychle. Ani jsem si nepamatovala, o co se vůbec jednalo.

A další byla biologie. Do třídy jsem se hned nahrnula a učitel pokynul, ať si jdu sednout do posledního volného místa. A to bylo u…

Neděle - odpoledne u Cullenů

Alice:

Seděla jsem na pohovce, když v tom jsem dostala vizi.

Mladá dívka nastupuje do místní školy. Zamíchá mnoha osudy z nás. Budu její nejlepší kamarádka. Na to se už moc těším... Byla na louce a z druhé strany stál Edward. Měl jí vystrašit, nebo hůř dokonce zabít. Ne, to se mé budoucí kámošce nemohlo stát.

To jsem nemohla nechat bez povšimnutí. Moje ruka hned vystřelila po telefonu a už si to vytáčela číslo mého bratra. Tón nestihl ani jednou zazvonit a z druhé strany to bral dotyčný.

„Ano? Alice, co se děje?“ zeptal se trochu vystrašeně.

„Edwarde, měla jsem vizi o tobě, jak stojíš na své louce, na které leží dívka s vlasy barvou kaštanu. Ty jsi k ní měl přistoupit a zbavit jí života. Prosím, slib mi, že se odtamtud spakuješ,“ vyřkla jsem trochu hysterickým tónem.

„Jo, tu jsem před chvíli viděl, to bys mi nevěřila, jak nádherně voněla. Jen mě trochu zarazilo, že jsem jí nemohl číst myšlenky. Třeba to bude tím, že jsem se na ně nesoustředil, i když o tom silně pochybuju. Ale neboj, nic se jí nestalo. Ztratila se a já jí jen ukázal, směr odkud přišla. Budu končit. Tak za pět minut jsem doma,“ dopověděl a ukončil hovor.

´Tak to bylo jen tak tak, ´ pomyslela jsem si v duchu.  Moc jsem se těšila na následující den. Ani nevím proč, ale bylo to tak.

Pondělí - na parkovišti

Alice:

Na parkoviště přijelo nové auto. Mělo nejspíš patřit té nové dívce. Osudové dívce. Její autíčko vyčnívalo mezi ostatními ´škopky´. Tím jsem neměla na mysli naše auta. Ta zde taktéž byla mezi těmi kvalitnějšími. Vystoupila z auta a já si hned všimla, že má dobrý vkus.

„Tu musím někdy vytáhnout na nákupy,“ proletěla mou hlavou nadějná myšlenka, že bych si v dalších dnech mohla s někým vyrazit na nákup, bez toho aby odporoval.

Nová dívka se bedlivě porozhlédla po okolí. Klouzala pohledem na všechny skupinky. U nás se zasekla a nenápadně se dívala na nás, jako bychom se znali. Což bylo naprosto nemožné.

Hned potom šla do kanceláře nejspíš pro formuláře a rozvrh. Nedalo mi to a já jsem věděla, že se tu nevyzná. Musel jí někdo pomoct. Jenže, než by se někdo objevil, tak by už probíhala hodina. Když vycházela z kanceláře, skočila jsem jí do cesty.

„Ahoj, já jsem Alice, jestli chceš tak tě můžu vodit na hodiny, určitě některé budeme mít spolu,“ řekla jsem a podala jí ruku.

„Ahoj, já jsem Isabella, ale doma mi říkají Bella. To bys byla moc hodná, já se v tom vůbec nevyznám,“ odpověděla mi trochu zaskočeným hlasem. Ale kdo by také ne? Když se před vás postaví upír. To nemohla, ještě vědět.

„Doma? To jsi neměla kamarády? Ukaž mi prosím rozvrh.“ Hned jsem musela být v obraze, jak to tedy bylo.

„No, to je na delší povídání, ale určitě ti to někdy řeknu. Jen co se tady zaběhnu do denního dění,“ odvětila a podávala mi rozvrh.

„Jé to je super, víc jak polovinu hodin mám s tebou. A hned můžeme jít spolu na trigonometrii, a jestli budeš chtít tak si můžeš sednout ke mně,“ vyřkla jsem odpověď a už moje mysl mohla plánovat, jak se lépe poznat.

„Klidně si k tobě sednu,“ dopověděla a už jsme vcházely do třídy.

Učitel požádal Bellu, aby se jakožto nová studentka představila třídě. Pak jí poslal si sednout na jedno z dvou volných míst. Jedno bylo i vedle mě a já tajně doufala, že si ke mně přisedne. A také, že ano. Zbytek hodiny už běžel normálně.

Ale oběd, na který jsem doprovázela Bellu, se trochu vymkl mé kontrole. Chtěla jsem Bellu představit mé rodině. Zatáhla jsem jí za ruku a neuvědomila jsem si, že ona nemá dobrý postřeh, jako já.

Nesla kafe a za mé pomoci ho na sebe zvrhla. Bylo mi jí líto. Celá jídelna se začala smát na její adresu.

„Promiň, moc mě to mrzí, já jen chtěla, aby sis šla přisednout k nám a já tě mohla představit mé rodině. Pojď prosím za mnou. V autě mám nějaké oblečení, jen ti dám nové tričko,“ řekla jsem a hned jí vedla pro nové oblečení.

„Dobrý Alice, nic se neděje. Já nejsem ta z těch šikovnějších lidí. A s tím tričkem, nemusíš si se mnou dělat starosti, ty tři hoďky to přežiju,“ vyhrkla odpověď, která se mi nelíbila.

„Tak to né. Kvůli mně si teď mokrá. A já tě tak nenechám na pospas smějícím se spolužákům.“ Musela jsem jí do hlavy vtlouct, že prostě by jí neprospělo být v mokrém tílku.

Podala jsem jí normální tílko, ale jí se nezdálo jako normální. Proto jsem musela nasadit masku smutného pejska. A hned mi podlehla. Takže, na ní taky platil můj vyjednávací styl.

Další hodinu měla ekonomiku. A na ní byla i největší drbna na škole… Jessica.

„To jsem zvědavá, co jí zase nakecá o nás. Docela se bojím, že jí uvěří a mně se nevyplní má vize, že budeme kámošky,“ pomyslela jsem na jednu z teorií.

Postřehla jsem část jejich rozhovoru. Ona nás skoro ani neznala a už bránila moji rodinu před ulhanou Jessicou. A mě nazvala kamarádkou.

No, tak to se ta vize začínala brzo plnit. Za což jsem byla neskutečně ráda. Po mé španělštině jsem měla mít ještě matiku a tělocvik s mou povedenou upíří rodinkou. A Bella?  Na ni čekala biologie s mým bratrem.

Na biologii

Bella:

A to bylo u kluka, teda Edwarda. U toho, o němž se mi zdálo. Teda nevěděla jsem, jestli to byl sen, nebo ne. Ale to v tu chvíli nebylo podstatný.

Šla jsem tedy uličkou až do čtvrté lavice u okna. Mozek okamžitě vydal signál, abych se posadila. V jednom okamžiku jsem pohlédla na Edwarda. Jenže jeho reakce jaksi nešla přehlédnout.

Jedna ruka byla zaťatá v pěst a ta druhá křečovitě svírala okraj lavice, který se neúprosně začal drolit na menší a menší kousíčky. Jeho obličej byl zkřivený do bolestné grimasy. Nejspíš se něco stalo, když jsem přišla.

Nebo? To bylo mým příchodem. No, to by byl teda šok. Ani jsme se nepozdravili a už v tu chvíli mě nesnášel a posílal blesky? Na tu otázku v tu chvíli nebyla odpověď s určitou přesností. Hold tu hodinu jsem musela nějak přežít.

Pomalu celou dobu ze mě nespustil oči. Bylo mi to celkem nepříjemné. Ale, nechtěla jsem ho nějak vyprovokovat. Jessica měla pravdu. Byl až moc krásný a po nikom netoužil. Docela ráda bych se seznámila s dalšími sourozenci Alice.

Po skončení biologie jsem se musela bohužel odebrat na tělocvik. A proč bohužel?

Protože, já jsem od přírody nešikovná bytost, která dokáže zavadit i o vlastní nohy. To se jen tak někomu nepovede.

Docela se divím, že mě někdo nenatočil a poslal to do, Neváhej a toč!,  nebo  Natoč to! Třeba bych i něco mohla vyhrát. Aspoň by byl užitek z mé škody.

Když už jsem byla převléknutá do sportovního, mohly moje nohy odnést mě samotnou do sportovní haly. Byli jsme spojení jak kluci, tak i holky. Učitel nám rozkázal, abychom se rozdělili do dvojic.

Ke mně se, jak letní bouřka, přihnala Alice. Dále řekl, že budeme hrát tenis. A bylo to tu zase. Míček a já se rovnalo určitě zranění, nebo poležení na nemocničním lůžku.

Kolikrát se mi myslí honilo, po kom je ta nešikovnost, ale na nic má mysl nedokázala přijít.

Takovou dobrou půlhodinku se nic nestalo, až jsem se zakoukala, jak hraje Rosalie s Emmettem a Jassper s Edwardem. Těm to šlo moc dobře. Už jsem se chystala na odpal, když v tom…

Najednou se přiřítil tenisák a mě napálil přímo do týlu. Byl to směr od Edwarda. A ani bych moc tenkrát nedala, že to byl skutečně on.

V tu chvíli jsem se svalila na zem a jen si pamatuju, jak mě nejspíše Alice odnášela na ošetřovnu.

Ale počkat. Alice? To by se prozradila, že má takovou sílu. Tak to asi nebyla Alice. Kdo potom? To si nepamatuju.

Probudila jsem se až na nemocničním lůžku.

„Nééé,“ zakřičela jsem na celý pokoj. Už zase na tom samém místě. Po mém výkřiku se něco hnulo v tmavém rohu pokoje.

Shrnutí

Kapitola 1. » Kapitola 3.

Já si prostě takový krásný konce neodpustím. Jo, vím jaký to je, když někdo končí tak blbě. Ale nebojte. Doufám, že se nic zlého nestane. A proč doufám? Zatím nevím, jak to bude pokračovat. Takže to bude i překvápko pro mě samotnou.

Díky za komentáře.

PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 2.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: