Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 17.

Jak již z názvu vyplívá, tak zde bude vystupovat zvířátko. Co to bude za zvíře? Kdo ho dostane nebo najde? A co se s ním stane? To už ale bude záležet na vás, jestli se to chcete dozvědět. Jinak co byste řekly tomu, že bych tak dejme tomu za deset kapitolek končila?
Prosím o komentáře. Díky moc. PeTi
Věnováno: EleanorBrandst v první řadě a mnoha dalším, která přidávají komentíky.

Sobota - ráno

Edward:

S Bell jsme si všechno ohledně mého upírství vyříkali. Byla dost zvědavá.

Ráno v sobotu se probudila o trochu déle. Za tu dobu co naspala na víc, jsem jí stihl připravit celkem energetickou snídani v podobě müsli s mlékem a medem. Všechno to jídlo jsem poskládal na přenosný tác a donesl to do jejího pokoje, následně položil na menší noční stolek.

Docela se divila, že má snídani už připravenou. Chudinka se vylekala, když zjistila kolik doopravdy je hodin. Všechno do sebe naházela a pospíchala, snad ještě rychleji než my upíři, dolů do obýváku. Zapnula plasmu. Právě dávali americký sitcom Friends. Po pravdě občas jsme na to s rodinou taktéž koukali. Zrovna běžel dílek, jak chtěl Chandler požádat Monicu o ruku. Opravdu zábavný dílek. V tu ránu něco Bellu napadlo.

„Kdo všechno z vaší rodiny je v chomoutu?“ optala se a šlo vidět, jak jí tohle velice zajímalo.

„Carlisle a Esmé jsou spolu už takových dobrých osmdesát let. Alice s Jasperem okolo čtyřiceti, a ač se to bude zdát velice divné, tak zrovna dnes Rosalie s Emmettem slaví padesáté výročí svatby. Oni teda těch svateb měli víc, ale od té první to je těchto úctyhodných padesáti let. A proč úctyhodných? Protože vydržet s Emmem, tak to je teda záhul,“ říkal jsem se salvou smíchu.

„Počkat. Oni zrovna dnes slaví výročí?“ Prostě jsem přikývl na otázku. „Tak to jim musíme něco koupit. Rozhodně, třeba to bude blbý, ale musíme.“ To by nebyla Bella a nezačala se v tom rýpat.

Chtěl jsem jí to vymluvit, jenže mlela si pořád svou. Nemělo cenu jí vykládat, že tohle stejně neslavíme a nic si nedáváme. Prostě jako vždy, má tvrdohlavá Bella si stála pevně za svým. O oběd jsme jeli do Port Angeles.

Namířila si to rovnou k městskému útulku. Ano, čtete dobře, útulku. Tohle jsem tedy nečekal a ani moc nechápal. Procházeli jsme mezi uličkami tvořené ze železných klecí, ve kterých byli ubozí tvorečkové bez domova. Když jsem šel okolo některého ze psů, zaúpěl a odběhl do bezpečí. Tak se normálně chovala zvířata v přítomnosti upíra. Už jsem si na to zvykl. Po neskutečném vybírání z těch chuděrek jsme si měli vybrat z osmi štěňátek dobrmana.

Šli jsme do klece mezi ně Bella sedla na bobek a já stál vedle ní. Během několika minut se sedm štěňat za stálého kňučení zopakovalo do bezpečného úkrytu. Ke mně přicupitalo krásné malé štěňátko. Divil jsem se, že se mě nebálo. Prostě bylo jiné zvláštní.

„Pošem ty šmudlo. Tak tebe si hned vezmu,“ šišlala na toho malého tvorečka, který se otíral o mé nohy a dožadoval se mé pozornosti Bella. Vzal jsem ho do náruče. Šli jsme vyřídit dokumentaci a zjistili jsme, že ta štěňátka byla od policejních dobrmanů, kteří měli papíry původu a byli to šampioni. Divil jsem se, že nechtěli po nás peníze.

Pak Bella zajela do zverimexu a tam nakoupila krmení, granule, konzervy s výživou, pelíšek, hračky, misky a v neposlední řadě i vodítko. S pejskem mě nechala o samotě v autě. Dost jsem se divil, že se mě stále nebojí. Šlo na něm vidět, že to bude odvážný a statný hafan.

Za klidného počasí jsme dojeli až před dům, tam vystoupili a šli přichystat štěňátko do podoby dárku. Přivázali jsme okolo krku červenou mašli a dali ceduli, kde mělo být jméno. Nevěděli jsme jak pejska pojmenovat. Až Bell napadlo jméno Page. Tak jsem na ceduli napsal Page.

Umístili jsme ji do prostorného proutěného košíku vycpávaného dekou a polštáři. Spokojeně do něj ulehla.

Pak jsem se už s Bell chystal k nám domů předat ten dárek. Auto jsem zaparkoval před domem a vyšel i s Page směrem do domu. Bella nás předběhla a na celý dům zakřičela.

„Rose, Emme, něco tu pro vás mám. Prosím pojďte okamžitě domů.“

Za necelých pět vteřin stáli v obývacím pokoji a dívali se na nás. Page jsem raději nechal v chodbě, aby hned nevěděli, že tu je pejsek.

„My s Edwardem bychom vám chtěli popřát k vašemu dnešnímu výročí. Do dalších let, staletí, tisíciletí, deseti tisíciletí a tak dále, všechno nejlepší a hlavně, abyste byli pořád spolu a měli se rádi jako na úplném začátku. Máme pro vás i menší dárek.“ Ukončila řeč Bella a kývla na mě v gestu, abych malou Page přinesl do pokoje.

Jen co jsem jí donesl, hned se k ní vrhla Rosalie a byla štěstím bez sebe. Zato Emmett opět zazářil.

„Co tu dělá tahle krysa? Z tý si ani jeden nelokne,“ jen co to dořekl, dostal od Rose lepáka.

„Já ti dám krysu. Vždyť to je štěňátko dobrmana a ne krysa. A pravda, nikdo si nelokne, protože mu to zakazuju. Komukoliv, takže i tobě Emmette McCarty Cullene,“ vykřikla na něj a zpražila ho zabijáckým pohledem.

„Bello, Edwarde, děkujeme. Tohle bychom od vás nečekali. Bylo to opravdu překvapení. A tohle malinkatý stvořeníčko nás aspoň rozptýlí a my tu nebudeme mít denní stereotyp, i když s Emmettem to taky není stereotypní,“ pronesla děkovnou řeč k našim osobám.

„Jinak potřebné věci jsou, ještě v chodbě. Koupili jsme od jídla až po pelíšek,“ řekla Bella a Rose se na ní děkovně usmála.

V tu dobu se už do obývacího pokoje přihnala Alice v domácím oblečení a Bella nestačila na ni zírat. Nikdo ji tak nesměl vidět. Jindy upravená a sladěná Alice a dnes vlasy stažené do culíku s červenou čelenkou ve vlasech. Na sobě měla červené tílko ferrari a krátké černé kraťásky. Na nožkách se nacházely červené žabky Adidas. Prostě Alice, která se jen tak nevidí.

Rozběhla se k Page a vtěsnala si ji do svých maličkých rukou. Alice si ani nevšimla, že ji Bella vidí. Jen co zjistila, že na ni nevěřícně zírá, zasekla se na místě a nevěděla co dál učinit.

„Alice? Jsi to vůbec ty?“ zeptala se podezíravě Bella.

„A… no? Jo, jsem to já, z čeho tak usuzuješ, že bych být nemohla?“ zvolila nečekanou otázku Belle.

„Já jen, že doma ti to sekne, prostě obyčejná správná holka. Teda jestli jsem se tě nedotkla tím obyčejná?“ tázala se teď omluvně má Bella.

„Ne, nedotkla. Docela mě to potěšilo a ani nevíš jak. Dost málo lidí mě vidí v domácím oblečení. Já… Bude se to zdát divný, ale stydím se v domácím,“ promluvila až moc stydlivě naše módní ikonka Alice.

„Počkej, to si děláš prd… Jak se někdo, jako ty může stydět? Tak to nechápu. Vždyť ze všech nejvíc bych se měla stydět právě já. Nejde mi do hlavy, že se mnou chce ještě pořád Edward být. Já se nemůžu rovnat k nikomu v tomhle městě. Takže Alice pomlč jo? O tomhle se bavit opravdu nehodlám,“ už dost naštvaně mluvila Bella k Alice.

„Ale Bell, vždyť já bych ani nikoho jiného než tebe nechtěl. Ty jsi pro mě ta nejkrásnější ze všech na celém světě. Takže neříkej, že nejsi krásná. Pro mě napořád budeš zářící kopretinou v širokých lánech suchých kopřiv,“ řekl jsem to všechno směrem k mé Belle. Zdálo se, že ji to celkem uklidnilo.

V tu dobu se k nám přifařila Page a šťouchla do nás čumákem. Z ničeho nic se vyfařila a byla v nedohlednu. Alice se zasekla pohledem a hned se zděsila. Začala křičet, co nejvíc dokázala.

„Né, první zvíře v rodině a už tohle.“ Jen co to dořekla, Page seběhla ze schodů a ve své tlamičce se nacházela značková bota ze vzácné edice od Diora. Bota byla značně prokousaná jemnými zoubky a Alice sotva vydržela stát. Chtěla mít Page na zahrádce pod drnem. Možná, že by se jí to povedlo, ale Rosalie byla jiného názoru. Šlo přímo vidět na očích, co chce udělat Alice.

„Tak na to zapomeň. Page je moje. Zabíjet mi ji nebudeš. Kde bych asi tak podle tebe sehnala tah hodného dobrmánka, který se nebojí upírů? Sice má spadeno na botky, ale aspoň máš důvod jít nakupovat,“ pravila převelice naštvaně Rose.

„Jenže to Ďáblovo štěně má zálusk na značkový. Kde asi podle tebe seženu tuhle vzácnou edici? Vždyť se to nejspíš už ani neprodává. Rose, pochop mě,“ ječela zoufalým hlasem Alice.

„Alice, nežer to tak. Ano?“ domlouvala ječící sestře Rose.

„Bože, to mě tady nikdo nepodpoří?“ zvolala na celý barák. Do deseti vteřin se k ní přišoural Jasper. Vzal ji kolem ramen a odvedl ji do jejich pokoje. A byl v domě klid.

Page si hrála s drahou botkou, Rose se na ni s upřímným pohledem dívala. My s Bellou se chystali k ní domů.

Bella:

Rose měla z živého dárku velkou radost a hned si ho osvojila. Page nakousala Alice botku a ta byla celá nesvá. Emmett chtěl Page vysát. Jasper utěšoval Alice. Esmé s Carlislem byli v práci.

S Edwardem jsem odjela domů okolo šesté hodiny. Už to byl měsíc, co jsme byli spolu. A druhý den, co jsem měla potvrzené jeho upírství. V domě rychle odešel nejspíš do mého pokoje. Já si mezi tím udělala večeři. Pak jsem si pustila Simpsonovi ve filmu a hned na začátku u mé oblíbené scény se tlemila, jako malá.

Edward nejspíš slyšel můj smích a ihned přišel za mnou. Sedl si vedle mě.

„Co tu je tak vtipného?“ optal se a já mu pustila mou oblíbenou pasáž.

„Víš, na tohle jsem myslela včera, než si mi řekl, co opravdu jsi,“ odpověděla jsem.

„Ale já to pořád nechápu,“ znovu se mě tázal.

„Jak si včera řekl: Víš Bell, já jsem…, zasekl ses a já myslela, že řekneš gay. Prostě jsem si vzpomněla na tuhle pasáž,“ odvětila jsem.

„To sis fakt myslela, že bych tohle mohl říct? Já tě prostě nechápu. Tohle mi do hlavy nejde,“ zeptal se mě.

„Já měla pořád v hlavě takový kraviny. Jen kdybys to slyšel. To by mohlo napadnout jen mě.“

„Tak mi to prosím pověz. Když ti nevidím do hlavy, je to celkem skličující tam nevidět.“ Přisedl si blíž ke mně, vzal do svých studených rukou mé tělo. Posadil ho na to své čelem k němu, abych mu viděla do obličeje.

„Ale asi mě budeš chtít poslat na psychiatrii. Byly tam hororové postavičky, jako je panenka Chucky, které se dost bojim, Samarka z kruhu, krvavá Mary, zlá loutka ze Saw, Jason s Freddy Kruegerem utíkající Elm street. A ke konci všech ztřeštěných nápadů Alice z Říše divů a Alice z Residenta Evila zabíjející zombie. Tak a nyní dovol, jdu si zbalit do psychiatrie,“ dopověděla jsem a Edward mě líbnul na tváře a nos. Snažila jsem se vyprostit z jeho klína, jenže jemu se to nějak nelíbilo a ještě víc si mě přidržel.

„Leda že by ta psychiatrie, byla v mém pokoji. To bych si tě tam vlastnoručně donesl. Docela mě zaráží, jakou máš představivost.“ Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, který jsem u něho ještě neměla možnost zahlédnout.

„Tak to bych si nechala líbit, být pod tvým osobním dohledem. Jak to že Alice chodí doma tak normálně oblečená?“ Nedalo mi to a já se rychle změnila téma, které mě velice dnes zaujalo.

„Víš, bude se to zdát divný. Ale od té doby, jak viděla tebe doma, se jí to zalíbilo a prostě jednoho dne tak přišla z jejího pokoje. Prostě obyčejný domácí styl,“ pověděl mi Edward, co to mělo dnes s Alice být.

„Mohl bych se tě na něco zeptat?“

„Ano, jen se ptej.“ Zadíval se mi zpříma do očí a začal.

„Ještě jsem se tě ani nezeptal. Měla jsi někoho přede mnou?“

„Bude se to zdát asi divný, ale ne. Neměla. A ty?“

„Ne, za celých víc, jak sto let jsem o nikoho nejevil zájem. Až tys mi padla do oka. Jako bych na tebe těch celých sto let čekal. Samozřejmě některé osoby o mě jevili zájem, ale já ne. Tys v ten první okamžik na mě tak zapůsobila, že jsem nemohl nemyslet na nic jiného než na tebe,“ vychrlil ze sebe svoje zážitky a já byla za to ráda. Nechtěně jsem zívla a už byla v jeho náruči, která mě odnesla a položila do mé velké postele. Dovřela jsem oční víčka a hned usnula.

Shrnutí

Kapitola 16. » Kapitola 18.

Doufám, že líbilo. Možná, že se zanedlouho rozloučíme. Dík za komenty. PeTi

PS: Koukněte se na shrnutí a napište, jak bych to měla udělat s novou povídkou. Prolog už mám hotový, záleží jen na Vás, jak to všechno bude.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 17.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: