Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 14.

20.05.2010 (14:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2666×

14. Co tu zase chceš?

„Promiň, nemyslela jsem to tak, že bych ti nevěřila nebo tě z něčeho obviňovala, to vůbec ne. Nevím, co to do mě vjelo. Zachovala jsem se špatně. Promiň. Šlo by to nějak napravit?“zeptala jsem se s nadějí v hlase. Zvedl výš moji bradu a chtěl, abych se mu dívala do očí. V těch mých musel vidět, lítost a vinu, díky které jsem tak něco ohrozila.

„Ano, napravit by to šlo. Sněz tu večeři a pak tě odvezu domů,“ odpověděl rázně, nejspíš ještě byl naštvaný. Ale kdo by ne? Když vás přítelkyně z něčeho nemravného obviňuje?

Večeři jsem snědla bez řečí. Pak mě Edward odvezl domů. V autě jsme nepromluvili ani slovo.  Zastavil, jen před domem a bez rozloučení odjel domů. ´Nyní už nebylo cesty zpět. Za chyby se musí platit a to i s úroky´. Pomyslela jsem si smutně. Doma jsem hned zaplula do postele a nechala se unášet klidným spánkem.

Edward:

Netušil jsem, co to do mě najednou vjelo. K Belle jsem se choval velice neslušně. Doma jsem zpytoval svědomí. Musel jsem se uklidnit.

„Ťuk, ťuk,“ ozvalo se zpoza dveří. Ani jsem nestačil odpovědět a do pokoje vlítla Alice.

„Edwarde, co jsi to udělal Belle. Jak ses s ní mohl jen rozejít. Tohle ti neodpustím,“ začala na mě ječet Alice.

„Uklidni se Alice. Já se s ní nerozešel, nechápu co vyšiluješ. Jen na večeři něco řekla a mě to trochu vytočilo, nic víc, nic míň. Snad jen to, že reakce z mé strany byla moc unáhlená,“ odpověděl jsem trochu nabroušeně. Pak Alice spustila její vizi, kterou měla. Opravdu v ní bylo, že jsem se s Bellou rozešel, ale rozhodně to pravda nebyla.

„Já ti stejně nevím. Nějak se mi to nezdá,“ vypověděla ta slova a odešla sklesle z pokoje.

‚A zítra se nejde do školy, bude svítit Slunce, ale odpoledne už svítit nebude, ´ stihla mi ještě poslat myslí.

To mě odrovnalo, nemohl jsem se Belle omluvit za nepříčetné chování. Možná, že bych mohl k ní zajet až odpoledne po ukončení jejích hodin.

Bella:

Spánek byl velice neklidný. Pořád se mi zdálo o tom, jak jsem nesprávně obvinila Edwarda a že se šel oběsit.

Ze spaní mě vyrušila střelba ze zbraně. Rychle jsem vstala a to se mi stalo osudným. Zamotala se mi hlava a já se skácela k zemi.

Někdo mě poplácával po tvářích a pak na mě chrstnul pekelně ledovou vodu. Probrala jsem se.

„Bello, jsi v pořádku?“ strachoval se Charlie, který klečel u mé hlavy.

„Dobrý tati, jen jsem uslyšela střelbu, rychle vylítla z postele a následně se mi zamotala hlava a tady vidíš výsledek. Mimochodem, proč jsi střílel?“ doplnila jsem, jak se věci mají, a optala jsem se.

„Když je hezky, tak se ráno na naší zahrádce shromažďují krkavci. Tak proto, je mi líto, že jsem tě vylekal. A nejspíš už do školy nebudeš chtít jít co?“ Opravdu se mi do školy nechtělo. Stejně jsem už přišla o dvě hodiny a ta třetí byla v plném proudu. Zakroutila jsem záporně hlavou.

„Dobře, dneska jsem stejně do večera doma, takže bychom mohli zajet do La Push. Co na to říkáš?“ Tak to se mi velice nelíbilo. Opět bych se musela vidět s tím Indiánem a o to jsem nestála, ale očividně by z toho Charlie měl radost, že s ním pojedu po dlouhé době někam.

„Moc se mi tam nechce, ale doufám, že tam nebudeme dlouho,“ ptala jsem se s náznakem obavy v hlase. Charlie už jen pověděl, že pojedeme, až budu chtít. To se mi líbilo.

Nevěděla jsem, co mám dělat s volným časem. Rozhodla jsem, že umyju své zablácené auto a následně pojedu do zdejšího květinářství. Tam jsem koupila čtyři tmavě modré růže. Dále jsem jela směr hřbitov.

Vyšla jsem z auta a vyšla směrem k babiččinému hrobu. Položila jsem růže na hrob a zapálila svíce.

Najednou mi někdo poklepal na rameno. Se zděšením jsem se ohlédla. A koho jsem to neviděla? Newton.

„Co tu zase chceš?“ zaječela jsem na něj.

„Pro něco, nebo spíše pro něho jsem si došel,“ řekl až moc klidně a v zápětí vystřelila jeho ruka po mé ruce.

„Nešahej na mě ty ubožáku,“ ze strachu jsem nemohla už ani dýchat. On se jen ušklebil a táhnul mě směrem k mému autu.

„Pojedeme tvým autem. Ale nejdřív ti uvážu ruce,“ pověděl a já stačila rychle reagovat. Šáhla jsem rukou do kapsy kabátu, a co tam nebylo? Pistol. Minule, když si se mnou Charlie hrál, půjčil mi pistol a já ji zapomněla vyndat. V tu chvíli by se mně krve nedořezal. Rychlostí blesku má ruka uchopila pistoli a směřovala si to směrem k Newtonovi.

„Tak mě okamžitě pusť. Nebojím se použít tu zbraň.“ Na výhružku jsem nabila a vystřelila jednu do vzduchu.

„Nebudeš mě už otravovat, protože od téhle chvíle budu mít vždycky u sebe zbraň. Takže ještě nějakej pokus a nechtěj vědět, co z tebe bude. Jestli vůbec něco bude. Nechám tě rozporcovat a následně kousky tvého ubohého těla roztrousím po zdejším lese. A možná se najde i nějaký medvěd, který si na tvých ostatcích pochutná,“ velmi radostně s neskrývaným zájmem jsem odříkávala ta slova. Netušila jsem, kde se ve mně bere tohle uskutečnění masakru. Docela se mi i ta představa líbila, jak se zbavit toho bezcitného švába.

„No, tak koukám, že s tebou asi nikdy nic nebude. Ale já si počkám na vhodnou příležitost. Toho se neboj,“ mumlal ty slova za své chůze k lesu. Tak pro dnešek by byl od něho klid. Pak jsem už jen vyzvednout tátu a potom do La Push za Blackovými.

Doma byl Billi i s Jakobem. Ten byl nejspíše rád, že mě vidí. Jenže já sdílela jiný pocit než on. Billiho jsem přátelsky pozdravila a na Jacka jen kývla hlavou. Hned se vrhnul směrem ke mně. To se dalo čekat.

„Půjdeme se projít?“ optal se se známkou naděje v hlase. Kývla jsem zmučeně na souhlas. Šli jsme se projít po pláži a potom jen bloudili lesními cestičkami. S Jackem jsme si docela normálně povídali. Za delší dobu opět na mě zkoušel jeho manévry. Povahu měl o trochu lepší, jak Newton, ale pořád to byl děvkař.

„Pojď, jsem Bello, nějak z ničeho nic mám na tvoje tělo chuť,“ začal povídat. To bylo za dnešek na mě moc. Vzala jsem nohy na ramena a pelášila lesem, jako o život. Možná že mi o něj i šlo. Jakob běžel pořád za mnou. Ale pořád jsem měla pár metrů do něj náskok. Ani jednou se nepodařilo mým nohám škobrtnout. Doběhla jsem na silnici a pořád po ní běžela. Najednou jsme uslyšela kvílení pneumatik. Mé tělo ztuhlo, jako by bylo v transu. Čekala jsem náraz, bolest, skřípání plechů, tříštění skla, ale nic se nestalo. Jakob mezitím přiběhl, to on mě svalil na zem, způsobil bolest, když jsem pod jeho mohutným tělem padala k zemi.

Ležel na mě. Najednou ho něco strhlo a vrčelo to. Oči se bály pohledět na to, co se právě děje. Ale zvědavost jim nedala a oči se samovolně odlepily. Uviděla jsem skrčeného Jakoba, jak nepřátelsky propaluje… Edwarda. ‚Co ten tu tady z nenadání chce a vrčí na Jakoba? ´ pomyslela jsem si.

Edward se silou vrazil do Jakoba a ten následně odletěl pod náporem síly tak deset metrů opodál do lesa. S kňučením nejspíše utekl pryč. Tak tohle jsem nechápala. Tušila jsem, že je Edward upír, ale co byl Jakob zač, to mi byla tajnost.

„Nastup prosím do auta. Odvezu tě domů,“ řekl Edward a podal mi pomocnou ruku. Přijala jsem.

„Díky moc, ale já jet domů nemůžu. V La Push mám auto a byl se mnou i táta. A má určitě o mne strach,“ zkusila jsem se vymluvit a smutně na něho pohlídla.

„Prosím pojeď. Cestou mu zavoláš. Musím ti něco říct,“ naléhal pořád na mne. Nakonec hlava kývla na souhlas. Cestou k nám jsem zavolala Charliemu, ať si o mne nedělá starosti. Svolila jsem, že může jet mým autem do práce. Nechtěl se zdržovat cestou k nám a zpět na pracoviště.

Edward v autě pustil klavírní hudbu. Pro mě byla něco jako ukolébavkou. Nenápadně se mi klížila víčka, ale neusnula jsem.

Edward zastavil na naší příjezdové cestě. Opět mi přidržel dveře. Pozvala jsem ho k nám domů. Pozvání přijal hned. Usedli jsme na gauč v obývacím pokoji a já jen čekala, až Edward spustí.

Vzal obě mé ruce do těch svých a podíval se do mých nejspíše vyděšených očí.

„Bello je mi hrozně moc líto, jak jsem se včera k tobě zachoval. Neměl jsem tak přehnaně reagovat. Mohla bys mi prosím odpustit?“ ptal se a já byla schopna jen přikývnutí.

„Neměla bych to být já, která by se měla omluvit? Nebýt mě nic by se nestalo. Takže se ti tímto omlouvám. Neměla jsem hned rejpat. Opravdu mě to mrzí. Samozřejmě že jsem tvou reakci pochopila, takže jsem se ani nezlobila. Jen mi bylo líto, že jsem tu atmosféru tak pokazila. Jo, na tohle asi mám talent. Kazit všechno na co sáhnu,“ domluvila jsem a šáhla do kabátu a nevědomky jsem v rukou třímala tátovu zbraň.

„Já ti odpouštím. Doufám, že se nechceš zastřelit pře mýma očima? Ani to nezkoušej, tohle bych ti nedovolil. Prosím vydechni a následně se nadechni, to pomáhá. Dneska mě neskutečně vytočil ten Indián. Ten si taky na tebe dělá nárok? Nechápu, proč si museli vybrat zrovna tebe. Proč mi tě každej chlap chce přebrat? Vím, jsi krásná, ale moje. Dost mě to vytáčí. Přiznávám, žárlím, když slyším na co myslí,“ vyděšeně se ptal, utěšoval a vysvětloval, jak se věci mají. A ve snaze, abych myslela na něco jiného, než na sebevraždu.

„Edwarde, ale já se nechci zastřelit. Tu pistol jsem dneska použila na Newtona. Dopoledne jsem jela na hřbitov a tam ho potkala. Opět měl nechutnou představu o mně, jako o osobě. Lehce jsem ho jedním výstřelem zastrašila. Jen mi nějak nedochází, co myslíš s tím, že slyšíš myšlenky,“ odpověděla jsem svou obhajobu na svou osobu a zároveň se tázala.

„Dobře věřím ti. To se dozvíš již brzy. Jestli mě omluvíš, musím jít domů.“ Zvedl se, políbil mě vlasy, čelo, nos a následně se lehce otřel o mé rty. Pak se jen rozloučil ve dveřích a odjel pryč.

Najednou zazvonil telefon a já ho následně zvedla. Byla to má mamka, už dlouho se neozvala.

Probíraly jsme školu, taťku, mé nové auto i kluky. Šla jsem s pravdou ven. Jen tak na oko z ničeho nic prohodila, že mám stejně starého bratra. Tohle jsem nepochopila a chtěla jsem vědět víc podrobností. Pořád mi to nešlo do hlavy, že bych měla sourozence. Prý byl vlastní, ale museli si vybrat mezi mnou nebo jím. Neutáhli by nás. Vybrali si mě a Peytona (tak se bráška měl jmenovat) dali k tetě. Když se rozvedli, tak si ho mamka opět osvojila. Nechtěla mi to říct, prý abych se nerozrušila. Ale víc mě rozrušilo, že mi to právě neřekla. Hrozně jsem se těšila na svého brášku. Prý jsme si docela podobní, tak se nechám překvapit.

Měl by přijet po novém roce. On se na mě prý velice těšil. Mamka mu o mě řekla taktéž dnes.

Dnes jsem usínala s úsměvem na rtech, protože se mi splnil můj tajný sen. Vždycky jsem si přála brášku stejně starého. Ani jsem tomu nemohla uvěřit. To jsem, ale netušila za jakou cenu, budu platit, až se to dozví Charlie.

Shrnutí

Kapitola 13. » Kapitola 15.

S tím bráškou mě to napadlo z ničeho nic. Takže doufám, že jste stejně překvapení jako já. Ač se to zdá divné, ale je to tak. I já na tohle zírala, že mě to vůbec napadlo.  Myslím si, že by se vám to mohlo líbit. A nyní vám dávám šanci. Napište do komentíků, jaké by měl mít její bráška chování. Prostě něco o jeho osobě. Baví mě zapojovat i vás čtenáře. Každý nápad vítán.

Dík za komentíky. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 14.: