Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 11.

Ták a právě se vám načetl můj nejdelší dílek. Jen mohu doufat, že vás to nebude nudit. Napište, co zlepšit nebo naopak, co se líbí. Jedenáctá kapitolka skrývá pro vás jedenáct stránek. A proč jsem jich napsala zrovna tolik, jako je ta kapča? Protože si to zasloužíte, a jak už vyplývá z názvu… zlomová. Různé zvraty, ale k dobrému? To bych nebyla zase já, abych tam něco nepřipletla a stalo se to horší. Nevím, kdy zase napíšu něco tak dlouhého. Jen prosím neubíjejte mě za případné chyby. A nečekejte, že by se dali do hromady. To až za… nevím. Tak přečíst a budete o něco chytřejší. =D Prosím napište komenty. Díky moc. PS: Tenhle dílek je hodně zvratový, takže se častěji budou střídat pohledy. PeTi Věnování pro: EleanorBrandst, Lily13, Mili1, Nerissa, Scherry, Niki, Elikk, Jesska a jestli jsem na někoho zapomněla, tak se omlouvám. A také pro všechny co to přečtou, i když nenapíšou komentík. Ale dneska prosím napište.

15.05.2010 (20:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3301×

11. Zlomová

---

Asi tak patnáct metrů přede mnou jela dívka. Někdo jí rychle přejel před nohama a zezadu ji stihli šťouchnout. Řítila se velice rychle a před ní se rozprostíral lesík. Nepatrně škrtla rukou o jeden kmen stromu a pak se svalila na zem před kmenem. Bylo štěstí, že nejela rychleji. Jinak by hlavou narazila do toho kmenu.

Když klesala k zemi, byl ve mně takový divný pocit, že ji musím zachránit. Tak mi to nedalo a rozjel jsem se za ní.

Lyžemi jsem zajel jejím směrem. Když už se lyže stáčely k brzdění, proběhla minuta od jejího skácení k zemi. Sundal jsem jí následně helmu z hlavy a nestačil se divit…

---

 

Edward:

Nestačil jsem se divit. Byla to Bella. Mysl se zaobírala nad tím, co teď tady dělá a není ve škole. Po sundání helmy z její hlavy nejspíše omdlela, ale srdce šlapalo pořád stejně. Rychle jsem ji přenesl do svého pokoje a následně uložil do velké postele.

Pořád jsem byl u ní a nespouštěl z ní oči. Musel jsem jí sundat i lyžařské oblečení, přeci jen na pokoji bylo větší teplo. Ležela tam tak půl hodinky a mně už nervy těkaly. Celej nervózní z toho, že se poranila a já nevím, jak na tom je. Pak mě napadlo, že jsem studoval na doktora. Mohl jsem ji prohlédnout.

Měla jen naraženou ruku. Ale jak říkala, že jí Charlie zmlátil, opravdu měla modřiny. Hrozně jsem si vyčítal, čím kvůli mně musela doma projít.

Tak po hodině se začala probouzet. Pomalinku otvírala oči a hned na to zařvala.

„Kde to k sakru jsem.“

Zrovna v tu chvíli jsem jí připravoval jídlo. I s jídlem se mé nohy odebraly k Belle.

„Ahoj, jsi u mě na pokoji,“ řekl jsem normálním hlasem.

„Cože? Ale já měla být na horách. A ne pořád ve Forks. To se mi to zdálo, jak jsem spadla? Nebo co?“ Mluvila si to rozpačitým hlasem a pokoušela se opřít o ruku. Povedlo se jí opřít o tu, jak měla naraženou. V tu chvíli sykla bolestí.

„Bells, dávej pozor na tu ruku, narazila sis ji o strom. Jestli chceš, všechno ti vysvětlím.“ Dívala se na mě, jako bych měl zase něco v plánu. V očích ji čišil strach, nejspíš zase ze mě.

„Samozřejmě jsem tady v míru, nemusíš se mě bát.“ Tu poslední část jsem řekl smutněji než obvykle.

„Hm, dobře. Tak povídej, co všechno víš.“ A povzdychla si.

„Takže ve středu v noci jsem jel na hory, protože vždycky, když je pěkně, tak se rozdělíme na páry a odjedeme na místo, kde jsme ještě nebyli. Jelikož nemám nikoho do páru,“ smutně jsem si vzdychl, „Alice mě poslala sem do Les Menuires. Dnes jsem si šel zalyžovat a po pěti jízdách jsem před sebou tak patnáct metrů ode mne viděl jet dívku, před kterou někdo v rychlosti projel a zezadu do ní strčil. Dívka nezvládla svou trajektorii, a tak se vychýlil její směr do lesa. Jela celkem rychle. V lese se dívka silně uhodila do ruky,“ poukázal jsem na její ruku, „a pak se skácela na zem. Během minuty jsem byl u té dívky. Sundal jsem jí helmu a nestačil se divit. Ta dívka byla má Bella, která chodí do stejného ročníku ve Forkské střední. Po sundání přilby náhle omdlela. Nechtěl jsem jí tam nechat na pospas přírodním vlivům. Zajisté by tam ležela do teď. Odnesl jsem jí k sobě na pokoj a položil na svou postel. Nevěděl jsem, co je s ní, tak jsem jí prohlédnul a ukázalo se, že má naraženou ruku. Pořád jsem měl výčitky svědomí za předešlé události. Dívku jsem převlékl do svého oblečení a hladil ji po vlasech. Pak jsem šel udělat té dívce jídlo a ona se náhle vzbudila s křikem. Když jsem se objevil u té dívky, myslela si, že je pořád doma ve Forks. Když jsem jí chtěl všechno vysvětlit, v očích jí šel zahlédnout strach a to mě moc bolelo, protože ji mám moc rád. A tak jí tu teď vyprávím příběh, co vím o předešlé situaci,“ dopověděl jsem svoje objasnění a nevědomky tam šoupl i city, které k ní cítím. Bella začala najednou plakat. Zase jsem nevěděl, co se jí stalo, nebo jestli jsem řekl něco špatně.

„Bell, co se děje. Už jen z toho, že to nevím jsem nervózní,“ se strachem o ní jsem se jí ptal.

„Když ty… ty tak krá… sně umíš povídat,“ říkala mezi vzlyky. „A ještě říkáš věci, které nejsou pravda, a tím mě chceš utěšit,“ vyřkla ty slova ze svých úst.

„Počkej tu pět minut. Hned budu zpět.“ Odešel jsem do obývacího pokoje.

 

Bella:

Probudila jsem se u někoho v pokoji. Vonělo to tu, jako tenkrát u Edwarda, ale pořád mi do hlavy nešlo, proč tu ležím v cizím oblečení. Zakřičela jsem.

„Kde to k sakru jsem.“ Do pokoje najednou vlítnul Edward s tácem, na kterém bylo připravené jídlo.

„Ahoj, jsi u mě na pokoji,“ řekl jako by se nechumelilo.

„Cože? Ale já měla být na horách. A ne pořád ve Forks. To se mi to zdálo, jak jsem spadla? Nebo co?“ Už toho bylo na mě moc. Ani už jsem pomalu nevěděla, čí jsem. Chtěla jsem se posadit, ale v pravé ruce mi škublo a já zasyčela bolestí.

„Bells, dávej pozor na tu ruku, narazila sis ji o strom. Jestli chceš, všechno ti vysvětlím,“ řekl velmi uklidňujícím hlasem. Ale já mu moc nevěřila a dívala se na něj se strachem v očích.

„Samozřejmě jsem tady v míru, nemusíš se mě bát.“ Poslední slova vyřkl velice smutně. Snad ho netrápilo, že jsem se na něj koukala se strachem, protože nešlo vědět, co od něj v tu chvíli šlo očekávat.

„Hm, dobře. Tak povídej, co všechno víš.“ Vzdychla jsem si a čekala na objasnění, co se tu se mnou dělo.

Domluvil a já se najednou rozplakala. Mluvil tak krásně s citem a přimíchal tam i věci, které by neměl říkat, když je nemyslel vážně. Prý ´Když ji mám moc rád,´ tohle tak bolelo. Vědět, že vám to říká naprosto krásnej a možná někde uvnitř hodnej kluk, ale nemyslí to vážně.

Na můj pláč zareagoval.

„Bell, co se děje. Už jen z toho, že to nevím jsem nervózní.“ Zase mluvil, jako kdyby měl o mě strah, ale to by bylo naprosto nepochopitelné.

„Když ty… ty tak krá… sně umíš povídat,“ říkala jsem a při tom vzlykala. „A ještě říkáš věci, které nejsou pravda, a tím mě chceš utěšit.“ Musela jsem to všechno ze sebe vypustit, jinak by se to drželo v mém já hodně dlouho.

 

„Počkej tu pět minut. Hned budu zpět.“ Odešel z pokoje a já si vyčítala, že jsem ho naštvala a tím mu zkazila pobyt na jeho dovolené. V duchu jsem si nadávala do různých zvířátek ženského rodu.

´Byla jsem tak hloupá a měla mu hned odpustit jeho činy. Třeba to pro něj je těžké se omluvit,´ lítalo mi v hlavě.

Opravdu, jak řekl, tak za pět minut přišel. Stoupl si před postel a pravil.

„Pojď, prosím, za mnou.“ Poslechla jsem a cupitala si to za ním. Otevřel dveře a podržel mi je.

Vešli jsme do většího obývacího pokoje. Všude byly rozhozené okvětní lístky červených růží a svítily vonné svíce. Uprostřed obýváku byl stolek a na něm položená jediná bílá růže a pod ní dopis.

„Posaď se, prosím, musím ti něco důležitého říct,“ pověděl velice vážně a já věděla, že se nejspíš bude jednat o něco vážnějšího.

 

Edward:

Odešel jsem do obýváku. Po cestě do něj mě napadlo, že teď by byla ta pravá příležitost se omluvit. V tu chvíli jsem si vzpomněl na včerejší nákupy a sobě si děkoval, že jsem to koupil. U červených růží jsem oddělil červené okvětní lístky a následně je rozházel po celém pokoji. Na menší stoleček v prostředku obýváku položil tu krásnou a jedinou bílou růži a pod ni dal dopis, který byl v rychlosti napsán. A naposled přišla řada na svíce, které jsem rychle zapálil.

 

Šel jsem za Bellou do ložnice, zdála se taková smutná a já opět nevěděl z čeho.

„Pojď, prosím, za mnou,“ pověděl jsem jí a ona hned ťapkala za mnou. Dveře od obýváku jsem podržel, aby mohla vejít jako první

„Posaď se, prosím, musím ti něco důležitého říct,“ pravil jsem velice vážně s důrazem na každé slovo.

Bella se nestačila divit a měla velice překvapený obličej. Posadila se na jednu ze dvou pohovek.

 

„Vezmi si, prosím, dopis a přečti si ho velmi pozorně.“ Koukla na mě a chtěla mi nejspíš z očí vyčíst, o co se snažím.

 

Bella:

V dopise stálo:

 

Podívala, jsem se na něj a on měl zkřivený obličej smutkem. ´Špatně jsem odhadovala a podezírala, že mě nesnáší, přitom celou dobu se cítil tak jako já,´ pomýšlela jsem v mysli. A z obličeje mi skáply tři slzy. Ne smutku, ale naplnění.

Hrozně mě trápilo, že se musí trápit.

„Opravdu se moc za všechno omlouvám a moc mě to mrzí. Pochopím, když teď beze slova odejdeš a už se mnou nepromluvíš." Mluvil velice smutným a zdrceným hlasem.

„Nebo jen řekni, co mám učinit proto, aby bylo vše jako na začátku, protože tohle ticho mě ničí.“ Zase v té řeči byl ten lítostivý podtón.

Nemohla jsem nadále sedět. On seděl naproti mně a s nešťastnou grimasou se na mne díval.

Zvedla jsem se z pohovky a on si hned dal obličej do rukou a začal, jakoby vzlykal, ale bez slz.

Přisedla jsem si k němu a objala ho, hladila po zádech i po vlasech. On zareagoval jen jedním slovem.

„Proč?“

„Protože vím, jak se teď cítíš. To, co bylo v tom dopise, jako bych to napsala já a né ty.

Dovol nyní, abych já objasnila tyhle okolnosti.

Jednou se mi o tobě zdálo. Myslela jsem si, že někdo jako ty přeci jen může existovat, a když jsem tě zahlédla poprvé ve škole. Myslela jsem si, že radostí puknu. Jenže jak už si popsal v dopise, způsobil si mi několik komplikací, za které jsem už teď ráda. Budeš si myslet, že jsem blázen a jsem ráda za to, co se stalo dříve. Jinak bychom se tady nejspíš nesešli a neřekli si konečně pravdu. Už se konečně nemusíme ubíjet tím, jak se cítí ten druhý, který musel kvůli jednomu z nás trpět. Nejdříve si mě opravdu zklamal. Pak jsem to brala jako nevinnou hru. Ale když to došlo až na moje auto, řekla jsem si dost. Chce to radikální verdikt. Což byla ta věc, která se stala u vás doma. A promiň, že jsem ti lhala, ty modřiny nebyly od Charlieho. Slítla jsem ze schodů. Chtěla jsem tě tím vnitřně narušit, aby sis třeba něco uvědomil. Což se mi povedlo. Když jsi mě zachránil před Mikem, chtěla jsem se ti omluvit za to, jaké bylo mé chování neslušné. Dále jsem ti chtěla poděkovat za ten tvůj čin. Nebýt tebe, tak nejspíše je ze mě troska. Dnes už po druhé ti musím poděkovat za to, že si mě nenechal tam venku v zimě zmrznout. A děkuji ti za tenhle okamžik. Bez tebe bych nejspíše byla opravdu troska bez duše. Jestli si před tím opravdu myslel ty city, které ke mně chováš. Tak já ti povím ty své, jestli tedy chceš,“ dopověděla jsem můj dlouhý monolog a Edward přikývl na otázku.

 

„Už asi bez tebe nevydržím. Nevydržím se dívat na to, jak se tu teď trápíš a ničíš se kvůli někomu, jako jsem já. Podle mě ti za to ani nestojím. Hrozně mě ubíjí se koukat na tebe, jak se zevnitř užíráš. Když jsem jela sem na hory, tak mě mrzelo, že tě neuvidím ve škole a nebudu ti tak následně moct poděkovat. Velice jsi mi pomohl, že si mě vyprostil od Mikea. Já tě totiž mám hrozně moc ráda a nechtěla bych o tebe přijít. Přijít o tebe třeba jen v podobě kamaráda nebo něco víc. Neunesla bych ve škole s tebou jen nepromluvit celý den a dívat se na tebe jako na cizí osobu. Já tvou omluvu přijímám. I když mě dnes napadlo, že to musí být hodně těžký se omluvit, protože kluci to nedělají tak často jako ženy,“ domluvila jsem a on se na mne podíval s úsměvem.

„Takže se na mě nezlobíš?“ optal se a já jen zakroutila hlavou.

„Kamarád, nebo něco víc, kdybych si mohl vybrat a bylo by to na mě, tak bych bral něco víc. Víc jako v podobě tebe, mé přítelkyně. Teda, jestli ti to nevadí?“ mluvil tak krásně a hrozně něžně.

„Bude mi ctí se stát tvou přítelkyní. Takže od teď spolu oficiálně chodíme?“ tázala jsem se pro ujištění.

„Ano, oficiální. A já jsem šťastný, že mohu mít někoho, jako jsi ty po svém boku,“ řekl velice hrdě.

„A teď se pojď, prosím, najíst, jinak mi vyhladovíš a to bych nepotřeboval.“ No a to se o mě začal starat jako o vlastní dítě.

Jeho vlastnoručně udělaná večeře byla velice vynikající. Dohodli jsme se, že se ubytuji u něho na pokoji. Třeba se to bude zdát brzy, ale my nic nekalého nechtěli podnikat.

 

Tahle hodina pro mě byla zlomová. Konečně jsme si všechno s Edwardem vyříkali.

 

Alice:

Seděli jsme s Jasperem na lanovce, když v tom jsem měla vizi.

Edward zachraňuje Bellu. V zápětí ji napíše dopis, ve kterém se omlouvá za veškeré své činy.

Bella se mu taktéž omluví. Z ničeho nic se dají dohromady a oficiálně utvoří pár.

Jenže až pojedou zpět domů, zastihne je na cestě chumelenice a nevypadá to dobře. Ale jejich vztah by měl vydržet v tomhle stavu jen do neděle před tou chumelenicí.

 

Už tak moc jsem to chtěla vyžvanit Jasperovi. Ale za normálních okolností bych to nevěděla, tak jsem si nechala zajít chuť to rozvolat všem rodinným příslušníkům, že Edward má konečně svou první holku, se kterou by měl vydržet jen do neděle. Necháme se tedy překvapit.

 

Edward:

Po přečtení dopisu jsem chtěl vědět její reakci, ale nějak se nedostavovala. Tak jsem vyvolával podněty, na které by mohla nějak zareagovat.

„Opravdu se moc za všechno omlouvám a moc mě to mrzí. Pochopím, když teď beze slova odejdeš a už se mnou nepromluvíš.“ Už jen ta představa, že by mi teď mohla zmizet z očí, mě ničila.

„Nebo jen řekni, co mám učinit, proto aby bylo vše jako na začátku, protože tohle ticho mě ničí.“ Celej nervní jsem čekal na vytouženou reakci z její strany.

Zvedla se z pohovky a já si dal hned obličej do dlaní. V domnění, že odchází, mě na tolik zabrala, že jsem neposlouchal její tlukot srdce. Začal jsem po upírsku brečet, že mi neodpustí a bude mě nesnášet.

Z ničeho nic se posadila ke mně a začala mne hladit po zádech a vlasech. Tohle její utěšování mi dalo dost síly říct jedno jediné, pouhé slovo.

„Proč?“

Pověděla mi své city, které ke mně chová. A z nenadání jsme se dali dohromady. Hned jsem se o ni začal starat. S Bellou jsme se domluvili, že jí přenesu věci ke mně a uvolní její pokoj.

Hrozně moc rád jsem měl její blízkost u sebe. Ač náš vztah byl teprve na začátku, tak už jsem ji miloval se vším všudy.

 

Šla si lehnout v jedenáct večer. Jen se urovnala na posteli a dívala se do stropu. Chtěl jsem se vedle ní jen položit, ale nevěděl jsem, co mám očekávat.

„Můžu si vedle tebe lehnout? Jen nevím, jestli ti to nebude vadit,“ zeptal jsem se rozpačitým a tichým hlasem.

„Ale co tě nemá? Klidně, že můžeš. Na takovéhle věci se ani ptát už nemusíš. Vadit mě to nebude nikdy,“ povolila mi mou žádost a já byl za to rád. Jak jsem jen dolehl ani ne za pět minut sladce chrnila.

V noci mluvila ze spaní. Krásně se všechno poslouchalo. Mluvila o tom, jak mě moc miluje a nikomu mě nedá. Až do rána jsem poslouchal její pravidelný rytmus srdce.

 

Byla sobota a my mohli být celý den spolu. Ničím nerušené ticho jsem si velice užíval.

 

Pohladil jsem Bellu po její sametové tvářičce. Tlukot srdce se z nenadání zrychlil a já si byl hned jistý, že se zanedlouho probudí.

Otevřela oči a vyjeveně se mě podívala.

„Co tu děláš?“ ptala se celá zmatená.

„Já? No, jsem s tebou u mě na pokoji v posteli. Jestli ti to vadí, stačí říct a já odejdu.“ Poslední část věty jsem pronesl velice vážně.

„Počkej tady, jen se na něco půjdu podívat.“ S těmito slovy odešla z pokoje. Za necelou minutu se vrátila s křikem. Hned jsem si pomyslel, co se jí to stalo.

„Wau, takž ten včerejšek nebyl sen?“ křikla ve dveřích, které byly propojeny s obývákem.

„Zajisté, že nebyl.“ Docela mě překvapovalo, že se jí to zdálo jako sen.

„Tak to je supr.“ Za zvolání těchto slov se rozběhla naproti mně. Před postelí vyskočila směrem ke mně. Dopadla mi do klína a rychle mě objala a pohladila po vlasech, jako kdybychom se neviděli po dlouhé době.

„Co se děje, že takováhle radost?“ nedalo mi to se zeptat.

„Jen jsem strašně ráda, že to nebyl sen a já tu můžu být s tebou. Jen je tu menší problém.“ Poslední slova mě zarazila a já jen čekal, co z ní vypadne. Na pobídnutí, aby mluvila, jsem podlouze táhnul s hlavou a tázavě se podíval na ni.

„No, Charlie říkal, že zpáteční cestu si musím vyřídit sama. Takže si teď budu muset jít zajistit taxi a letenku.“ Docela dobrá doba na nabídku v podobě dovozu do Paříže a letenky by šly taktéž zařídit na stejný let.

„Bell, jestli chceš, tak do Paříže tě dovezu. Jsem tu totiž autem. A letenky bych mohl rezervovat pro nás oba. Jestli by ti nevadilo, že pojedeš se mnou.“ Po dokončení věty se na mě Bella dívala, jak na blázna.

„Co?“ Nedal mi ten její výraz.

„Jen že pořád říkáš, nevadilo by ti být se mnou. Trochu divný se ptát někoho s kým chodíš. Vím, první den a už jsem vlezlá. Myslíš to opravdu se mnou vážně?“ Tak tahle slova mi vyrazila dech, aniž bych ho potřeboval.

„Belli, promiň, jen si nějak nedokážu představit, že si mi tak rychle odpustila. Vůbec nejsi vlezlá, a i kdyby, tak já tě budu milovat stejně. Se všemi klady i zápory. S tebou to myslím nejvážněji. Hrozně mi záleží na tobě, abych tě nějak neranil, tak proto se pořád ptám. Nevím, na co myslíš a to mě dost frustruje,“ objasnil jsem, jak se věci mají.

„Dobře, neměla jsem tě z něčeho obviňovat, aniž bych věděla, jak to myslíš. Promiň. A od teď si budem více důvěřovat a říkat, co se nám nelíbí. Nebo nenaléhám na tebe? A nechci toho moc?“ odpovídala a udávala nová pravidla v našem vztahu.

„Bell, nic se neděje. Naprosto s tebou ve všem souhlasím. Jen mě tak zběžně napadá. Nedala by sis snídani. Po případě, co by to mělo být?“ vyptával jsem se se starostí o svou nejspíše hladovějící přítelkyni. Jak to slovo přítelkyně hezky znělo.

„Mám docela chuť na jahody, ale pochybuju, že tu budou. Takže asi bych si dala kakao s piškoty,“ vyřkla svou prosbu a já ji hned položil zpět do postele a odebral se do kuchyňky připravit snídani.

 

Snídaně, ač byla bez jahod, jí velice chutnala.

 

„Nechtěl bys jít na sjezdovku? Zatím nesvítí slunce,“ ozvala se Bella z kuchyňky a mně to připadalo, že něco ví. Na něco narážela s tím, že zatím nesvítí slunce, ale já nevěděl na co.

„Ano, klidně. Ale s tou tvou rukou nevím, nevím.“ Po doznění věty se tak divně zatvářila.

„Měla jsem jet na lyže a zase díky mé šikovnosti nemohu pomalu ani chodit.“

„Cože? Ty nemůžeš chodit? Co tě bolí? Ukaž mi to prosím,“ zahrnoval jsem ji salvou otázek.

„No, ta noha. Šla jsem ze schodů, následně slítla a uhodila se do té holeně,“ vysvětlovala.

„A co kdybychom se šli projít?“ nabízel jsem náhradní plán dnešního dne.

„Aspoň něco,“ odpověděla a umývala při tom nádobí.

 

Vyšli jsme ven tak okolo desáté a po hodině plahočení se pěšky jsme došli do blízkého městečka Reberty. Taktéž to bylo horské městečko.

 

Bella:

Dopoledne jsme se rozhodli vyjít do vedlejší vesničky Reberty. Byla hrozně, no, malinká ale přesto pěkná. Edward mě pozval na oběd. Sám vysvětlil, že nebude jíst, protože nemá hlad. ´Jo až se chlapec dozví pravdu, tak se nejspíš bude hodně divit. Ještě chvíli ho potrápím,´ kula pikle má mysl.

Seděli jsme u stolu a číšnice přinesla můj oběd v podobě Boloňské omáčky s penne těstovinami. Jak velice chutné jídlo.

 

„Bello, mohl bych se tě na něco zeptat?“ V hlasu byla znát naprostá zvědavost.

„Povídej, přeháněj,“ pobídla jsem ho k proslovu.

„Jen by mě zajímalo, jak jsi mě viděla dřív. Než jsme se udobřili. Dost prahnu po pravdě,“ vyslovil jeho přání.

„Tak nejdřív jsem měla sen o tobě. To jsme se ještě neviděli. Zdál ses mi takový neobyčejný a taky že jo. Ze snu jsem se probudila a uviděla tě na lesní, překrásné louce. Ještě bych se tam někdy ráda vrátila. Půjdu do lesa a zase zabloudím, třeba na ni narazím.

Pak ve škole jsi mě překvapil, jak jsi drtil lavici, a v obličeji byla znát bolest. Nejdříve jsem to nechápala a pak jsem si na něco vzpomněla a pochopila. Ve škole ses mi hodně líbil, ale netroufla bych si tě oslovit. Myslela jsem si, že už dávno nějakou krasavici máš a já takový koště, tak mi i jednou Newton řekl, jako jsem já, nemůže někoho, jako jsi ty, zajímat. Co mi o vás vyprávěla Jessica, se mi nelíbilo. Až moc hrubě o vás mluvila. Měla jsem tendenci se vás zastat, i když jsme se skoro vůbec neznali.

Pak ten tělocvik. Jak jsem už řekla, nechápala jsem důvod, proč by ses nemohl omluvit. I na Alice šlo vidět, jak ji to trápí. Tam to jen přejdu se slovy, že jsem tě nenáviděla a milovala v jednom. Šlo pochopit, že se asi s cizími moc nebavíte. Dost mile mě překvapila Rose. I tvoje skoro mamka Esmé. Jste hrozně správňácká rodina. Takovou já bohužel nemám, ani už nikdy mít nebudu. Ale co? Musím jít dál. Ten incident s Newtonem mi pozměnil pohled na tebe, jako takového. Kladně pozměnil. Začala jsem uvažovat, že bych ti ráda poděkovala a zároveň se omluvila,“ dopověděla jsem vše potřebné.

„Chápu, že si mě nenáviděla. Já si musel vždycky nadávat do skotu, protože takovouhle holku jsem vždycky hledal. A nechal bych jí jen proklouznout mezi prsty. Hrozně rád jsem ti pomohl od Newtona. Vidět tě, jak trpíš, mě hrozně bolelo. Každá tvá další slza se zarývala do mě jako tisíce nožů. Přijít jen o něco později a on by ti ublížil, tak bych se nejspíše neznal. Jen teď nechápu to, jak jsi říkala, že sis vzpomněla a pochopila. Nejde mi to nějak do hlavy,“ vypověděl další otázku, na kterou jsem zatím nechtěla odpovídat.

„Taky se jednou dozvíš. Teď není ta správná doba. Počkej, až mi Alice objasní pár věcí a já jí. Pak ti to povím. A myslím si, že mi taky něco chceš povědět. Ale netuším co.“ On jen začal tupě zírat na protější stěnu

 

„Děje se něco?“ Nedalo mi to a už jsem se ptala.

„Ne, nic se neděje. Jen přemýšlím nad tím, co mi chceš povědět.“

„Tak já ti to řeknu, aby ses netrápil, jestli teda chceš.“ Jen kývnul na souhlas.

„Tak existují také lidé, kteří mívají dost často záseky. A podobu záseku svírají v rukou věci a nevědomky je drtí,“ povídala jsem a zatím mu nechtěla říct o upírech. Možná by se mě bál a možná taky ne. Nebo by mě nechtěl.

„Aha, tak to jo. Půjdeme už zpět? Přeci jen je to dál a tvá noha na tom není zrovna nejlépe,“ pověděl a já jen přikývla na souhlas.

 

Cesta utíkala obzvlášť rychle. Na pokoji mi Edward řekl, že zajistí letenky do Forks a má pro mě překvapení. Zase jsem nevěděla, o co se jedná.

 

„Edwarde? Jen bys měl vědět, že překvapení nemám ráda. Je mi z toho nějak celkem šoufl. Jdu do koupelny,“ zvolala jsem v kuchyni do obýváku.

„Stalo se něco? Jen jak si říkala o té koupelně. Je ti dobře? Já ti to můžu říct hned teď, jestli chceš. Hrozně se těším na tvoji reakci,“ pravil už zaujatým hlasem.

„Ne, nic se neděje. Řekneš mi to potom, až učiním pravidelnou potřebu. Ano?“ Jen prostě kývl hlavou a zapnul sportovní kanál.

 

V koupelně jsem nebyla ani hodinu, takže to byl rekord. Ruka docela bolela, za to o noze jsem už skoro nevěděla.

 

Jen co jsem vyšla z koupelny, hned přede mnou stál Edward.

 

„Tak, teď ti povím to překvapení,“ pravil velice šťastným tónem v hlase. „Byla jsi někdy už v Paříži?“ optal se mě.

„Ne, nebyla. Nepočítaje přestup z letadla do taxíku,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Napadlo mě, že ještě nejsou ani dvě hodiny. Mohli bychom tam jet. Má rodina tam má dům. Takže žádný hotel. Mohl bych ti ukázat kousek noční Paříže. Co na to říkáš?“ Přetékal štěstím při těchto slovech.

„Ano, velice ráda bych jela. Předpokládám, že odjezd bude co nejdříve.“

„Už je vše zařízeno. Už jsem dal i tvé věci do kufru. Ale řeknu ti, že to tam sedlo jen tak tak.“

„To ti věřím. Tak sbohem, nádherný pokoji a hotele v jednom. Snad se někdy setkáme,“ zatímco jsem to říkala, Edward se dusil smíchy.

„Co je? Nějakej problém?“

„Ne, jen mi to přijde vtipný.“

„Jo, tak tobě to přijde vtipný. Tady, kde jsme se dali po tom všem dohromady. Ani nevíš, jak se mi bude stýskat po tomhle místě,“ dořekla jsem už docela rozhořčeným hlasem.

„Dobře. Nebudu si nadále dělat srandu.“ Vzdal to a už jsme odcházeli pryč z hotelu k Audi.

 

Cesta byla velice dlouhá. Zase nějakých pět hodin jízdy, za kterých jsem usnula.

 

Něco mokrýho se mi usadilo na čele a já to chtěla odplácnout rukou. Ale podvědomí říkalo, že by to nebyl nejlepší nápad. Radši jsem otevřela oči a spatřila Edwarda, jak se ode mne odtahuje.

 

„Bell, pojď, už jsme před naším domem. Jen se tu zabydlíme a hned vyrazíme na obchůzku. Tedy, jestli už nejsi unavená,“ vyptával se mě a já měla, co dělat, aby se mi víčka nezavřela k sobě.

„Nevím, jestli zvládnu být tak dlouho vzbuzená. Kolik, že už je vlastně hodin?“ Pro změnu jsem se ptala zase já.

„Bude osm večer. Pochopím, když nebudeš chtít. Kvůli mně to dělat nemusíš,“ dořekl a já zase vytuhla.

---

Shrnutí

Kapitola 10. » Kapitola 12.

---

Tááák konec 11. kapitolky. Dala mi sakra zabrat. Tak prosím o hodně komentářů, vyjadřujících jaké byly vaše pocity z téhle slátaniny. Musím říct, že mně se ta slátanina celkem líbí. Psala jsem to tři dny tak prosím oceňte snahu. Díky za komentáře. PeTi.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 11.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: