Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 10.

12.05.2010 (20:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3107×

10. Hory

„Bello, už dlouho si nebyla někde na dovolené. Koupil jsem tu jednu letenku do Francie. Vím, divíš se proč tak daleko. Jen jsem si řekl, že jak si jezdila po Alpách, tak už ti chyběly francouzské Alpy. Zařídil jsem ti i ubytování. Ale na zpáteční cestu si letenky musíš koupit sama, ať se také trochu osamostatníš,“ dořekl a já se nestačila divit, že bych mohla jet do evropských Alp.

„Jéé, tatí, moc ti děkuji a kdy, že by to mělo být? Myslím tím odjezd.“ Hrozně šťastna jsem pronesla ty slova zájmu.

„No, byl to Last Minut. Takže zítra okolo dvanácté ze Seattlu.“ Jen jsem kývla na souhlas, líbla Charlieho na tvář a šla hned balit. Udělal mi tím hrozně velkou radost. Jak moc rychle jsem zapomněla na tu událost, co se stala dnes.

Jen mi bylo líto, že jsem nemohla poděkovat Edwardovi za ten jeho čin.

Edward:

Když jsem dojel domů, chystala se rodinná rada. Alice měla vidění, že dalších pár dní, od zítřka, což byl čtvrtek, mělo svítit slunce až do neděle. Nemohli jsme do školy. A tak když na delší dobu svítí slunce, Alice vybere párům, kam mají jet na dovolenou. V našem případě to byly hory.

Carlisleovi a Esmé vybrala rumunské Karpaty - Siana, Emmettovi a Rosalie zas asijské Himaláje - Kagbeni Gompa, Jasperovi a sobě chilské Andy -  Valle Nevado a mně? Mně vybrala osamocený pobyt ve francouzských Alpách – v Les Menuires.

Hrozně jsem chtěl s někým jet, ale nebylo s kým. Moc mně mrzelo, že jsem si nadcházející den nemohl vyřídit s Bellou ty mé problémy. Ale co se dalo dělat. Jet jsem musel tak, nebo tak. Nechtěli jsme se prozradit zrovna, když to tu je, jak stvořené pro nás.

Takže Bellu neuvidím další čtyři dny. Jak já se těšil na pondělek. Ale to jsem nemohl tušit, co dalšího mi osud přichystá.

Alice:

Měla jsem vizi o tom, jak ve Forks bude do konce týdne hezky a jelikož rodinné páry už dlouho nebyly sami někde na dovolené. Tak nyní pro to byla vhodná doba. Celé čtyři dny mělo být krásné počasí.

Vybírala jsem jako vždy nějaké hory, kde jsme ještě nebyli. Chudák Edward musel jet sám. Jen nečekal, co ho v neštěstí za štěstí potká. Radši jsem ani na tu vizi nemyslela a nechala svou mysl volně plout, aby Edward neměl podezření.

Poslala jsem ho do francouzských Alp. Štěstí se přidalo na naši stranu. Bella totiž také jela do francouzských Alp. Chtěla jsem, aby letěli spolu v letadle. Jenže poslední letenku koupil Belle její táta. Co se dalo dělat? Hlavně, že tohle bude osudová dovolená pro oba. Jak pro Bellu, tak i pro Edwarda. Už jsem se hrozně moc těšila, aby byl pátek. V ten den to všechno mělo začít.

Po rozdělení dovolené na horách byl Edward takový smutný. Nejspíš z toho, že s nikým nejel a musel sám se vydat na velice dlouhou cestu. Příště by to mohlo být jinak.

Odvoz na letiště

Bella:

Na Seattleské letiště mě odvezl Charlie. Odlet byl plánovaný v půl dvanácté. Měla jsem ještě půl hodiny čas. Za tu dobu jsem se nechala odbavit a pak procházela vstupními kontrolami.

V letadle jsem seděla u okýnka, vedle mě seděla mladá žena s ohňovitě červenými vlasy. Podle ostrých rysů jsem mohla typovat, že by taktéž mohla být upír. Docela mě zaráželo, že v tomhle státu je tolik upírů. Celý život nic, dostanu se sem a hned je tu velká banda upírů. Se asi přemnožili.

„Ahoj, jsem Victorie,“ pozdravila přátelsky a její zvonkovitý hlásek mi potvrdil teorii o jejím upírství.

„Isabella, těší mě,“ pověděla jsem na oplátku.

„Jen mě napadlo, že je to dlouhá cesta, tak bychom si mohly popovídat. A nenudit se na cestě. Teda jestli tě tím neotravuju.“ Ona si myslela, že by mě mohla tím otravovat. To ani náhodou. Velice ráda jsem si s ní popovídala.

„V pořádku. Začnu tedy jako první. Kam máš namířeno a co budeš dělat na tom místě?“

„Jedu do Itálie, do Voltery. Hledám talenty.“ ´Jo talenty, jen kdyby, spíše tak potravu, ´ lítlo mi myslí.

„Volteru neznám. Pověz mi něco blíže o ní.“ Hned jsem se zajímala o to město.

„Tak ve Volteře žijí up… úplavice,“ dořekla to a já si myslela bůhví, jak není blbá. Protože říct takovouhle kravinu. No, šlo vidět, že není člověk.

„Nebo, nežijí, ale vyskytují. Promiň, nějak jsem neodhadla, co to zase plácám za nesmysly.“ Aspoň že se opravila. Jinak nevim, nevim.

„A kam máš namířeno ty?“ optala se na oplátku mě, aby neurazila.

„Táta mě poslal do hor. Prý abych si ulevila od školy.“

„Co že za talenty hledáš?“ Hrozně mě to zajímalo.

„Ehm… s mým přítelem Jamesem jezdíme po světě a hledáme talenty, kteří ji následně vyléčí.“

Ještě nějakou dobu jsme si povídaly o našem životě. Najednou se mi chtělo hajdy na kutě.

Před zahájením spánku jsem přemýšlela, jak se odvděčit Edwardovi. Napadl mě hodně zajímavý nápad. Jen uskutečnění bude trvat trochu déle.

Po nějakých pěti hodinách letu jsme přistávali ve Francii. Rozloučila jsem se s Victorií. A ta se slovy: Neboj, ještě se uvidíme, odešla svou cestou.

Na letištním parkovišti už na mě čekalo přistavené auto s řidičem, které objednal Charlie až k horskému městečku Les Menuires. Cesta z Paříže do Les Menuires trvala skoro sedm a půl hodiny.

Po příjezdu do Las Menuires jsem se šla ubytovat do horského hotelu. Pokoj byl hodně velký, měl celkem slušnou ložnici. Obýváček byl menšího rozměru spojený s kuchyňským koutem. A hlavně s jednou velkou prosklenou zdí. Odtamtud, byl výhled na zdejší sjezdovku.

Vybalila jsem si potřebné věci a lyžařské oblečení šla připravit do chodbičky, která začínala za vstupními dveřmi. Když vše bylo hotovo, hodiny ukazovaly půl desáté večer. Jen jsem došla do místní restaurace a dala si lehkou večeři.

Po skoro dietní večeři jsem se odebrala na můj pokoj a následně po hygieně se položila do postele. Nechala jsem svou mysl na pospas snů, které se zdály velmi živé.

Ráno bylo podobné tomu, jaké bývá ve Forks. S výjimkou že nepršelo. Celkem rychle jsem se nasnídala a pak upalovala převlíknout se do lyžařského úboru.

Tak v deset jsem už stála na svahu. Moc lidí tu ještě nebylo. Protože měl nastat víkend, očekávala jsem během dnešního dne velký nával lyžařů, nebo rodin s dětmi. Lyžovačky jsem si plně užívala. Přeci jen večer by to tu mohlo být ucpané.

Po nehorázně rychle utečených dvou hodinách jsem se chtě nechtě musela vydat na oběd. Zaplula jsem do místní hospůdky a dala si Ratatuille. Tuhle francouzskou specialitku má ústa ještě nikdy nepozřela. Nyní byla vhodná chvíle na tu pochoutku.

Po výtečném obědě jsem se na chvíli odebrala na můj pokoj a dopřála si relax.

Ve dvě odpoledne jsem se zas vydala na sjezdovku a to jsem nevěděla, co mě potká.

Sjezdovku střední úrovně jsem sjela třikrát. Jenže když jsem jela po čtvrté, v půlce dráhy se přede mnou někdo mihl a zezadu šťouchnul. V plné rychlosti se má trajektorie vychýlila ze středu dráhy na pravý kraj. Kde se opodál nacházel les. Já očekávala střet do jednoho z krajních stromů. Také že jsem napálila do jednoho. Jen to nebylo tou rychlostí, jakou se ubíraly lyže. Bylo to jako by se někdo snažil zpomalit náraz a zřejmě se mu to povedlo. Asi mé vědomí si to představovalo.

Mírně jsem škrtla o jeden ze stromů rukou a následně se svalila na zem před jedním kmenem. Asi tak po minutě ke mně přijela nějaká cizí osoba a následně mi sundala helmu. Pak jsem nějak usnula. Nevím, co to přesně bylo, takže v tu chvíli jsem nevěděla, jak ten dotyčný vypadá.

Edward:

Nejprve Alice říkala, že letenky už dnes nesežene. Jenže jak už to někdy bývá, někdo odřekne a je hned volné místo. To se povedlo mně. Sice byl za dvě hodiny odjezd, ale byl ještě dnes. Místo toho abych odjel ve čtvrtek, mohl jsem už ve středu v noci, přičemž bych ve Francii mohl být ve čtyři ráno.

Odjel jsem na letiště, a co nejrychleji se nechal odbavit. Letěl jsem první třídou, ostatně jako vždy. Pohodlí ač ho nepotřebuji, se mi hodilo. Cesta utekla dost rychle a během ní jsem bloumal nad mým životem, než se přistěhovala Bella. Došel jsem k závěru, že teď se cítím být šťastnější a to díky Belle. I Jasper říkal, že jsem se úplně od jejího příchodu změnil.

V Paříži jsem zajel k nám domů pro auto. Přeci jen dům máme v každém větším státě. Nejvíce do oka mi padla Audi TT. Jezdila celkem rychle, ale na moje Volvo neměla.

S Audi jsem dorazil na místo okolo jedenácté odpoledne. Dnes jsem si cestu obzvlášť užíval a jel pomalu. V recepci byla velice nepříjemně myslící postarší paní. Zase jako ostatní si představovala mě po boku jí. To nebyla pěkná představa. Radši jsem si vzal jen klíčky a šel se zabydlet. Pokoj byl velice prostorný. Veliká ložnice se sprchou a malý kuchyňský kout s větším obývákem.

Po ubytování jsem si skočil na pětihodinový lov. Zde byla vysoká a ojediněle nějaký ten vlček, který sem zabloudil.

Příroda zde byla velice magická a nepřirozeně čistá. Našel jsem podobnou louku té, která byla ve Forks. Mé tělo se na ní automaticky položilo. Má mysl opět skákala myšlenkami k Belle. Jak jí mohlo být. A jestli půjde v pondělí do školy. Po nenáročném přemýšlení jsem se odebral na zdejší sjezdovku a učinil tak deset jízd. Docela brzy se setmělo. Sice můj zrak byl perfektní, ale nechtěl jsem tu být poslední. Proto jsem co nejrychleji zaplul do svého pokoje a pustil následně klavírní skladby, u kterých se hrozně krásně přemýšlelo.

Přemýšlet bych dokázal klidně i celé dny. Takže není divu, že jsem s tím přestal až druhý den v devět hodin. Z ničeho nic, mě napadlo koupit nějakou dekoraci. Zajel jsem tedy do většího města a koupil mnoho červených růží a jen jednu jedinou bílou, asi tak dvacet vonných svíček. Nevěděl jsem, proč to vůbec dělám, ale něco mi říkalo, že dělám dobře a brzy se to bude hodit. Na pokoji jsem růže dal do velikánské vázy a svíce do jedné ze tří komod.

Pak jsem na sebe hodil lyžařské oblečení i s příslušenstvím. Celou trasu sjezdovky jsem sjel velice rychle. V páté jízdě se něco stalo…

Asi tak patnáct metrů přede mnou jela dívka. Někdo jí rychle přejel před nohama a zezadu ji stihli šťouchnout. Řítila se velice rychle a před ní se rozprostíral lesík. Nepatrně škrtla rukou o jeden kmen stromu a pak se svalila na zem před kmenem. Bylo štěstí, že nejela rychleji. Jinak by hlavou narazila do toho kmenu. Když klesala k zemi, byl ve mně takový divný pocit, že ji musím zachránit. Tak mi to nedalo a rozjel jsem se za ní.

Lyžemi jsem zajel jejím směrem. Když už se lyže stáčely k brzdění, proběhla minuta od jejího skácení k zemi. Sundal jsem jí následně helmu z hlavy a nestačil se divit.

Shrnutí

Kapitola 9. » Kapitola 11.

Takže je tu další dílek, který má nehezký konec. Když jsem to psala, tak jsem to uložila a pak šla do postele. Takže taky byly nervy, co ze sebe ráno vymačkám. (Doufám, že se vám líbily i fotky ze středisek.) Protože na dalším dílku si musím dát sakra záležet. Nejspíš bude nejdelší ze všech. Tak je určitě se na co těšit. Prosím zanechte aspoň komentář. Díky moc, PeTi.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 10.: