Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 1.

14.04.2010 (15:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3880×

1. Tak to bude, ještě zajímavej den

Bell:

V noci jsem spala velice neklidně, přeci jen zde je větší klid, než ve městě. Může se to zdát divné, ale mně se za ruchu motorů aut velice dobře usínalo.

Únavou z cesty mně nenásilně přepadl spánek a já si mohla užívat chvilku klidu a oddechu. Probuzení probíhalo za slunečního svitu.

Byla jsem z toho jak na větvi, protože pokud si dobře pamatuji, tak ve Forks svítilo slunce jen pár dní do roka a to bylo ke všemu jen v létě.

Mě to připadalo, jako když se semnou sluneční svit loučí a já jej neuvidím až do dalšího normálního dne, což zde by mohlo být tak… po novém roce. Po tak nádherném probuzení u mě proběhla obvyklá ranní hygiena.

Poté jsem se šla dolů kouknout na Charlieho. Nikde nebyl, jen po sobě na stole v kuchyni zanechal malý cár papíru, na kterém stálo:

Nestrachuj se, Bell, jel jsem si zarybařit s mým kamarádem z La Push. Vrátím se okolo páté večer. Charlie

Skvělý, takže celý den mám být doma a sama? Tahle představa se mi zrovna třikrát nejevila jako ta nejlepší. To radši něco pouklidím, navařím a vydám se prozkoumat zdejší okolí. Les by nebyl špatný probádat, přeci je jen za naší skromnou zahrádkou vzdálený nějakých… 100 metrů? Ano nejspíš tak daleko je.

Uvařit pro mě nebyl problém. Naučila jsem se to sama bez pomoci René, ta na mě neměla v New Yorku čas. Aspoň zde budu moc předvést Charliemu můj talent v podobě vaření.

Uvařila jsem kuřecí nudličky na country. René to velice chutnalo, tak chci vidět, co to udělá s Charliem. Tak a na řadu přicházel průzkum lesa. Jak já se hrozně těšila. Jak už bylo řečeno, lesík začínal blíže než bych čekala.

Na kraji lesa se nacházela vyšlapaná cestička, jenže to bych nebyla zase já, abych nesešla z cestičky a bloudila lesem. Velice nepříjemná záležitost ztratit se v lese, který sotva znáte.

Po marném pátrání cestičky jsem mezi kmeny zahlédla rozprostírat se překrásnou louku. Byla jako vystřižená z pohádky.

Zdálo se mi, jako by zde někdo vykácel stromy a louka se tak následně mohla jevit jako přesný kruh. Okolo louky rostly dokola stromy, hučela nedaleká lesní říčka, ve které si jistě plavaly různé druhy rybek.

Louka nebyla zarostlá ba naopak, jevila se velmi udržovaně. Na louce rostlo kvítí, které brzy sežehnou první přízemní mrazíky. „Osude, jak jen si krutý,“ řekla jsem do naprostého ticha.

Došla jsem do prostřed louky a následně ulehla do měkkého lučního kvítí. Slunce na mně krásně svítilo až by z toho jednomu mohlo být teplo. Pod působením síly slunce se na mně dral spánek a já zanedlouho podlehla. Zdál se mi krásný a pro mě nereálný sen.

Seděla jsem na louce, skoro podobné jako je tato. Slunce svítilo a z druhé strany se objevilo blýskání. Podobné tomu, jako když se blýská diamant. Patřilo muži, ne to nebyl muž, ale překrásný mladý anděl, který doopravdy neexistuje. Jenže anděl jak se na první pohled zdál, to nebyl. Neměl totiž křídla, která jak už to tak bývá, rostou andělům. Nejvíce mě však než jeho postava zaujaly oči. Oči tekutého zlata. Počkat tekuté zlato? Co mi to jen připomnělo? Příběh mé babičky. Ano, dávalo to vše dohromady smysl. Zlaté oči a nepřirozená krása, to mohl být jen a jedině upír. Tak proto mně připadal ten muž tak nepřirozený a přesto krásný. Díval se na mně s takovou touhou a láskou v očích. Ale neviděla jsem tam náznak touhy po mé krvi, jak divné. Z ničeho nic zmizel. Bez náznaku sebe menšího pohybu.

A to mě probudilo. Porozhlédla jsem se okolo. Na druhé straně stál onen muž, o kterém se mi teď zdálo. Nebo to nebyl jen sen? Na to jsem v tu chvíli neznala odpověď.

Z mého rozjímání nad nejspíš neexistující osobou a mým přeludem mě vyrušil šum. Šum větru a náhlého zmizení slunečního svitu. Musela jsem domů. Jenže problém byl v tom, že jsem nevěděla, kudy vedla ona cestička.

Přede mnou se zjevil záblesk. Záblesk v podobě onoho krásného muže, který naznačoval cestu. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli mi od něj hrozí nebezpečí. Mé nohy poslechly jeho pokynu, kudy se mám vydat a rychlostí blesku vystřelily ukázaným směrem.

Charlieho zahrádku jsem spatřila tak po půl hodiny cesty lesem. V domě se svítilo. Takže nejspíše už utekla doba páté hodiny večerní. A já se bála, jak bude Charlie reagovat, že jsem se vypařila, aniž bych mu o tom řekla. Tak to byl nyní můj problém.

Přišla jsem před dveře a následně je odemkla. V domě byla slyšet téci voda. Nejspíš Charlie uklízel nádobí. Vešla jsem tedy do jídelny a hned viděla výraz Charlieho obličeje.

„Á, sakra, tak z toho se jen tak nevyvlíknu,“ proletělo mi hlavou. Charlie přistoupil ke mně.

„Tak mladá dámo, kde´s byla?“ řekl trochu rozhořčeným tónem hlasu.

„Já? No, prozkoumat zdejší krajinu. Našla jsem přenádhernou louku,“ odpověděla jsem na jeho předešlou otázku.

„A to by nebylo možné před tím, než odejdeš, napsat jen na kousek papíru, kam jdeš? Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach, mohlo se ti něco stát. Příště prosím jen napiš, že někam jdeš. Ano? A mimochodem to jídlo bylo vynikající.“

„Hm, ten to vzal nějak s klidem,“ pomyslila jsem si.

„Ano, Charlie příště se to už opakovat nebude. Moc mně mrzí, že jsi měl o mě strach. Rozhodně to příště nahlásím. A mám velkou radost, že ti chutnala moje specialitka,“ dopověděla jsem a šla do kuchyně pro něco k jídlu. Po vydatné večeři jsem se odebrala ke schodišti a ještě křikla na Charlieho.

„Jinak Charlie? Jdu se vykoupat, a pak lehnout. Dnešní den byl docela dlouhý. Dobrou,“ zněla moje dnešní poslední slova.

„Hezky se vyspi, dceruško moje,“ odpověděl Charlie z obýváku. Nejspíš sledoval zase sportovní kanál.

Po dlouhé sprše mě nohy donesly k posteli a já se následně mohla do ní svalit. A nechat se podmanit říši snů.

.  .  .

„Crrr, crrr, crrr,“ ozval se budík a já si myslela, co se děje. Po tomhle nevšedním vzbuzení jsem se odebrala do koupelny provést ranní hygienu. Po ranní očistě jsem došla k mé skříni. Vybrat oblečení mi nikdy nešlo, ale myslím, že se mi to dnes povedlo.

Vzala jsem si na sebe černé tílko s flitry, na to černé krátké bolerko a šedivé kraťásky. Botky byly hned jasné. Vyhrály baleríny od pumy.

Když už oblečení bylo na mně, jen tak tak už jsem se stíhala najíst a vzít si klíčky od mého autíčka.

Po cestě do nedaleké školy, jsem se psychicky chystala na přivítání od mých nových spolužáků. Jak já nesnášela pozornost a zde? No, o mně už určitě vědí od té doby, co jsem se tam přihlásila.

Cesta utekla nějak rychle a já už parkovala na plném parkovišti, které bylo před školou.

Vystoupila jsem z auta a periferním viděním jsem si všimla, několik skupinek lidí, jak mě bedlivě pozorují. Jen jediná skupinka o počtu pěti členů, která stála u stříbrného volva, mi nevěnovala sebe menší pozornost. Jak já v tu chvíli byla šťastná, že si mě aspoň někdo nevšímá.

Ale, všimla jsem si jednoho kluka, byl podobný tomu, o kterém se mi včera zdálo. To přece nebylo možné, že by on byl zde. Na téhle škole, na tomhle parkovišti v tuhle dobu. No, tak to je teda něco. A jestli je taky vegoš upír. Tak to bude hoodně zajímavý. Po mém rozjímání nad tou skupinkou,  jsem se vydala směr kancelář.

V kanceláři mi dala sekretářka různé formuláře a hlavně rozvrh hodin. Když už byl u mě v ruce, tak jsem nevěděla kam teď. Z ničeho nic přede mnou stála jedna krásná dívka, tu jsem viděla u té skupinky, která mi nevěnovala naštěstí pozornost.

A hned jsem si všimla jejích očí. Jo hned mi to bylo jasný, jako ten sen včera. Takže ona musela být také upír vegetarián. Ale to jsem hned nemohla říct, by si určitě myslela, že jsem z blázince bo co.

„Ahoj, já jsem Alice, jestli chceš tak, tě můžu vodit na hodiny, určitě některé budeme mít spolu,“ řekla netypicky vyšším, ale jemným hláskem. A podávala mi ruku.

„Ahoj, Isabella, ale doma mi říkají Bella. To bys byla moc hodná, já se v tom vůbec nevyznám,“ odpověděla jsem trochu zaskočeným hlasem. A oplatila jí gesto v podání mé ruky. Měla jí hodně studenou, ale mě to divný nepřišlo, takže jsem ani neucukla.

„Doma? To jsi neměla kamarády? Ukaž mi, prosím, rozvrh,“ zeptala se Alice.

„Páni, ta je, ale všímavá,“ problesklo mi hlavou.

„No, to je na delší povídání, ale určitě ti to někdy řeknu. Jen co se tady zaběhnu do denního dění,“ odvětila jsem a při tom jí podávala rozvrh.

„Jé, to je super, víc jak polovinu hodin mám s tebou. A hned můžeme jít spolu na trigonometrii, a jestli budeš chtít, tak si můžeš sednout ke mně,“ hned vyřkla odpověď.

„Klidně si k tobě sednu,“ dopověděla jsem za chůze a už jsme stály před dveřmi trigonometrie. Do třídy vešla Alice a hned já za ní. Jenže to mě odchytil učitel.

„Milí žáci, mám tu čest zde přivítat novou studenku, byl bych rád, kdybyste se představila,“ řekl a na mě se hrnula nervozita.

„Dobrý den, já jsem Isabella Swan. A přistěhovala jsem se z New Yorku,“ odvětila jsem na mě až moc klidným hlasem.

„Děkuji vám slečno. A nyní si prosím vyberte místo, kam si sednete.“

Posadila jsem se tedy k Alice, která seděla u okna v zadní lavici. Zbytek hodiny proběhl v klidu. A další tři do oběda také.

Na oběd se mnou šla  Alice. A po chvíli jsem si všimla, jak mě všichni okolo pozorují, kromě  té skupinky, která se šťourala v jídle, jako v bolavym. Po nandání jídla, jsem si chtěla sednout k osamocenému stolku, jenže to by nebyla Alice, aby mě nezatáhla za ruku. A já následně byla politá kafem, které jsem si vzala s sebou.

Pomalu celá jídelna se začala smát na můj účet. Tak to, ještě bude zajímavej den.

„Promiň, moc mě to mrzí, já jen chtěla, aby sis šla přisednout k nám a já tě mohla představit mé rodině. Pojď prosím za mnou. V autě mám nějaké oblečení, jen ti dám nové tričko,“ řekla hodně omluvným hlasem, takže ji to nejspíš mrzelo.

„Dobrý, Alice, nic se neděje. Já nejsem ta z těch šikovnějších lidí. A s tím tričkem, nemusíš si se mnou dělat starosti ty tři hoďky to přežiju,“ vyhrkla jsem odpověď.

„Tak to né. Kvůli mně si teď mokrá. A já tě tak nenechám na pospas smějícím se spolužákům,“ musela se hned ospravedlnit a nasadila smutný psí kukuč. Hned věděla jak na mě. Tomu se přeci jen tak nedalo odolat. Tak jsme se přeci jen vydaly k autu a hned na mě navlíkla pro mě dost odvážné tílko. No to snad nemyslí vážně.

Nejspíš si všimla mého hloubání a zase nasadila ten psí pohled. Tak co se dalo dělat, musela jsem si vzít ono tílko na sebe.

Vešly jsme do jídelny, když v tom všichni…

Shrnutí

Prolog »  Kapitola 2.

Doufám, že se vám to líbilo a nenudila jsem vás. A taky trochu napnula na další dílek. =D Jinak moc díky za momentíky. A příště by tu byl pohled Belly a jiné osoby. Zkuste si tipnout, čí pohled by to tak mohl být. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 1.: