Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Popová princezna - Předmluva + 1. kapitola

26.07.2012 (15:00) • AlisonDL • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2384×

Předmluva: 

Můj život popové princezny začal v bistru MQ, jinak MecQueen, můžu vám říct, že jsem tenkrát byla stejná sedmnáctiletá poloholka, která je celkem dobrá ve škole, občas když se probudí, tak si řekne, že má naprosto nemožnej účes, ve kterým se nedají ani vynést odpadky do popelnice, a s oblibou si zpívá hlasitě každou popovou písničku, přičemž jí tanečního partnera dělá mop na vytírání.

To však byla ta Bella, které bylo souzeno prožít celou střední jako outsider.

No jo, nováček. Ale buďme pozitivní.

Ta druhá (a moje oblíbenější verze) já, která se stejně každý den točila kolem mopu v bistro MQ, zpívala hlasitě každou písničku, aby přehlušila hlasy davu zákazníků, které tu denně vykládají svému protějšku či kamarádce trable s postavou či sexuální, nebo pracovní potíže (no komu by z toho nešla hlava na procházku?), hlavně hlas její touhy po krvi a mohla se v duchu soustředit na svůj skutečný cíl: únik.

Ale prostě to vypadá tak, že si tu budu denně zpívat, snít o mém milovaném úniku, třeba do New Yorku, ale ani Paříž by nebyla k zahození. Ach, to rozhodování. Byla bych i ráda, kdybych mohla pryč od dětského domova a už se sem nikdy nevrátit.

Ano, to jsem byla já, Isabella Swanová.

V tomhle vysněném světě Tam Někde, kdekoli by se tahle Bella úplně změnila. Nejen že bych byla neodolatelně krásná, jehož součástí by bylo mít i třeba slavného přítele Brada Pitta? Nebo božského Iana Somerhaldera?

Ale může mít zrůda jako já krásný život po boku muže, který by ji miloval?

Miluju pohádky, kdy se princezna zamiluje do prince na první pohled, avšak někdy je to vysvětlováno tak "lehce", že i malé dítě nad tím musí svým způsobem uvažovat. Život není tak lehký, jak se zdá.

Zvláště ne pro upíry. Zamiluji se snad někdy? A budu žít dlouhý krásný život? Nepřipadat si jako odpor přírody?

1. kapitola

Ano, proplouvat střední jako outsider s jednou věrnou kamarádkou, mimochodem jmenuje se Angela Weberová, jo to byl sen každého, ale nemůžu si stěžovat. Bože díky, že Angela měla tak báječnou povahu a skoro ve všem jsme si rozuměly.

Život bez rodičů? Ano!

Chtíč utéct? Ano!

Život bez přítele? Ano!

Našlo by se toho víc.

Každý den může být plný překvapení, vraťme se o několik dní dozadu, kdy se v našem malém městečku a konkrétně v bistru MQ objevil světoznámý Carlisle Cullen, producent všech vycházejících hvězd popového světa.

Carlisle, jinak Carl, se rozhodl se svou manželkou Esmé, že adoptují další dítě, a tím jsem měla být já.

Měli již opravdu velkou rodinu, nemohlo jim být více než třicet pět, natož jak byli mladí, tak byli i úspěšní. Esmé byla architektka, Carlisle byl právě tím zmíněným popovým producentem.

A jejich děti? To jsem zatím netušila, protože Google nebyl tak dobře informován.

Spolu s Carlislem Cullenem a jeho ženou přijely do bistra i mé vychovatelky, které mi oznámily tu radostnou zprávu.

„Slečno Swanová, od nynějška máte rodinu, pan Cullen a jeho žena by si vás rádi vzali pod svá křídla."

A moje reakce?

„Pane Cullene,“ nestihla jsem doříct.

„Carlisle, říkej mi Carlisle nebo Carl, jen mi, prosím, nevykej“ Dobře, pomyslela jsem a pověděla to i nahlas.

„Carlisle a paní Cullenová?“

„Jsem, prosím, Esmé a též mi, prosím, tykej.“

Znovu dobře.

„Carlisle a Esmé, jsem Isabella Swanová a velice ráda budu vaší adoptovanou dcerou.“ Tak co? pomyslela jsem si, moc formální? Oba dva se nahlas zasmáli zvonivým smíchem.

„Tak tedy,“ promluvil Carl. „Isabello, vítej a smíme ti říkat Bello?“

No jo, já zapomněla, jméno Isabella je jen na papíře.

„Samozřejmě, budu ráda, říkali mi tak i táta s maminkou, prý je Isabella moc dlouhé a formální, oh... Pardon. Nechtěla jsem mluvit o rodičích,“ omlouvala jsem se. Esmé přišla a objala mě, její ledový dotek mě na okamžik vylekal, ale poté uklidnil.

„Ale, zlatíčko, nám nevadí, když o nich budeš mluvit, jsme jen rádi, můžeš si s námi o tvých rodičích popovídat, kdykoliv budeš chtít,“ usmála se na mě.

„Děkuji,“ řekla jsem, po tváři se mi skutálela jedna osamocená slza, než jsem ji stačila setřít, Esmé ji chytla do kapesníku a objala mě hned víc.

„Slečny? Nerad vás vyrušuji, ale nechcete jet? Je před námi dlouhá cesta až do Forks.“ Do Forks? To je až na Olympijském poloostrově, přes půlku zeměkoule, podivila jsem se.

„Neboj, Bello, poletíme naším letadlem, budeme doma za dvě hodinky,“ ujistila mě Esmé, takže domů a soukromým letadlem k tomu?

Cesta na letiště sama o sobě trvala hodinu, takže asi mysleli cestu letadlem.

To ještě o mně netušily pravdu, bohudík to nevěděl nikdo, ani v domově.

Když jsme dojeli na letiště, uvědomila jsem si, aniž bych vystoupila z auta, že jsem si nesbalila své věci a především jsem se nerozloučila s Ang a...A...A mými milovanými rodiči na hřbitově.

„Ale, ale,“ kuňkala jsem. „Já nemůžu odjet, ještě ne, na něco jsem zapomněla.“ Esmé se zděsila, na co mohli zapomenout. „Co se stalo, zlatíčko? Co jsi zapomněla? Měli bychom mít všechno,“ objímala mě a utěšovala, bože, takovou maminku si nezasloužím.

„Já... Já... Já... Jsem se zapomněla rozloučit s kamarádkou Angelou a...“ A měla jsem odmlku, nechtěla jsem na to myslet.

„A mými rodiči na hřbitově,“ vyšlo ze mě nakonec.

„Oh, Bello, tak se tam vrátíme, ano? A za Angelou taky,“ odmlčela se.

„Vlastně za tou ani nemusíme, právě se s tebou přijíždí rozloučit,“ dořekla a já jsem se s úžasem otočila na neznámé auto, které právě přijíždělo. Už z okýnka na mě volala:

„Bello! Bello! Snad sis nemyslela, že tě nechám odjet, aniž bych se s tebou rozloučila!“ vyskočila na mě z auta, které mimochodem sama řídila, takže už jí dali asi řidičák, pomyslela jsem si.

„Angelo, jsem tak ráda, že tě vidím, omlouvám se, bylo to všechno tak rychlé, ani jsem netušila, že budu mít rodinu.“ Esmé poodešla za Carlislem, aby nám dali možnost se rozloučit. Sice jsem schopná to stále opakovat, ale Angela, Angela je jako moje rodina, máme jen samy sebe a ona tu zůstane beze mě. A já si odjedu pryč, daleko, přes půl země, abych žila nový život. Celou dobu, co jsme se objímaly, jsem přemýšlela nad tím, jak dlouho se známe. Vlastně jsme přišly do domova ve stejnou dobu, ona jen o den po mně. Pamatuju si ji jako černovlasé malé děvče, kterého se zřekl vlastní otec, jak šťastná by měla být, že má aspoň jednoho rodiče, já přišla o oba a prarodiče mě nechtěli.

Ujaly jsme se navzájem, hned, jak jsem ji viděla, mi moje opatrovnická chůva zašeptala do ucha: „Ta je na tom jako ty.“ A vlastně ano, bylo to, jako by ani otce neměla, ten si radši vzal za dítě alkohol.

„Ang, zvládni to tady a snad se někdy uvidíme a mimochodem, gratuluji k řidičáku!“ usmála jsem se na ni, ona mi úsměv opětovala se slovy:

„Ty taky, Bello, užívej si života a třeba se sejdem v naší vysněné Paříži.“ Naposledy jsme se objaly, Esmé jí na lístku podala naši adresu, kam prý může kdykoliv přijet. Byla jsem kupodivu šťastná. Angela nastoupila do auta a odjela.

„Bello?“ tázala se Esmé. „Chceš se jet podívat na hřbitov?“ ptala se se starostlivým výrazem v očích.

„Já myslím, že ne, musím to už překonat, nezapomenu na ně,“ odpověděla jsem hrdě, že jsem se nerozplakala. Esmé mě opět objala, její ledový dotek mě už nestrašil, už jsem věděla, hodně jsem toho věděla, jen oni ne. A navíc, co bych jim řekla, kdyby viděli na hrobě rodičů datum 1. září 1952?

Carlisle pro nás přišel se slovy, že už bychom měli jet, a já opouštěla svou skoro rodnou zemi, svůj kraj, svůj minulý život, na který nezapomenu, život Isabelly Swanové, kočičí poloupírky, nyní již zcela poloupírky.

Ihned jak letadlo vzlétlo, jsem se nechala unést do říše snů. Aspoň jsem se mohla psychicky připravit na nadcházejících několik hodin.

Carlisle:

„Esmé,“ mluvil jsem velmi potichu, abych nevzbudil Bellu. „Co si o ní myslíš?“

„Myslím, že je dokonalá, jsem příliš šťastná na to, abych to jen zřídka dokázala vyjádřit slovy,“ odpověděla.

Ano, i já jsem byl velmi rád. Jen. Něco mě tížilo. Neznámý druh nepokoje, čím to jen mohlo být? Bylo to snad Isabellou? Či něčím jiným?

Roky, ba ne, staletí jsem strávil bádáním nad lidskými organismy a nyní? Jako by všechno přišlo příchodem této dívka v niveč.

Znám všechny možné bytosti, víly, vlkodlaky, nás - upíry, anděly, ale tento způsob života, který se tu zde nachází, je mi zcela cizí.

Nemůže to býti jen obyčejná lidská dívka, musí být něco víc, něco víc, co jsem ještě nepoznal.

Dodatek pro čtenáře:

Carlisle v mém příběhu není tak úplně stejný, jak ho známe. Ano, dokáže se dokonale ovládat nad vůní lidské krve, žil dříve s Volturiovými, ale jeho dar je rozpoznat, jaký druh života se před ním skrývá. Proto je nyní zmatený, ten Isabellin totiž ještě nikdy nepoznal, je to pro něj nové. Nikdy o něm nečetl, jelikož její matka byla jediná svého druhu.

Doufám, že se vám má nová povídka líbila, a zanecháte komentář. Samozřejmě beru i kritiku! Mám se stále co učit. :-) Omlouvám se za uspěchanost - jsem v tom nenapravitelná. Doufám že příští kapitolka bude lepší... :-)

Za korekci děkuji NatyCullen!!! :-)

Autor: AlisonDL (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Popová princezna - Předmluva + 1. kapitola: