Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Popová princezna - 4. kapitola

16.08.2012 (20:45) • AlisonDL • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1621×

4. kapitola

Když jsem dojídala to vynikající jídlo od Esmé, které dělalo tak dobře mému žaludku. Je to vynikající kuchařka – musím ji pochválit. Z obývajícího pokoje - hádala jsem - se začala ozývat ta nejkrásnější hudba. Někdo musel hrát na piano, to jsem poznala. Že by snad samotný Carlisle? Pečlivě jsem po sobě všechno uklidila, naskládala nádobí do myčky, překvapena, že je prázdná. A zapnula ji.

Rozešla jsem se do pokoje a již z dálky jsem poznala, že ten, kdo hraje na piano, je Edward. Ta hudba byla překrásná, pohádková. Chtěla jsem se ho zeptat, co za hudbu to hraje, ale neopovážila jsem se ho vyrušovat, byla by škoda, kdyby jen na sekundu přestal hrát. Nemohla jsem rozpoznat interpreta, na Mozarta to bylo moc sladké, něžné a celkově, on takové skladby neskládal.

Tak jsem se aspoň zapřela rukama o gauč, uvelebila se a dále slastně sledovala tu dokonalou symfonii, kterou Edwardovy prsty vytvářely na klávesách.

Měla jsem spoustu času přemýšlet nad tím, jak bude můj život pokračovat dál.

Jediné slovo, které mi běhalo v hlavě, bylo jeho jméno, Aro.

Aro, který mi před tolika lety slíbil, že si mě jednou najde. Jednou za pět nebo šest let jsem od něj dostávala dar - většinou drahocenný klenot a lísteček s věnováním napsaným jeho speciálním rukopisem a jeho vlastním inkoustem. Krví a upířím jedem. Upíří jed dodával krvi perleťové odlesky a celkově to působilo... no... moc přehnaně.

Jeho druhý vzkaz přišel přesně pět let po tom prvním.

„Milá, překrásná Isabell, jsem velmi nešťasten, že jsem tě ještě nenašel, avšak doufám, že tě co nejdříve naleznu.

Můj milovaný Demetri tě nemůže stále vypátrat, avšak už jsem se naučil druh tvé trasy, díky mé milované Jane, která zdědila dar vidět věci zvláštním způsobem. Bohužel nám neřekne směr tvé cesty, jen místo. Zdravíme tě tedy do hotelu La Muerta - opravdu ojedinělý název.

                                                 Tvůj Aro, brzy na shledanou.“

Všechny vzkazy od Ara byly převážně stejné, jak napsány jeho dokonalým rukopisem, tak popis schopnosti Jane, ale i neschopnost jeho Demetriho.

Vždy jsem je ihned spálila a jeho dary se snažila zakopat do co nejhlubší zemské hloubky, věřím, že bych byla schopná se prohrabat až k jádru Země. Ale kdo ví, z čeho ty nádherné šperky byly, co obsahovaly, a kdo ví, co by provedly.

Musím přiznat, že jsem na ně nikdy nesahala, nechtěla jsem - štítila jsem se jich, byl to pro mě odpor. Vždy jsem jen nakoukla do úhledně poskládané krabice - samozřejmě nasáknutá zvířecí krví, aby mě ještě více naštval, věděl, že jsem vegetariánka. A samozřejmě, šperk byl vždy taktéž úhledně zabalený v hedvábí, pro změnu načichnutém lidskou krví.

Bože, kam na ty nápady chodí? pomyslela jsem si.

Nejsem tu ani den a už přemýšlím nad dalším útěkem. Jak by asi vypadal můj dopis na rozloučenou?

„Moji milí Cullenovi...“ A pak jsem bez přemýšlení usnula.

„Bello?“ mluvil na mě sametový hlas.

„Bello, líbila se ti ta skladba?“ ptal se ten hlas. Aha, Edward, zněl mi v hlavě jeho hlas. Snad sen, či skutečnost?

„Ano, byla božská, stejně jako ty,“ mumlala jsem si ze spánku.

Pak jsem cítila ledový dotyk, jak mě něčí ruce zvedly a odnášely. Snažila jsem se probrat, abych zjistila, kdo mě nese, ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo, že jsem pootevřela jedno oko. Spatřila jsem medové oči, jak se na mě dívají, a pak ho zase dovřela.

Když mě ledové ruce donesly do postele, spokojeně jsem se uvelebila. Ještě mě stihly zachumlat do deky a já jsem se na celou noc odevzdala do říše snů. Zdál se mi zvláštní sen.

Edward:

Když se Isabella pustila do jídla, odložil jsem knihu a šel si sednout za piano. Nevěděl jsem, co hrát. Většinou se snažím každou skladbou vyjádřit své pocity. A najednou jsem nevěděl.

Rozhodl jsem se, že složím nějakou, která by přesně vyjádřila tuto situaci. Skladba to byla složitá, ale mně to nedělalo problém. Mé ruce stíhaly být v sekundě na levé straně a o čtvrt sekundy na pravé.

Zaslechl jsem pohyb. Někdo pečlivě skládal nádobí do myčky, pravděpodobně Isabella. Stále si nemohu zvyknout na to, že neslyším každou její myšlenku. Na to nejsem zvyklý. Vždy jsem se mohl každému šťourat v hlavě, aniž by na to přišel. Ale u Belly? Bylo to jiné. Jako kdyby člověk měl zvláštní dar, kdyby mi jen dávala přečíst ty myšlenky, o kterých chtěla, abych věděl. Ale jak by to dokázala, pravděpodobně ani neví, určitě neví, že jsme upíři. A já čtu myšlenky.

Esmé je vynikající kuchařka, to jídlo je výborné, honilo se jí hlavou. A ta hudba? Kdo to jen hraje, že by samotný Carlisle? Musím se tam jít podívat.

Pak jsem ji jen spatřil, jak přicházela do pokoje s blaženým výrazem na tváři. Zpomalil jsem tempo. Po očku jsem ji sledoval, jak se jde posadit na gauč, hlavu si opírá o ruku, kterou se zapřela.

Byla tak nádherná, nádhernější dívku jsem nikdy nepoznal. Bylo těžké se udržet od ní dál, když byla tak blízko.

A už ani ťuk, nic, jediná myšlenka. Jako by se jí všechny vypařily z hlavy. Zaujatě jsem sledoval, jak zavírá oči, nepřestával jsem hrát. Zdá se, že ji moje hudba uspala. Ještě chvíli jsem hrál a pak jsem se pomalu mou novou skladbu snažil ukončovat jemnými doteky na klávesy. Až jsem zavřel klaviaturu, vstal a rozešel jsem se k Belle.

„Bello?“ zeptal jsem se nesměle, neodpovídala.

„Bello, líbila se ti ta skladba?“ Pootevřela oči a všimla si, že se na ni dívám. Byla tak nádherná. Najednou, jakoby jedním jejím pohledem, všechny mé zábrany se odbouraly. Nikdy jsem nepocítil tento pocit. Ano, měl jsem vztah s ženou – přesněji upírkou -, ale nikdy jsem k ní necítil to, co k Belle. Nevím, co to je, je to pro mě nové. A chci to poznat. Musím to poznat.

Pomalu otevírala ústa, že něco řekne.

„Ano, byla božská. Jako ty... “ Oh, to je…

Nevím, co se to se mnou najednou stalo, ale bylo to silnější, bože, ta dívka je… Neodolatelná. Najednou si já, Edward Cullen, připadám jako nějaký zasněný romantik. Nemohu to dopustit, abych se zamiloval do lidské dívky. Nejde to, ne že bych nechtěl, ale nedokážu si představit, co by se stalo. Bezpochyby jsem věděl, že by mi neodolala, kdo také? Všechny holky ve škole na mě letěly, věděl jsem, jak na ně zapůsobit. Ale nikdy jsem se neodvážil nic s žádnou mít. A navíc nevíme, jak Bella zareaguje na to, co jsme, nemá o ničem takovém nejspíš ani tušení. A teď? To na ni všechno vybafnem. A ona se stane jednou z nás. Proč by ji jinak Carlisle s Esmé adoptovali? Aby si „pěstovali“ lidské dítě? To pochybuji. Neříkám, že k nim mají odpor, naopak Carl s nimi pracuje, má je denně na talíři – jak se říká. A Esmé je vůči nim přátelská, dělá pro ně první poslední.

Z mé úvahy mě vytrhlo Bellino lehké pochrupování. Ach, jak jsme mohli zapomenout? Vždyť jako člověk musí spát.

Opatrně jsem podsunul své ruce pod její tělo, zvedl ji do náruče a ladným, přesto rychlým krokem jsem ji odnášel do jejího pokoje.

Bella na mě nejistě otevřela jedno oko. Neboj se, se mnou se ti nic nestane. Jen tě odnesu do pokoje.

Pak své očko zavřela, to už jsme byli v pokoji a já ji ukládal do její postele.

Ještě jsem si dovolil se podívat, jak se zachumlává pod deku, a nechal ji odejít do říše snů.

Jak bych si přál jí vidět do hlavy. Musím si o tom promluvit s Carlislem. Až se vrátí z…

Bella

Ráno mě probudil něčí pohled na mé tváři, no jistě, kdo jiný než Emmett. Musím říct, že mi to bylo silně nepříjemné, takový krásný sen se mi zdál. Netvrdím, že jsem nebyla zvyklá na časné probouzení.

„Co tu, ksakru, děláš, Emmette?!“ vykřikla jsem s nadějí, že ho snad zastraším, a on v mžiku vypálí z mého pokoje.

„Ale copak, sestřičko?“ usmál se tím svým americkým úsměvem a rozřehtal se hurónským smíchem. Něco jsem udělala? Ležím snad nahá na posteli? Ani po důkladné prohlídce jsem nepřišla na to, že bych byla nahá či měla na sobě něco špinavého. Pravda, ani jsem nemohla, nepřevlékala jsem se. Edward mě včera odnášel do postele.

„Děje se něco? Jsem snad nezvykle vtipná? Nebo je to u vás tradiční přilítnout člověku do ložnice a lehnout si mu na postel?“ tázala jsem se vážně.

„Copak chceš, abych si zalezl rovnou k tobě pod deku? Myslím, že to by se Rose nelíbilo… Ou…“ dopověděl drzoň.

„Emmette?!“ zapištěla Rosalie svým vysokým hlasem.

„Ano, Rosalinečko?“ Najednou se naladil na medovou vlnu, chlapec.

„Co to tu provádíš? Podívej se, jak je chudák vystrašená, až jí z tebe stojí vlasy na hlavě,“ bránila mě Rose a též se musela uchechtnout.

Už víme, co je tu k smíchu, opět moje hlava – vlasy, takže nic nového.

„Padej z pokoje i s tím svým vlezlým velkým úsměvem,“ okřikla jsem ho, sic trošku jemněji, ale snahu jsem měla.

„Už běžím, Bells, uvidíme se jindy.“ Šibalsky na mě mrkl a byl pryč. Já mu dám jindy! Cha!

„Bello, můžu?“ zaťukal někdo na dveře, dle hlasu a nesmělosti to byla podle mého typu Alice.

Ano, byla to Alice, začínám se v jejich hlasech orientovat. Esmé má příjemný, mateřský starostlivý hlas. Carlisle má hlas plný autority, po vypuštění jediného jeho slova člověk zpozorní. Rosalie, myslím, že její pištivý hlas nikdy nezapomenu. Pak tu máme Alice, má nesmělý jemný hlas plný něžnosti. Jaspera jsem zatím neměla možnost si poslechnout, je takový osamocený. No, Emmett, radši nebudu vyjadřovat. A ten nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšela, má Edward, a jak nádherně umí hrát na piano… Ach…

„Bello, jsi v pořádku?“ tázala se Alice.

Musela jsem přestat snít a znovu se vrátit do přítomnosti. Konkrétně do mého pokoje.

„Bello, mám se tě zeptat, jestli budeš snídat a zda chceš jít už dnes do školy, nebo to můžeš – společně s námi - nechat až na zítřek,“ ptala se Al.

„U-už jsem tu, snídani si klidně udělám, ať si nedělá Esmé starosti, a škola… Ehm. Mohla bych? Zítra?“ ptala jsem se.

„Jasně, super, jsem ráda, aspoň si dneska uděláme dívčí den, nakupování, kosmetika… Hm, kadeřník!“ Alice byla, zdá se, nadšená.

Vtom k nám přišel Jasper, ani jsem nestačila vyslovit jediné slovo o tom, že budu velmi ráda. A už se ujal řeči, jako by ze mě vycítil, co chci odpovědět.

„Nebuď přebytečné radosti, Bello. Alice na tebe už v prvním butiku navlíkne tolik modelů, že nebudeš ani stačit cokoli říct.“

Alice se na něj přísně podívala a Jasper ihned změnil tón hlasu.

„Samozřejmě, miláčku, Bella si to s tebou náramně užije,“ dopověděl rychle.

„V to plně doufám,“ řekly jsme s Alice naráz.

Tak jsem na ten dnešní den zvědavá. Avšak nebudu si na ulévání ze školy zvykat, tohle určitě bylo jen výjimečně.

„A kde je Edward?“ vypadlo ze mě nečekaně. Alice se na mě podívala a měřila si mě pohledem.

„No,“ zamlouvala jsem, „všechny jsem vás tu už viděla, jen on tu nebyl,“ řekla jsem a zklamala sama sebe. To je ještě horší, než když jsem se ptala, kde je, ještě si bude myslet, že jsem do něj zamilovaná. Ne že by se mi to nepovedlo, ten jeho úsměv by pomotal hlavu každé holce, ale já jsem spíše nemohla.

Nic proti, Edwarde, pomyslela jsem si, ale nedivila bych se, kdyby byl na škole místní „balič“. Nebudu se na to ptát jeho rodiny, ta by z něj určitě udělala toho nejlepšího člověka na zemi. Uvidíme zítra.

„Vzhůru do nakupování,“ zajásala Alice a opět mě vytrhla z mého snění.

V přátelském gestu jsem se usmála, zvedla ruce a zajásala:

„Hurá do obchodu, ale až se najím.“

Přečetli jste mou čtvrtou kapitolu Popové princezny, snad se vám líbila. Když jsem ji psala, nebyla jsem ve své kůži. :-)

Budu velmi ráda za jakýkoli komentář, opět beru jak kritiku, tak případnou chválu. :-D

Stále se mám co učit, tak klidně do mě. :-)

Za korekci opět velmi, velmi děkuji NatyCullen, která má se mnou to strpení a čte mé chyby. 

Autor: AlisonDL (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Popová princezna - 4. kapitola: