Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Popelka - 8. kapitola

Jacob se začal třást, ale po chvíli ho to přešlo. „Asi bych měl jít," řekl rychle a odcházel.

„Ne, počkej!" zavolala jsem z gauče. Vstala jsem a i přes bolest se mi podařilo doběhnout ho.

„Mělo mě napadnout, že máš přítele," řekl smutně.

„Co?" nechápala jsem. „Ty myslíš Edwarda?" Tak tomu jsem se musela zasmát.

Vždyť Edward mě nemá rád, to byl jen soucit.

„Já nemám přítele."

Jacob se usmál, evidentně ho ta zpráva potěšila.

„A nešla bys se mnou někdy… někam?" Něco na tom, jak to řekl, mě dostalo. Byl sebevědomý, ale přesto to řekl takovým tónem, 'snězte mě'.

Neměla jsem v plánu randit. Co když se do něj zamiluju a za pár dní se změním zpět v upíra. Nemám sílu na to, chodit s člověkem. Ale zase bych mohla být alespoň na chvíli opravdu šťastná a zažít to, co jsem s nikým ještě nezažila. A že mám co dohánět.

„Ano, ráda s tebou půjdu." Snažila jsem se o co nejsvůdnější tón, ale bez zkušeností to mohlo vypadat jakkoliv.

„Vážně? To je super! Co kdybych se pro tebe zítra stavil? Třeba v šest?"

„V šest je perfektní."

Domluvili jsme se a Jake šel nakonec domů pěšky. Nabídla jsem mu, ať si půjčí auto, ale odmítl.

„Co sis vůbec myslela!" zakřičel Edward.

To byl přesně ten Edward, jakého ho chtěla mít Barbara. Ten, co mě nemá rád. Ale přesto, když jsem se na ni podívala, neusmívala se, ani neměla škodolibé obličeje. Spíš vypadala naštvaně. Ta holka taky neví, co chce.

„To není tvoje věc, Edwarde!" zařvala jsem pro změnu já. „Nemám s tebou vůbec nic společného! Já sakra nemám nic společného s celou tvojí rodinou!"

Opravdu mě naštval, ale to, co jsem řekla, si ostatní Cullenovi nezasloužili. Alice vypadala, jako bych jí bodla dýku do srdce, Esme na tom nebyla jinak a zbytek rodinky se tvářil zklamaně. Jen Edward měl překvapený pohled.

„Moc se omlouvám, nemyslela jsem to tak." Moje slova směřovaly na Alici a Esme.

„Já vím, jsme kamarádky," řekla Alice a objala mě.

„Vážně nechápu, co to do něj vlezlo," svěřila jsem se Alici.

„Neber si to tak, měl jen starost."

„Vždyť mě nesnáší."

„Tak to není. Možná sis toho nevšimla, ale od té doby, co je z tebe člověk, se chová jinak. Bude to tím, jak jsi křehká. Dokonce i na pohled vypadáš jako někdo z porcelánu. Tvoje kůže je tak průhledná a je ti vidět každá i ta nejnepatrnější žilka…“ Při těch slovech se mi dívala přímo na krk, a abych řekla pravdu, docela mě to vyděsilo.

„Alice," snažila jsem se ji vytrhnout z transu. Když to nezabralo, zkusila jsem to hlasitěji a to konečně zabralo.

„Omlouvám se, nevím, co to bylo. Nemám problém se sebeovládáním...“

„Nevadí." V podstatě mi to bylo jedno, snažila jsem se přijít na Edwardovo chování, ale byla jsem ve slepé uličce.

„A pak Barbara. Místo toho, aby byla ráda, že je na mě Edward hnusnej, mračila se. Já ty upíry vážně nechápu."

Alice se zasmála, jakoby to přece bylo naprosto jasné. „Copak ty to nevíš?"

„Co bych měla vědět?"

„Je zvláštní, že ti to nedošlo." Opět se zasmála, ale odmítla mi odpovědět.

Přestala jsem to řešit a místo toho si lehla a usla. Tentokrát se mi nezdál žádný sen, za to asi mohli Carlisleovy prášky proti bolesti.

Ráno mě probudilo slunce. Bylo příjemné cítit paprsky na své kůži, ale při tom se netřpytit. Sešla jsem dolů do kuchyně, kde už na mě čekala snídaně. Esme uvařila jídla jako pro tým fotbalistů.

„Ale no tááák!" ozvalo se z obýváku. Emmett se díval na baseball a zjevně se moc nedařilo.

Moje zvědavost se projevila, a tak jsem šla za ním. Sedla jsem si vedle něj do gauče a chvíli sledovala sport s ním. Pak se ke mně ale přihnala Alice a od televize mě odvedla.

„Co děláš, Alice?"

„Je půl čtvrtý, nemyslíš, že už je konečně čas začít se připravovat na rande?"

„Na to je přece času dost," namítla jsem.

Alice se jen podívala, jakobych byla blázen, a vedla mě do koupelny. Tam mě usadila na židli a pustila se do líčení. Donutila mě zavřít oči, takže jsem neměla ponětí, co vyvádí. Pak přešla na vlasy, vzala si kulmu a loknu po lokně mi natáčela vlasy.

Když byla konečně s prací hotová, mohla jsem se na sebe podívat. Vlasy ve vlnách mi vážně slušely a naštěstí ani líčení nepřehnala, jenom hnědé sluneční stíny a tvářenku, takže mi to opravdu slušelo.

„Venku bude docela zima, takže tady máš tričko," na chvíli se odmlčela, její oči ztmavly, „dobře, vyhrála jsi, můžeš si vzít rifle."

„Vyhrála?"

„Copak já ti to neřekla? Konečně vidím tvoji budoucnost a právě teď jsem viděla, že když tě budu chtít donutit vzít si rifle, zamkneš se v koupelně a zničíš si make-up."

„Takže teď vidíš celou moji budoucnost?"

„Ne, vidím jen, řekněme, tu nejbližší budoucnost. Vysvětlím ti to jindy, za patnáct minut tady má být Jacob."

„Za patnáct? Proboha, co jsi tak dlouho dělala?" vypadlo ze mě.

„Musíš vypadat dokonale, ten jeho výraz si nesmíš nechat ujít," zasmála se, zmizela, hned se vrátila, ovšem tentokrát měla v ruce moje oblečení.

Alice mi pomohla obléct si na sebe bílé triko a na to modrý svetr tak, aby se mi nezničil účes. Dooblékla jsem se a v tu chvíli zazvonil zvonek. Slyšela jsem, jak někdo otevřel dveře a raději jsem šla rychle dolů.

Scházela jsem ze schodů a všechny oči se upřely na mě. Esme se mateřsky usmívala, Carlisle se na mě usmál, Alice se dmula pýchou, Jasper jen mrkl, Emmettovi rošťácky svítily oči, Rosalie se koukala stylem 'jsi mi ukradená', Barbara naštvaně. A pak tu byli dva lidé, kteří na mě koukali s otevřenou pusou. První byl Edward, který vypadal trochu, jakoby se právě díval na anděla a pak Jacob, který vypadal, jak to říct, vypadal podobně jako Edward. Ale jeho oči zářily štěstím, zatímco Edwardovy vypadaly spíš smutně.

„Páni, jsi opravdu nádherná," sklonil mi poklonu Jacob.

„Slibuji, že bude doma do jedenácti."

Jen jsem se rozpačitě podívala po Alici a odcházela spolu s Jakem do auta.

Předchozí Shrnuti Další