Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Popelka - 16. kapitola

24.03.2011 (21:30) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1666×

„Carlisle?" Musela jsem se ho na něco zeptat, vrtalo mi to hlavou docela dlouho, ale až teď jsem se odhodlala. „Víš, když mě uviděla ta upírka, vypadalo to, jako by ji snad ani nepřekvapilo, že jsem člověk. Jako by věděla více než má, možná to je jen pocit, ale je možné, že by věděla, co se mi stalo?"

Carlislea ta otázka zarazila, ale rychle našel odpověď. „Je možné, že měla nějaké schopnosti," pak se odmlčel, „nebo se to rozneslo. Ale to by nebylo moc dobré."

Jako člověku mi obvykle trvalo déle než ostatním něco pochopit. Ale tohle mi bylo jasné. „Mám spousty nepřátel a teď se mi konečně mohou pomstít."

„Přesně tak, ale neboj, my tě jen tak nedáme." Snažil se mě utěšit, ale copak tohle mohlo pomoci, zabila jsem spoustu upírů. A nejsem na to pyšná, ale bylo to pro naše dobro. Ale kdyby kvůli mně měli zemřít i Cullenovi, to jsem nemohla dovolit.

„Ani na to nemysli," promluvila Alice.

„Co tím myslíš," hrála jsem nevinnou. Na Alicinu schopnost jsem ani nemyslela, ona mě nenechá odejít.

„Ty moc dobře víš, já tě nenechám odejít, my tě ochráníme lépe než kdokoli jiný. Navíc, máš tu i hlídacího psa."

Jacob! Naprosto jsem zapomněla zavolat mu. Ihned jsem běžela k telefonu a vytočila jeho číslo.

„Ano?" ozval se jeho hlas ze sluchátka.

„Jaku, promiň, já…“ nestihla jsem dokončit.

Nenechal mě a spustil sám: „Jsi v pořádku? Víš, jaký strach jsem měl? A... není z tebe upír, že ne?" Poslední otázku položil opatrně, bál se odpovědi.

„Jsem v pořádku, tedy měla jsem vážný úraz, ale Carlisle je prvotřídní doktor, postaral se o vše. Omlouvám se, že volám až teď, ale neměla jsem sílu." Lhala jsem, ale já mu lhala pořád. „A neboj, upír ze mě není…“ Zatím, dodala jsem v mysli.

„Tak to jsem rád, myslíš, že bychom se někde mohli vidět?"

„Dojedu k vám."

„Opět na to zapomeň!" vykřikla Alice. „Je to nebezpečné! Nevidím tvoji budoucnost, nemůžu vědět, jestli se ti něco nestane."

„Nejsi moje chůva, Alice!" křikla jsem na ni naštvaně. Zatvářila se, jako bych jí zabodla nůž do zad.

„Tak fajn, jeď si na smrt, mně je to jedno." A s těmi slovy odešla. Litovala jsem, co jsem jí řekla, ale nejsem malá holka. Celý život se mnou jen někdo zametal, asi jsem toho měla dost. Popadla jsem klíčky, helmu a nasedla na svoji motorku. Ale to by nebyli Cullenovi, aby se mi v tom ještě někdo nepokusil zabránit.

„Co to děláš, Bello?" zeptal se Edward. „Já myslel, že už jsme jen my dva?"

„Já neřekla nic ve smyslu, že mezi námi něco je. A nemyslíš, že kdyby bylo, tak by měl Jacob právo to vědět?" Opět jsem byla protivná a možná to i trochu přepískla, ale nešlo tomu zabránit, snažila jsem se uklidnit hlas, ale nešlo to.

„Tohle ti nedovolím," řekl už výhružně.

„Ale já se tě neptám, Edwarde." Nastartovala jsem motor a projela jsem kolem něho.

Bylo mi to i líto, ale všechny myšlenky jsem zahnala, nechtěla jsem přemýšlet. Opět se dostavil ten divný pocit, který jsem cítila vždy, když jsem jela na území Quiletů. Jen co jsem dorazila, hned se přihnal Jacob a vrhl se mi na rty. V tu chvíli neexistoval nikdo jiný.

Když se odtrhl, usmál se a nějaký Edward Cullen pro mě neexistoval.

Ten den jsem byla sobečtější než kdy jindy, ale nešlo to jinak. Do mé hlavy se začaly drát myšlenky, proč bych nemohla mít oba dva, copak je to tak špatné?! Ano, mohla jsem si odpovědět sama, ale nechtěla jsem. Odpověď jsem znala a byla špatná, špatná pro mě.

„Bello, vnímáš ty vůbec, co ti říkám?" zeptal se pobaveně Jacob, když jsme seděli spolu na pláži a drželi se za ruce.

„Ehm, jasně." Samozřejmě jsem neměla ani ponětí.

„Dobře, jak už jsem říkal, chtěl bych tě pozvat na takový místní večírek, myslíš, že by ses mohla jeden den ulít a být tu se mnou?"

Měla jsem říct ne, ale nemohla jsem, jeho pohled byl naléhavý a já mu nechtěla ublížit. „Určitě, Jaku."

Když jsem přijela z mého malého výletu, tak jsme s Jasperem opět „trénovali“ jízdu na motorce, která mi zkazila náladu nebo spíš Edward? Prostě se mi to párkrát nepovedlo… no a?

„Zbláznila ses?“ řval už poněkolikáté Edward. „Měl jsem chuť tě z té motorky shodit, tohle už nikdy neuděláš, jasný!"

„Sakra, nech už toho! Mám tě plný zuby! Já nemůžu být tvůj pejsánek, Edwarde, jestli toho nenecháš, tak se okamžitě vrátím do Volterry!"

„Tak si jeď!" zařval a odešel.

Ležela jsem v pokoji a přemýšlela nad celým dnešním dnem. Chtěla jsem okamžitě odjet, to co Edward řekl, se mě opravdu dotklo. Samozřejmě se mu nedivím, ale myslela jsem, že to dopadne jinak. Políbí mě nebo třeba jen řekne, ať už mlčím, ale on nic.

Potřebovala jsem to ze sebe dostat a jediný způsob, který mě napadl, byl dopis nebo prostě jen pár slov na papíru.

Dnes jsem byla hnusná, Edward mě musí nenávidět. Ale copak se mi někdo diví, celé ty roky jsem jen někoho poslouchala, a když to udělal on, prostě jsem to nevydržela. Nejsem z kamene.

A chudák Jacob, oba je tahám jen za nos. Já nemohu být ani s jedním.

Tím můj dopis skončil, čekala jsem, že toho napíšu mnohem víc, ale když jsem sledovala každé písmenko, které jsem psala, tím víc mě bolela hlava. Ta bolest byla opravdu hrozná, tlačila mě k zemi.

Uběhlo pár vteřin a bylo po bolesti. Nechápala jsem, co se stalo, ale jako člověk jsem nechápala nic. Tak moc jsem chtěla vědět, co mám dělat, ale opět jsem na to byla sama.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Popelka - 16. kapitola: