Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Popelka - 1. Kapitola

17.05.2010 (16:00) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2020×

Popelka - 1. kapitola  

Hudba

Začnu od začátku. Charlie, můj otec, a moje matka Renee, se rozvedli ještě, když jsem byla malá. Bydleli jsme s Charliem ve Forks, zatímco matka si našla nového manžela a odstěhovala se někam mimo USA. Nikdy o mě neměla zájem.

Žili jsme skvělý život, ale táta měl pocit, že mi něco chybí. A to něco je matka, proto si našel manželku. Její jméno je Grace, má dvě dcery, Lucindu a Barbaru. I když mně Grace nesnášela, před otcem dělala starostlivou matku.

Společný život všem vyhovoval, ale moc dlouho to netrval. V mých šestnácti se vše změnilo.

Vařila jsem jako každý den oběd, když najednou zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko, z kterého se ozvala ta nejhorší věta mého života.

Nejdříve se představil tátův kolega, zamrazilo mě v zádech.

„Je mi to moc líto Bello, ale váš otec dnes zemřel. Pronásledoval zloděje, nemohli jsme nic udělat, nikdo nevěděl, že má zbraň. Mrzí mě, že vám to říkám takto po telefonu. Odpoledne se k vám stavím a donesu jeho věci. Upřímnou soustrast. Nashle."

A tak jsem, ještě jako puberťák, skončila jako sirotek. Grace se mě sice ujala, ale když už si na nic nemusela hrát, stala jsem se její služkou. Dokonce i její dcery se začaly chovat, jako bych byla odpad.

Bylo mi hrozně a nevlastní matka mi moc nepomáhala. Vypadalo to, že je jí jedno, co se s Charliem stalo. Za to jí opravdu vadilo, jak jí všichni litovali. Pozornost jí nevadila, ale lítost byla něco jiného.

Proto jsme se přestěhovali do Itálie. Grace koupila malý domek kousek od Voltery. Nebylo to nic moc, to místo připomínalo vesnici, ale ony tady byly šťastné. Zatímco já trpěla. Ve škole jsem neměla přátele, byla jsem za tu divnou a tichou a díky mým sestrám to bylo ještě horší.

Tohle období jsem ani jako život nebrala, spíše jsem proplouvala. Uplynul další rok. Moje narozeniny moje rodina přešla, jakoby to byl další obyčejný den. Zvykla jsem si na to, proto mě to ani nemrzelo.

Svátek svatého Marka, byl ve Volteře velká událost. Lidé, oblečení v červeném oblečení, vyrazili do ulic a na náměstí, aby oslavili vyhnání upírů z města. My tam samozřejmě nemohly chybět.

Sledovaly jsme průvod, když mi do oka padla malá osůbka v černém plášti. Ta černá mě zaujala, proto jsem ji začala sledovat. Odcházela do malé, postranní uličky, tam si sundala kapuci a mě se naskytl pohled na její blond vlasy v drdolu, ale především obličej, který se třpytil. Zalapala jsem po vzduchu, což upoutalo její pozornost. Zastavila se a najednou stála přede mnou. Podívala se pohledem, který vraždí. Nezabývala jsem se tím, mou pozornost připoutaly její oči. Ta rudá barva.

Její obličej se změnil na nevěřícný, ale během vteřiny se vrátil zpět na ten vraždící. Najednou její pohled skončil na něčem za mnou. Když jsem se otočila, uviděla jsem mou rodinku. Ty aby se všude nevetřely.

„Felixi, Demetri," řekla ta dívka přede mnou. Uběhla vteřina a už po jejím boku stáli dva muži. Všimla jsem si, jak si byli podobní a přitom rozdílní. Všichni byli nádherní, měli rudé oči, byli bledí, ale přitom každý vypadal jinak.

Dívka popadla mou ruku, zatímco jeden muž se ujal mých sester a ten druhý zase matky. Pokračovali jsme tam, kam předtím směřovala blondýna. Byla to slepá ulice. Zabijí nás, napadlo mě hned.

Jeden z mužů zvedl poklop od kanálu a skočil dovnitř. Čekala jsem na ránu, jak dopadl, ale nic se nedělo. Blondýna mě postrčila k té díře, nechápavě jsem se na ni podívala. To myslí vážně? Ona chce, abych tam skočila? Zakroutila jsem hlavou, jakože ne, tak mě tam hodila. Vykřikla jsem a připravila se na bolest, ale byla mnohem menší, než jsem čekala. Chytli mě něčí ruce, což nebylo tak hrozné, jako kdybych dopadla na zem, ale přesto byly ty ruce tvrdé jako mramor. Otevřela jsem oči a dívala se do těch rudých očí muže, který skočil první. Působil hrůzostrašně, ale přece jen měl v očích něco přátelského. Přemýšlela jsem, co nejhoršího se může stát. Smrti jsem se nebála a nic horšího přijít nemůže. Jak jsem se mýlila.

Prošli jsme halou s recepční. Prohlédla jsem si ji. Nebyla stejná jako ostatní tady, byla stoprocentní člověk. Obyčejná dívka, oproti ostatním nezajímavá. Trochu se mi ulevilo, třeba nás pustí.

Zastavili jsme u velkých dřevěných dveří. Dívka je lehce otevřela, zatímco já bych potřebovala alespoň další dva chlapy.

„Jane, drahoušku," ozvalo se sotva jsme vešli dovnitř. Prohlédla jsem si místnost. Kruhová, s vysokým stropem a okny, které byly aspoň pět metrů od podlahy. Jediné vybavení tady byly tři židle, nebo spíše trůny. Na nich seděli tři muži, jeden se díval přímo na mě, v očích měl takový zájem, až mě to děsilo. Měl černé vlasy, rudé oči a stejně bledý jako všichni ostatní. Další dva muži měli kamenné obličeje, jeden měl blond vlasy a druhý černé.

„Kohopak si mi to dovedla?" zeptal se ten se zájmem v očích. Jane k němu přistoupila a podala mu ruku. V místnosti zavládlo ticho. Cítila jsem, jak se mi celá rodinka nalepila na záda. Bály se více než já, což mi trochu dodalo odvahy.

„Zajímavé," prohlásil ten chlap. „Dámy, dovolte, abych se vám představil. Jsem Aro a tohle jsou Caius a Marcus." Ukázal na zbylé dva muže, „a vy jste?"

Ani jedna z nás se neměla k rozhovoru, tak pokračoval. „Chápu, že máte strach, ale zatím vám nikdo neublíží."

Při slově zatím se moje matka otřásla. Sebrala jsem všechnu odvahu a představila jsem nás.

„Já jsem Isabella a ty za mnou jsou moje matka Grace a sestry Barbara a Lucinda."

,,Moc mě těší," řekl, Aro, „mohu?" Podal mi ruku a zavřel oči. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se jeho mramorové kůže dotkla. Byla tak jemné, měla jsem pocit, že kdybych ji stiskla silou, rozpadla by se jako porcelán.

„Ohromné," prohlásil s úsměvem na rtech. Pak ruku podal postupně i sestrám a matce, ale u nich neřekl ani slovo. „Takže jen ona," řekl si sám pro sebe.

„Co teď s námi bude?" zeptala jsem se.

„Přeměním vás," prohlásil, jakoby to bylo naprosto jasné.

„Pře-měníte?" Naprosto jsem nepochopila co tím myslí.

„Vysvětlím vám to. Jak jste si asi všimly, nejsme normální. Jsme upíři," opět jakoby se nic nedělo. Grace se začala smát, ale když Aro její smích nesdílel, přestala a pak padla k zemi. Tohle se jí stávalo vždy, když se bála.

„Srab," vypadlo z Felixe nebo Demetriho.

teď vám nebudu vysvětlovat více, ale musím vyřešit jednu věc. Máme jeden jediný zákon, ale je to velmi důležitý zákon. Nikdo nesmí o naší existenci vědět. Proto mám na vás jeden jediný dotaz." Zatímco mluvil, Grace pomalu přicházela k sobě. „Buď vás zabijeme, nebo přeměníme. Nemůžu vás k ničemu nutit, proto se vás ptám. Smrt, nebo nesmrtelnost?"

Z mojí rodiny hned vypadlo, „Cokoliv, jen ne zemřít." Nikdo se po nich ani nepodíval, Arovy oči sledovaly jen mě.

„Chci zemřít."

„Opravdu?" Aro, vypadal velmi zaraženě. „Ty jsi opravdu výjimečná. Ale pokud zemřeš ty, zemře i tvá rodina. Jsi schopna je připravit o život?"

Nesnášela jsem je, to je pravda, ale tohle si nezasloužil nikdo. „Dobře, ať je po vašem." Konečně se zase tvářil spokojeně. Ještě, že mě k ničemu nemůže nutit, pomyslela jsem si.

A tak se z nás stali upíři. Celé roky mě jen trénovali, zatímco sestry si tu žily, jakoby jim to patřilo. Na rozdíl ode mě, ony neměly žádné schopnosti. Snažili se je vycvičit v boji, ale to nebylo pro ně. I přes to, že já byla ta nadaná, ony byly ty oblíbené. Stále byly krásnější a oblíbenější než já. Možná to bylo i tím, že se mě upíři z hradu báli. Učila jsem se rychle a moje schopnosti byly dokonalé.

Byla jsem dokonale chráněná. Nikdo mě necítil, nefungovaly na mě žádné cizí schopnosti a dokázala jsem ochránit i ostatní. Můj štít se dal roztáhnout kolem, nebo jsem prostě jen chránila jedince na dálku. Jako bych mu dala kousek svého štítu.

Grace, si našla přítele, nevím, jestli ji pravdu miloval, nebo mu přišla jen sexy, což na její věk byla. Holky zase zůstaly svobodné, ale často vyrážely na lov lidí. Sbalily nějaké chlapy, užily si s nimi a pak jim vypily krev.

Mně osobně vadilo pít lidskou krev, ale jiná možnost nebyla. Snažila jsem se vyhladovět, ale vždy se někde blízko mé osoby zjevil člověk. Nebyla to náhoda, vždy ji donesl někdo z gardy na příkaz Ara. Několikrát jsem přemýšlela o odchodu, ale kam bych šla. Rodinu jsem neměla a to jediné čemu jsem mohla, aspoň říkat rodina byla tam ve Volteře.

„Isabello, mám úžasnou zprávu," vytasila jednoho dne Grace, „já a Thomas se budeme brát." Zářila štěstím, možná, že v ní v ní ten upíří jed probudil nějaké city.

Hned začala plánovat oslavy a svatbu. „Tuhle sobotu bude zásnubní večírek. Škoda že tu nebudeš," prohlásila ironicky. „Uděláme ho jako maškarní ples, bude to úžasné!" Ano, jako vždy mě poslala pryč. Když se tady měla konat nějaká slavnost, vždy přemluvila Ara, aby mě poslal na nějakou akci.

Shrnuti    Další

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Popelka - 1. Kapitola: