Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 9

02.10.2009 (20:45) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3101×

Bella

,TEĎ!' řekly obě dvě mé já naráz a s cvaknutím jsem otevřela dveře auta...

Ještě jsem popadla batoh a elegantně jsem vystoupila z auta. Klíčem jsem přes rameno namířila na auto a jediným stisknutím tlačítka 'lock' jsem ho zamkla. Šla jsem rovnou k sekretářce, aby mě zapsala a dala mi potřebné papíry k vyplnění nebo co já vím, ale stejně jsem neušla zlým pohledům z dámského obecenstva ovšem u kluků to byl samozřejmě pravý opak. Díky mému upířímu sluchu jsem dokonce mohla vyslechnout všechny rozhovory, které mezi sebou vedli jak kluci, tak dívky.

,,Je děsná... Slepice už od pohledu!'' říkala jedna blondýnka té druhé. Obě dvě vypadaly jako oživlé barbíny, samozřejmě oblečené v různých škálách růžové barvy. Nevím proč, ale mně se růžová moc nelíbí.

,,Ty vole, to je ale kost, co Eriku? Vsadím se s tebou o stovku, že ji do tejdne dostanu,'' říkal jakýsi blonďák s nagelovanými vlasy do pravidelných špiček.

,,Platí, kámo!'' říkal ten, ke kterému předtím mluvil blonďák. Myslím, že se jmenoval Eric.Tak tohle teda ne! Prr, hošánci! Já na sobě nenechám dělat žádný experimenty!

Ach jo, tady opravdu nebude žádnej med. S povzdechem jsem vešla do dveří jedné z budov, na které bylo napsáno velikým černým písmem: SEKRETARIÁT.

Místnost to byla málá a přetopená, vymalovaná brčálově zelenou barvou. Na zdech viselo plno diplomů a vyznamenání, na stolku pak různé poháry či medaile. Za malým pultíkem seděla jakási korpulentní dáma s brýlkami na nose, vlasy barvy pomeranče měla stažené do menšího drdůlku sepjatéto hůlkou. Přistoupila jsem k ní a řekla:

,,Dobrý den, jmenuji se Isabella Wayneová a dnes bych měla nastoupit na tuhle školu.'' Žena na mě pohlédla a přitom se jí srdce rozbušilo šílenou rychlostí. Neovládla jsem svou nekontrolovatelnou zvědavost a začala jsem poslouchat myšlenky té dámy.

,Ó božínku, to snad není možné! Jak může být někdo tak krásný? Myslím, že je dokonce krásnější, než Rosalie Haleová, a to je učiněná bohyně...'

,,Ehm, ehm...'' odkašlala jsem si, protože se na mě ta paní pořád dívala, skoro s otevřenou pusou. Její myšlenky mě docela pobavily. Upíří krása se totiž nemůže rovnat té lidské. Krása, rychlost, bystrost, síla – tohle všechno jsme dostali my upíři při proměně. Jsou to ,dary' díky kterým můžeme vábit kořist. Všechno na nás připadá lidem přitažnlivé a díky tomu je jednoduché je lovit.

Nezdá se vám to být primitivní?

Mně ano.

 Lovení zvířat je nutnost, ale zároveň i zábava. Teď si určitě myslíte, že jsem nelítostná potvora, možná i jsem, ale jsem šťastná, že jsem potkala Esme a ta mi pomohla najít správnou cestu a ukázala mi, že můžu přežít i jinak, než tak, že budu zabíjet lidi. Těch zvířat, co zabíjím, je mi samozřejmě líto, ale říkám si, že je to stokrát lepší, než zabít nevinného člověka.

,,J-jistě, Isabella Wayneová... Vím o vás. Tady máte potřebné papíry k vyplnění, ty mi donesete zítra, pak tu máte rozvrh a papír, který dáte každému z učitelů k podepsaní a na konci dne mi ho donesete, ano?'' řekla, když mi podávala papíry.

,,Samozřejmě.''

,,Pak vám přeji hezký den a ať se vám u nás líbí.''

,,Děkuji, zatím nashledanou.'' Papíry k vyplnění pro Esme jsem si dala do batohu a v ruce jsem si nechala jen papír, který mi musí každý učitel podepsat. Rozvrh už jsem si prohlídla, takže si pamatuju každou cestu, kterou mám jít. V tuto chvíli jsem opravdu ráda za upíří paměť... Nechtěla bych totiž chodit celý den s nosem zabořeným v plánku školy.

Moje první hodina je angličtina v budově D. Hodila jsem batoh na záda a pospíchala na hodinu, protože bylo těsně před zvonění a já nechci na první hodinu, v nové škole dojít pozdě. Jakou bych pak asi měla vizitku?

Když jsem vztoupila do třídy, učitel tam naštěstí ještě nebyl. Rozhovory, které byli ještě před chvíli slyšet až na chodbu rázem ustaly a nastalo tiché šeptání. Všichni se po mně dívali stejně jako na parkovišti. Všimla jsem si vzadu v rohu prázdné lavice. Tohle místo mi seslalo snad samotné nebe. Ze srdce mi spadl veliký kámen. Nemusím sedět s žádným namachrovaným blbečkem. Šla jsem si sednout na ono místo a nachystala jsem si učebnice.

Doufám, že mě učitel nedonutí představit se před celou třídou! To by byl totiž fakt horor... Ahoj, jsem Isabella Wayneová a právě jsem se sem přistěhovala společně s mou matkou.' znělo mi pořád v uších. Do třídy právě vztoupil učitel, mohlo mu být něco okolo padesátky, krátké hnědé vlasy - už mírně šedivějící, měl silně mastné, tváře rudé. Měl menší pupík, ale nedalo se říct, že je tlustý. Jeho tváři dominoval hustý knír.

,,Dobrý den, jsem Isabella Wayneová, dnes jsem tu nastoupila. Máte mi podepsat tenhle papír,'' řekla jsem a úskostlivě doufala, že nezažiju potupení před celou třídou angličtiny.

,,Óóó, ano, ano, na váš příchod jsme už byli zvědavý, milá slečno,'' říkal, když mi podepisoval papír. ,,Našla už jste si místo?''

,,Ano, sedím tam vzadu. Nevadí?''

,,Nevidím v tom problém. Kdyby jste s něčím potřebovala poradit, klidně se obraťte na mě nebo na kohokoliv z této třídy. Myslím, že Angela vám se vším ráda pomůže,'' ukázal na dívku sedící v druhé lavici uprostřed. Ta jenom kývla a široce se na mě usmála. Učitel mi podal papír a já jsem se rychlým krokem vrátila zpět do své lavice. Celou hodinu se probíraly samé nezaživné věci, které už dávno umím, takže jsem celou hodinu nedávala pozor. Vlastně jsem nedávala pozor celý den. Vyučující mě naštěstí nevyvolávali, asi proto, že věděli, že jsem nová, a chtěli mi dát prostor se rozkoukat.

Čtvrtou hodinu španělštiny už jsem vážně umírala nudou. Sice po ní měl být oběd a já jsem musela předstírat hru na člověka, ale alespoň nějaká změna. Budu moct dát svým myšlenkám volný průběh a né pořád mírně zaměstnávat svou mysl tím, že je možnost, že mě učitel vyvolá, když nebudu zrovna plně dávat prostor. Samozřejmě, jsem upír, tím pádem vnímám všechno okolo sebe a ani o tom nevím, ale co kdyby náhodou...?

,,Crrrrrr!'' konečně se ozval tolik vytoužený zvuk, na který čekal snad každý student forksské školy, který oznamoval začátek hodinové přestávky. Lidskou rychlostí jsem sebrala učebnice, nacpala je do batohu a odcházela ze třídy.

,,Ty jsi Isabella Wayneová, viď?'' ozvalo se za mnou. Byl to chlapecký hlas, který jsem poznala. Hlas, který patří majiteli, co se se svým kamarádem Ericem o mě vsázel.

,,Bella,'' opravila jsem ho.

,,Jsem Mike. Mike Newton. Nechtěla bys se mnou zajít třeba zítra do kina?''

,,Ne, promiň.''

,,Proč?'' Jeho tón byl nepříjemný.

,,Nechci se tu s nikým přátelit.'' Radši jsem mu řekla pravdu. Nikdy jsem neuměla dobře lhát.

,,Nejsme ti, my z malého města, dobří, nebo co?''

,,Ne, tak to není, Miku. Prostě... Prostě to ber tak, jak jsem to řekla. Nechci se s nikým přátelit.'' Tohle opatření bylo z důvodu bezpečnosti. Pokud to nebude nutné, nebudu komunikovat nebo se stýkat s jakýmikoliv lidmi. Mika jsem nechala za sebou a kráčela jsem do jídelny.

Jídelna byla plná až na jeden stůl, zcela vzadu. Vzala jsem si podnos a šla si koupit něco 'k snědku'. Když na mě přišla řada, vzala jsem si salát se sodovkou a šla si sednout k volnému stolu. Všichni se po mně 'nenápadně' koukali. Bylo to docela otravné, ale co se dalo dělat. Dělala jsem, že pohledy okolo nevidím a šla jsem dál. Najednou mě do nosu praštila neznámá vůně. Bylo to nečekané a naprosto šokující. Celá jsem ztuhla. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi stane zrovna tohle.

Upíři.

Podle vůně jich je asi pět. Natočila jsem hlavu prudce doleva.

Byli tam.

Opravdu.

U stolu sedělo pět upírů. Rychle jsem se přikrčila do bojovné pozice a zavrčela. Oni – pořád vyvedení z míry – seděli.

V tom ten veliký hromotluk vstal a přikrčil se stejně jako já. Bloncka sedící po jeho levé ruce na mě s nenávistí v očích zavrčela. Nevěděla jsem, co od nich čekat. Trochu jsem se narovnala, protože jsem si uvědomila, že nás sleduje polovina jídelny. Začala jsem jim číst myšlenky, abych zjistila, co od nich mám čekat.

,Co to má znamenat? Co je zač? Co k sakru tady dělá?' Myšlenky té bloncky na mě přímo křičely.

,Hrozí od ní nějaké nebezpečí? Co budeme dělat?'  Myslel si blonďák, co vypadal jako dvojče té blondýny, a svými vlasy připomínal lva.

,Co to...? Vždyť já už jsem ji jednou viděl. Detroit, jasně. Tenkrát při lovu...' mluvili na mě myšlenky toho hromotluka. Najednou jsem si vzpomněla. Moje schopnost zablokování jiného upířího daru, tenkrát, asi před dvoumi měsící, tam v lese. Ten vysoký, svalnatý, to je přece on!

,Jaktože jí nemůžu číst myšlenky?' promluvilo na mě najednou. Otočila jsem se za tím ,hlasem'. Patřil té nejkrásnější bytosti, jakou jsem kdy potkala. Jeho krása se podobala andělu. Bronzové, rozcuchané vlasy, rovný nos, užší rty, topazové oči a na tváři zmatený výraz. Pohlédla jsem do všech očí. Všechny skoro stejné, od topazové po mírně černající.

Najednou jsem zmrzla, snad ještě víc než předtím. Vedle toho blonďáka, co se podobal lvu seděla malá elfka s inkoustově černými vlasy, rozježenými všemi směry.

,,Alice...'' vklouzlo mi tiše.

,,Ty mě znáš?'' zeptala se mě. Její hlas byl jako tisíce zvonkoher. Tohle na mě bylo už moc. Začala jsem se třást jako osika. Nevím, jak je to u upíra možné, ale mě se to stalo. Roztřeseně jsem se znovu rozešla k volnému stolu. Pro jistotu jsem všem pěti upírům zablokovala schopnosti. Nemohla jsem vědět, co od nich můžu čekat, a abych pravdu řekla, měla jsem docela obavy z toho svalnatého. Jen co jsem jim zablokovala dary, uslyšela jsem v hlavě každého z nich zmatek. Mně to bylo ale jedno. Celou přestávku ze mě nespustili oči a já z nich taky ne. Navzájem jsme rentgenovali pohyb toho druhého. Jídelna už se začínala pomalu vyprazdňovat, až už jsme zbyli jen my. V očích toho s bronzovými vlasy jsem viděla největší zmatek. Nejenže mi nemohl číst myšlenky díky mému štítu, ale teď nemohl číst myšlenky nikomu, protože jsem mu zablokovala jeho schopnost. Pomalu jsem vstala a šla na další hodinu. Na tác s jídlem jsem ani nepomyslela a nechala ho na stole. Když jsem procházela kolem nich, uslyšela jsem slabé:

,,Jak...?'' Poznala jsem v tom hlas Alice. Na chvíli jsem zkoprněla, ale hned na to jsem přidala do kroku. Z jídelny jsem málem vystřelila.

,,Musíme za Carlislem. A to co nejdřív!'' zaslechla jsem říkat jednoho z těch upírů.

,,Počkej, Edwarde! Viděl jsi její oči? Je jako my. Za Carlislem můžeme zajet po škole. Teď jdi na hodinu,'' ozvala se Alice. Nevím z jakého důvodu mi věřila.

Do učebny biologie jsem vcházela zároveň s učitelem.

,,Á, slečna Wayneová, viďte? Už jsme na vás netrpělivě čekali!'' První hodinu by mi to jistě vadilo, ale nyní my myšlenky okupovalo pět neznámých, nebesky krásných upírů.

Ten blonďák měl stejný dar jako já. Mohl manipulovat s emocemi. Blondýna, zřejmě jeho dvojče neměla žádnou zvláštní schopnost, jen velice charakteristický rys houževnatosti. Hromotluk měl svou sílu a Alice, moje snová Alice, viděla do budoucnosti. A nakonec ten nejkrásnější z nich. Ten s bronzovými vlasy. Uměl číst myšlenky.

,,Že se taky jednou ukážete, pane Cullene!'' vytrhl mě z přemýšlení hlas učitele. Otočila jsem se, abych viděla ke komu mluví. To jsem ale neměla dělat. Ve dveřích jsem spatřila toho anděla z jídelny. Anděla s bronzovými vlasy a maskou lehkého překvapení, kterou ovšem hned sundal a místo ní nasadil omluvnou.

,,Omlouvám se, musel jsem něco naléhavého vyřešit se svými sourozenci,'' řekl a kráčel k jedné z lavic. Kdybych byla člověk, bála bych se, aby se mi z toho hlasu nepodlomila kolena.

,,Tohle mi máte podepsat,'' špitla jsem. Učitel papír s velkým rozmachem ruky podepsal a podal mi ho.

,,Sedněte si vedle pana Cullena, je to jediné volné místo,'' pokynul k tomu místu.

Počkat!

Já mám sedět vedle něho? To ne! Doprčic, proč já musím mít takovou smůlu. První den v nové škole musím narazit na pětici upírů a vedle jednoho z nich ještě sedět při biologii? Všechny dívky na škole by se mnou teď jistě hned měnily. Já s nimi vlastně také. Hlasitě jsem vydechla a zamířila si to směrem k oné lavici...

Z ramene jsem schodila batoh a ten s hlukem spadl na zem. S rámusem jsem odsunula židli a začala jsem si vytahovat všechny potřebné učebnice. Celou dobu si mě měřil ten krásný anděl s nyní obezřetnýma očima.

,,Ty jsi... Jsi Isabella Wayneová, mám pravdu?'' promluvil na mě z ničeho nic ten anděl. I za tu chvíli jsem si zvykla mu říkat anděl. Tvář kterou měl on totiž sochaři vytesávali svým sochám, které znázorňovali právě anděly. Na jeho otázku jsem pouze kývla na znamení souhlasu.

,,Já... Asi bych se měl představit. Jmenuji se Edward Cullen,'' představoval se.

,,Tam v jídelně. Jakto...  Jaktože jsem ti nemohl... Kdo vlastně jsi?'' Tak to je gól! První upír v historii, který koktá. Ani nevím jak, ale najednou ze mě spadla všechna nervozita. Sakra, co se to se mnou děje?

,,Víš o mně všechno, co bys vědět měl. Víš, co jsem, znáš mé jméno. Myslím, že spíš já bych se tu měla ptát,'' vyhrkla jsem.

,,Ty že by ses měla ptát? Zjevíš se tu, uděláš rozruch, zablokuješ nám dary a ještě říkaš, že ty jsi ta, která by se měla ptát?'' vyjel na mě tiše.

,,Fajn, nemusíme spolu mluvit!'' odsekla jsem mu a ta stará nervozita s podrážděním se znovu vrátily.

Ta třičtvrtě hodina mi připadala nekonečně dlouhá. Mezi mnou a tím andělem neboli Edwardem panovala nepříjemná atmosféra, ale svůj dar, který jsem měla společný s blonďákem z jídelny jsem používat nechtěla. I přesto, že jsem cítila nepříjemné napětí proudil mnou jakýsi neznámý pocit. Bylo to jako by mnou procházel elektrický proud.

Najednou se ozval protivný, bzučivý zvuk školního zvonku. Já jsem ale nereagovala. Seděla jsem jako přikovaná, stejně jako celou hodinu. Uvažovala jsem. Uvažovala jsem nad tím paradoxem. Přistěhuju se do maloměsta, kde se snad za celý rok nic nestane. Aspoň tohle by jste předpokládali. Mě se tu první den seběhne snad tisíc věcí najednou. Dobře, dobře, přiznávám -přeháním, ale beztak. Je toho moc najednou. Uvědomila jsem si, že existuje i svět okolo mě. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Třída byla už úplně prázdná. Hlasitě jsem vydechla a u toho i zaúpěla. Pomalu jsem si začla balit věci, ale své myšlenky jsem v žádnem přídapě neopouštěla. Potřebovala jsem si všechno důkladně promyslet. Esme to zatím říkat nebudu. Myslím, že od nich nehrozí, aspoň prozatím, žádné nebezpečí. Všichni měli topazové oči, takže jsou jako my.

Ze třídy jsem vycházela loudavým krokem. Neměla jsem náladu jít na tělocvik, ale nedalo se nic dělat. Když jsem přišla ke dveřím tělocvičny, začetla jsem se do výrazného, oranžového papíru, který byl přilepen na dveřích. Stálo na něm:

,,Dnešní hodina tělesné výchovy pro 3. ročník odpadá z důvodu nepřítomnosti učitele Clappa. Děkujeme za pochopení.''

No výborně, aspoň nemusím třičtvrtě hodinu předstírat neschopnou. Na patě jsem se otočila a zamířila si to zase do té odporně vydýchané místnosti s názvem sekretariát.

,,Dobrý den ještě jednou, nesu vám ten papír s podpisy všech učitelů. No, vlastně nejsou všechny, chybí podpis učitele Clappa,'' oznámila jsem, když jsem znovu stála u toho pultíku, stejně jako dnes ráno.

,,Ano, ano, děkuji. Podpis od Johna ehm... chci říct od pana učitele Clappa si zařídím, nebo víte co? Doneste mi ten papír zítra i s posledním podpisem ano?''

,,Dobře, tak tedy naschledanou.''

,,Naschledanou.'' zavolala na mě ještě ta postarší paní. To jsem už ale mířila ke svému autíčku. Ale co jsem spatřila, mě ale zase naprosto vyvedlo z míry...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 9: