Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 3

09.09.2009 (21:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2630×

Bella- ( vzpomíná )

Cestou z lovu - na kterém jsem ulovila dvě srnky a jelena - jsme si s Esme povídaly. Většinu konverzace však obstarala má nová milující mamka. Povídala mi o tom, jak žila oněch 150 let, co je upírkou. Esme musela - podle mě - hodně trpět tím, že byla sama. Její mateřskost a láska sálala z každého pohledu na mě, z každého úsměvu, z každého gesta... Povídala mi o jejím lidském životě, který nebyl zrovna dvakrát šťastný. Vlastně nebyl VŮBEC šťastný.

Narodila se ve Ohiu roku 1805 francouzkému, nepříjiš úspěšnému důstojníkovi a jeho americké manželce. Její otec pil a pak Esme, její matku Charlotte a dva bratry - staršího Franka a mladšího Jimiho – bil. Frank musel jít v 18ti letech povinně na vojnu a když ho o rok později, čili roku 1819 povolali společně s otcem do války, ani jeden nepřežil. Esmina matka se z toho nevzpamatovala a dva roky na to spáchala sebevraždu. Esme jí to neměla za zlé, vlastně mi to připadalo, že ji docela chápala a to jsem zase nechápala já, ale záhy mi všechno docvaklo.

Esme se musela o svého mladšího brášku starat – a to jí bylo teprve 13 let. Musela živit dva krky jakýmkoli způsobem, ať byla práce sebetěžší. O 5 let později zavládlo období moru, vyžádalo si statisíce obětí – možná miliony a mezi nimi byl i devítiletý Jimi. Esme už byla naprosto zdrcená, na dně a když ve svých 20ti letech poznala generála tehdejšího vojska a zamilovala se – měla pocit, že našla svého zachránce. Mýlila se. Vzali se rok ode dne kdy se poznali. Na začátku to byl – podle Esme - idilický vztah. Milovali se a byli si oddaní dokud Steve – tak se ten... hajzl jmenoval – nezačal pít. Pak Esme bil, stejně jako její otec. Připadala si už jako v pekle, připadala si prokletá, než zjistila, že je těhotná.

Uvědomila si, že už to takhle dál nejde. Předtím bil Steve jenom ji, ale teď tu bylo i její dítě a ona nechtěla, aby to bylo jak když byla malá a otec bil ji, matku a bratry a tak utekla od svého ''manžela'' do Californie. Tam, o pár měsíců později porodila krásného chlapce. Dala mu jméno Angel. Esme totiž připadalo, že jí ho Bůh snesl jako jejího anděla a tím ji zachránil. S chlapečkem pak žila několik měsíců v Californii, v jednom menším městě, kde se starali o podobné případy, jako měla Esme – o samotné matky s dětmi. V zimě roku 1826, ale přišla velká tragédie. Angel dostal zápal plic a o dva měsíce později zemřel. Esme už byla naprosto na dně, neměla sílu na život, na nic... Nechtělo se jí jíst, pít, dýchat.. Chtěla jenom jediné. Umřít. O půl roku později skočila z útesu. Někdo ji pak donesl do nemocnice a tam začala její přeměna na upíra. Probudila se kdesi v domě, kde to neznala a také u ní nikdo nebyl. Nevěděla, co se to s ní ty tři dny dělo, byla zmatená a tak ve zmatku utekla. Překvapila ji rychlost jakou běžela, ostrost věcí, které viděla a po chvíli objevila i svou sílu. Pálilo ji v krku, ovšem nevěděla proč. Když běžela lesem, kolem stáda jelenů, pálení v krku ji dohnalo k tomu, aby se nasytila. Pak si uvědomila, co udělala a taky si uvědomila, čím je. V tom okamžiku, na té malé lesní mýtince se zařekla, že ve svém novém životě žádnému člověku nikdy neublíží.

V tom jsem se zasekla a přestala jsem poslouchat Esmeino vyprávění. Před námi se rozhostilo něco nádherného. Naprosto jsem to nečekala a byla jsem z toho úplně vedle. Kdyby to bylo možné, vyrazilo by mi to dech.

Byl to dům mojí matky Esme, tak krásný, natřený měkce bílou barvou už lehce vybledlou. Jeho velikost mě překvapovala, protože jelikož v něm bydlela jedna osoba, teď vlastně dvě, dům byl opravdu,opravdu velký. Z venku byl laděný do bílé barvy společně se dřevem, které bylo ve dvou barvách. Byl perfektní, pravoúhlý a jak bych to řekla.. myslím, že tohle slovo ještě nikdo nevymyslel. Tomu jak jsem uvažovala, jsem se musela v duchu uchichtnout. Jak jsem tam stála, celá ohromená, jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla dýchat.

Esme si všimla toho jak jsem zaražená – myslím, že jsem měla v obličeji vepsané opravdu velké překvapení – a zeptala se:

,,Děje se něco Bello?'' Její hlas zněl velice zmateně.

,,Je to tak úžesné a myslím, že i velmi staré, přitom velice novodobé!'' hlesla jsem. Ale po chvilice jsem dodala, skoro šeptem:

,,Je to velice krásně zrestaurováno.''

,,Děkuji. Jsem ráda, že se ti náš dům líbí,'' řekla s úsměvam a mě přejel mráz po zádech, když řekla: NÁŠ dům. Byla jsem šťastná, protože jako já jsem ji brala za svou matku, tak ona mě brala jako svou opravdovou dceru.

,,Co kdybychom teď šly domů a já bych ti ho celý ukázala?'' zeptala se mě.

,,Dobře, jsem pro,'' usmála jsem se a vydaly jsme se přes malou loučku k domu.

Dům byl zevnitř ještě hezčí, než zvenku. První jsme šly do obýváku. Byl opravdu krásný. V prostředku stál malý skleněný stolek na dřevěných, stočených nožkách. Na tom stolku byla pouze krásná novodobá váza v černé barvě se třemi květy bílích lilií, které mezi němi a vázou tvořily zvláštní, nepopsatelný kontrast. V místnosti za stolkem pak byla celkem velká sedačka v krémové barvě. Na levo pak světle dřevěný krb na kterěm spočívaly různé doplňky a napravo byly schody do patra. V patře byla Esmeina prostorná pracovna, její ložnice, koupelna, pokoj pro hosty a pokoj, který k ničemu nepoužívala.

Když jsme stály v pokoji, který jsem zmiňovala jako poslední, mi Esme řekla:

,,Co bys říkala tomuhle pokoji? Večer sem krásně svítí slunce a kdybych ti ho pořádně vybavila, myslím, že by se ti mohl líbit,'' pronesla směrem ke mně a bylo vidět, že mi dává skutečně na vybranou. Já jsembyla naprosto spokojená, protože jen co jsme do tohoto pokoje vešly tak se mi líbil. Nebyl to klasický pokoj, jednu stěnu pokoje totiž tvořilo sklo a na mýtince za domem tekla malá říčka, což všechno jen umocňovalo. Dokázala jsem si to tu živě představit, až to bude hotové. Rozhodně jsem věděla v jakých barvách bude pokoj sladěn. Bílá, béžová, hnědá, černá a možná i jemně zlatá a tak se mi to líbilo. Celý dům byl totiž laděn v těhle barvách.

,,Mami, moc se mi tenhle pokoj líbí a moc děkuju za to co pro mě děláš,'' řekla jsem a viděla jak Esme málem poskočila nadšením, jak jsem ji právě oslovila.

Nahoře byla veliká půda a jak jsem zjistila, dole pod schody prostorná a dobře vybavená kuchyň. To mě docela překvapilo. Musela jsem se na to zeptat.

,,Můžu se tě na něco zeptat?''

,,Ty vždycky a na cokoliv,'' usmála se.

,,Proč tu je kuchyň, když žádnou nepotřebuješ?'' Nedávalo mi smysl.

,,Snažíme se splynout, holčičko, kdyby sem třeba někdo přišel, nebylo by mu divné, že nemáme kuchyni? A navíc mě baví vařit, víš?'' vysvětlovala.

,,Promiň, nedošlo mi to, jsem hloupá.''

,,Nejsi hloupá, akorát ještě nejsi zvyklá,'' povzbuzovala mě.

Pak mě ještě zavedla dolů do garáže, kde stál její černý, nablískaný kabriolet.

,,Pojď, zajedeme do města a koupíme ti auto, aby sis mohla sama kamkoli zajet a zrovna ti ukážu město,'' řekla a společně jsme vyjely.

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 3: