Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 25

08.12.2009 (10:00) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2308×

Poslední, hluboký škrábanec na prsou se mu shojil. Slyšela jsem, jak se potichu, ale zhluboka nadechl. Dlouze zatřepal víčky a...

Bella

Hudba

… a probral se. Zmateně přejel očima po celé místnosti a zastavil se u mě. Poté pohledem přejel k mým rukám, které byly stále nad jeho hrudí. Nesměle jsem se usmála a ruce jsem si chytla za zády.

,,Ahoj,'' řekla jsem tiše. Můj hlas zněl vyplašeně. Nevím přesně proč. Možná jsem byla ještě překvapená ze své moci, možná ze strachu z Edwardovi reakce. On se ale jen usmál tím mým oblíbeným pokřiveným usměvem a pravil:

,,Ahoj.''

Slabě jsem si oddychla, ale věděla jsem, že to ještě není za mnou.

,,Edwarde!'' vypískla Alice a padla mu okolo krku.

,,Jen nazačni kopat, Alice, Víš jak to dopadlo s Bellou,'' posmíval se Emmett.

,,Co se vlastně stalo?'' zeptal se Edward. Vytřeštila jsem na něj oči. On si to nepamatuje? Nepamatuje si, jak se mě chtěl o sebe připravit?

,,Ty jsi běžel k vlkům a... a pak... Oni tě málem zabili, Edwarde! Kdybych to s Alicí nevi-'' zarazila jsem se. Vzpomněla jsem si, co se stalo. Než jsem běžela pomoct Edwardovi do lesa, měla jsem vizi...

,,Carlisle!'' vyjekla jsem a hned na to jsem si překryla rukou ústa. ,,Já mám asi další dar,'' oznámila jsem se zděšením. Stočil ke mně svůj pohled. Začla jsem s vysvětlováním.

,,Těsně před tím, než jsme šli na pomoc Edwardovi, dostala Alice vizi. Ale nejen ona, ale i já!'' Carlisle zadumaně vrtěl hlavou a tak jsem pokračovala, ,,Viděla jsem v ní Edwarda, jak běží lesem. Potom se k němu ale přidali ti... ti! Vlci!'' prskla jsem.

,,Ty jsi viděla vlky?'' zeptala ze Alice vykuleně.

,,Jo!''

,,Ale to je přece nemožné!'' obrátila se na Carlislea. Ten pravil:

,,Obávám se, že v případě Belly je možné vše'' Chabě se usmál.

,,Moje Bellinka je prostě výjmečná, já to říkám pořád.'' Emmett se začal znovu chechtat. Tentokrát oslovení, které Esme použila. Dnes už mi vážně lezl na nervy... Ale pravda je, že všem cukaly koutky. Tiše jsem zavrčela, to už nikdo nevydržel a začli se nekontrolovetelně smát. A já s nimi.

Konečně mi po dlouhé době bylo do smíchu. Ještě malinko přidušená smíchem jsem ze sebe vyparavila:

,,Tak, konec srandy na můj účet, měli by jsme za zabývat něčím důležitým.''

,,Máš pravdu,'' uchechtl se Jasper. ,,Jsi teď doslova terčem Emmettových vtipů.'' Pozvedla jsem jedno obočí a zadívala se na Emmetta. V myšlenkách jsem mu poslala:

,,Pak si to s tebou vyřídím,'' a stejně jako jsem zvedla jedno obočí, pozvedla jsem i jeden koutek úst.

Emmett jen sjel hlouběji do křesla, ve kterém seděl. Usmála jsem se naplno a otočila se na Edwarda.

,,Jak je ti?'' Hlas jsem měla zabarvený upřímnou zvědvostí. Byla tu stále možnost, že jsem ho nevyléčila zcela a nebo také, že jsem ho vůbec neléčila, ale to mi nedávalo smysl.

,,Nemůžu si stěžovat, když jsi tu se mnou,'' usmál se znovu.

,,Ehm...'' rozhlédla jsem se v rozpacích po místnosti, ale nikdo tam nebyl. Jak oni to sakra dělají?! Znovu jse se otočila na svého anděla.

,,Jestli chceš, můžu odejít,'' nabízela jsem, ale v duchu jsem silně doufala, že odmítne. Ještě víc se usmál a pokynul mi k židli, na které jsem u něj sedávala, když byl...

,,Budeš mi toho muset hodně vysvětlit,'' pravil.

,,Já vím.''

Dělala jsem nervózně prstem kolečka na bílý potah prostěradla, když jsem Edwardovi vše vyprávěla. Vše o svých schopnostech, jak jsem se nich dozvěděla, že se jejich počet může každým dnem zvýšit... Jen se na mě díval, ale nemohla jsem z jeho tváře nic vyčíst. Nedokázala jsem se mu podívat do obličeje. Bála jsem se, že tam najdu znechucení a opovržení.

Během mého vyprávění se z domu všichni vypařili. Byl slyšet jen slabý tikot hodin a mě. Občas jsem si připadala až trapně, že povídám já a Edwarda nepusním ani ke slovu, ale chtěla jsem mu všecho říct. Vlastně skoro všechno...

Jednu jedinou věc jsem mu říct nedokázala.

,,Ale ty jsi mi neodpověděl,'' převedla jsem řeč jinam. Stále jsem se mu nedokázala podívat do očí. Do jeho karamelek.

,,Proč se na mě ani nepodíváš, Bello?'' Jako by mi dokázal číst myšlenky.

,,Je to... je to pro mě hodně těžké, Edwarde. Já... ublížila jsem už hodně lidem,'' začala jsem znovu kroužkovat po prostěradle, ,,moje matka, Renée, umřela při mém porodu. Zabila jsem ji a tím jsem velice ublížila otci. Ani se mu nedivím, když si vzpomenu, jak se o mě nechtěl starat. Vzala jsem mu jeho lásku,'' smutně jsem se usmála. ,,A teď jsem si málem vzala i tu svojí,'' šeptla jsem. Nejistě jsem se na něj podívala. Měl výraz jako Carlisle, když přemýšlí. Všimla jsem si i jeho očí. Byly onyxové.

,,Měla bych jít a ty odpočívat,'' rozhodla jsem nakonec. ,,Jsi sice upír, ale tvá zranění byla vážná. Donesu ti i něco na zub,'' mrkla jsem na něj.

Vstala jsem ze židle, ale chytla mě Edwardova ruka. Zmateně jsem se otočila.

,,Neodcházej, prosím...'' řekl svým sametovým hlasem. Usmála jsem se.

,,Ale ty by jsi měl vážně odpočívat,'' řekla jsem mírně pobaveně.

,,Já nechci odpočívat, Bello. Chci být s tebou.''

Mé ledové srdce poskočilo radostí. Chce být se mnou. Po tváři se mi rozjel široký úsměv.

,,Ale oči máš černé jako uhel...'' Nechtěla jsem se nechat jen tak snadno odbýt. Stisk Edwardovi ruky ještě zesílil. A mě se to líbilo.

,,Fajn,'' rezignovala jsem nakonec.

Znovu jsem se posadila, tentokrát na Edwardovu postel. Ani netuším, jak dlouho jsme si povídali. Na jedinou chvíli mezi námi nezavládlo to trapné ticho. Měli jsme pořád co probírat. Přišli jsme na to, že oba dva milujeme Debussyho a knihy. Zvláště Shakespeara. Moje oblíbená byla Sen noci svatojánské zato Edwardova Hamlet. Dlouho jsme se dohadovali, které dílo je lepší. Nakonec jsem vyhrála já, protože jsem Edwarda jednoduše skoro nepustila ke slovu. A taky protože jsem si svou pravdu málem vydupala. Tomu se Edward jen smál.

,,Víš, Bello,'' zvážněl. ,,Když jsem byl v bezvědomí, jestli se to tak dá nazvat, vnímal jsem. Slyšel jsem vše, co se kolem mě dělo, slyšel jsem, jak si z tebe Emmett utahoval i tvůj rozhovor Carlislem. Ale hlavně jsem slyšel tebe, když jsi tu u mě seděla, držela mě za ruku a šeptala slova útěchy. Bello, já tě-'' v tom do pokoje vtrhl Emmett jako uragán.

,,Brácha se uzdravil, brácha se uzdravil!'' řval a skákal po celém pokoji. Edward jen stáhl obočí, pohlédl na něj a něco nesmyslného zamručel.

,,Jóó! Díky, Bello!'' zakřičel mi do ucha a sevřel mě v náručí svou obrovskou silou.

,,Emmette, mírni se, prosímtě!'' řekla jsem s povzdechem.

,,Sorry, Bell.''

,,Myslím, že na chvíli půjdu,'' otočila jsem se k Edwardovi. Měl na tváři nesouhlasný výraz. ,,Jak říkám, musíš něco sníst,'' uchechtla jsem se, ,,takže ti pro něco skočím.''

Vyhoupla jsem se z postele a namířila si to do lesa. Když jsem vycházela ze dveří, slyšela jsem ještě Edwardův káravý hlas, který byl směřovaný k Emmettovi:

,,To sis teda uměl vybrat chvilku!''

Doufám, že se Vám dílek alespoň trošičku líbil. Musím říct, že jsem se snažila, ale opět mě to moc nenadchlo. Taky bych se Vám chtěla omluvit za to moje haprování s pozastavením Polibku. Když se ve shrnutí objevily Vaše nesouhlasné komenty, zamyslela jsem se nad tím vším a dospěla jsem k tomu, že bych vlastně Polibek jen tak nedokázala ukončit a opustit. Přece jen... Je to má první povídka a mám k ní jistou citovou vazbu. Chci ji JEDNOU ukončit řádně, po svým a tak abych byla i sama se svým dílem spokojená.

Takže děkuju naprosto všem, co tyhle moje blbiny čtou (máte můj obdiv :) ), těm, co komentují i čas od času poradí. Díky.

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 25: