Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 21

25.11.2009 (15:00) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2335×

,,Edward!'' hlesly jsme společně s Alice...

Bella

Hudba

,,Musíme ho najít Alice!''

,,Není čas, Bello! Musíme jít!''

Bolest v tu chvíli neexistovala. Jen nesnesitelný strach o Edwarda. Proč běžel do toho lesa? Proč? To neví, že ho miluju? Neví, že se o něj příšerně bojím? Jestli se mu něco stane, tak si to neodpustím! Je to moje vina! Moje!

,,Bello! Dělej! Musíme přidat, jinak bude pozdě!'' Všichni jsme se hnali lesem jako divá zvěř. Nikdo, kromě mě a Alice, nevěděl, co se děje. Přesto věděli, že je něco špatně. Každý se o Edwarda bál. Báli se o svého bratra, syna...

Já jsem se bála o svou lásku, o Edwarda. O mého anděla. Mé slunce na zemi, vzduch. Světlo v temnotě.

,,Je u La Pushské hranice, za chvíli ji překročí! Musíme běžet rychleji!'' zakřičela znovu Alice.

Nevěděla jsem kudy běžet, jakou cestou se dát... Ale moje srdce volalo. Hledalo si cestu k Edwardovi. Bylo mi jedno, jestli se mi něco stane. Bylo mi jedno, jestli mě někdo zabije. Potřebovala jsem ho zachránit.

Nic okolo sebe jsem nevnímala. Běžela jsem lesem rychlostí, kterou by lidské oko nezaznamenalo. Řítila jsem se do možné záhuby, ale bylo mi to jedno. Přede mnou se začínalo rýsovat menší světlo, ve kterém jsem spatřila Edwarda. Bojoval se čtyřmi vlky, velkými jako koně. V tu chvíli po mě vjel neskutečný vztek. Viděla jsem, že Edwardovi nezbývá moc sil. Měl plno hlubokých ran, přes jeho roztrhanou košili bylo vidět plno škrábanců. Na jeho andělské tváři se táhla hluboká rána.

Nechala jsem netvora z mého nitra vystoupit na povrch. Začala jsem se s vlky prát jako zvíře. Trhala jsem, lámala kosti, škrábala. Každý bolestivý sten vlka mi přidal na síle. Ovšem každá rána se jim po pár vteřinách zacelila.

Ohlédla jsem se za sebe a spatřila celou rodinu Cullenovu i Esme, jak bojují s vlky. Dokonce i Alice se s jedním rvala. Po chvíli ji na pomoc přispěchala Rosalie, poněvadž Jaspera zaměstnávalo jedno z psisek. Kousek od nich se pral Emmet s jakýmsi hnědým. Právě mu dal velikou ránu přes čumák a vlk bolestně zaskučel. Emmettovi se rozšířil úsměv a znovu mu uštědřil několik škrábanců a kopanců.

,,Bello! Postarej se o Edwarda!'' zakřičela na mě Esme, která začala svádět boj s vlkem, se kterým jsem se doteď prala já. Poslechla jsem ji. Edwarda jsem zahlédla, jak leží pod jedním z mohutných stromů. Vzala jsem ho do náruče a běžela lesem. Potřebovala jsem se co nejrychleji dostat k Cullenům a postarat se o něj.

Shlédla jsem jeho znetvořené tělo. Snad každý centimetr jeho kůže byl pokryt alespoň jedním škrábancem. Vypadal jako v bezvědomí.

Dům jsem proběhla neuvěřitelnou rychlostí, dveřmi jsem se nezabývala a rozkopla je. Během vteřiny jsem našla pokoj podobající se nemocničnímu. Položila jsem Edwarda na lůžko a strhla z něj košili. Snažila jsem se najít nějakou dezinfekci, ale nikde jsem ji neviděla. Pod ruku mi padla láhev s alkoholem.

Přispěchala jsem k Edwardovi a špitla mu do ucha:

,,Promiň, ale teď to bude trochu bolet...'' a s tím jsem mu začala lít do ran alkohol. Edwardova tvář se zkřivila do bolestivé grimasy, čelist se mu napjala, ale nevidal jediného hlásku.

Všechny rány se mu pomalu, ale jistě zacelovaly. Bylo to zvláštní, jednala jsem podle instinktů, jak bych pomohla člověku, ale nenapadlo by mě, že bych tímto mohla pomoct upírovi. Celé jeho tělo bylo pokryté krví. Ne Edwardovou, ale těch psisek. Při pomyšlení na ty odporné smradlavce jsem zasyčela.

,,Edwarde, Bello!'' slyšela jsem za sebou a proto jsem se rychle otočila, stoupla si před Edwarda a nahrbila se do odrané pozice. Ve dveřích však stál zkrvavený Carlisle s děsem v očích.

,,Carlisle! Musíš mu pomoct! Já... já nevím jestli jsem udělala dobře. Jeho rány byly velice hluboké a táhlé, nenašla jsem dezinfekci a tak...'' Jen pokýval hlavou a kontroloval Edwardova zranění. Každý sebemenší škrábanec přejel svými štíhlými prsty a jeho výraz se každou chvilkou měnil do více znepokojivého.

,,Carlise, tak co, sakra?!'' vyjekla jsem, když už mi došla trpělivost. Šíleně jsem se o Edwarda bála. Byl jako anděl, jen křídla mu chyběla.

,,Klid, Bello. Měla by jsi jít raději ven,'' řekl.

,,Cože? Proč? Nene! Já tady zůstanu!'' rozkřikla jsem se. On mě vyhazovat nebude! Já musím vědět, co se děje!

,,Bello... Prosím!'' zaúpěl znovu.

,,Ne, já musím vědět, co mu je! Proč mi neodpovídáte? Co se děje? Doktore, krucinál!'' Můj hlas se hnal do nebezpečných výšin. Hysterie mě začala ovládat.

,,Emmette, prosím!'' vyzval Emmetta Carlisle.

,,Cože? Proč ho voláte?'' To už mě bral ale Emmett přes rameno. ,,Né! Já nechci, pusť mě! Dělej!'' Nereagoval a tak jsem se rozkřikla ještě víc. ,,Emmette Cullene, jestli mě okamžitě nepustíš, tak ti opálím ten tvůj zadek! A to myslím smrtelně vážně! Emmette, no tak sakra!'' Začla jsem ho pěstmi mlátit do zad.

,,Jak chceš...'' řekl a pustil mě na zem. Já jsem s žuchutím spadla na podlahu. U toho jsem si pravděpodobně něco udělala s rukou, protože mi v ní nepříjemně křuplo. Polkla jsem usyknutí.

,,Takhle jsem to doprkýnka nemyslela, Emmette!'' zařvala jsem.

,,Co jeee?'' bránil se, ,,Vždyť jsi říkala, ať tě pustím a tak jsem to udělal.'' Oči jsem stáhla do malých škvírek a probodla ho pohledem. Jen se uchechtl a odkráčel.

Chtěla jsem se rozběhnou zpět a podívat se na Edwarda, ale někdo mě chytil za paži. Otočila jsem se a uviděla Alici.

,,Bello, počkej. Carlisle ví, co dělá, jen mu musíš věřit,'' pověděla mi. Měla pravdu. Carlisle je doktor, dokáže se o Edwarda postarat lépe než já. Co dokážu já? Možná jsem Edwardovi ublížila svým nerozumným a chvátavým chováním. Jsem tak... blbá! Věřím, že jen já jsem pro něj to nejlepší, a ty, kdo jsou pro něj opravdu přínosem, odháním...

Ztáhlo se mi hrdlo.

,,Já... já vím. Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo. Strašně se o něj bojím, víš... On je, teda vlastně já jsem...-'' zamotávala jsem se do svých slov, které ani netvořily určitý význam. Stejně jako moje city.

,,Bello, Bello, klid,'' objala mě Alice a přitom mi na záda malovala uklidňující kroužky.

,,Alice, to nejde,'' vzlykla jsem. Zvláštní, jak se dokáže nálada během pár okamžiků změnit. ,,Můžu za to-''

,,Za co, Bell?''

,,Za to, co se stalo Edwardovi. Kdybych ho neodmítla, nebo kdyby se nestalo to, co se předtím stalo před domem, tak by byl teď v pořádku,'' z hrdla se mi vydral vzlyk. A potom další a další...

,,Bello, klid! Musíš se vzchopit! Takhle by tě Edward vidět nechtěl...'' uklidňovala mě, ale já jsem věděla, že i ona se musí opravdu držet, aby taky nevzlykala.

,,Navíc je to moje vina... Kdybych to viděla dřív, nemuselo se nic stát a všechno by bylo v pořádku!'' poslední slova vyjekla. Pustila jsem ji a podívala se do jejího malého obličejíku. Byla v něm zlost.

,,Alice, přestaň tu laskavě říkat blbosti, ano?''

,,Kde je Bella?'' slyšela jsem Carlisleův hlas a tak jsem zbystřela.

,,S Alicí v obýváku, navzájem si vylívají srdíčka,'' zařehtal se Emmett. Nechápala jsem, jak se v takovéhle situaci dokáže smát. Jde přece i o jeho bratra...

,,Bello, tady jsi...'' ozvalo se vedle mě.

,,Carlisle...'' hlesla jsem, ,,Co je s Edwardem?''

Jeho tvář se ztáhla a já jsem začala tušit něco špatného...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 21: