Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 20

21.11.2009 (16:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2979×

,Tak, a teď teprve začne ten správný kolotoč!' Problesklo mi hlavou.

Bella

Hudba

,,Bello?! Podala bys mi ty naušnice, co jsem si koupila tehdy v Detroitu, v tom obchodě Millenium?''

,,Jasně, mami!'' odpověděla jsem vesele.

Den mi před očima proběhl jako nic a byl tu večer. A s ním samozřejmě nastaly přípravy na návštěvu u... ehm, kamaráda Esme.

Musela jsem se zasmát nad tím oslovením. Kamarád. To těžko... Na Esme jde až moc dobře vidět, jak je do něj zblázněná. Skoro jak nějaká puberťačka. Ale byla šťastná a to bylo hlavní. Přála jsem jí to.

Během dne jsem hodně přemýšlela o Cullenových a o mě. Potřebovala jsem si vše ujasnit a urovnat v hlavě. Abych pravdu řekla, většinu mých myšlenek okupoval Edward. Jeho nádherný úsměv, jeho oči, bronzové vlasy, tvář... Byl to anděl. Můj anděl. A né proto, že bych si ho vybrala... Zamilovala jsem se do něj.

Láska je slepá a nevybírá si. Stejně tak, jak jsem se zamilovala do Edwarda, jsem se zamilovala do rodiny doktora Cullena. Nejvíc ze všech mi k srdci přirostla Alice. Malý skřítek se ztřeštěnými nápady.

Dospěla jsem k tomu, že už se od Culenových nedokážu držet dál. Ne po dnešku. Budu se s nimi normálně bavit, smát se a povídat si, ale po střední si každý půjdeme svou cestou. Budu si muset pečlivě hlídat své chování a bude to obtížné, ale to, že budu moct být se svými anděly mi za to stojí.

Svým rozhodnutím jsem si velice pomohla. Došlo mi, že dokážu být natolik silná, abych s nimi mohla být.

Najednou se v mém pokoji zjevila Esme. Vypadala doslova jako anděl. Vlasy, které jsem jí předtím navlnila, se jí lehce spouštěly přes ramena až k lopatkám. Tam jí začínaly její krémové šaty v antickém stylu. Vypadala jako bohyně.

Hluboce jsem polkla a secvalka pusu.

,,Mami... Strašně ti to sluší! Vypadáš... vypadáš jako anděl.'' Na Esme bylo vidět, že kdyby mohla, zrudne.

,,Děkuju,'' špitla.

,,Ale prosím tě, přede mnou se nemusíš stydět,'' zasmála jsem se. ,,Já jen, že na tebe by teď neměl ani moje okouzlení.'' Samozřejmě jsem měla na mysli svůj dar. Esme se hlasitě zasmála.

,,Tobě to taky moc sluší, Bell.''

,,Díky, mami. Ale přesto, na tebe nemám.''

Měla jsem na sobě šaty v barvě noci. Na prsou řasené, s diamantovou sponou, která ladila k mým náušnicím ve tvaru kapky.

,,Můžeme jít?'' zeptala jsem se, protože to vypadalo, že už nám nic nebrání.

,,Samozřejmě.''

Když jsme vešly do garáže, vyžádala jsem si od Esme klíčky od jejího Z4.

,,Dnes budu řídít já, dobře? Jsi tak krásná, že si pro dnešní den zasloužíš i osobní řidičku.'' Usmála jsem se. Esme si hodila klíče a ja ji jedním ze svých, téměř neviditelných pohybů, chytila. Pak jsem Esme galantně otevřela dveře od spolujezdce a nechala ji nastoupit. Ona si jen něco nesouhlasně brumlala o tom, že se cítí bůhvíjak zvláštně. Tomu jsem se znovu zasmála. Rychlým krokem jsem obešla auto a jsem si na místo řidiče.

Auto nedělalo žádné potíže a tak jsem se s lehkostí, ale dravostí rozjela na hlavní silnici.

,,Kde vlastně bydlí?''

,,Na druhé straně za městem najedeš na jednu skoro neviditelnou odbočku, ale neboj, budu ti říkat.''

Za městem? A najet na skoro neviditelnou odbočku? Ale tam přece bydlí... Nene to je hloupost! To není možné...

,,Bell, tady odboč doprava,'' nakázala Esme.

,,Kde? Tady není odbočka,'' dělala jsem nechápající. Je přece nesmysl, že by bydlel u... Cullenů.

,,Ale je. Tady, vidíš? Musíš si na to zprvu dávat pozor, jinak se to dá snadno přehlédnout,'' uchichtla se.

Jely jsme tou cestou, kterou jsem doufala, že nepojedeme. Vedla k domu Cullenových. Zoufale jsem celou cestu doufala, že mi Esme řekne, že mám někam odbočit, ale nestalo se. Přijížděly jsme k honosnému domu, slabě béžovému s velkými okny. Vedle domu byla veliká garáž, ale i přes to bylo vedle schodů z ebenového dřeva, které vedly k širokým, proskleným dveřím, menší parkoviště. Aspoň tak mi to připadalo.

Před domem se začínali seřazovat všichni Cullenovi.

,,Mami?'' zaptala jsem se nejistě.

,,Ano, Bell?'' reagovala Esme, ale ani se na mě nepodívala. Měla oči jen pro doktora Cullena. To mi nehrálo. Nebo spíš nechtělo...

,,Co potřebuješ u Cullenových?'' Tomu se jen usmála. Začala ve mně narůstat hysterie. To nemůže být možné... Nene, prostě a jednoduše ne! Cullenovi ne!

Hlasitě jsem secvakla zuby a snažila se alespoň v klidu zaparkovat auto. Nerada by jsem to Esme poničila.

,,Už jsme tady?'' zeptala jsem se, abych si udělala jasno.

,,Ano.'' Naprosto zářila. Zato já jsem málem zbělela vztekem a zlobou. Ne kvůli Esme. Neměla jsem jí to za zlé. Soptila jsem sama na sebe.

Jsi tak blbá! Vžyť je to tak jasné!

Ale já...

Co ty? Jak sis toho mohla nevšimnout?!

Nevím...

Huso!

Hádala jsem se sama se sebou. Jsem tak blbá, blbá, blbá! Krucinál!

,,Ne, počkej! Otevřu ti, mami. Ještě by ses umazala,'' snažila jsem se usmát. Nejhorší na tom všem byly výčitky, ta lítost... Kdybych věděla už předem do koho se Esme zamilovala, tak bych nemusela... nemusela bych být na všechny tak hnusná.

Rychlým krokem jsem obešla auto a dovolila si krátký pohled k rodině Cullenů. Každý z nich měl na tváři udivení. Udivení ze mě. S lehkým klapnutím jsem otevřela dveře od spolujezdce a nabídla Esme ruku, aby se o mě mohla opřít a pohodlně vylézt z auta.

,,Bells?'' slyšela jsem někoho šeptnout. Někoho z rodiny Cullenů. Podle oslovedí bych to typla na Edwarda, ale nebyla jsem si jistá. Na chvíli jsem k nim stočila pohled. Všichni vypadali tak... šťastně. Přesně jako spořádaná rodinka z reklam.

Esme se mi lehce zapřela o ruku a vylezla z auta. Pomalým krokem se vydala k rodině doktora Cullena. Jiskřičky v očích jí jen hrály. S rychlostí blesku jsem zaklapla dveře od auta a zamkla ho. Doběhla jsem Esme a tiše šeptla:

,,Tak tohle je ten tvůj nápadník?'' Ona se jen uchichtla a přikývla. ,,Tak proto jsi nechtěla, abych znala jeho jméno...'' tohle bylo spíš konstatování. Zase neodpověděla, jen pokrčila rameny.

,,Hodláš dneska ještě promluvit?'' Hlas mi v prostředku věty přeskočil o dva tóny nahoru. Než stihla něco udělat, stály jsme před Cullenovými. Slova se ujal Carlisle:

,,Esme,'' promluvil a políbil ji na ruku, jako to dělali muži ve starých filmech. Zamračila jsem se. ,,Bello?'' hlas se mu zvedl do otázky.

,,Ano, pane doktore?'' Všimla jsem si Emmetta, jak potutelně nadzvedl jedno obočí, koutky zvedajíc do úsměvu.

,,Vítám Vás,'' dokončil doktor.

Zvláštní... takhle jsem se nepoznávala. V autě div nevybuchnu vztekem, v duchu doktora Cullena nazývám doktůrkem, přitom je to tak... nevychované! A pak... Když jsem tu, vedle nich, vedle své vysněné rodiny... chovám se jako naprostý idiot.

Z přemýšlení mě vytrhl Esmin hlas.

,,Děkujeme za pozvání, Carlisle.'' K poděkování připojila oslňující úsměv. Malinko jsem se uchechtla. Hodila po mě malinko přísný pohled.

,No jo, no jo! Už budu hodná...' poslala jsem jí v myšlenkách a ona se opět usmála.

,,Alice se Vás už nemohla dočkat,'' začal Carlisle a nabídl Esme rámě, které samozřejmě neodmítla. Vedl ji do domu a postupně za nimi šel i Emmett s Rosalií a Alice s Jasperem.

,,Tahle barva ti ladí k pleti,'' ozval se za mnou Edwardův hlas a já jsem se otočila. Na tváři měl takový zvláštně pokřivený úsměv. Málem se mi z něj podlomila kolena.

Najednou se ke mně začal přibližovat. Lehce mě chytil za pravou ruku, kterou jsem měla svěšenou podél těla a políbil ji.

,,Jsi nádherná...'' Jeho oslonivý úsměv se znásobil a a já jsem měla pocit, že roztaju.

Lehce pozvedl i druhou ruku. Váhavě mě pohladil po líčku, jako by si nebyl jistý. Přivřela jsem oči a vychutnávala jsem si jeho dotyk. Věděla jsem, že tohle je mé zakázané ovoce, ale přesto jsem nedokázala vzdorovat. Lehce mě ovál jeho omamný, sladký dech. Jemně jsem se k němu naklonila a svou volnou rukou mu zajela na zátylek. Zdál se být mou reakcí překvapený, ale nevzdoroval. Přitáhl si mě blíž, ruce obmotal kolem mého pasu.

Jeho lahodný dech mi vanul do tváře a já ho vdechovala. Prsty jsem mu zapletla do vlasů. Nějaké magické kouzlo mezi námi mi zabraňovalo myslet, avšak každým kouskem sebe jsem si uvědomovala, jak je blízko, jak málo stačí, abych ho mohla políbit, laskat jeho rty, mít ho blíž než kdy jindy... Ale zároveň jak blízko je k tomu, aby se něco zvrtlo, abych v záchvatu náhlého štěstí ztratila kontrolu nad svou schopností a zabila ho...

,,Tohle bychom neměli, Edwarde...'' hlesla jsem.

,,To je mi úplně jedno...'' šeptl, nebezpečně se přibližujíc k mým rtům, ,,...já to totiž chci udělat.''

,,Edwarde...'' hlesla jsem znovu. Nereagoval, stále se přibližoval k mým rtům. Pomalu, jistě...

,,Edwarde, ne...'' zaprosila jsem. Kdyby to udělal, neucukla bych, nedokázala bych to, ale neodpustila bych si, kdybych mu něco udělala. Mohla jsem ho jen poprosit, aby to nedělal.

Zastavil se a znehybněl. Otevřel oči plné smutku a zklamání, nepouštěl mě. Čelist měl pevně sepjatou.

,,Edwarde?'' zeptala jsem se nejistě. Najednou jeho ruce opustily mé boky. Párkrát zamrkal a svěsil hlavu.

,,Jak chceš.'' I když jsem mu neviděla do tváře, všimla jsem si, jak tvrdě sepjal obočí k sobě. Vypadal jako by ho mučili. Bolest v jeho tváři byla vepsaná. To jsem mu opravdu tolik ublížila? To jsem byla opravdu tolik krutá? Ale vždyť on mě nemůže... milovat. To není možné... Ne, mě ne. Já si ho přece nezasloužím...

Tolik mě bolel pohled do jeho ztrápené tváře. Bylo to, jako kdyby mě dýkou bodali přímo do srdce.

Nejistě jsem zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Slabě jsem mu uvěznila tvář v mé dlani a pohlédla mu do očí.

,,Promiň...'' šeptla jsem a letmo ho políbila na tvář. Měla jsem pocit, že se mi pod návalem mých emocí podlomí kolena. Láska, štěstí, ale i obavy a bolest mi teď dělaly naschvály. Jako by se praly, ale vítěz nebyl určen. Ne, dokud se nerozhodnu.

Nevydržela jsem to a vběhla jsem do domu Cullenů. Tam byla právě rozvedená veliká debata na téma sobotního zápasu Yenkees – Red Sox. Všichni se smáli, povídali si... než jsem do místnosti přišla já. Všechny pohledy spočinuly na mě.

,,Co se stalo, Bello?'' zeptala se strachem Esme. Snažila jsem se na tváři vyloudit alespoň malý úsměv.

,,Nic, mami. Mělo by snad?'' neoklamala jsem ji. Podívala se na mě nespokojeným pohledem a chtěla něco dodat, ale kolem krku mi padla Alice.

,,Ach Bello! Já jsem tak šťastná!'' zavýskla. Musela jsem se prohnout a chytit ji za záda, abych ji nepustila. Kdybych byla člověk, pravděpodobně by mě udusila. Ruce měla křečovitě sevřené okolo mého krku a nohy okolo mých boků.

,,Alice, Alice, klídek...'' Místo toho, abych ji uklidnila, jsem ji ještě víc rozdováděla.

,,Ááá, Belloooo! Já jsem tak strašně šťastná! Jsme teď sestřičky!'' skoro zakřičela a mě tím málem připravila o sluch. Najednou začla ve vzduchu zběsile kmitat nohama a mě tím uštědřila pár pěkně bolestivých kopanců do zad.

,,Auu, Alice!'' zaúpěla jsem bolestivě. Do zad mi vystřelovala palčivá bolest od kopanců toho malého skřítka.

Emmett se začal strašlivě smát a Jasperovi cukaly koutky. Alice ze mě okamžitě seskočila.

,,Nevím, co je tady k smíchu!'' zařvala jsem. ,,Ono to totiž pěkně bolí!''

,,Bell? Co jsem ti udělala? Jsi v pořádku?'' strachovala se o mě Alice. Emmett se zajíkal ještě víc něž předtím.

,,Myslím, že budu potřebovat pomoc tvého otce,'' oznámila jsem. Připadala jsem si jako nemohoucí stařena. V předklonu, který alespoň trochu mírnil vystřelující bolest v mých zádech jsem si lehla na pohovku, kterou všichni vyklidili, aby mě mohl doktor Cullen zkontrolovat.

,,Tohle bolí?'' ptal se, když mi prohmatával záda.

,,Auuu! Áno! Tam nejvíc.''

,,Bello, jsi vůbec upír? Tohle jsem v životě neviděl...'' zavrtěl hlavou.

,,Jo, vy už jste totiž dávno po smrti,'' neušetřila jsem si sarkastickou poznámku. Emmetta jsem tím znovu rozesmála.

,Bello!' slyšela jsem v hlavě hlas své matky.

,,Promiňte, doktore.''

,,To je v pořádku, ale říkej mi Carlisle, dobře?''

,,Platí,'' řekla jsem a snažila jsem se mu podat ruku, ale když ležíte na břiše, jde to obtížně. Naštěstí to pochopil a lehce si se mnou potřásl.

,,Nevím, jak ti mám pomoct... Pochybuji, že led by ti pomohl a prášky...''

,,To je dobrý, musí se to rozchodit.''

,,Bello, promiň, já jsem nechtěla. Je mi to lí-'' začala už snad po stodvacáté Alice.

,,To je dobrý, však přece víš, že i omdlívám a - Alice?!'' vypadala jako by zamrzla. Dostala vizi. V tom mě pohltila neznámá síla a já jsem se ocitla jinde. Přede mnou se odehrávalo něco hrozného.

,Edward běžící lesem, v tom se kolem něj objeví čtveřice obrovských vlků a pak - černo...'

Zase jsem se probrala u Cullenů doma.

,,Edward!'' hlesly jsme společně s Alice...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 20: