Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 19

20.11.2009 (17:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2424×

,,Jsem zrůda!'' hlesla jsem a praštila do volantu, který to tak tak ustál.

Bella

Hudba

Seděla jsem v autě na parkovišti. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem byla s Edwardem, ale zároveň se mi každé jeho slovo jasně vybavovalo v paměti.

,,Já nejsem nic dobrého, Edwarde! Přede mnou by si měli dávat všichni pozor! Všichni!''

,,Jenže já už to nedokážu, Bello!''

Proč by to neměl dokázat? Nechtěl? Chtěl být se mnou? Ale to je přece hloupost... nebo ne? Proč by se mnou chtěl být? Proč by to měl chtít? Vždyť...

,,Řekni mi, Bello, proč jsi tehdy na louce utekla?'' vybavila se mi další jeho otázka.

Ale vždyť mu to bylo nepříjemné... Vyděla jsem jeho obličej, když jsem se od něj odtáhla. Byl zamračený. On přece... Kvůli čemu vlastně? On mě nemůže mít rád nebo ano? Nene, to je hloupost! Přece by nemiloval monstrum, mě! Nesmím si dělat plané naděje... Stejně by nešlo, abychom mi dva.. jednou... byli- NE! Stop! Nesmím si na to dovolit myslet. Vyvolám si tím jen bolest a já už se nechci trápit. Už ne.

Rozhlédla jsem se po parkovišti. S mírným úlekem jsem zjistila, že zbylo jen mé auto a stříbrné Volvo. Splašeně jsem se snažila nastartovat, ale motor cukal. Po pár pokusem se mi to však zdařilo.

Volant jsem stočila prudce doleva. Nic. Musela jsem ho nějakým způsobem poničit.

,,Krucinál!'' vyjekla jsem. Začalo to ve mně vřít. Proč se mi musí smůla lepit na paty?

Vystoupila jsem z auta a snežila se uklidnit. Přešlapávala jse vedle svého porsche jako kočka zavřená v kleci.

,,Doprčič!'' kopla jsem plnou silou do boku auta. Ve dveřích se okamžitě objevila velká prohloubenina.

Zděšeně jsem se rozhlédla okolo sebe, jestli mě náhodou nikdo neviděl. Nikoho jsem naštěstí nespatřila. Místo toho jsem uslyšela hurónský smích. Otočila jsem se.

,,Ho-holka, t-ty m-áš ale-ale ště...-štěstí!'' soukal ze sebe. Když jsem ho takhle viděla měla jsem sto chutí utrhnout mu hlavu. Po chvíli mi ale začaly cukat koutky. Na Emmetta v takovémhle stavu byl vážně pohled k popukání.

,,Rozkopala si auto!'' začal se smát nanovo, ale uštědřil si pohlavek od rozzuřené Rosalie. Ta právě přicházela se svými sourozenci k Volvu.

,,Co tak čučíš?'' vyštěkla na mě boncka.

,,Promiň, Bello, ale nevíš kde je Edward?'' ptala se mě Alice s omluvným výrazem. Otvírala jsem pusu, abych odpověděla, ale za mnou se ozval jeho hlas:

,,Nejsem malé dítě, Alice. Dokážu se o sebe postarat sám.''

,,Měla jsem o tebe starost... Neviděla jsem tvou budoucnost,'' nasadila omluvný, ale uražený tón. Jejich mírnou hádku jsem utla já.

,,No, ehm... Za to můžu asi já. Byla jsem s ním... Ehm, s Edwardem v lese a... a tam jsme to, no... povídali si. Povídali jsme si a-a-a...'' Emmett se začal šíleně smát a já po něm střelila vražedným pohledem.

Rosalie mě probodávala vražedným pohledem, Jasper si mě s potutelným úsměvem měřil a Alici cukaly koutky.

,,...A proto jsi neviděla mou budoucnost...,'' dokončil za mě Edward a mírně na mě mrkl.

,,No...ANO! A teď mě omluvt-'' zasekla jsem se. Co to doprčic zase dělám?! Jsem snad blázen, nebo co? Slíbím si, že se s nimi nebudu bavit, abych je udržela v bezpečí a teď se s nimi vybavuju jak na tržišti?!

,,...Bello, co je s tebou?'' vytrhl mě z uvažování hlas Alice a já sebou škoubla.

,,Já... nemůžu. Musím už jít!'' Moje slova vyzněla strašlivě zmateně.

,,Bello, co se děje? Co se stalo?''

,,Nic. Sbohem.''

,,Počkej!'' chytla mě Alice za ruku. ,,Jak se chceš dostat domů? Myslím, že to auto potřebuje opravit. Tady Rose se o to určitě ráda postará, že?'' mlela jeko kafemlýnek, ale ani se na Rosalii neotočila, když se jí ptala na opravu mého Caymana. Ta jenom nahodila kyselý obličej. ,,No a my tě můžeme svézt...?''

,,No, abych pravdu řekla, bylo by to fajn, ale pochybuju, že by se do toho auta ještě někdo vešel a navíc... já se ráda projdu. No, projdu...'' Usmála jsem se. Věděla jsem, že bych se s nimi neměla bavit, smát se... Ale já jsem pomalu, ale jistě ztrácela na své duševní síle. Podvědomě jsem to věděla, ale nechtěla jsem si to připustit. Rozum vzdoroval, ale srdce neposlouchalo.

,,My s Jazzem si stejně ještě potřebujeme něco zařídit...''

,,Jo, už to vidím. Zapluješ do nejbližšího přijatelného obchodu a chudáka Jaspera umučíš k smrti. Teda ne, že by mohl umřít...'' Všichni se začali smát. Alice byla zprvu mírně nafouklá, ale pak se přidala ke svým sourozencům a smáli jsme se všichni. Jediná Rosalie byla pořád jako kakabus.

,,Jak to ale víš?'' optal se mě Edward s rozkošným úsměvem na rtech.

,,Říkala jsem ti přeci, že nejsem ledajaký upír. Má matka tomu říká 'vyjímečnost'.'' Naznačila jsem ve vzduchu uvozovky. Jasper na mě pohlédl se zdviženým obočím a aniž bych se mu musela podívat do mysli, což jsem stejnak udělala, věděla jsem na co se chce zeptat.

,Bude mi to muset vysvětlit...'

,,Myslím, že se to nedá vysvětlit. Jednou ti to snad ukážu, Jaspere,'' říkala jsem to až s překvapivou upřímností a malinko jsem se tomu pousmála. Jasper pootevřel ústa a po pár sekundách, což je na upíra velmi dlouhá doba, ze sebe vysoukal:

,,Jak-jak jsi věděla, že...-''

,,No, řeknu to takhle – Mám velice zajímavý dar, velice komplikovaný a nebezpečný. Ale taky velmi důmyslný a nápaditý, pro někoho,'' poslední dvě slova jsem zašeptala. Vzpomněla jsem si na Ara, na dnešní sen s ním spjatý a na jejich plánovanou návštěvu. V krku mi narostl menší knedlík.

,,Děje se něco, Bells?'' pohlédl na mě Edward starostlivě. Tím mě dokonale odvedl od mých myšlenek. Střelila jsem po něm pohledem.

,,Jak jsi mi to řekl?''

,,Myslím, že Bells. Vadí ti to?''

,,Ne, ne, já jen, že... Takhle mi kdysi říkal jen...,'' zapřemýšlela jsem se, ,,No prostě mi tak jen kdysi někdo říkal, víš,'' uchichtla jsem se. Jasně, říkal mi takhle můj nejlepší přítel, kterého jsem měla. Jacob mi chyběl, moc chyběl, ale nemůžu se za ním vrátit. Mám tu školu, rodinu...

Jacoba jsem stejně jako svého otce zařadila do své minulosti, se kterou jsem se rozloučila už v Detroitu a nechci se k ní vracet. Je to bolestivé, přesto je to pro mě uzavřená kapitola.

,,Budu muset jít, mamka bude mít starost,'' uvažovala jsem pro sebe nahlas.

,,Svezeme tě,'' nabízel mi Edward.

,,Skutečně se všichni do toho auta nevlezeme. Ráda se trochu proběhnu a navíc... měla bych jít na lov. Pro bezpečnost. Nerada bych viděla opakující se scénu z dnešního rána.''

,,Zdá se, že jí nejsme dost dobří...'' prskla Rosalie.

,,Tak to není, Rosalie. Je to pro vaše dobro, to mi věř,'' řekla jsem s mírným úsměvem. Rosalie v tu chvíli vypadala jako bohyně pomsty. Kdyby mohla, tak snad rudne.

Všimla jsem si Emmetta, který stál za jejími zády a dělá na ni různé obličeje, jako malé dítě. ,, A ty, Emmette! Přestaň se mi smát, když se mi něco nepovede nebo Rosalii ukážu, cos právě dělal!'' Najednou mu zklaplo. Uvědomil si, co jsem řekla a už už otvíral pusu, aby se mě na něco zeptal, ale předběhla jsem ho.

,,A neptej se mě, jak to udělám! Prostě to dokážu!'' zase zklapl. A to doslova. Zuby mu o sebe cvakly tak, že to znělo, jako by o sebe bouchly dva kameny.

Najednou ke mně přitančila Alice a nejistě mě objala. Po prvotním šoku jsem jí objetí oplácela a u toho šeptala:

,,Ach Alice, tolik ti toho chci říct! Strašně se ti omlouvám za včerejšek, za to, jaká jsem na tebe byla, co jsem udělala... Ty si to nezasloužíš, ale moje včerejší chování bylo to jediné, co jsem udělala správně.''

Alice se ode mě odtáhla, zmatek v očích. ,,Vím, že ti připadá, že jsem se asi pomátla. Jenže já...'' všimla jsem si, že se všichni Cullenovi nenápadně vytratili.

,,Bello, neomlouvej se mi, ano? Není totiž za co. Já tě chápu. Chápu, že si potřebuješ něco vyřešit a jsi zmatená. Jen chci, abys věděla, že já na tvé rozhodnutí budu čekat tak dlouho, jak jen buděš potřebovat. Víš, i když nevidím tvou budoucnost a vlastně ani pořádně nevím, kdo jsi, připadá mi, jako bych tě znala už léta. Něco mi říká, že tě budu jednoho dne milovat jako svou sestru...,'' říkala to s takovou upřímností a láskou v hlase, že kdyby byla člověk, už bych jistě plakala. Nyní mě mohly oči jen pálit. Najednou se ale z jejího upřímného výrazu stal lišácký a v jejích topazových kukadlech hrály jiskřičky. ,,A navíc...'' zvedla jedno obočí, ,,nejsem jediná z naší rodiny, komu na tobě záleží...''

,,Co?-''

,,Uvidíš sama. Sice to nevidím, ale cítím, že se to stane.''

,,Alice, o čem to-''

,,Jak říkám, dočkej času...''

,,... jako husa klasu!'' doplnil Emmett, který se právě přihnal jako uragán a začal se smát jako blázen.

,,EMMETTE!'' zařvali jsme s Alicí sborově a náš zvonivý smích se rozléhal po parkovišti.

,,Mamííí, jsem domááá!'' zavolala jsem vesele do domu, když jsem přišla. Esme stála okamžitě vedle mě, úsměv od ucha k uchu.

,,Bello?''

,,Já vím, mami. Všechno ti vysvětlím, ale první si spolu musíme popovídat jako za starých časů v Detroitu. Moc mi to chybí,'' přiznala jsem opět s lehkým úšklebkem. Esme jen zajiskřilo v očích a už mě táhla za ruku do obýváku.

,,Tak, jak bylo veš škole?'' začla, když jsme dosedly na gauč. Držela mi ruce v těch svých, jako jsme to dělávaly doma. Ano, Detroit. To bývaly časy... Nikdy nezapomenu, když jsme se se Esme pokoušely vařit. Dělaly jsme palačinky ala Bonne Crepe, ale nějak se to zvrtlo a my podpálily kuchyňskou linku. Uchechtla jsem se tomu.

,,Nó, víš, já jsem dnes ve škole nebyla. Teda vlastně byla, ale ne tak úplně...''

,,Něco se stalo?''

,,Málem,'' řekla jsem tajemně, ale měla jsem pravdu. Esme se v očích zračil náznak strachu. ,,Ale neboj, mami, nic se nestalo. Naštěstí.'' Vlastně se nestihlo nic stát, ale kdyby mě Edward nazastavil, asi bych vyvraždila celou třídu, jinak všechno v pohodě... dodala jsem v duchu sarkasticky a dávala jsem veliký pozor, aby se tahle myšlenka nedostala do hlavy Esme.

,,Tak to jsem ráda. Počkat! Kde jsi byla? Klidně jsi mohla přijít domů, já bych se na tebe nezlobila, Bell, ale to ti snad nemusím ani říkat.''

,,Byla jsem v lese - s Edwardem.'' Kdybych byla člověk, červenala bych se.

,,Edward je... -''

,,Ano.''

S Esme jsme si povídaly ještě dlouho, ale stále mi připadalo, že mi něco uniká. Na začátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale Esme se čím dál víc uculovala a jiskřičky v jejích očích by viděl snad i slepý.

,,Mami! Co se děje?! Vždyť ty mi celá záříš!'' uhodila jsem radostně.

,,Dnes nebyl obyčejný den, viď?'' nahodila potutelný kukuč.

,,Mami!''

,,No dobře, dobře,'' rezignovala. ,,Řekla jsem mu to.''

,,Komu? Co?'' Nedocvakávalo mi to.

,,Řekla jsem mu, že ho mám ráda...''

Řekla jsem mu, že ho mám ráda... Řekla jsem mu, že ho mám ráda... Řekla jsem mu, že ho mám ráda... Řekla jsem mu, že ho mám ráda... Řekla jsem mu, že ho mám ráda...

,,Moment!'' Potřebovala jsem si to uvědomit. ,,Áááá!,'' začla jsem vesele křičet a padla jsem Esme kolem krku. ,,Tys mu to řekla? Jo? A co on na to? Co řekl? Řekni přesně, cos mu řekla a co ti on přesně odpověděl!'' vyvalila jsem na ni. Byla jsem nesmírně šťastná. I když jsem toho muže ani neznala, věděla jsem, že bude Esme v bezpečí. Vlastně jsem neznala ani jeho jméno, ale až bude Esme chtít, všechno mi řekne.

,,... a on my odpověděl: ,Víš, že jsem si to myslel? Miluji tě, Esme.' '' pochytila jsem ještě. Moje úvahy někdy trvají déle, než si myslím.. ,,To je úžasné, mami! A vidíš to, já jsem ti to říkala! Taky tě miluje...Mamííí! To je naprosto super!'' radovala jsem se jako malé dítě. Pořád jsem poposedávala na gauči, vrtěla se.

,,Chtěl by tě poznat, Bello. Pozval nás na dnešní večer k sobě domů. Na večeři.'' Můj výraz v tom okamžitě ztuhl. Já budu muset jíst? Mou otázku jsem vyslovila zároveň jak ve své mysli, tak i nahlas pro Esme.

,,Neboj, to opravdu nebudeš muset. Vlastně je to jen takový oficiální název pro dnešní večer,'' najednou se jí v očích bleskla obava. ,,Takže Bell, souhlasíš? Půjdeš, uděláš to pro mě?''

,,Jasně, mami!''

,Tak, a teď teprve začne ten správný kolotoč!' Problesklo mi hlavou.

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 19: