Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 17

07.11.2009 (21:15) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2501×

Jak málo času stačí k najítí nejlepší přítelkyně vašeho života po je jí ztrátu....

...Jak málo času stačí k zamilování po naprostý pád na kolena...

...Jak málo času stačí...?

Bella

Hudba

,,Bello? Bello, kde jsi?!'' slyšela jsem znamý hlas, který se ztrácel ve větru. Ano, vítr. Tolik jsem se mu bránila. Snažil se odvát mé vzpomínky. Nechtěla jsem podlehnout, ale nevěděla jsem jak.

,,Ach Bello, má sladká Bello, jsi stále tak okouzlující...'' uslyšela jsem další hlas ve větru. Tenhle byl ale podstatně blíž. Zněl mi přímo u ucha. Prudce jsem se otočila, ale nikoho jsem neviděla.

,,Víš Bello, jsi pro nás příliš nebezpečná... Ano, ano, až příliš moc nebezpečná...'' Slyšela jsem, jak mi projel hlas kolem hlavy. Znala jsem majitele toho hlasu, ale nechtěla jsem si to přiznat. Znovu jsem se prudce otočila.

,,Kdo jsi?! Co po mě chceš?!'' vyjekla jsem.

,,Ale Bello... Vždyť ty přece víš, kdo jsem.'' Měl pravdu. Hlas jsem znala až příliš dobře. Setkala jsem se s ním už několikrát, ale ne z vlastní vůle nebo proto, že bych chtěla. Vždy to bylo za nepříjemných okolností...

,,Bello?! Bello, tak kde jsi?!'' slyšela jsem znovu hlas anděla. Otočila jsem se tím směrem. Přesto, že bylo jeho volání slabé, já bych ho slyšela kdekoli na světě. Nikoho jsem neviděla.

,,Edwarde!'' zakřičela jsem žalostně. Nic. Žádná odezva.

,,Ale no tak, Bello. Přece by jsi nevolala svého Edwarda...'' znovu se ozval až přeslazený Arův hlas.

,,Co po mě chceš, Aro?!'' zvolala jsem do větru. Bála jsem se.

,,Jak už jsem řekl, Isabello, jsi pro nás velice nebezpečná. Nemůžeme tě nechat bez dozoru...''

,,Ale vždyť já...'' špitla jsem spíš sama pro sebe.

,,Víš, abych pravdu řekl, bojím se tvé moci a to pro Tebe není dobré. A kdyby Tě nějakou náhodou napadlo dát se dohromady s Cullenovými... Nemuselo by to dopadnout dobře...''

,,Ale-''

,,A jak už jsi správně pochopila, nemůžu Tě s nimi nechat samotnou, bylo by to pro naši rodinu příliš nebezpečné... Ano, ano, velmi nebezpečné!'' skoro zařval, ale pak se začal chechtat. ,,Víš, byla by jsi pro rodinu Volturiových velikým klenotem a jak už jsi mohla poznat, velice rád vlastním ve své sbírce takové talenty, jako jsi i ty. Byla by jsi ten nejblyštivější kousek... Jenže ty do mé rodiny nechceš patřit a tak musím zvolit druhý způsob řešení našeho problému... Ač velice nerad, budu muset drahou rodinu Cullenovu zabít, Isabello. Ani nevíš, jak moc jsem znepokojen...'' oznamoval mi lísavým hlasem.

,,Ne! Ne, to nesmíš!'' křikla jsem do větru, ale můj hlas byl tak... slabý. Začal se šíleně smát.

,,Ach, má nejdražší Isabello, je pozdě...! Pozdě na tvé rozhodnutí! Zab je, Demetri!''

,,Nééé!''

,,Nééé!'' křičela jsem.

,,Klid zlatíčko, byl to jen sen,'' chlácholil mě hlas mé matky.

,,Mami!'' křikla jsem a pevně jí obmotala mé ruce kolem krku.

,,Ach, maminko! Tolik jsem se bála... Jsi v pořádku? Není ti nic?'' strachovala jsem se.

,,Jsem v pořádku, Bello. Nic mi není.'' Oddechla jsem si.

,,Bello, co se s tebou děje? Ty si myslíš, že to nevidím a snažíš se to přede mnou skrýt. Já ale vidím, že se trápíš, ale nevím kvůli čemu. Zlatíčko, snad víš, že mi můžeš říct všechno. Jsem tu pro tebe, drahoušku.'' Chtěla jsem jí říct všechno a zbavit se balvanu na srdci, ale nemohla jsem být sobecká. Ona by se pak jen trápila kvůli tomu, že se trápím já. Vlastně už se trápila... To jsem nechtěla. Má právo to vědět.

,,Mami, já... já nechci, aby ses kvůli mně trápila. Ty si to nezasloužíš... Ty ne!'' šeptala jsem.

,,Bello, musíš mi to říct, jinak se ti nikdy neuleví. Je pro mě totiž moc důležité, abys byla v pořádku. Jsi má dcera já já nechci, aby tě něco trápilo.'' Její slova mě bičovala. Měla pravdu, je má matka a matka nikdy nechce, aby se její dítě trápilo.

,,Vidím, jak každý den chodíš. Jsi jako bez života. Nejhorší je to když přijdeš ze školy. Snažíš se to skrýt, ale mě neoklameš, Bello. Ty dva měsíce, co jsme žily v Detroitu jsi byla plná života, neustále jsi měla úsměv na tváři...''

,,Něco se stalo... Stalo se to a já jsem tomu ani nestihla zabránit. Udělala jsem velkou chybu, že jsem tomu nezabránila,'' začala jsem vzlykat. ,,Víš, máš pravdu, když říkáš, že se trápím. Zamilovala jsem se, mami.''

,,Ale vždyť na tom není nic špatného...''

,,Nebylo by na tom nic špatného, pokud bych mu nemohla jedním navnutím ruky ukončit život. Nemůžu s ním být. Snačí jan na chvíli ztratit kontrolu a... Vždyť já ho můžu ve vteřině zabít, mami!''

,,To bude dobré, Bello. Všechno bude v pořádku, uvidíš.''

,,Nic nebude dobrý-''

,,Tohle nechci slyšet!'' použila zase ten mateřsý, výchovný tón.

,,Maminko, tolik to bolí!'' zaúpěla jsem bezmocně.

,,Bellinko..'' houpala se mnou jak s duševně chorou.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem se litovala kvůli své schopnosti. V době krátce po přeměně. Tehdy jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Tehdy jsem byla ještě šťastný upír. Byla jsem svobodná, bez starostí, bez povinností... Teď už tu, ale jedna byla. A to ochránit Cullenovi. Nesmím, prostě nesmím dopustit, aby se jim něco stalo. Budu jen vzdálený pozorovatel, co bude dávat pozor na šestici přenádherných andělů. Bude je sledovat nenápadně, z povzdálí a vždy, když se v jejich blízkosti objeví byť sebemenší nebezpečí, které by mělo ohrozit anděly, zasáhne.

Stanu se jejich strážným andělem, upírem. Bytostí, která pomůže za každých okolností a když bude potřeba, s radostí i zemře. Pro Alici. Pro Edwarda. Pro ně. Pro svou rodinu.

Začalo už svítat. Požádala jsem Esme, aby mě nechala na chvíli o samotě. Nechtěla jsem znovu utíkat, schovávat se v lese, křičet a chovat se jako zbabělec, i když jsem měla nutkání. Ne. Ne kvůli Esme.

Tím, že jsem se jí přiznala a poté sama sobě dala slib, se mi mírně ulevilo. Ale i přesto... Šťastná jsem mohla být jedině schoulená v ocelovém náručí svého anděla a rodinou okolo. Jedině tehdy, když bych mu říkala, jak moc ho miluji a on mi to oplácel. Jenže takhle to nikdy nebude. Nikdy. Bolí to, moc. Ale já se s tím smířím, musím. To jediné mi totiž zbývá. Jednoho krásného dne se rány shojí a zbydou jen jizvy. Jizvy, které mi vše budou vše připomínat. Ale od toho tu vlastně jizvy jsou. Aby vám připoměly něco nepříjemného, něco pro vás bolestivého. Ale zároveň to, že už je doba trápení pryč, už je za vámi.

Jenže já tu mluvím o těch fyzických jizvách.

Jsou tu i druhé, daleko horší jizvy. Jizvy na duši. Ty bolet nepřestanou. Nikdy. A s takovými se budu muset popasovat já. Ale zasloužím si to, přiznávám. Nikdy jsem nebyla dobrý člověk a přeneslo se to i do mého upírství. Nezasloužím si být šťastná. Musím pykat. A budu na to mít celou věčnost. To je můj osud.

Tiše jsem vzlykla a vstala z postele. Cítila jsem se podivně. Byla jsem... prázdná.

Ze skříně jsem si vzala nějaké oblečení a šla do sprchy. Koupání jsem moc neprotahovala a z koupelny jsem se vydala za Esme.

,,Myslím, že není moc vhodné říct dobré ráno, ale popřát špatné ráno se mi taky nelíbí,'' uvítala mě se slabým úsměvam na tváři.

,,Tím se netrap, mami,'' snažila jsem se ji uklidnit. Smutně jsem se usmála a posadila jsem se k Esme na sedačku. Nohy jsem si složila pod bradu a semkla je pažemi. Hlavu jsem si opřela o Esmino rameno a vdechovala její jedinečnou vůni. Byla jako mléčná čokoláda s pomerančem. Dosud semknuté oči jsem upřela na její mateřskou tvář.

,,Už jsem ti řekla, jak moc tě mám ráda?'' optala jsem se a oči mě pálily.

,,A řekla jsem ti to samé já?'' usmála se utrápeně. Nerada jsem ji tak viděla, ale věděla jsem, že jsem to způsobila já. Má chyba.

Natáhla jsem ruku k její tváři a zlehka ji pohladila.

,,Víš mami, ty jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo,'' šeptala jsem a přitom jsem si do paměti vrývala její úsměv, který se jí rýsoval na tváři.

,,Totéž o tobě můžu říct já, Bello. Mám tě ráda.'' Jemně jsem se pousmála. Už to nešlo tak těžce, ale přesto to nebylo přirozené.

,,Měla bych jít do školy,'' konstatovala jsem.

,,Jinak přijdeš pozdě... Je už hromada hodin. Ve škole jsem tě omluvila. I za včerejšek.''

,,Ale jak víš, že jsem včera neb-''

,,O to se nestarej a radši upaluj do školy, nebo o tobě nebudou mít učitelé moc dobré mínění,'' usmála se znovu. Musela jsem uznat, že má pravdu. Skočila jsem si do svého pokoje pro batoh a ujížděla do školy.

V autě jsem se připravovala na další setkání, na další pohledy... Pětice andělů sedící vždy osamocená v rohu jídelny. Jeden krásnější než druhý. Silák s pusou vždy od ucha k uchu, blonďatá bohyně pomsty zvaná Rosalie a její dvojče se lví hřívou. Jasper. Elfka s chůzí, kterou by jí mohla závidět kdejaká baletka a nakonec on. Ten, který mi nevědomky, ale s o to větší silou vzal srdce. Ukradl ho a už nevrátí. Už nikdy nebude mé. Darovala jsem mu to nejcenější, co jsem měla. A jsem vlastně ráda.

Vybrala jsem si jedno z míst na školním parkovišti a umístila na něm své auto. Bylo mi jedno, jestli jsem o dva metry dál nebo blíž od stříbrného Volva, které na mě snad křičelo už z dálky. Bylo jako otravný semafor s provokativní červenou.

Nechtělo se mi ven z auta. Vidět zase ty otravné pohledy zvědavých studentů zdejší střední školy. Ale věděla jsem, že před nimi neuteču.

,Dřív nebo později to stejně přijde,' říkala jsem si.

Vzala jsem veškerou svou odvahu do rukou a otevřela dveře auta. Připadala jsem si směšně. Tvrdohlavě jsem se odmítala podívat směrem k nim. Věděla jsem, že by mě to stálo další nemilosrdnou ránu do srdce, ale moje oči neuposlechly. Podívala jsem se směrem k jejich autu. Stáli tam. Všichni. Emmett se smál a rošťuchoval rozčílenou Rosalii. Jasper, Alice a on měli oči upřené směrem ke mně. Z Jaspera jsem poznala, že by mě nejradši zabil pohledem. Kvůli Alici. Stála schoulená pod jeho ramenem, oči černé. Ublížila jsem jí.

Další rána do srdce.

Neměla jsem odvahu podívat se do očí i Edwardovi. Jemu ne. Každý zmučený pohled, který mi věnoval, mě nesmírně bolel.

,Nelituj se pořád!' okřikla jsem se. Stála jsem tam. Jen tak, u svého auta. Polovina studentů z parkoviště na mě upírala zrak. Ač mi připadalo, že se do mě snad každý pohled zabodává, nevnímala jsem to. Znovu mě popadl ten šílený pocit, že se mi svírá hrdlo a nemůžu dýchat. Na srdci se mi opět utvořil kámen.

,Uklidni se, Bello!' napomínala jsem se pořád dokola. Nepomáhalo to. Mé tělo zaplavil šílený pocit. Nemohla jsem tam jen tak stát a vědět, že se na mě dívají. Musela jsem zmizet.

Rychlým lidským krokem jsem se vydala k sekretariátu. Musela jsem ještě odevzdat papíry, které měla Esme vyplnit.

,,Ah, dobrý den, zlatíčko. Už je Vám lépe?'' optala se mě mile starší dáma. Paní Copeová.

,,Ano, děkuji. Taky jsem Vám musela donést tyhle papíry. Všechny by měly být vyplněné.''

,,Paní Wayneová je milá žena,'' začala zasněně vykládat a zamýšlet se. Já už jsem to, ale o své matce dávno věděla. ,,Když jsem se s ní bavila, tak mi radi-''

,,Promiňte, paní Copeová, ale měla bych jít na hodinu, jinak příjdu pozdě.'' Usmála jsem se hraným úsměvem. Slyšela jsem, jak ženě vynechalo srdce a pak se rozběhlo závratnou rychlostí.

,,Ehm, co prosím? Oh, ano, ano... Jen.. jen jděte.''

,,Naschledanou,'' rozloučila jsem se jako slušná dívka, ale z místnosti jsem skoro vyběhla. Začalo mě pálit v krku jako tehdy v Detroitu, když jsem byla na svém prvním lovu a narazila na dva muže. Všechno teď bylo obráceně.

Krucinál, jak je to možný?! křičela jsem na sebe v duchu. Bylo to, jako by moje schopnost slábla. ,Nene, to není možný...' přesvědčovala jsem sama sebe.

Možná až moc rychle jsem otevřela dveře třídy, ve které jsem měla mít první hodinu.

Stalo se něco, s čím bych ani v tom nejhorším snu nepočítala...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 17: