Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 16

01.11.2009 (09:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3381×

Bella

,,Můžu, Bello?'' ozval se za dvemi zvonivý hlásek Alice.

,,Jistě.''

,,Carlisle tě prosí, jestli by ti mohl udělat ona vyšetření.''

,,To je, ale zbytečné,'' odporovala jsem.

,,Mám o tebe strach, Bello...'' V očích mě začalo pálit. I přesto, že jsem musela být na všechny Cullenovi zlá, abych je ochránila před sebe samou, se o mě Alice bála. Nenáviděla jsem se za to, co udělám, ale jednoduše to jinek nejde. Ne, pokud je chci ochránit. Pevně jsem stiskla čelist.

,,Teď mě dobře poslouchej! Nestojím o žádný litování, rozumíš?!'' V tu chvíli, co jsem ony dvě věty vypustila z úst, jsem se nenáviděla. Alice stála ve dveřích celá ztrnulá, nedýchala, nemrkala. Bolelo mě u srdce, že jsem musela ublížit své snové sestřičce, ale bylo to pro její dobro. ,

,A teď jestli dovolíš, půjdu,'' Zvedla jsem se z postele a prohlédla si, co mám na sobě. Podle Aliciných myšlenek v autě jsem věděla, že je maniak do nakupování a vůbec do oblečení, takže by pro ni nebylo zvláštní to, že mě převlákne. Oddechla jsem si. Měla své oblečení.

,,Omluv se za mě doktorovi,'' prskla jsem. Nenáviděla jsem se. Jak můžu něco takového dělat svému malému skřítkovi? Jak můžu být jen tak hnusná?! Nikdy v životě si to neodpustím.

,,Myslíš, že bys mohla kousek uhnout?!'' obořila jsem se na ni znova. Šokovaná mě pořád sledovala ve futrech dveří.

,,Bello...''

,,Nemám na to celý den, Alice!'' Pořád tam stála, jako by si neuvědomovala moje slova. Nechtěla jsem do ní vrazit, ale musela jsem, jinak bych se z domu nedostala. Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Zapřela jsem svou ruku o její hrudník a tvrdě ji vytlačila ze dveří. Někdo do mě tvrdě vrazil. Prudce jsem se bouchla do hlavy, až mě znovu začala bolet. Podívala jsem se na toho, kdo mě atakoval.

Edward.

,,Co si myslíš, že děláš?'' zařval, až jsem se i já lekla. Použila jsem na něj stejnou minci. U Edwarda mě to bolelo ještě více.

,,Co asi?! Jdu domů a tvoje sestra mi jaksi zavazí!''

,,To by jsi mě nejdřív musela zabít, než bych tě pustil,'' řekl výsměšným tónem.

,,Ani nevíš, jak snadno bych to dokázala...'' Můj tón přešel z výhružného do bolestného. Jak blízko byl pravdě...

,,Budeš to muset udělat, jinak se ven nedostaneš!''

,,Co ti na tom, krucinál, tak záleží?! Jsi snad můj otec?! Já už toho mám ale právě dost, takže odcházím!'' Abych se od něj dostala, použila jsem svou nadpřirozenou sílu. Držel mě totiž těsně namáčklou svým tělem u zdi. Snažil se mě ještě chytit za loket, ale vysmekla jsem se mu.

Písnička

Upíří rychlostí jsem proběhla domem. Slyšela jsem, jak za mnou Edward ještě něco volá, ale nevnímala jsem to. Dral se do mě žal a nenávist. Nutkání křičet se u mě znovu začalo projevovat. Běžela jsem lesem, oči mě pálily, hlava řvala nadávky, tělo vzlykalo. Zastavila jsem se až kdesi. Nebylo to místo z minula, přesto jsem ho taky neznala. Bylo tu zvláštně. Vše temné a chladné, stromy poničené, země podupaná, jako by po ní právě proběhlo stádo koňů. Vůně pryskyřice, to bylo to jediné, co mi na tomhle místě bylo sympatické. Nebe potemělo, mraky se stáhly, v dáli se ozývala bouře. Začalo silně pršet.

Z plna hrdla jsem nabrala vzduch do plic. Pak jsem prudce vydechla. Znovu hluboký nádech. Místo výdechu jsem prudce zařvala. Křičela jsem a křičela.

Nehty zarývajíc do dlaní jsm padla na kolena. Pěstmi jsem začala mlátit do země. Nenáviděla jsem se, nadávala jsem si, křičela jsem, mlátila kolem sebe...

Psychicky jsem byla u dna. Ležela jsem uprostřed menší mýtinky, která tu vznikla díky mé slabosti. Tu jsem se snažila zahnat pomocí ničení. Marný pokus. Cítila jsem se pořád strašně, nic nepomohlo. Nechávala jsem prudký déšť smáčet mé na kost promoklé tělo. Bouře zesílila, její srdce jsem měla přesně nad sebou. Nevnímala jsem ohromující zvuk hromu a děsivé světlo blesku. Byla jsem otupělá.Kdybych mě v této chvíli viděl psychiatr, určitě by ani vteřinu neváhal nad tím, že nejsem v duševním pořádku. A vlastně by měl pravdu. Nebyla jsem v pořádku. Tolik jsem chtěla ronit slzy, které by ukazovaly na mou bolest. Byla jsem nekonečně vděčná za déšť, který mi smáčel tváře.

Uvědomovala jsem si, že už bych se měla vrátit domů, ale nešlo to. Ne v tomhle stavu. Musela jsem se dát do pořádku, aby na mě Esme nic nepoznala. Nechtělo se mi však vstávat ze země, na které jsem ležela. V rámci možností mi tu bylo dobře. Uklidňovala mě bouře, déšť, silný vítr, zlověstně se větrem rozmachující větve...

Vedle mě ladně přistál malý lístek. Byl zkroucený a potrhaný, přesto krásný. Připoměl mi Edwarda, když se na mě podíval tím svým zmučeným pohledem. Oba dva vypadali tak...

Ne, musím si na to zakázat myslet. Musím si zakázat myslet na NĚJ. Každá myšlenka, která se mi objeví v mysli bolí víc a víc. Chovám se hrozně, chovám se příšerně, ale to jen z lásky k němu. Musím ho chránit. Nesmím si ho pustit k tělu víc než dosud. Nesmím. Nesmím se ho dotýkat, nesmím ho líbat a říkat, jak moc ho miluji. Všechno je mi zapovězeno. Můžu být jen jediné... Ledová královna. Hrát si na dívku bez citu. Nic víc. Bolí to. Šíleně to bolí, ale dělám to pro něj, pro Alici... Nechci jim ublížit. Dokážu to. Musím. Jedinou věc vím jistě. Miluji tě, Edwarde Cullene. Miluji tě víc, než cokoli na světě, položila bych za Tebe celou svou existenci, udělala bych všechno na světě, jen abys byl šťastný. Miluji tě a nikdy nepřestanu.

Pomalu jsem vstala ze země. Byla jsem rozlámaná od dlouhého ležení na nepohodlném povrchu, ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Přes šero hustého deště jsem matně viděla spoušť, kterou jsem způsobila. Obrovskou spoušť. Přelámané, přes sebe přeházené stromy, rozštípaný kámen, do země vybušený důlek, u kterého jsem teprve začínala... V duši mě zamrazilo, ale reflexivně jsem strčila ruky do kapes mikiny. Něco jsem tam ale nahmatala. Vytáhla jsem to.

Byl to malý řetízek. Málem mi projel mezi prsty. Jemně jsem projížděla jeho strukturu. Byl drobný, stříbrný. Krásný. Napadlo mě jediné, a to, že musí být od Alice. Ach, Alice! Má sestřička... Tolik jsem jí musela ublížit a ubližovat dál. I ona se ode mě musí držet dál... Tolik to bolí. Má milovaná, snová Alice...

Vydala jsem se zpět k domu Cullenových. Musela jsem jí ho vrátit. Kdybych totiž ten řetízek měla, připomínal by mi ji. Pokaždé, když bych se na něj podívala, dotkla se ho. Nesměla jsem si ho nechat. Po tváři mi stekla kapka deště. Připoměla mi můj vnitřní pláč.

Znovu a znovu mě bolelo pomyšlení na to, že uvidím jednoho z Cullenových, ač to bude třeba jen namyšlená Rosalie. Patří do rodiny mých andělů. I ona je můj anděl, co mi změnil život. Život, který už nikdy nebude jako předtím.

Když jsem došla k jejich domu, zase jsem musela nasadit svou masku. Zlehka jsem zaklepala na dveře. Byla jsem si jista tím, že mě uslyší. Otevřel mi kluk se lví hřívou. Jasper.

,,Prosím,'' V mém hlasu jsem nedokázala skýt moji bolest. ,,Prosím vrať jí to.'' Natáhla jsem k němu ruku s přívěskem. Rozevřel dlaň a já mu do ní spustila řetízek.

,,Děkuju.'' Jen pokývl hlavou.

,,A prosím vyřiď...-'' Zastavila jsem se. Nemohla jsem jí vzkázat, že je mi to líto. ,,.. radši nic, promiň.''

,,Bello, vrať se, prosím... Vím, že nás nemáš ráda, ale... ale to přece neznamená, že ti nechceme pomoct. Bello...'' mluvil ke mně slabý hlásek Alice. Tolik jsem jí chtěla říct jak moc se mýlí, jak moc je miluji, ale nemohla jsem... Ne, nemohla.

,,Vem si ten řetízek, Alice. O žádné dárky od tebe nestojím!'' řekla jsem tvrdým hlasem. Ubližovala jsem pořád a dokola. Byla jsem nucena, ale přesto jsem byla svým způsobem šťastná. Svými činy jsem ubližovala, ale i chránila a za to jsem byla šťastná. Mohla jsem pro ně alespoň něco správného udělat. V Aliciných očích jsem viděla lítost, zklamání a bolest. Znovu jsem jí ublížila. Nikdy si to neodpustím. Nikdy.

Jasperova paže se obmotala kolem Aliciných ramen. Silně jsem si skousla ret a svraštila víčka. Nemohla jsem se na ně dívat. Přála jsem jim, aby byli šťastní, ale při každém takovém pohledu jsem chtěla být já onou objímanou a Edward měl být můj princ, který mě objímá, hladí a líbá, když je mi těžko.

Balvan na srdci se znásobil. Nechtěla jsem dopustit, aby mě takhle někdo viděl. Neměla jsem tu auto a to byla dobrá zpráva. Cestou domů jsem si na nic nemusela hrát a alespoň chvíli mohla být sama sebou. Bez masky, bez všech her okolo, kterými jsem skrývala své trápení a to, čím jsem.

Bojím se, že když se zamiluji, přestanu dostatečně hlídat své dary a ony povolý. Povolý a já někoho z nich zraním nebo dokonce zabiju, a s tím bych nikdy nemohla žít. Riskuju už jenom to, když jsem s Esme. Je v nebezpečí a to jedině kvůli mně, ale od ní už se prostě odpoutat nedokážu. Jsem zlá a sobecká, já vím. Ale už s tím nic udělat nedokážu. Dopustila jsem se už jedné chyby, ale druhou udělat nechci.

,,Omlouvám se,'' špitla jsem sotva slyšitelně, když jsem odcházela. Připadalo mi, jako by se teď můj život řídil jen podle toho, co smím a co ne. Co musím udělat a co nesmím. Co můžu a co ne. Ale pokud to znamená, že tím uchráním milovanou rodinu Cullenovu, budu takhle s pokorou a úctou žít. Budu tak žít dokonce ráda. Za pár let se budeme muset přestěhovat a já už jim v cestě se štěstí stát nebudu. Už jen prachmizerný rok a půl. Za tu dobu se jim budu vyhýbat jak jen to půjde. S nikým z nich se nebudu bavit ani cokoli jiného. Jen s Edwardem budu muset protrpět hodiny biologie.

Bůh mě musí nenávidět a Ďábel milovat, jinak to nemůže být. To bych totiž nemohla mít ty proklaté hodiny s Edwardem, s mým andělem. Sedět jen tak vedle něj a nesmět se ho dotknout i když pokaždé jen co se objeví na pár metrů ode mě, cítím neodolatelné nutkání a potřebu s ním být, líbat ho, cítit jeho omamnou vůni, ze které se mi pokaždé zatočí hlava.

 Svou dávku štěstí už jsem s určitostí vyplítvala. Zato snad na mě padla snad ta největší zloba světa. Před očima mi proběhl celý příjezd do Forks až po tuhle chvíli.

 Jak málo času stačí k tomu, aby se váš život otočil o 180 stupňu a nechal vás na kolenou...

Jak málo času stačí k nalezení nejlepší přítelkyně vašeho života po její ztrátu....

 Jak málo času stačí k zamilování po naprostý pád na kolena...

 Jak málo času stačí...?

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 16: