Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 15

28.10.2009 (15:15) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2840×

Svět se se mnou zatočil a nohy mě opět zradily. Podlomila se mi kolena a já znova upadla do temnoty....

Bella

Písnička

,,Carlisle? Myslím, že se probírá.'' Slyšela jsem hlas anděla. Pod temnotu mých sevřených víček se dralo světlo. V té tajuplné tmě mi bylo dobře. Tma mě odjakživa fascinovala, stejně jako déšť a zlověstné bouře. Připadaly mi tak... nepředvídatelné. V téhle tmě na mě dýchal podívný chlad. Nenápadný, lehký a přitom zlověstný. Svým způsobem se mi to líbilo, ale věděla jsem, že je to špatné. Ve tmě jsem být neměla. Měla jsem být ve světle, které se mě snažilo dotknout svými dlouhými, štíhlými prsty. Tma si mě, ale držela v pevných okovech. Nechtěla mě pustit, ale světlo bylo pořád blíž a blíž. Vypadalo to, jako by se o mne praly. Záleželo jen na mém rozhodnutí. Věděla jsem, že ačkoli tmu miluji, vydám se za světlem.

Zamžourala jsem do světla. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Nad mou postelí stál Edward s utrápenýma očima a s ním nějaký muž. Byl krásný asi jako hollywoodská hvězda, a to jsem mu ještě křivdila. Pokožku mramorovou a bledou, blond vlasy sčesané dozadu, oči barvy rozpuštěného zlata, už mírně černající, na tváři lehký úsměv. Upír.

,,Doktor Cullen?'' snažila jsem se zeptat, ale můj hlas byl velice slabý a chraptivý.

,,Ano, ale Isabello-''

,,Bello, prosím.''

,,Nesnažte se mluvit.''

,,Tykejte mi, dobře?'' můj hlas zněl jako motorová pila. Doktor si jen něco nesouhlasně zamručel a u toho si cosi zapisoval do desek. Ležela jsem na pohodlné posteli, byla velká a příjemně tvrdá. Rozhlédla jsem se po místnosti. Vypadalo to, jako bych byla v nemocnici, ale nezdálo se mi to. Na to tu bylo moc málo toho nemocničního smradu. Všechno tu bylo zářivě bílé, až by z toho i bolela hlava, jen tu a tam nějaký béžový nebo hnědý doplněk.

,,Kde to jsem?'' optala jsem se.

,,U nás doma. Vím, že jsi nechtěla do nemocnice a tak jsme trochu přestavěli Carlisleovu pracovnu.'' Tentokrát ke mně mluvil Edward.

,,To jste neměli. Jen kvůli mně....''

,,Bello, jestli chceš, abych tě odvezl do nemocnice, tak mluv klidně dál,'' pohrozil mi doktor. Jen jsem na něj, jako rozpustilé děcko vyplázla jazyk. Edward se tomu uchechtl.

,,Jen klid, Bello. Kdybychom nechtěli, tak to neděláme,'' snažila se mě uklidnit Alice, která právě vcházela do dveří. Alespoň, že byla upřímná.

,,Alice, ty nevíš, že je slušnost zaklepat než vejdeš do dveří?'' káral Edward Alici.

,,Nech ji,'' plácla jsem ho po rameni. Cítila jsem se zvláštně slabá. U upíra nemožné. Alice se zasmála tomu, že jsem se jí zastala a pokárala tím Edwarda.

,,Bolí tě něco, Bello?'' zaptal se doktor Cullen.

,,Ne.'' Snažila jsem se odpovídat krátce, v krku mě škrábalo.

,,Cítiš se malátná, unavená...?'' pokračoval ve výslechu.

,,Trochu.'' Už od mala jsem nerada přiznávala své slabiny. Doktor se zamračil a svraštil obočí.

,,Bolí tě hlava?''

,,Upřímně? Mám pocit jako by mě do hlavy bili palicí.''

,,Bello, jsi vůbec upír? V mé existenci jsem se s ničím takovým nesetkal,'' kroutil nevěřícně hlavou. Vzpomněla jsem si na Eleazarova slova:

,Ve své existenci jsem se ještě s něčím takovým nesetkal'.... Slova jako přes kopírák.

,,Jo, to už jsem někde slyšela...'' zamrmlala jsem.

,,Prosím?''

,,Ale nic...'' Najednou mi v hlavě proběhl rozhovor s Alicí.

,,Fajn. Musíš mi říct, co jsi viděla!'' můj tón byl... výstražný. Hlava mě zase začala bolet jako střep. Pulzovalo mi v ní, jako by to bylo možné... Krev mi v žilách zmizela už dávno a přesto jsem cítila, jako by moje srdce tepalo. Bylo to je zdání, ale přesto velmi silné. Dlaněmi jsem si znovu začala třít spánky. Alice se mezitím rozpovídala.

,,Přijdou Volturiovi. Demetri, Felix, Heidi, Jane, Alec a Aro. Tomu poslednímu do tváře nevidím, má černou kápi a je hodně vysoký, asi jako Emmett.''

,,To víš prcku, ty se na každýho musíš dívat jako na nebe.'' Koutnem oka jsem viděla, jak se Alice nafoukla a to Emmetta ještě víc rozesmálo.

,,Dál.,' řekla jsem chladně.

,,Já nevím. Nic nevidím. Jejich budoucnost musí být spjata...''

,,...s tou mojí,'' doplnila jsem šeptem. Podvědomě jsem věděla, že neodešli jen tak. Nemohli mě jen tak nechat a jít. To jednoduše nešlo.

,,Kdy?''

,,Asi za měsíc, možná za dva.'' …

Zamrazilo mě.

,,Musím okamžitě domů!'' řekla jsem rázným tónem, když jsem se odkrývala a zvedala se z postele. Zarazil mě ale Edward. Jemně, ale zato silně mě přitlačil k posteli. Pod jeho dotekem mnou znovu projel ten znamý, elektrický proud.

,,Nikam tě nepustím!''

,,Ale já musím jít!''

,,Ne! Už dvakrát jsi mi omdlela. To si myslíš, že tě pustím a dopustím se tak další chyby? Že znovu omdlíš a já ani nebudu vědět, kde jsi a jestli jsi v pořádku? Tak to teda ne!''

,,Co ti na tom vůbec záleží?'' Jeho obličej se znovu zkroutil do té bolestné masky. Píchlo mě z toho u srdce.

,,To by jsi nepochopila...''

,,Bello, neměla by ses rozčilovat. Jako tvůj doktor ti říkám, že tě domů nepustím. Edward má naprostou pravdu. Nemůžu riskovat, že někde omdlíš.''

,,Mají pravdu, Bello,'' připojila se Alice.

,,Cože? Aji ty, Alice? Myslela jsem, že aspoň ty se mě zastaneš...'' zkusila jsem zahrát na city. Nepovedlo se.

,,Zůstaneš tady,'' rozhodl Edward.

,,To se vám nepovede!'' snažila jsem se vyhrožovat. Všimla jsem si, jak Alici obzvlášť v tuto chvíli štvalo, že nemůže vidět mou budoucnost.

,,O to se ani nepokusíš!'' pohrozil mi znovu Edward.

,,To se teprve uvidí...'' provokovala jsem.

,,Proč musíš být tak tvrdohlavá?''

,,Nejsem tvrdohlavá, ale rozumná. Ani zdaleka o mně nevíte všechno.''

,,Potřeboval bych ti udělat nějaká vyšetření, Bello,'' oznamoval mi doktor Cullen.

,,Ale vždyť jsem upír... mně nic být nemůže,'' snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Bylo velice zvláštní, co se se mnou dělo. Měla jsem z toho strach. Přestávala jsem se ovládat, hrozilo, že jedna z mých schopností mě neposlechne a já někomu ublížím. Znovu mě začínala bolet hlava.

,,Můžete... můžete mě chvíli nechat samotnou?'' zeptala jsem se v zamyšlení.

,,Ne,'' začla Alice, ,,myslíš, že ti na to skočíme? Právě jsi nám říkala něco o tvém útěku a hned na to chceš, abychom tě tu nechali? Hodně chabý pokus, Bello.''

,,Já nechci utéct. Jen potřebuju být sama, prosím...'' Cítila jsem, jak na mě jde úzkost. Zase na mě přicházela duševní slabost. Nechtěla jsem, aby to viděli. Sama jsem si připadala už jako psychicky labilní.

,,Prosím! Klidně stůjte za dveřmi, jen chci být sama, alespoň na chvíli, prosím.'' Úzkost a panika mě víc a víc pohlcovaly. Věděla jsem, že už dlouho neudržím svou vyrovnanou masku.

,,Pojďte,'' rozhodl Carlisle. Alice pomalu odcházela, ale stále si mě nedůvěřivě měřila. Zato Edward u mé postele stál jako dokonalá socha. Naprosto nehybný.

,,Opravdu nic neprovedu. Prosím...'' zavrťel hlavou v nesouhlasu.

,,Edwarde, jdeme,'' vzal Carlisle Edwarda za loket, ,,tohle jí zakazovat nemůžeme.''

Pevně sepjal čelist, ale odešel. Oddechla jsem si, věděla jsem, že už bych svou masku moc dlouho neudržela. Svým emocím jsem ale přesto nemohla dát volný průběh. Nemohla jsem křičet a mlátit kolem sebe z bolesti, že Edwarda nemůžu mít. Nemůzu cítit jeho doteky, po kterých mi projíždí elektrický proud po zádech, nemůžu ho pohladit po tváři, když se směje, nemůžu ho políbit, když má strach a říct mu, že bude vše dobré. Můžu být nanejvíš jeho přítelkyně, spřízněná duše, kamarádka. Bolelo mě z toho u srdce.

Ještě dlouhou chvíli jsem ležela na posteli, schoulená a se svou bolestí. Vteřinu od vteřiny jsem se cítila hůř a hůř, ale přesto jsem se musela dát dohromady a hrát tu, která je na všechny zlá a protivná, hrát tu, která nikoho nemá ráda.

,,Můžu, Bello?'' ozval se za dveřmi zvonivý hlásek Alice.

,,Jistě.''

,,Carlisle tě prosí, jestli by ti mohl udělat ona vyšetření.''

,,To je ale zbytečné,'' odporovala jsem.

,,Mám o tebe strach, Bello...''

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 15: