Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 13

22.10.2009 (14:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3035×

Bella

Písnička

Můj spánek byl neklidný. Ošívala jsem se kolem sebe a křičela. Zdály se mi strašné sny. Sny, ve kterých jsem zabíjela Edwarda, Alici a dokonce i Esme. V těch snech jsem se blaznivě smála a radovala se. Bylo to nesnesitelné.

Probudila jsem se s křikem. Esme okamžitě seděla vedle mě.

,,Pšš, holčičko. To bude dobré, byl to jen zlý sen,'' uklidňovala mě. Byla ze mě vyděšená, bála se. O mě. Začala jsem zhluboka dýchat, abych potlačila vzlyky, které se o mě pokoušely. Esme seděla u mě, hladila mě po zádech. Dlouhou dobu jsem seděla v klubíčku, ruky křečovitě obmotané kolem nohou, hlavu opřenou o kolena.

,,Mami...'' Neudržela jsem jeden vzlyk. Pustila jsem se svých nohou a silně objala Esme kolem krku.

,,Bell, zlatíčko, neplakej.'' Stále mě hladila po zádech a začala se se mnou mírně pohupovat. Opřela jsem své čelo o její rameno a šeptla jsem:

,,Promiň. Vím, že tě trapím...'' Lehce mi jednou rukou zvedla hlavu, stejně jako já Edwardovi na louce.

,,Za nic se mi neomlouvej. Ty za to nemůžeš Bell, vím to,'' řekla a pohladila mě po tváři.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Spala jsem asi pěkně dlouho. Byla tma. Děsivá, černo-černá tma. Trochu jsem se lekla. Nebýt mého dokonalého upířího zraku, asi bych v té prázdné černotě nic neviděla. Přesně takhle jsem se teď cítila. Jako nic. Prázdno. Černo.

,,Půjdu se opláchnout,'' oznámila jsem. Esme hned stála vedle mě s hromádkou oblečení v ruce a pomáhala mi zvednou se z postele. Vděčně jsem se na ni usmála, vážně to nebyla lehká práce. Dovedla mě až ke dveřím koupelny a přejela okem matky, která se bojí o své dítě a hodnotí, jestli už je může pustit do školy samotné.

,,Mami, osprchovat se ještě dovedu sama.'' Usmála jsem se co nejpřesvědčivějším úsměvem. Nebyl pravý, nedokázala jsem se usmát od srdce. Ne teď.

,,Dobře, jen prosím nikde neuklouzni, ano?

,,Neboj se,'' ujišťovala jsem. Ještě jedno si mě nedůvěřivě prohlédla a předala mi oblečení. Pohledem jsem jí poděkovala a vklouzla do koupelny. Zamkla jsem za sebou a svezla se na zem. Nezvládla jsem to. Před Esme jsem se snažila hrát, že jsem v pořádku, ale tady už jsem byla sama. Před sebou jsem si na nic hrát nemusela. Opřená o dveře, nehty zarývajíc do podlahy jsem se rozvzlykala. Bolest mě rozežírala jako nějaká agresivní kyselina. Rozežírala mé srdce. Nekonečná bolest naplňovala mé tělo. Rozlévala se, ale v srdci byla neustále. Pěstmi jsem se rozpřáhla a prudce jsem bouchla do podlahy. Několik bělostných kachliček to nevydrželo a prasklo. Prudce jsem vydechla. Ulevilo se mi, ale jen na několik nevýznamných veřin. Zopakovala jsem to. Znovu jsem prudce bouchla do podlahy. Chtělo se mi křičet. Křičet tak, aby to slyšel celý svět.

Vstala jsem ze země a šla se osprchovat. Trvalo mi dlouho než jsem se svlékla. Pořád jsem škobrtala nebo šlapala po svém oblečení. Nakonec se mi to ale povedlo a tak jsem vlezla do sprchového koutu a nastavila kohoutek sprchy na horkou vodu.

Trvalo mi dlouho než jsem se rozhodla vodu zastavit. Nechtělo se mi nic dělat. Chtěla jsem jen stát a nechat na sebe padat horké kapky. Připomínaly mi pláč. Pláč, po kterém jsem v tu chvíli tolik toužila. Ukazoval totiž na to, že něco není v pořádku. Ať už bolest nebo štěstí. Ani jedno z toho totiž není v pořádku.

Bolest.

Ta tu s námi bude pořád, ale štěstí... to nikdy není věčné.

Pomalu jsem se osušila a oblékla. U dveří už na mě čekala Esme. Stála tam celou dobu a čekala. Bála se, že si snad něco budu chtít udělat.

,,Holčičko...'' lyšela jsem hlas plný úlevy. Zase jsem nasadila masku, která se snažila říct, že jsem v pořádku.

,,Mami? Nevadilo by, kdybych se šla ještě na chvíli projít?'' Potřebovala jsem se jít vykřičet. Byla to doslova neodolatelná síla, nutkání.

,,Mám o tebe strach, Bell,'' přiznala s obavami.

,,Slibuju, dám na sebe pozor. Nepřijdu už v takovém stavu jako minule, přísahám.''

,,Dobře, ale vrať se mi brzy.''

Nenáviděla jsem se za to, že Esme takhle trápím a neustále ji nechávám samotnou, ale v tuto chvíli bylo nejlepší odejít a neukazovat jí pravou tvář.

Rozběhla jsem se. Potřebovala jsem být co nejdřív vzdálená od domu aspoň několik desítek kilometrů. Zastavila jsem se až kdesi hluboko v lese. Byla nepropustná tma, až děsivá. Nebylo nic slyšet, jen tu a tam křupla větvička jak jsem našlapovala. Mírně mě to děsilo, ale převažovalo fascinování. Farcinování na tím, jak krásně tichý les dokáže být. Jak dokáže naslouchat. Asi si myslíte, že blazním, možná i máte pravdu, ale já si to nemyslím.

Sedla jsem si na jeden padlý strom přede mnou. Těžce jsem oddechla a přála si nebýt. Nic z toho nezažít. Být v nebi nebo ráji. Chtěla jsem se cítit svobodná, volná a nespoutaná. Chtěla jsem běhat po zelených lukách, rozpínat ruce k zapadajícímu slunci, cítit vítr v rozpuštěných vlasech. Chtěla jsem cítit ranní rosu na bosých nohách, sluneční paprsky na své kůži. Chtěla jsem cítit vůni lučního kvítí, vůni čerstvé pryskyřice. Chtěla jsem tohle všechno a zároveň nic z toho. Všechny tyhle věci bych vyměnila za jednu jedinou. Obyčejnou lásku. To jediné jsem chtěla. Nic víc.

,To toho chci tak moc? Jen obyčejnou lásku! Proč zrovna mě si někdo musel vybrat?! Vždyť jsem byla jen šedá myš, nic zajímavého, tak proč se muselo všechno tak zvrtnout?! Proč k nám vůbec ti zpropadení Volturiovi lezli?!Kdyby nepřišli, mohla bych žít ještě aspoň chvíli klidným životem! křičelo mi v hlavě.

Znovu mě popadlo nutkání křičet. Tentokrát jsem kvůli nikomu a ničemu nemusela zadržovat své emoce. Z plných sil jsem začala křičet. Zvuk mého hlasu byl téměř ohlušující. Myslím, že se tomu nedalo říkat ani křik. Byl to doslova řev překypující bolestí. Začala jsem mlátit pěstmi do jednoho stromu. Měla jsem v sobě neskutečné množství bolesti. Ten strom to nevydržel moc dlouho. Začala jsem mlátit do dalšího, když to nevydržel ten, začala jsem u jiného, a znovu a znovu a zase. U toho jsem celou dobu křičela. Musela jsem tam být několik hodin. Z mého tranzu mě totiž vyvedlo svítání. Zhrozila jsem se, byl to totiž už den, co jsem byla s... Edwardem – jak to jméno bolelo, když jsem na něj jen pomyslela – na louce.

Rozběhla jsem se zpátky domů, ani jsem nechtěla vidět, jaký strach bude Esme mít. Bylo to přesně podle mého očekávání.

,,Bello! Kde ses tak dlouho toulala? Víš jak jsem se o tebe bála? Tohle už mi nedělej...'' lamentovala se strachem v hlase.

,,Omlouvám se, potřebovala jsem si pročistit hlavu a uklidnit se, mrzí mě to. Nechtěla jsem přijít v takovém stavu jako minule,'' slabě jsem se usmála. Snažila jsem se, aby to vypadalo jako opravdový smích. Před Esme jsem se tvářila jako vyrovnaná.

,,Musím si jít nachystat učebnice, mami,'' řekla jsem s omluvným výrazem.

,,Nemusíš jít do školy, Bell. Když jsem tě včera viděla, zavolala jsem do školy a omluvila tě.''

,,Já už jsem v pořádku, půjdu do školy. Nechci mít zameškaný týden hned když jsem nastoupila.''

,,Dobře,'' usmála se.

Popravdě, ani týden by mi nestačil k tomu, abych byla v pořádku. Moje trápení totiž nebyla žádná chřipka, aby se za týden vyležela. Tomuhle trápení nepostačí ani věčnost. Jednou se shojí, ale bolestivá jizva zůstane napořád. Popadla jsem svůj batoh a začala si chystat učebnice. Nebyla to ale práce, která zaměstná i mysl. Pořád jsem vzpomínala na ty úžasné karamelové oči, bronzové vlasy, bezkrevné rty, kterých se těmi svými nebudu moct nikdy dotknout.

,,Ty papíry,'' slyšela jsem volat Esme z kuchyně, ,,už jsem ti podepsala, máš je na stolku.'' Naprosto bych na ně zapomněla. Papíry pro sekretářku. Hrábla jsem na stolek a stáhla je do batohu. Všimla jsem si, že na sobě nám rifle s tričkem, takže jsem se zbytečně nemusela převlékat. Zachumlala jsem se ještě do mikiny, batoh jsem hodila na záda.

,,Tak já jdu, mami. Měj se pěkně!'' popřála jsem.

,,Hezký den, Bello!''

,,Jo, mami... Tak jsem si říkala, nechávám tě tu pořád samotnou. Až se vrátím ze školy, mohly bychom společně třeba na lov...?''

,,Ráda...'' usmála se. I bez jedné z mých schopností bylo vidět jakou má radost. Z věšáku na klíče jsem popadla ty od porsche a mávla na Esme. V garáži jsem se ani neráčila rožnout a už jsem nasedala do auta. Jela jsem velmi pomalu. Ne ze strachu. Schválně. Věděla jsem totiž, koho ve škole potkám. Připadalo mi, že cesta ubíhá rychleji, ne kdybych jela 200 km/h.

Oddychla jsem si. Místo, na kterém stálo naposledy stříbrné Volvo, bylo obsazené. Namísto C30 tam stál veliký Jeep. I přesto jsem však raději zaparkovala co nejdál tomu autu. Otevřela jsem dveře a natáhla se pro batoh. Ještě jsem si z něj chtěla vytáhnout papíry pro sekretářku, když v tom se vedle mě ozval sametový hlas:

,,Isabello....''

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 13: