Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 11

15.10.2009 (14:45) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2824×

Bella

Písnička

V noci jsem vůbec nespala. Potřebovala jsem přemýšlet o pětici nádherných upírů. Ano, zase jsem nad nimi uvažovala. Jednoduše mi to nedávalo spát, a to doslova. Nevěděla jsem o nich nic. Vlastně ano, ale to jsou jen nepodstatné drobnosti.

Jsou to sourozenci, i když určitě nevlastní, to vím z hodiny biologie, kdy se Edward omlouval učiteli za pozdní příchod do hodiny - ,,Omlouvám se, musel jsem něco naléhavého vyřešit se svými sourozenci.''. Dále znám dvě z pěti jmen těch andělů a jejich dary. Toť vše. Vlastně ne. Je tu ještě jedna, ta nejdůležitější informace. Jsou vegetariáni, stejně jako já a Esme.

Ne, ne, ne! Už se tím nebudu zabývat. Nesmím. Chci mít klid a tím, že nad nimi přemýšlím vše jen komplikuju. Teda aspoň ve své hlavě.

,,Bell, můžu dál?'' ozvalo se za dveřmi mého pokoje. Esme asi poznala, že nespím.

,,Jasně, mami.''

,,Promiň, že tě ruším, ale slyšela jsem, že nespíš,no a tak jsem si říkala... Co bys říkala na společný lov, nebo bychom si mohly jen tak povídat...?'' zeptala se.

,,Ty mě nikdy nerušíš. Ráda bych si s tebou popovídala. Pojď,'' řekla jsem a poklepala na kus postele před sebou, ,,sedni si.''

,,Bello, opravdu se na mě nezlobíš?'' Hned jsem věděla, na co naráží. Nezlobila jsem se na ni za to, že se zamilovala, akorát jsem měla obavy z následků, ale před Esme jsem nic nedala najevo.

,,Mami, nemám proč. Naopak jsem ráda a přeju ti to. Teď jen abys mu to řekla.'' Pouvzbudivě jsem se na ni usmála. Ona mi usměv opětovala a řekla:

,,Děkuju. Mám tě ráda.''

,,Vždyť já tebe taky. No, a proč jsi vlastně přišla? Chtěla ses jen ujistit, že mi to opravdu nevadí nebo jsi přišla za nějakým účelem?'' Podezřívavě jsem zvedla jedno obočí. Esme se jen andělsky usmála a nahodila nevinný kukuč. Takže jsem měla pravdu! Přišla aby se ujistila, že mi nevadí, to, co mi částečně navadí.

,,Ehm, takže co budeme dělat, když už jsem tě prokoukla?'' zeptala jsem se.

,,Měla by jsi aspoň chvíli spát, Bell. Já půjdu,'' řekla, když vztávala z mé postele.

,,Ale...''

,,Žádné ale. Jak jsem řekla,'' nahodila přísnější tón, ,,chvíli se prospi. Máš tu možnost, tak ji využij.'' Mrkla na mě.

,,Sladké sny!'' zvolala tlumeně.

,,Díky. Dobrou?'' Jen se mírně uchechtla a zmizela v chodbě za dveřmi mého pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Ze stolku, který jsem měla vedle postele jsem vytáhla svou mp3 a pustila si písničky. Takhle jsem to dělávala vždy, když jsem se chtěla uklidnit. Zapla jsem přehrávač a začla se prohrabávat písničkami. Na skoro žádnou z nich jsem v tuto chvíli neměla náladu. Nespokojeně jsem zavrtěla hlavou a zabrumlala cosi nesrozumitelného. Nakonec jsem vybrala Going Under od Evanescence. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si melodii ruku v ruce se slovy písničky. Nepostřehla jsem kdy, ale najednou mě obklopila černo-černá tma, zvaná spánek. Už jsem nevnímala žadnou melodii, slova... prostě nic.

,Alice...? Alice! Co to zase děláš?!'

,Bello, ještě jedny, poslední, prosííím!'

,Já už ale nechci, Alice...'

,Jsou poslední, úplně ty nejposlednější, prosíím!'

,Proč mi to děláš... Proč mě týráš... POSLEDNÍ!'

,Jo! Díky, Bell!'

,,Bello, vnímáš mě? Vstávej, musíš jít do školy.'' Budil mě hlas mé matky.

,,Ale mamiii, mně se ještě nechce,'' kňourala jsem, jak malé děcko.

,,Jdi ty! To jsi po ránu ale srandistka. Škola je přeci radost!'' zavýskla.

,,Hmm... Jak pro koho...'' řekla jsem. ,,A hlavně za jakých okolností.''

Esme se mému brblání jen smála. Popadla jsem ve skříni několik kusů oblečení, o kterém jsem usoudila, že se do školy jakž takž hodí a dál jsem to nezkoumala.

,,Kolik je vlastně hodin?'' zeptala jsem se, protože jsem si uvědomila, že jsem se nepodívala ani na budík, když jsem vstávala. Tak jsem to totiž vždy dělávala.

,,Půl sedmé,'' zavolala na mě z kuchyně.

,,Co?! Mami, proč mě tak brzo budíš? Vždyť jsem mohla ještě aspoň půl hodiny spát-'' Zasekla jsem se.

Oh můj Bože... Zase sen! Já vím, pro normálního člověka by to nebylo vůbec zajímavé. Sen jako sen, řekli by jste si. Ale tady byl jeden problém a to-

,,Bello, přijdeš pozdě...'' vytrhla mě z přemýšlení Esme.

,,Jojo, promiň,'' odpověděla jsem roztržitě.

,,Zlatíčko, co se stalo, jsi...nějaká bledá.''

,,Hmm, já vím, to se mi stalo při proměně. Neboj, jsem v pohodě.'' Snažila jsem se usmát, ale myslím, že to vypadalo spíš jako křeč. ,,Půjdu se umýt,'' dodala jsem rychle. Upíří rychlostí jsem vběhla do koupelny. Nesnášela jsem, když jsem se pohybovala touhle rychlostí, ráda jsem se chovala, alespoň trochu jako člověk, ale tentokrát jsem se chtěla vyhnout Esminým starostlivým otázkám. Jednou jí to však vysvětlím. Možná.

Dala jsem si rychlou, ledovou sprchu, vysušila si vlasy, dnes jen tak ledabyle, takže se mi po zádech spouštěly mé přirozené, lehké vlny. Když jsem se vrátila, bylo teprve 7:18 a tak jsem se rozhodla, že se půjdu na chvíli projít. Esme jsem poslala myšlenkou, že jdu ještě na chvíli ven a vrátím se včas. Ona mi v myšlenkách odpověděla, ať na sebe dávám pozor. Celá Esme.

Chvíli jesem šla lidským krokem a tam, kam mě nohy nesly. Myšlenky jsem dala na procházku a užívala si svěží, lesní větřík. Ten mi rozfoukával fénem upravené vlasy. Pohrával si s nimi, jako si hrají malé holčičky ve školce se svými panenkami. Jako by pro to byly určené. Nasála jsem vzduch a nechala ho prostoupit celým mým tělem. Cítila jsem vodu, zřejmě z nějakého potůčku tady nedaleko v lese, Vůni jehličí smíchanou s čerstvou pryskyřicí. A nakonec. Nakonec kvítí. Nekonečně mnoho druhů. To mi připomělo tu louku ze včerejška. Neskutečně krásnou, tak, až oči přecházely, dalo by se říct. Zrychlila jsem krok do poklusu, nakonec jsem běžela a zamířila si to směrem k tomu kouzelnému místu.

Nezklamalo mě to. Byla tam. Osvětlená sluncem, které právě vycházelo. Přenádherná, se zvláštním kouzlem.

Louka.

Měla v sobě něco uklidňujícího. Paprsky slunce se mi odrážely od kůže a tím házely odrazy na vše okolo mě. Vypadalo to asi jako když děláte zrcátkem prasátka na zeď. Usadila jsem se jako včera - do tureckého sedu, rukama podepřená za zády. Vítr si zase začal pohrávat s mými vlasy. Chvíli mi je foukal do obličeje, ale po chvíli se umoudřil a vlasy mi odfoukl pryč z obličeje a hrál si s nimi za mými zády. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Užívala jsem si ten pocit. Paprsky mi zahřívaly kůži a vlasy mě lechtaly na krku. Po chvíli jsem uslyšela za sebou cosi křupnout. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Nejspíš nějaké lesní zvíře. Znovu jsem se uvolnila.

,,Nádherné, že?'' ozvalo se za mnou najednou...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 11: