Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 10

09.10.2009 (21:00) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3046×

Bella

Písnička - Kelly Clarkson - Behind These Hazel Eyes

To, co jsem spatřila mě ale zase naprosto vyvedlo z míry.....

U mého auta, které bylo jedno z posledních na parkovišti, stála pětice upírů z jídelny. Vypadali, že se hádají nebo možná jen hodně živě diskutují.

,,To ne...'' zašeptala jsem. Oni to samozřejmě slyšeli a všichni se na mě otočili. Zhluboka jsem se nadechla, zadržela dech a znovu jsem vykročila k autu. Oni ze mě ani na vteřinku nespustili oči. Kontrolovali každý můj pohyb, jako bych byla nějaká nebezpečná bomba, se kterou se nesmí pohnout a musí se do dvou minut zlikvidovat. Pomalým lidským krokem jsem se blížila k parkovišti, kde ze školního rozhlasu hrála zrovna jedna z mých oblíbených písniček, Agent Provocateur – Red Tape. Uvnitř mě se rozpoutal boj. Měla jsem strach. Ne o sebe, ale o Esme. Co když ji někde potkají a spojí si ji se mnou a pak ji něco udělají? Museli si přece všimnout, že mám víc než jednu schopnost. Ten s bronzovými vlasy jim určitě řekl, že mi nemohl číst myšlenky a následně nikomu, protože jsem mu zablokovala dar, stejně jako Alici a tomu co se svými vlasy podobal lvu. Vlastně i tomu hromotlukovi jsem vzala jeho sílu. Bloncce se houževnatost vzít nedala. Asi je taková pořád.

Strach se ve mně hromadil. Co se stane? Co mám dělat?

,Klid, Bello. Nádech a výdech, všechno bude v pohodě. Ještě 23 kroků a už budeš ve svém porscheti,' snažilo se mě uklidnit jedno mé já.

,Né, né, nic nebude v pohodě! Co po mě chcou? Doprkýnka! Sakra, sakra!!!' hysterčilo moje druhé já. Panebože, já se jednou z těch mých vnitřních dohadů zblázním. Chce to klid. Třeba jen tak stojí u jejich auta a nic po mě nechcou. Kéžby.

,,Isabello, mohli bychom si s tebou promluvit?'' promluvil ke mně ten se lví hřívou a jeho blonďaté dvojče si odfrklo. Co proti mně má? Vždyť jsem jí nic neudělala.

,,Nevím, co po mě můžete chtít takže ne, nemůžete si se mnou promluvit!'' vyjela jsem. V jejich přítomnosti jsem měla podivný pocit. Měla jsem strach. Strach, že se stane něco, co bych nechtěla. Začala jsem šátrat po kapsách a hledat klíče. Nemohla jsem je nikde najít. Kruci, ze mě se snad stává zase člověk nebo co. Zaživa si nemůžu vzpomenout, kam jsem ty proklatý klíče dala.

,,Isabello, prosím!'' ozval se Edward, když jsem kolem něj procházela a u toho usilovně hladala klíče, protože jsem fakt neměla náladu se před nimi ztrapnit tím, že já jako upír nevím kam jsem dala klíče od auta.

Mám je!

Konečně...

Zamířila jsem na svého Caymana a jediným značknutím malého tlačítka ho otevřela. Z ramene jsem schodila svůj černo-bílý batoh a hodila ho na sedadlo spolujezdce.

,,Ne! A navíc, neříkals nahodou v jídelně, že okamžitě musíte za Carlislem?'' Sice jsem toho chlapa vůbec neznala, ale potřebovala jsem odvést jeho pozornost. Nasedla jsem do auta hlasitě jsem za sebou zavřela dveře. Možná až moc hlasitě. Oni na mě jen s překvapením koukali.

Doprčic, proč? Proč já? Co jsem komu udělala? Proč se tohle muselo stát zrovna mě? Opřela jsem si hlavu o opěrku auta a hlasitě jsem oddechla. Proč? Tohle jediné slovo mi pořád blikalo v hlavě jako nějaký otravný maják. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a v tom mi pomáhala jedině hudba. Podívala jsem se do přihrádky pod rádiem jestli náhodou nenajdu nějaká CD. A opravdu. Byly tam všechny moje oblíbené cédéčka. Esme je samé překvapení. Musím jí za to opravdu poděkovat. Vzala jsem si jedno CD a podívala jsem se od koho je. Kelly Clarkson. Založila jsem ho do přehrávače a pustila svou nejoblíbenější písničku od Kelly - Behind These Hazel Eyes. Písničku jsem pustila tak, aby hrála co nejvíc nahlas a u toho jsem si tiše zpívala. Bylo to až překvapivě uklidňující, po chvíli se ve mně naopak místo strachu nahromadil obrovský vztek. Nastartovala jsem a a vyjela ze školního parkoviště na kterém už bylo jen stříbrné Volvo, vedle kterého jsem před chvílí stála.

* * *

Když jsem dojela ze školy, Esme byla doma. Co jsem vlastně čekala? Nahodila jsem na svůj obličej aspoň trochu přijatelnou masku. Špatnou náladu přece nemusela mít kvůli mně i ona.

,,Ahoj, mami!'' zavolala jsem do domu i když jsem věděla, že by to slyšela i kdybych šeptala. Esme stála hned vedle mě a vítlala mě s usměvem na tváři.

,,Ahoj Bello, tak co, jaký byl první den ve škole?''

,,Skvělý,'' snažila jsem se usmát.

,,Co se stalo, Bello?'' Neoklamala jsem ji, poznala na mně, že se něco děje. A prostě až moc všímavá.

,,Nic mami, všechno je v pohodě, jen se potřebuju projít a trochu si odpočinout. Malinko mě to unavilo,'' ujišťovala jsem ji. Prostě jí to nebudu říkat, pokud to nebude nutné.

,,Dobře, jak chceš. Potom mi o tom popovídáš,'' řekla a zase se usmála. Batoh jsem zanesla do svého pokoje a zrovna se převlékla do černé teplákovky.

,,Za chvíli se vrátím, mami,'' zavolala jsem za Esme, když jsem vycházela ze dveří našeho domu.

,,Ahoj a moc se netoulej, Bello,'' ozvalo se z pracovny. Rozeběhla jsem se do lesa. Milovala jsem to místo. Už jako malou mě les učaroval. Cítila jsem se v něm bezpečně a zároveň neuvěřitelně volná a svobodná. Běžela jsem hodně dlouho, ale zeleň mě neustále obklopovala. Přede mnou se najednou objevila nádherná, malá loučka. Její půdorys byl přsně kruhovitý, posetý krásnými květy v bílých, fialových a žlutých odstínech. Na louku dopadaly sluneční paprsky a tím lejí krásu jen ucelovaly. Němě jsem došla doprostřed louky a posadila jsem se do tureckého sedu, rukama jsem ose opřala za zády o zem a dívala se do slunce. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si, jak mi vítr rozfoukává mé kaštanově hnědě, rozpuštěně vlasy a slunce mě hřeje na obličeji. Chtěla jsem, aby tuhle chvíli nic a nikdo nepokazil. Přestala jsem proto i dýchat, jednoduše jsem nechtěla dýt ničím rušena – ani mým dechem.

Potřebovala jsem přemýšlet. Přemýšlet o nich, o pěti upírech, které jsem potkala dnes ve škole. Blonďák, který má schopnost pracovat s emocemi. Vypadá jako nejstarší i když na paty mu šlapal hromotluk, jehož síla je dvakrát větší než u ,obyčejného' upíra, ale na mou nemá. Dále je tu zřejmě hromotlukova přítelkyně. Blondýna s tváří i tělem bohyně. Pak je tu Alice s darem vidět do budoucnosti. Jaktože ale neviděla, že přijdu? Proč byla v jídelně tak překvapená? Nechápu to... A pak... Pak je tu Edward. Anděl. Už od prvního okamžiku jsem se do něj zamilovala. Vím to. Miluji ho víc, než svůj vlastní život. Nikdy mu to ale neřeknu. Nikdy.

Začalo se stmívat. Stmívání. Pro upíra nejbezpečnější část dne. Nejpoklidnější.

Vstala jsem jsem a pomalým krokem jsem se vydala domů. Na okraji louky jsem se ještě ohlédla za tou nádherou. Měla jsem pocit, jako by se za stromem přes loučku, přímo proti mně něco mihlo.

,Jsi už paranoidní...' ozvalo se mi v hlavě. Pravda, jsem paranoidní. Usmála jsem se tomu a rozeběhla jsem se zpět domů, kde už na mě čekala Esme.

,,Ahoj, holčičko. Už jsem se o tebe bála.'' Celá Esme. Jsem upír a ještě k tomu snad s největší silou na světě, ale Esme se kvůli tomu o mě nepřestane bát. Uchichtla jsem se tomu.

,,Neboj mami, jsem v pořádku. Potřebovala jsem si jen pročistit hlavu. Jak ses vlastně měla celý den?'' ptala jsem se, když jsem si sedala na gauč vedle Esme.

,,Nudila jsem se. Nechápu, jak jsem to bez tebe mohla vydržet. Vůbec nic jsem neměla na práci, jen jsem dodělala jednu práci pro jakéhosi pana Leara, právníka z Alabamy a pak už jsem neměla co dělat, tak jsem aspoň uklidila celý dům a jela nakoupit, abychom byly nenápadné,'' říkala a potutelně se smála. Bylo mi to divné.

,,Mami, co mi tu tajíš?''

,,No... Seznámila jsem se s jedním... S jedním člověkem, nebo upírem, jak chceš... No a myslím...myslím...'' Cože? Ve Forks jsou další upíři? To snad ne!

,,Mami! Leze to z tebe, jak z chlupaté deky!''

,,Asi jsem se zamilovala, Bello,'' řekla s omluvným výrazem.

,,Ehm... Cože?'' Tohle jsem nemohla ztrávit. Přála jsem to Esme, dokonce moc, ale co když ji zklame? Co pak? Vlastnoručně ho zabiju.

,,Slyšela jsi správně. Zamilovala jsem se.'' Hm tak OK. Nenechám na sobě znát žádné obavy. Nesmím. Esme bude šťastná.

,,A ví to nebo se mu to chystáš říct?'' zeptala jsem se se sdviženým obočím.

,,Myslím, že na to nebude vhodná chvíle...''

,,Ale bude! To si piš, že bude! A kdyby ne, tak se o to vlastnoručně postarám!''

,,Ty se na mě nezlobíš, Bell?''

,,Nechápu, proč bych měla. Ty budeš šťastná. Ne, ty musíš být šťastná! Mám tě ráda, mami.''

,,Já tebe taky, holčičko,'' řekla a objala mě. Potom jsem se omluvila, že už jsem unavená a šla jsem se osprchovat a lehnout. Pro dnešní den bylo zamilování a změny nálad až moc.

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 10: