Ahoj, tohle je moje první povídka...doufám že se vám bude líbit:P tak co? mám pokračovat? nebo radši hned skončit?...čekám na komenty, kritiku a snad i pochvalu xD a předem se moc omlouvám za chyby....CullenLily
11.08.2009 (21:00) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4780×
Bella:(vzpomíná!)
Když žijete, žijete pro něco. Máte své koníčky, práci nebo školu, poté děti a manžela. Ale stejně žijete, aby jste jednoho krásného dne zemřeli. Tohle je jediný důvod vašeho života. Smrt...to je to jediné, co já jen tak ''zadarmo'' dostat nemůžu. Proč taky žít, (jestli se tomu dá takhle říkat) když žiji pro věčnost?
Totiž, aby jste tomu rozuměli, jsem upír. Upír! Tak odporné stvoření... Odporné stvoření prahnoucí jen po jednom, a to je krev.
Často proklínám toho upíra, který mi tohle provedl, ale měla jsem veliké štěstí v podobě mé adoptivní mamky Esme. Když mě ten proklatý upír kousl a vycucával ze mě i ty poslední zbytky života,uviděla to Esme a toho upíra asi nějakým způsobem vystrašila, ale to si nepamatuju, proměna už totiž začala...
Když jsem se probrala, už jako upír, stála nade mnou ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy spatřila. Dívala se na mě očima barvy rozpuštěného zlata a na ramenou se jí spouštěly vlasy medového odstínu. Usmála se na mě, avšak v jejich krásných očích se rozprostíral strach, bolest, ale i něco jako... láska? Ze zamyšlení mě ale vytrhlo to co mi řekla...
Řekla, že jsem upír a začala se mi omlouvat, říkala že se mi snažila pomoct, něco pro mě udělat, ale bylo už pozdě, proměna už nešla odvrátit... Taky mi řekla, že se upíři živí krví a já mám dvě možnosti: buď pít krev lidí nebo zvířat. Esme už si před lety vybrala druhou možnost, čili živit se krví zvířat, protože lidský život považovala za ''posvátný''... Já jsem si vybrala stejně jako Esme, poněvadž se mi příčilo pomyslet jenom na to, že bych já udělala člověku něco podobného, jako udělal ten upír mně. Pak se mě Esme zeptala, jestli bych s ní chtěla zůstat. Bydlela sama, nikoho neměla. Esme jsem cítila něco nepopsatelného...byl to takový pocit domova, mateřský cit a láska, táhlo mě to k ní celým srdcem, cítila jsem, že ji nemůžu opustit, a tak jsem její nabídku, zůstat s ní, přijala.
Jen jak to Esme uslyšela, začala výskat radostí, poskakovat a děkovat a přesně si pamatuju co mi mezi těmi skoky - přinejmenším metr vysokými - řekla:
,,Děkuju, děkuju mnohokrát zlatíčko. Jsem tak šťastná! Udělala jsi mi obrovskou radost, už přes 150 let jsem sama... Děkuju!''
,,Víš Esme, hrozně mě pálí v krku, je tohle u upíra normální?'' zeptala jsem se přiškrceně.
,,Oh, promiň, zlatíčko. Ano, tohle je u upíra normální, když je žíznivý. Co kdybychom si vyrazily na lov?'' zeptala se mě s láskou Esme.
,,Ale Esme, já jsem to nikdy nedělala, nevím, jestli to budu umět... já... totiž... nerada bych ti nějak ublížila,'' svěřila jsem se s obavami v hlase. Nechtěla jsem ztratit jediného člověka, tedy vlastně upíra, na kterém mi teď záleželo. Měla jsem takový pocit, že musím Esme za každou cenu chránit. Nevím jak je to možné, ale cítila jsem že jsem tu doma, že tady už mě čeká jen vše dobré, že tady jsem v bezpečí a hlavně s někým, kdo mě má opravdu rád - v tomhle případě spíš ráda. Už jenom to jak mě oslovila ''zlatíčko'' mi moje netlukoucí srdce poskočilo. Z mého proudu myšlenek mě vytrhla až Esme.
,,Drahoušku, neboj se, mně neublížíš, nám upírům jen tak něco neublíží. My neumíráme jen tak jako lidé. Upíra lze zničit tak, že jej roztrháš a pak spálíš. Ještě jsem ti toho o upírech zdaleka tolik neřekla, ale -'' to jsem jí ale skočila do řeči.
,,Esme? Nemůžeme si na lov zajít až potom? Že by jsi mi teď řekla všechno o nás... myslím o upírech...'' zeptala jsem se dychtivě, ale to slovo upír mi pořád nějak nešlo na jazyk.
,,Tak dobře Bello,'' řekla a usmála se na mě.
Poté jsme se posadily do obýváku (jak jsem usoudila), do té doby jsme byly v kuchyni. (v kuchyni byl totiž velký stůl na kterém probíhala má přeměna)... A tak se mi vybavil náš rozhovor s Esme. Bavily jsme se o tom, co obnáší být upírem. Dozvěděla jsem se třeba, že nesmím chodit na slunce, protože se na něm má kůže třpytí, nebo že nestárnu a že mají upíři různé dary, od třeba Esmeiny mateřskosti po různé klamy v mysli po kterých máte pocit nesnesitelné bolesti.
,,A nakonec,'' řekla Esme a tvář se jí zkřivila do bolestné grimasy. ,,Nemůžeme mít děti,'' vzlykla. Tohle jsem nemohla dopustit, né, ona nesměla plakat!
,,Pšš, Esme, to bude dobrý, teď máš mě, budu tvou dcerou a ty mou matkou, jestli tuhle mou nabídku přijmeš, ale hlavně prosím neplač!'' řekla jsem to s obrovskou bolestí v hlase. Esme podruhé vzlykla a pak mi řekla: ,,Bello...já...já..nevím co na tohle mám říct. Tvoje nabídka mě strašně dojala, strašně si jí vážím. Konečně mám dceru. Konečně jsem matkou. Bello, dceruško, nevím, jak ti poděkovat...' 'řekla a objala mě.
,,Co kdybychom teď šly na ten lov, mami?''zeptala jsem se a zjistila že oslovení, které jsem v otázce použila nebylo abych jí udělala radost, šlo mi prostě ze srdce. Esme jen vydechla, to oslovení ji očividně překvapilo, ,,Jistě holčičko,'' odvětila mi a široce se usmála.
Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Polibek osudu:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!