Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pokrevní láska 5. kapitola

03.07.2010 (20:15) • albatrosR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1417×

5. kapitola

Pohled Edwarda:

Seděl jsem za svým dřevěným stolem a snažil se nevnímat okolní svět. Nezaslechl jsem ani mamku, která mě právě volala k večeři. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byla Ona. Ta hnědovlasá, hnědooká kráska. To, jak se její rty chvěly když se smála a naopak, když byla nešťastná, na čele se jí objevila malá hluboká vráska. Hloubavý pohled v jejích očích hned, jak jsme se poprvé potkali nemocnice. Ten její neukojitelný smysl pro humor a vstřícnost ke svému otci a vůbec její postavení k okolnímu světu. Jediné co se o ní dá říct. Je úžasná. Nejsem zrovna zastánce lásky na první pohled, ale tomuhle se nedá jinak říct. Nedá, Bella je má láska života a budu za ni tvrdě bojovat.

„Edwarde!“ ozval se výkřik z vedlejšího pokoje a mě vytrhl z přemýšlení. Nevzrušeně jsem se coural ke dveřím.

„Edwarde!“ ozval se strašný a zoufale hysterický výkřik. Zrychlil jsem tak, div jsem neběžel. Vběhl jsem do kuchyně.

Scéna byla jak vystřižená z nějaké americké komedie. Maminka byla opřená o stěnu. Rukama se držela stropu a nohy jí trčely přes okraj kuchyňské linky. Vystrašeně se dívala na podlahu. Na místo, vedle velké hory odpadků.

Sledoval jsem její pohled, až do chvíle, co se v odpadcích něco pohnulo. Pavouk. Na podlaze si lebedil asi pěticentimetrovej pavouk, chlupatej a hnusně černej. Ne, že bych se pavouků bál, ba naopak, jednu dobu jsem choval pár pavouků, které jsem nachytal po lese, ale tenhle byl opravdu hnusnej!

Konejšivě jsem se na mamku usmál a z přihrádky pod jejíma nohama vytáhnul dvě lopatky. Pomalu jsem se přibližoval k pavoukovi. Jeho malé chlupaté nožky se daly na pochod. Štrádoval si to směr máma.

„Áááá! Edwarde, sakra chyť ho už!“ vyjeveně na mě řvala, div se jí nedraly slzy do očí. Sklapnul jsem lopatky a bylo po všem.

„Můžeš slézt dolů mami, už tady není,“ podával jsem jí ruku a v druhé nesl pavouka.

„Ne, ne, ne… Já si počkám, až bude venku,“ nuceně se usmála a přitiskla se ještě blíž ke stěně.

„Jak chceš.“

Po chvilce jsem se vrátil, máma pomalu slézala z linky.

„Uff,“ oddychla si uvolněně. „Málem jsem z něj dostala infarkt. Víš přeci, jak se bojím pavouků,“ konstatovala.

„No jo, mami. Myslím, že teď už to ví celá ulice. Řvala jsi tady jako smyslů zbavená.“ Musel jsem si trochu rýpnout. Ona se jen zašklebila a vzdalovala se nahoru po schodech. Než vstoupila na první, opatrně se otočila a hledíc mi do očí, vyčkávala.

„Co se děje, mami?“ nechápal jsem změnu jejího výrazu. Chytil jsem ji jemně za ramena.

„Jen jsem chtěla,“ rozhodovala se, zda mi to má nebo nemá říct. Naznačil jsem, že má pokračovat. „Jdu ven s Charlie Swanem,“ vydechla. „Tak a je to venku. Nevadí ti to, ne?“

„Vůbec,“ konejšivě jsem ji pohladil po rameni a prošel kolem ní.

Dveře se zabouchly. Zůstal jsem v domě sám a do pěti zbývalo ještě moc volného času. Ačkoliv jsem tohle nikdy nedělal. Teď myslím, že je ta správná příležitost. Vytáhl jsem deník z dětství. Táta mi ho dal, když mi bylo pět. Nikdy nevěděl jak přistupovat k dětem. Ostatní děti měly v mém věku auta, kola, míče a tak dál, ale jen já jsem nikdy se svým tátou nikam nechodil a on mi ani nedával takové dárky, jaké by měl dostávat kluk v mém věku.

Listoval jsem deníkem. Polovina stran byla vytrhaná a sem tam se objevila mastná skvrna nebo nedokončené, utržené slovo tam, kde se stránka utrhla. Jen jediné datum a zápis se zračil na tom dnes už zažloutlém papíře.

3. května – 2002

Milý Deníčku!

Dnes měl tatínek přijet na oslavu mých 10. narozenin. Nepřijel. Čekali jsme s maminkou přede dveřmi až do dvanácti do noci. Maminka byla moc smutná, pořád chodila do ložnice, podívat se na náš počítač a mobil, jestli jí tatínek náhodou nenapsal, ale zpráva pořád nepřicházela. Maminka mi řekla, ať si jdu lehnout nahoru do postele. Asi po deseti minutách zazvonil zvonek ze zdola. Byli to policisté. Přinesli mamince nějakou fotografii a diktovali jí poznávací značku tatínkova auta. Nechápal jsem, o co jde. Najednou se maminka rozplakala a policista ji utěšoval. Když zjistil, že stojím nahoře na schodech, přestala plakat, a jen se na mě otočila a šla se mnou zpátky nahoru do postele. Uspala mne, nebo si to alespoň myslela.

Stál jsem nahoře na schodech a poslouchal rozhovor mezi maminkou a tím zvláštním pánem od policie. Ona brečela a on ji jen konejšivě hladil po ruce. A říkal, že zítra sem přijde znovu a prý s ním pojede někam do nemocnice. Když odcházel, řekl ještě mamince: „Je mi líto, že váš manžel zemřel. Upřímnou soustrast.“

Konec zápisu, nijak už to dál nepokračuje. Díval jsem se na slané šmouhy od slz, jak jsem psal v noci do deníčku. Teď jsem si živě vybavoval co následovalo. Maminka další den jela do nemocnice a mě hlídala tetička Dorris. Vím, že jsem si s ní vůbec nehrál, ani jsem nechtěl jíst. Jediné, na co jsem se jí zeptal, bylo, kam tatínek odešel.

„Do nebe, Edwarde. A bude na tebe dávat pozor. Sice je mrtvý, ale v našich srdcích zůstane napořád."

Podíval jsem se na hodinky a zpozoroval, že už je půl páté. Ještě ani nemám vybrané oblečení! To snad ne. Moje skříň byla úplně prázdná. Naštěstí jsem ještě vydoloval z vrchní přihrádky košili, kterou si beru jen, když je nějaká zvláštní příležitost a džíny z prádla. Lepší jsem už nesehnal. Naposled se mrknout do zrcadla a vyrazil jsem.

Vím, že Bella už určitě vychází z baráku, protože to od nich z krámku trvá nejmíň půl hodiny. Musím na to pořádně šlápnout. Auto se rozjelo rychlostí blesku a já byl ani ne za 10 minut u Belly před domem.

Zrovna vycházela z domu. Vypadala nádherně, ostatně jako vždy. Zaregistroval jsem změnu jejího výrazu. Jak se kouká do ponurého odpoledne zalité mlhou. Vyšel jsem tedy před auto a silně zabouchl dveře.

„Ahoj!“ volal jsem na ni z dálky, aby věděla kdo to je.

„Ahoj,“ trošku rozrušeně odpověděla. „Co tady děláš?“ ptala se ještě.

„Nechtěl jsem, abys musela jezdit až k vám ke krámku sama, a tak jsem se rozhodl, že tě odvezu a můžeme jet rovnou někam na jídlo, co myslíš?“ usmál jsem se na ni a pokynul rukou tak, aby šla blíž.

„Dobrý nápad! Tak počkej, já si jenom skočím hodit domů klíčky od mého auta, jo?“

Asi po pěti minutách byla zpátky.

„Tak a můžeme jít!“ Proběhla kolem mě a rychle si nasedla na sedadlo spolujezdce. Já jsem se jen usmíval a rychle zapadl do auta za ní.

Prosím o kometníky! :)

Shrnutí albatrosR

Předchozí kapitolka

Autor: albatrosR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pokrevní láska 5. kapitola: