Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pohled zabijáka: 9. kapitola - Šok

04.01.2013 (19:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1057×

Pohled zabijáka: 9. kapitola - Šok

Neděle dopadla naprosto normálně, neprobíhala za nějakých zvláštních situací. Už se neukázal a to v ní vyvolávalo protichůdné emoce. Na jednu stranu byla ráda, naivně se snažila doufat, že to třeba přece jen vzdal. Na druhou stranu však díky tomu byla ještě víc na trní, její smysl byl neustále ve střehu, obávala se, že kdyby nedávala soustavně pozor, mohl by získat okamžik převahy, kdyby o něm nevěděla. Ovšem to ji příšerně vyčerpávalo, občas se i přesto přistihla, jak její vědomí utíká pryč a ona nedává pozor ani na práci, co zrovna vykonává. Smysl nebyl určen na používání přes celý den, fungoval nejlépe, když se spouštěl jen občas – tak byl mnohem silnější, intenzivnější. Uvědomovala si to až moc dobře, ale nedokázala ujít přesvědčení, že tentokrát je to jinak a ona musí být silná a vzpouzející se zvláštní instinkt prostě udržet na uzdě.

Čím víc se blížil večer, tím byla také víc slabá, ačkoliv si to odmítala připustit. On ale opravdu nic nezkusil, ostatní lovci se vrátili okolo osmé hodiny večer, a tak se mohla přece jen uklidnit. Ona byla v bezpečí, to bylo nejdůležitější. Důležitější než láska k němu. Musela totiž neustále myslet na své poselství. Poselství zabíjet upíry nenesl jen tak někdo, bylo jich na světě málo a každý promarněný život lovce kvůli lásce... byl nesmyslný, tak to fungovalo.

Ostatní kolem ní se chovali naprosto normálně. Xavier vysoce profesionálně, takže se k tomu incidentu nevracel. Amelia pobíhala jako splašená po celém domě z jedné šatní skříně do druhé, aby každému nachystala přesně to, co považovala za správné oblečení na první školní den pro studenty střední školy, přestože by už mohla přestat být tolik naivní a věřit v to, že si nakonec najdou brzy po jejím odchodu do práce něco jiného, naprosto odlišného od toho, co jim přichystala. Ilyanna se zavřela v posilovně a pak ji na dlouhé hodiny nikdo ani nezahlédl odsud vystrčit nos. Theo s Calebem pozorovali zápas a hlasitě hulákali po celém přízemí nadávky nebo projevy radosti podle počinů jejich oblíbeného týmu. Xaviera Isabella neviděla už několik hodin od té doby, co si zalezl do své pracovny. Předpokládala, že sepisuje informace k podání zprávy do Volterry, protože to musel dělat pokaždé ke konci týdne.

A Isabella... Nějakou dobu jen tak seděla u jídelního stolu. Nedokázala přijít na nějakou práci, aby svou mysl plně zaměstnala něčím jiným než alespoň neustálým částečným smýšlením o té pijavici. Ten fakt ji mimořádně štval, ale moc dobře si zároveň uvědomovala, že s ním nedokáže nic udělat. Nechala myšlenky zvolna proudit a ukryla se před všetečnými zvědavými pohledy ostatních do druhého patra, které celé patřilo jen osobám ženského pohlaví obydlující dům, stejně jako první patro bylo jen pro chlapy a přízemí společné. Tvořili mezi sebou – ať už o trochu víc či míň, pomyslně nebo oficiálně – páry, avšak pravidla byla pravidla a pod touto střechou se zkrátka a jednoduše dodržovala.

Bez rozmyslu zaplula přímo do svého pokoje a sedla si na parapet, který právě ze svého území milovala ze všeho nejvíc. Byl to ve skutečnosti výčnělek, betonový, co se týče tloušťky dost silný, u okna s nejlepším výhledem na ulici, poklidnou Sheldon Street a les obklopující ji z obou stran. Hned poté, co se sem nastěhovali, se upnula zrovna na toto místo, bylo jejím nejmilejším, a proto tu byla největší koncentrace jejích vzpomínek na život, který žila ještě nedávno, avšak jí to připadalo jako neskutečná doba. Zde ležel ten polštář, jenž měl ručně uháčkovaný povlak z čistě přírodní bavlny od mámy, který dostala k jedenáctým narozeninám. Tady měl své místo plyšový medvídek, kterého jí kdysi táta vystřelil na pouti a ona ho od té doby měla vždy ve svém pokoji – ať už to bylo kdekoliv. Tu byla skrýš pro deník, kam občas zapsala své pocity, když už toho na ni bylo až příliš a ona se nechtěla nikomu svěřovat, nežli listům papíru.

Nechala si leptat mozek žíravými myšlenkami, dál svůj instinkt napínala, jak nejdál svedla a na parapetu pak i díky značnému vyčerpání usnula.

Přesně o patro níž, v místnosti pod ní, seděl už několik hodin Xavier a snažil se zpracovávat všechny informace o zásazích na upíry za poslední týden tak, aby nic nevynechal a přesto vše bylo naprosto přehledné a co nejvíc stručné, jak Volterra požadovala. Ten incident s Bellou, který si nedovedl nijak logicky vysvětlit, se rozhodl nezmiňovat. Uvědomoval si až moc dobře, že by z toho měla příšerné problémy. Toho upíra, který jí proklouzl, by museli za každou cenu najít a zabít a společně s ním i vystopovat všechny jeho druhu, se kterými se setkal a pozabíjet i je. Věřil v to, že když ho pustila, bude si svého věčného života ta pijavice vážit mnohem víc a nikde si svou hubu na špacír pouštět nebude. Pokud ne, bude se ji stoprocentně snažit vystopovat a zabít. V tom případě se o něj postará.

Hned poté, co přišel k takovému závěru, se za ní vydal. Chtěl si s ní o tom ještě trochu pohovořit a pak snad zavést téma rozhovoru i k něčemu příjemnějšímu. K čemukoliv, hlavně slyšet její hlas, balzám na vše.

Potichu zaklepal na dveře jejího pokoje, protože nikde jinde ji nemohl najít, a tak usoudil, že bude jistě tam. Chvíli vyčkával, ale žádné pobídnutí, aby mohl vstoupit, se neozvalo, proto vešel sám od sebe, starost o ni mu nepovolila alespoň nenahlédnout.

Když ji spatřil, všechny chmury byly zase ty tam. Ačkoliv si to neuvědomoval, na tváři se mu rozlil úsměv a spokojeně ji pozoroval, jak se její hrudník každou chvíli zvedá s nadechnutí a pak pootevřenými ústy vydechuje. Všechny svaly v tváři měla naprosto uvolněné a výraz klidný. Vypadala jako anděl, její mahagonové lokny se rozprostíraly po polštáři, kterým měla podloženou hlavu v kolmé poloze vůči nohám, a pár pramínku jí splývavě lemovalo obličej.

Potichu k ní přešel a upřeně pozoroval. Měl nutkání se alespoň jedním prstem dotknout její alabastrově hebké tváře, přesto pár minut s touto myšlenkou uvnitř své hlavy bojoval. Bál se, že by mohl ten okamžik narušit a probudit ji.

Nakonec však podlehl.

Natáhl k ní ukazováček a lehce přejel přes její lícní kost. Ano, nepletl se, moc dobře si pamatoval, že je její kůže jemná jako samotné hedvábí. Cítil, jak jí poklidně tepe krev v žilce přímo na místě, kde se dotknul její pokožky a ten dotyk mu byl příjemný naprosto odlišně, než by mohl být pijavici. Byl to tolik osobitý důkaz, že je stoprocentním člověkem, tak příjemně uklidňující... Připadal si jako hlupák, vždyť věděl, že je člověk i bez toho. A kdykoliv by ze sekundy na sekundu zjistil, pokud by se snad nedej Bože něco změnilo. Ale přesto... Bylo to pro něj nějakým podivným způsobem přitažlivé.

Náhle se přerývaně nadechla a on sebou trhl, lekl se.

Rychle stáhl ruku zpět pevně ke svému tělu a napjatě čekal, zda se probudí nebo se znovu ponoří do hlubokého spánku. Nakonec však postačilo jen otočení jejího spícího obličeje více k jeho straně a dál spala.

Už se neodvážil udělat víc než ji přenést opatrně do její postele a potichu odejít.

Ráno se probudila dřív, než by musela. Avšak už nedokázala znovu usnout, a tak vstala dřív a rozhodla se využít více času na intenzivnější přípravu svého zevnějšku. Amelia by z ní měla radost, tím si byla jista – byla taky naprosto rozhodnuta, že se jí pak musí náležitě pochlubit. Hned v tu chvíli to bohužel nešlo, protože odjela ještě v dřívější ranní hodině pryč, do Seattlu, kvůli nějaké pracovní záležitosti.

Sice si oblékla něco jiného, než jí sama stylistka celého domu nachystala, přesto vypadala víc slavnostně než obvykle díky nepříliš vysokým podpatkům. Sladila je ke košili, která se jí zalíbila na jedněch z mnoha jinak nudných nákupů s Amelií. Tato kombinace s džínami by vypadala pravděpodobně na většině dívek nepřirozeně. Ovšem ona byla jiná, jí seděla, přímo slušela.

S ostatními se setkala v kuchyni, kde už i na ni čekala snídaně. Theo se překvapivě činil v kuchyni, což u něj nebylo zvykem, a nějakým snad nadpřirozeným zázrakem se mu podařily poživatelné palačinky.

Cesta probíhala bez nějakých zvláštních okolností, všichni čtyři se rozloučili s Xavierem, který míval každé pondělí volno a zůstával doma, kde se poflakoval. Theo se snažil vtipkovat, ale chytal se toho jen Caleb. Ilyanna byla zticha a Isabella s ní. Neměla náladu, škola pro ni sice nepředstavovala něco naprosto příšerného, ale tento rok měl být již poslední, za pár měsíců měla odmaturovat a odejít z ní, a to se jí nelíbilo. Nejraději by to oddalovala tak dlouho, jak jen by to bylo možné.

To však pochopitelně nešlo. Když přijeli na školní parkoviště, rozdělili se. Caleb s Ilyannou se rozešli blíž ke vchodu školy, zatímco potichu o něčem rozmlouvali a Theo s Isabellou se společně vydali k velké skupině společných přátel nalevo od parkoviště, mezi nimiž postávala i Rebecca.

Hned jak si jich ostatní všimli, začali je vesele zdravit, objímat, pokřikovat a vtipkovat. S většinou z nich se neviděli minimálně měsíc – od velké párty u Sue, které se zúčastnili i všichni lovci, protože tenkrát měli přes víkend překvapivě volno.

„Bell, jak se máš? Všechno v pohodě?“ špitla jí Rebecca do ucha tiše, když se dostala na řadu a spokojeně ji přátelsky objala, přestože se viděly před dvěma dny.

„Řekla bych, že jo,“ odpověděla a ostražitě se usmála. Plánovala se jí svěřit se všemi obavami až později, ve větším soukromí, kde by se nemusela bát, že ji někdo nepovolaný uslyší.

Becca přikývla, poznala jí na očích skutečnou pravdu, a tak se prozatím spokojila s touto oficiální verzí. Chtěla se ještě na něco nenápadně optat, v tom ji však vyrušil hlas další dívky, která se právě připojovala ke skupince.

„Chtěla bych vám představit našeho nového spolužáka,“ pyšně prohlásila Jessica Stanleyová a upoutala tak na sebe pozornost naprosto všech. Isabella nebyla výjimkou, zvědavě stočila pohled k ní a následně na osobu stojící vedle. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. V hlavě se jí spustil obrovský zmatek, v duchu se proklínala, že si nedávala větší pozor a ani na chvíli nezkontrolovala okolí svým instinktem, přestože by bylo víc než pravděpodobné, že by ho po včerejším namáhavém dni snad ani nedokázala spustit.

„Jmenuje se Edward Masen a přistěhoval se k nám z Las Vegas. No, není to úžasné?" vypískla nadšeně a Isabelle se udělalo zle. Ne, tohle rozhodně nijak úžasné nebylo. 

Trhavě se nadechla a upřeně se zadívala do jeho očí, v nichž se zračil triumfální výraz. Měly přesně takový odstín, jaký může vzniknout, když někdo smíchá krvavě rudou s modrou. Fialkovou...

Znovu po dlouhé době... A každá odezva z vaší strany mě opravdu moc potěší. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pohled zabijáka: 9. kapitola - Šok: