Rebecca se snaží pomoct Isabelle, ale společně dochází jen k tomu, co si do té doby nechtěla nahlas Bella přiznat... Přeji příjemné počtení. ;)
25.11.2012 (19:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 927×
Pohled zabijáka: 8. kapitola - Zpověď, ta rozhodně pomůže...
Jeho proslov ji nedokázal na dlouhou chvíli naprosto omráčit. Byl sice až neuvěřitelný, ale dalo se to čekat a někde uvnitř jí část jejího já to tak nějak tušila. Vždycky byl paličatý. A upíří podstata to přirozeně ještě zmnohonásobila...
„Rebecco,“ hlesla, když se za ní vrátila a oslovená zvědavě přesunula pohled na ni od přípravy espressa, jímž se ještě před malou chvílí zabývala.
„Všechno v pořádku?“ prohlédla si ji starostlivě, okamžitě na ní poznala výkyv sebevědomí. Něco se stalo, protože toho upíra nechala volně odejít, aniž by se za ním vydala s úmyslem ho zabít.
„Ne,“ přiznala zahanbeně. „Můžu ti věřit tak jako vždycky, a svěřit se ti s něčím, co nikomu neprozradíš, viď?“ zahleděla se jí Isabella upřeně do modrých očí, aby tam našla v následujících vteřinách to, po čem tak prahla – okamžitý souhlas bez jediného zaváhání.
„Samozřejmě že můžeš,“ přikývla na souhlas a upřený pohled jí opětovala. Isabella byla její přítelkyně, které důvěřovala, a ona zas na oplátku jí.
„Víš, ten upír... Je to známý. Když byl člověk... Byla jsem do něj zamilovaná až po uši – první láska. Nemohli jsme být spolu, já se pak odstěhovala... Nikdy jsem o něm pak už neslyšela. Neměla jsem ani ponětí, že se z něho stala pijavice,“ vyřkla poslední slovo nasupeným tónem hlasu a pak teprve znovu pohlédla do obličeje Rebeccy. Ta na ni chvíli překvapeně zírala, ale nakonec přece jen nasucho polkla a začala se zvědavě vyptávat.
„Kdy jste se znovu poprvé střetli? Jak to, že měl tu drzost přijít za tebou až sem? Neřekla jsi to Xavimu ani nikomu jinému, že?“ spávně odhadla a napjatě očekávala každé další slovíčko, co Isabelle vyjde z úst.
„V Las Vegas při tom – na naše poměry – dost velkém zátahu na upíry,“ povzdechla si. Nejraději by vrátila čas a nevytáhla paty z Forks. Neměla ho potkat, neměla se mu stavět tváří v tvář. Na druhou stranu však... Od té chvíle, kdy ho znovu po tak dlouhé době odloučení neviděla, se chvělo její srdce při každé příležitosti, kdy s ním mohla mluvit. Ten starý cit jako by si celé ty dlouhé měsíce přenášela a poctivě uchovávala uvnitř, se teď díky jejich setkání zase obnovil. Bohužel. Protože teď byl upír, a tak neexistovala možnost společné budoucnosti bok po boku. Dokonce ta možnost byla ještě víc nereálná než dřív. Tenkrát je od sebe dělila nevědomky její sestřenice, teď však něco ještě horšího. Byl druh, který měla zabíjet, neměla povoleno se do někoho takového zamilovat. To nepřicházelo v úvahu.
„Jenže se chová jako pomatenec. Místo toho, aby se naší rase vyhýbal, protože díky tomu, že jsem ho nezabila, zjistil, co jsme zač, tak nechce opustit Forks,“ postěžovala si a své hnědé oči zabodla nešťasně do barového pultu před ní. „A nejhorší na tom všem je, že ho zabít nedokážu, a taky vím, že to nepovolím ani nikomu jinému. Přes to bych se nepřenesla,“ přiznala zahanbeně.
„Musíš se teď cítit naprosto příšerně,“ odhadla Rebecca správně a starostlivě si svoji blízkou přítelkyni měřila. „Co hodláš dělat?“
„Nevím,“ zašeptala.
„Nezabiješ ho a nikomu jinému to nepovolíš,“ konstatovala Rebecca a ona stydlivě přikývla. „Přespříliš bys trpěla,“ dodala chápavě.
„Jenže co s tím?“ vyhrkla neštasťně Bella a s nadějí, že blondýna naproti ní něco vymyslí, se obratila s prosbou v očích k ní.
„Nic,“ odpověděla prostě a ona na ni zaraženě zůstala civět. Nic?!
„Ale vždyť to nejde, to nemůžu,“ soukala ze sebe zaraženě.
„Ale můžeš, Bello. A věř, že dřív nebo později k takovému závěru i sama dojdeš. Potřebuješ tomu dát volný čas,“ upírala na ni chápavý pohled.
„Jenže co Xavier a ostatní? Jakmile zjistí, že je na jejich území upír, okamžitě ho bez smilování zabijí,“ hlesla vyčerpaně. Tohle na ni už zkrátka začínalo být moc.
„On si bude dávat pozor – to je jisté. Určitě není sebevrah. Až se to dozví, tak se to dozví – pak ho nezabijí už vůbec. Xavier to nepovolí, bude chtít, abys ho zabila ty sama.“ Byla si tím jistá, Xaviera a jeho povahu znala již odmalička. Bella sice o dost podstatný čas méně, avšak její slova dávala smysl. Zhluboka se nadechla a vydechla.
„Díky,“ zvedla ke kamarádce hlavu a vděčně se pousmála, i když v jejím úsměvu Rebecca zaregistrovala i tu očividnou stopu zmatenosti.
„Nemáš zač, budu mlčet jako hrob,“ přikývla a na znamení pravdivosti svých slov zvedla pravačku se vztyčeným ukazovákem a prostředníkem – odpřísáhla se jí.
„Jsi prostě nejlepší.“ Isabella se nahnula přes pult před nimi, aby ji mohla obejmout a Rebecca se ráda nechala. Měla ji ráda, a tak byla pomoc samozřejmostí.
....
Ten den jí už Rebecca nepovolila nijak zasáhnout svou pomocí do chodu kavárny, a tak se poraženě vydala domů. Moc často se nestávalo, že by měla dům celý volný jen pro sebe, proto toho hodlala využít na maximum a užít si pár hodin nikým nerušená při pořádné vaně plné voňavé pěny a sledování filmů z peřin v posteli, kde se ládovala vším dobrým, co v ledničce našla.
Její život byl zasvěcen zabíjením pijavic, avšak tehdy, kdy tuto práci nevykonávala, snažila se žít normální život. Chodila do školy, kde se snažila přežít, a která také nesmlouvavě ukončovala tyto prázdniny. Do čtvrtého ročníku měla nastoupit už za den. Faktem však bylo, že se docela i těšila. Známky a nepříjemní profesoři to samozřejmě na svědomí neměli, ale po dvou dlouhých měsících s občasnými paprsky slunce už se zase těšila na nějakou změnu. Navíc tentokrát už to byl poslední ročník...
Nevlastnila kdovíjaké přátele kromě lovců. Museli držet při sobě, a jelikož bylo tajemství tolik důležité uchovat, bylo by taky přespříliš těžké přátelit se s obyčejným člověkem, který o světě nedpřirozena nemá ani páru. Proto byli nejlepšími přáteli a zároveň spolupracovníky. Jediná Rebecca vše věděla, ale ta byla vázána slibem mlčenlivosti, dávným kouzlem, které jí v tomto směru svazovalo jazyk a povolovalo mluvit na toto přísně tajné téma pouze s lovci za nepřítomnosti někoho jiného navíc. Ve škole se však cítila jako normální, mezi svými vrsteníky. Pravidelné nudné a rozsáhlé domácí úkoly, učení stovky odborných termínů do jednotlivých předmětů, časté zkoušky volejbalu, které podstupovala... Většina z toho se mohla zdát být nudná, avšak ona za tyto příležitosti byla ráda. Alespoň tohle prožívala jako obyčejný teenager, a tak si toho vážila.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Pohled zabijáka: 8. kapitola - Zpověď, ta rozhodně pomůže...:
Kapitolka byla jako všechny zase úžasná. Těším se jak to bude dál probíhat s Bellou a Edwardem. Nejvíc se ale těším na to, jak to řekne Xavierovi, jestli mu to vůbec řekne. A jak na to zareaguje?! Takže šup sem s další, ať se nemusím pořád napínat
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!