Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod sluncem tma 6. kapitola

14.03.2012 (08:15) • rawenwine • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 844×

6. kapitola

Vzbudila jsem se u sebe v pokoji. Ostré denní světlo mě pálilo do očí. Bolest hlavy se téměř nedala vydržet. Cítila jsem se prazvláštně. Natáhla jsem ruku před sebe a zahleděla se na ni. Bělostná kůže byla bledší než kdykoli před tím.

Prudce jsem se posadila. Žaludek mi udělal kotrmelec a všechny poživatiny ze včerejší noci skončily na koberci. Zanadávala jsem a snažila se soustředit na jakýkoliv pevný bod. Celý svět se se mnou houpal.

Tohle rozhodně nebylo nebe. Proč by taky mělo?

„Ježiši! Kristepane!“ uslyšela jsem hlas Renée ode dveří. Pohlédla jsem tam a uviděla ženu, která se mi náhle zdála být cizí. Obrovské břicho dominovalo jejímu útlému tělu.

Dívala se na mě s odporem. Jak by ne. I já jsem věděla, že nemám dýchat nosem, jinak by mi zápach znovu rozdráždil žaludek.

„Tohle uklidíš, mladá dámo!“ vykřikla a rychle zabouchla dveře. Mým pokojem se rozezněla rána, která rezonovala celou mou myslí.

„Auu…“ zakňučela jsem.

Přivřela jsem oči a rozhlédla se. Moje útočiště se vůbec nezměnilo. Bílé, stále holé stěny, čistá záclona a koberec nasáklý pachem cigaret. Bylo tu jen velmi málo místa a bylo tu bezpečně. Aspoň tak jsem se tu cítila já.

Náhle během několika vteřin mi došlo hned několik děsivých věcí. Renée, Phil, Thom! Ne! Co tady dělají? Moje srdce ztvrdlo.

Jak dlouho už nedýchám? Neměla bych se nadechnout, napadlo mě? Prudce jsem nasála vzduch nosem do plic. Strašlivý zápach mě okamžitě vyhnal do koupelny nad záchodovou mísu. Dole jsem slyšela hlasy. Nechtěla jsem je poslouchat. Přesto jsem jim ale rozuměla.

„Stále se chová jako šílená,“ uslyšela jsem ženský hlas a pak něco jako odplivnutí. Zamračila jsem se. „Nejdřív se pokusí zabít Thoma a teď vymetá bary oblečená jak největší děvka!“

Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Já byla v baru? Sjela jsem se pohledem. Momentálně jsem byla skoro nahá až na krajkovou podprsenku a kalhotky. Zastyděla jsem se a přemýšlela jsem, kdy jsem se stihla svléct.

„Přijela jsem jí odvézt Charlie, i ty musíš chápat, že je psychicky labilní.“

Zavrtěla jsem prudce hlavou. Nic se mnou není. To jsem věděla. Jsem nevinná. Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit. Cožpak mi nikdo nevěří? To jim to neřekl?

Uslyšela jsem svůj smích. Věděla jsem to přeci celou dobu, nezáleží jim na mně. Vlezla jsem si do vany a nechala napouštět vodu vařící a vroucí, až mé tělo křičelo. Sáhla jsem pro mýdlo na poličku a začala se mydlit. Jemnými pohyby jsem si obkreslovala linie prsou.

Všude po těle jsem měla modřiny a otisky prstů. Edward. Vzpomněla jsem si. Líbal mě. Prsty jsem si přejela po nateklých rtech a pak sjela na obnažený krk. Ucítila jsem kousanec. Zachvěla jsem se. Takže to byla pravda. Byla jsem celá zmatená a zpomalená. Jak se to mohlo stát? Je člověk! Nebo není? Zemřela jsem. Slyšela jsem své srdce zběsile a zoufale bušit ve své hrudi. Snažilo se přežít, ale konec se blížil. A teď? Slyším ho. Je tu, buší a žije. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co se stalo, a tak jsem se ponořila pod hladinu.

. . .

Vyšla jsem již oblečená na chodbu a věděla, že tam bude. Slyšela jsem jeho dech. Cítila jeho vůni. Přišlo mi to zvláštní a zajímavé. Přesto mě to ale strachu nezbavilo.

„Bells,“ zašeptal, jakmile mě uviděl. Řekl to potichu. Možná se jen jeho rty mihotavě hnuly. Slyšela jsem ale vše. Díval se na mě a byl krásný. Ztrhaný záporný hrdina s kruhy pod očima. Jeho krev mi zpívala v uších.

„Proč jim to neřekneš?!“ zahřměla jsem. Dole v kuchyni ustala jakákoliv konverzace. „Proč?“

Trhavě jsem nadechla.

„Proč jim neřekneš, že jsem nic neudělala?!“

„Bello...“ snažil se mě přerušit. To jsem mu ale nemohla dovolit. Musí vědět pravdu. Nemůžou mě odsud odvést. Nesmějí mě odvést od Jacoba a Edward. To prostě nedovolím.

„Znásilnil si mě! Já ti věřila! Je to celé tvoje vina. Nikdy by se to nestalo nebýt tebe. Zničil jsi vše!“

„Bells, prosím... Oml…“

„Ne! Měla jsem tě ráda, Thome. Ty to víš. Byl jsi můj přítel, bratr. Teď nejsi nic!“ odolala jsem strachu a nerozklepala se. Nohy se mi nepodlomily. Naopak jsem se cítila silná.

„Vypadni!“ dořekla jsem a chystala se seběhnout dolů.

„Nechtěl jsem,“ řekl a já se na něj zadívala. Vypadal jinak. Stál opřený o stěnu, a když se teď zvednul a popošel ke mně, pochopila jsem to. Jednu nohu za sebou táhl jako mrtvé pošlé zvířátko. S opovržením jsem se na něj zadívala.

„Je mi tě líto.“

Seběhla jsem schody dolů a doufala, že to bude naše poslední setkání. V hale na mě čekala Renée.

„Ty ses zbláznila!“ vyštěkla na mě. Držela si ochranitelsky ruku přes břicho.

„Cože?!“

„Jak můžeš Thoma z něčeho takového obvinit?“ Stoupla si přede mne a natáhla ruku. Nejdřív jsem myslila, že mě pohladí. Řekne, že bude vše zase dobré. Vše bude v pořádku. Že to byl jen zlý sen. Štiplavý dotek na mé tváři mě ale vyvedl z omylu. Ještě nikdy mě neuhodila a tohle byla rána, kterou jsem nebyla schopna ustát.

„Jsi lhářka!“ promnula si zápěstí jako by ji bolelo. „Nevděčná lhářka! Ty jen nechceš, abych byla šťastná. Abych byla s Philem!“

Poslední kousky mě samotné se rozpadly. Moje mysl zmizela a zbylo jen cosi zvířecího, krutého a nenávistného.

„S Philem jsi jen proto, že ses s ním kurvila,“ vyhrkla jsem. Bušilo mi ve spáncích. Celé mé tělo se zmítalo v podivné křeči, „a mě jsi předhodila jako zákusek jeho synovi!“

Další políček. Téměř jsem ho necítila, ale uslyšela jsem podivné tupé křupnutí. Renée vyhrkly z očí slzy. Povýšeně jsem na ni pohlédla a usmála se.

„Nikdy nebudeš víc než jen žena, co mu dala dalšího zkurvenýho bastarda!“

„Co si to dovoluješ?“ vyhrkla.

To už ale uvnitř mě zuřil podivný boj. Věděla jsem, že musím vypadnout, touha zakroutit jí krkem byla až příliš velká.

„Renée!“ ozvalo se. „Ona mluví pravdu, udělal...“

To už jsem byla venku ze dveří a utíkala, jak nejrychleji jsem mohla. Všechno ve mně křičelo zlobou a nenávistí. Něco malého ve mně hrozilo vybuchnutím. Snažila jsem se zrychlit a bylo to až příliš jednoduché. Běžela jsem jako vítr mezi stromy. Přede mnou se znenadání zhmotnil obrovský kmen. Snažila jsem se ho přeskočit, ale nebylo to možné. V poslední chvíli jsem škobrtla. Dopadla jsem na všechny čtyři a běžela dál. Odrážela jsem se zadními tlapami a věděla jsem, že mě nikdo nedokáže zastavit. Neexistovalo nic.

. . .

Uprostřed lesa jsem narazila na úchvatnou louku posetou tisíci lučními květy. Fialová, modrá, bílá, zelená.

Louka byla ze všech stran obklopena hustým lesem a skrze ni se proháněla jiskřivá lesní říčka. Naklonila jsem hlavu k potůčku a divoce chlemtala vodu dlouhým jazykem.

Zadívala jsem se do odrazu vody jako do zrcadla. Jen obraz v ní nebyl zcela lidský. Obrovitánská vlčice na mě upírala zvědavý pohled a cenila ostré tesáky. Černá srst jí povlávala ve větru. Modré oči byly moudré a vyrovnané. Na mohutném krku, kam mě kousnul Edward, mi srst tvořila dva běloskvoucí vějířky.

Tohle jsem teď já? Byla jsem vyjevená, ale líbilo se mi to. Cítila jsem se živá. Slyšela jsem vše, i drobné krůčky mravenců daleko odsud.

Stočila jsem do klubka v rajské zahradě uprostřed lesa. Hlavu jsem si položila na přední tlapy a zastříhala ušima. Bylo to srandovní. Tohle ze mě udělal Edward? zamyslela jsem se. Ne. Kdesi hluboko uvnitř jsem věděla, že má vlčice ve mně přežívala odjakživa. Ta pijavice mě chtěla jen zabít. Usmála jsem se a olízla si tlamu. Věděla jsem, že ta noc s ním ve mně něco zanechala, jakési poupě v mé bolavé hrudi. Líbilo se mi být jeho a věděla jsem, že stejně tak by se mi líbilo, kdyby on byl můj.

A Jess? Neříkal, že je kapánek vyšťavená? Zabil ji? Přeměnil na další pijavici? Jak to, že u mě to nefungovalo?

Dotek cizí mysli se otřel o mé vědomí. Znejistěla jsem a pocítila nával hrůzy. Bylo to kluzké a nepříjemné. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Děsila jsem se představy, že mě někdo cítí, hledá, pronásleduje.

Po chvíli se neviditelné šlahouny přestaly obmotávat okolo mé mysli. Stáhly se a už se neobjevily. Někde na kraji lesa zapraskala větvička. Pak zapraskala blíž a pak byl u mě.

Cítila jsem něco v hrudi. Cosi, co ji vyplnilo. Dívala jsem se na něj a on na mě. Byl tak blízko. Zvedla jsem se z trávy. Všechno okolo mě se zastavilo a já věděla, že jsem se zamilovala. Nikdy jsem si nebyla ničím tak jistá. Cítila jsem, jak se mé srdce chvěje spolu s jeho. Pak mi to ale došlo. To nebyly mé pocity a ani myšlenky, ale jeho.

Zahleděla jsem se na rezavě hnědého vlka přede mnou. Zavrčela jsem a on se přikrčil. Přišel mi zvláštně povědomí. Jeho čokoládové oči na mě hleděly stejně vyděšeně jako já na něj. Jen v těch jeho byla láska, které jsem nedokázala vzdorovat.

Náhle byl pryč. Zmateně jsem se rozhlédla. Všude bylo ticho. Až na vůni zpívající lidské krve. Podle vůně jsem poznala, o koho se jedná, a chtěla utéct. Zpoza stromu ke mně vykročil Jake. Vlasy měl krátké. Sotva dva milimetry. Byl větší, než jsem si ho pamatovala. I když to zní divně. Naposledy jsem ho viděla včera večer. Na sobě měl jen potrhané jeany, které měl hříšně nízko. V ruce držel rudé triko jak toreador chystající se na boj.

„Neboj se, krásko,“ zašeptal a přešel blíže ke mně. Tráva mu prapodivně vrzala pod bosými chodidly. Cožpak se mě nebál? Mohla bych ho rozcupovat, kdybych chtěla. A ta představa se mi nezdála zas tak zlá.

„Uklidni se,“ dodal. Nechápala jsem to. Byla jsem klidná. Znovu jsem zavrčela.

„Jen tak se přeměníš zpátky!“ řekl už poněkud rázněji. Takže to byl on?

To jsem chtěla, nebo ne? Vrátit se. Byl tu Charlie. Byl vše, co mi zbylo. Zakňučela jsem. Nikdo mě nemiloval. Nechtěl. Za ním se ale vrátit musím. Chyběla bych mu. Má mě rád. Jsem jeho dcera. Pocítila jsem malou změnu ve svém nitru. Něco uvnitř mě puklo. Ne, nebolelo to. Stála jsem tam. Nahá a lidská. Rozvzlykala jsem se a spadla na kolena.

„Bells?“ vyhrkl Jake. „To není možné!!!“

Náhle byl u mě a objímal mě. Nebo vlastně ne, spíše mě oblíkal do červeného trička.

„Jaku!“ pípla jsem a přitiskla se k němu. „Co se to děje?“

Držel mě v náručí a kolíbal. Věděla jsem, že kdyby tam nebyl, zůstala bych tam. Rozbitá, zničená už na věky. On mě ale jen zvedl v náruči, jako bych nic nevážila, políbil mě do vlasů a řekl něco, na co nadosmrti nezapomenu.

„Zapomněl jsem ti vzít kalhotky a podprsenku,“ zazubil se na mě.

Praštila jsem ho pěstí do hrudi, ale oba jsme se začali smát. Byl můj opěrný bod, moje útočiště. Byl moje kráčející skála.

Ahojík,

přeji příjemné počtení Vám všem. Doufám, že se Vám povídka i nadále líbí.

Chtěla bych Vás poprosit o komentáře. 

Vaše Rawen Wine

5. kapitola <-/-> 7. kapitola

!!! Shrnutí povídek !!!

Autor: rawenwine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod sluncem tma 6. kapitola: