Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod sluncem tma 2. kapitola

19.02.2012 (14:30) • rawenwine • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1471×

2. kapitola

Červen, červenec, srpen, září, říjen…

„Jaké jsou vaše pocity, slečno Swanová?" Pisklavý hlas se mě dotazoval stále na to samé.

Co mám říct? Byl mým životem a zemřel. Měla jsem říct, že se cítím mrtvá? Že necítím nic, ani smutek ani radost? Odešel, byl pryč a nikdy se již nevrátí. Nikdy mu neřeknu, jak moc jsem ho milovala a co pro mě znamenal.

Stále jsem před sebou viděla jeho oči. Jeho bleděmodré safíry zasazené do voskové, neživé figuríny, která nemohla a nesměla býti mým Damienem.

„Nevím," šeptla jsem.

Byla to pravda. Má duše, city… To vše odešlo s ním. Pamatuji si na každý den, i na každou minutu po jeho boku, ale to vše je bezvýznamné. Zemřel.

. . .

Přestěhovali jsme se.

Bylo to ponuré.

Bolestné.

Prvotní jiskra a nadšení zmizely ve sledu událostí. Cítila jsem se jako na kolotoči, na který jsem nechtěla, a nemůžu z něj pryč.

Na Damienův pohřeb mě máma nepustila na doporučení doktorů. Údajně by to pro mě mohlo být příliš bolestné.

To bylo i tak. Nebyl den, abych nepomyslela na jeho skelné oči a krev, krev, která byla všude a nebyla jen jeho.

Říkali a bylo to i v novinách, že zemřelo šest úctyhodných občanů, že střílel jeden student z městečka nedaleko odsud, že byl šílený. Jedním z mrtvých byl i on. Můj Damien. Čekal na mě. Měla jsem přijít dřív. Stihla bych to. Odešli bychom. Vše by bylo v pořádku. Nyní jsem byla zavřená ve svém velkém pokoji, dívala se z okna a vše mi ho připomínalo.

Litovala jsem všeho, co jsme nestihli.

Co jsme mohli a neudělali.

Toho, co jsme si neřekli.

Do školy jsem nechodila již pět měsíců. Učila jsem se doma  a byla za to vděčná. Jak jsem se komukoliv mohla podívat do očí? Odešel, už mě nechránil, nebyl tu pro mě.

„Slečno, večeři máte na stole," ozvala se služka. V tomhle ohledu Phil rozhodně nešetřil. Však si to mohl dovolit.

Zvedla jsem se od okna a přecházela přes pokoj, když mě zaujmul podivný odraz mě samotné v zrcadle.

Podívala jsem se na něco, co nemohlo být mnou.

Tělo kost a kůže, propadlé oči a lícní kosti. Vlasy na krátko ostříhané, jakoby ve spěchu. V mysli se mi vybavila nejasná vzpomínka na večer, jako byl tento, na nůžky v mých rukách a na dlouhé kadeře spadající bolestně na zem.

Usmála jsem se. Tedy aspoň jsem si to myslela. Postava v zrcadle předvedla podivný škleb. Překvapilo mě, že když jsem natáhla ruku, ruka v zrcadle se po mně natáhla též. Lekla jsem se a radši sebrala z rustikálního křesla hřejivý župan. Pomalu jsem se do něj navlékla.

Jídlo na stole bylo teplé, voňavé a na první pohled lákavé. Sedla jsem si, ale nedostala jsem do sebe ani sousto.

Když moje porce vychladla, zvedla jsem se a pro změnu se natáhla do postele. Ani jsem si nevšimla, kdy Jill odešla.

Zavřela jsem oči. Usnout se mi ale nepodařilo.

„Ahoj, krasavice."

Hluboký hlas a vůně dřeva upoutala mou pozornost.

Pomalu jsem zvedla ruku na pozdrav.

„Jsi unavená?" zeptal se mě Thom.

Přikývla jsem a protáhla se na posteli.

„Přinesl jsem film, podíváme se?"

Jemné rysy jeho obličeje se roztáhly v široký úsměv.

„Ráda."

Poplácala jsem na místo v posteli vedle mě.

„Pojď sem."

Od incidentu s polibkem se už o nic nepokusil. Byla jsem za to ráda. Byl můj kamarád, možná jsem ho brala i jako bratra. Začal zapínat televizi. Než se film spustil, uviděla jsem v rohu místnosti pavouka, jak spřádá pavučinu. Zcela mě to fascinovalo. Poznala jsem film, jakmile jsem uslyšela úvodní znělku.

„Můj ty bože," vydechla jsem a smutně se pousmála. „Medvědí bratři."

„Šikulka."

„Víš, měla bys víc jíst," podotkl.

Nevěděla jsem, zda se mám červenat či blednout, urazit nebo co jiného. Jednoduše jsem to nakonec nekomentovala.

„Myslím to vážně," dodal, „mám o tebe strach."

Upřel na mě své ebenové oči. Dojalo mě to. Měl o mě starost. Něco malého, zcela bezvýznamného mě zahřálo u srdce. Nedokázala jsem to identifikovat.

„Neboj, budu se snažit."

. . .

„Bells, Thome! Jsme doma!" křičeli Renée a Phil. Ráno byli nakoupit.

Vyběhla jsem z pokoje, ale moje vetché tělo se zamotalo a já málem upadla. Vyjekla jsem.

Thomovi ruce mě naštěstí včas zachytily.

„Neboj. Už jsi v pořádku."

Pomáhal mi na nohy.

„Děkuji," zašeptala jsem a spiklenecky se na něj usmála.

„Chceš pomoci?" nabídl mi.

„Určitě," řekla jsem a chytla se ho za ruku.

Když mě máma uviděla ruku v ruce s Thomem, přesladce se usmála, líbla Phila na tvář a něco mu špitla.

„Ahoj, mami," vyhrkla jsem.

„Ahoj, zlatíčko," odmlčela se, aby mohla polknout, „koupila jsem ti krásné náušnice."

Přímo zářila štěstím. Bříško už jí bylo pěkně vidět. Také už byla těhotná nějakou tu dobu.

Phil se na mě díval trochu s obavami, jak s oblibou rád říkával, přišla jsem mu velmi křehká.

„Ahoj."

Objal mě okolo ramen.

„Pojď, uděláme chlapům v kuchyni snídani," řekla máma.

„Super."

„Můžu se přidat, dámy?" nabídl se naoko rozpačitě Thom.

„Jen běž, určitě to zvládneme i samy."

Sklopila jsem hlavu. V kuchyni jsem byla hrozné nemehlo.

Phil se na mě zmateně podíval, ale to už ho Thom odváděl nahoru po schodech.

„Tak se předveďte, ženský!" zvolal radostně.

Zavřela jsem oči a s obavami cupitala za mámou. Vešly jsme bok po boku do kuchyně.

„Bello, takhle to dál nejde!" začala máma, jakmile jsme osiřely.

Překvapeně jsem se na ni podívala.

„O čem to mluvíš?" nechápavě jsem ze sebe vykoktala.

„Jsi jen holá kost."

Poukázala na moji tělesnou schránku. Chtěla jsem to popřít, opravdu moc jsem chtěla, ale nemohla jsem. Vše, co jsem na sobě měla, ať už i v dětských velikost, na mně viselo jako kus hadru.

„Promiň, mami."

„Neomlouvej se, zlatíčko, jen musíš pochopit, že on se už nevrátí a že nic ti ho nevrátí. Tím, že nebudeš jíst, tomu nepomůžeš."

Mateřsky mě objala a pohladila po zádech.

„Jsi nádherná dívka. Tak to nevzdávej."

Daly jsme se do krájení zeleniny a já se pekelně soustředila, abych si náhodou čirým nedopatřením neuřízla prsty. Nakonec jsem vše zvládla bravurně. S Renée jsme připravily obložené tácy se zeleninou a masem a rozpekly tousty.

„Mami, přebolí to někdy?" optala jsem se, když jsme doupravovaly stůl a prostírání.

„Ne, zlato, ale časem zapomeneš," podívala se z okna, „tam, někde venku, na tebe určitě čeká někdo další a možná lepší a možná ne. Ale ne, ta bolest nezmizí. Jen vzpomínky na ni se rozplynou.“ Odkašlala si a já si poprvé všimla, jak moc jí to s bříškem sluší, jako bych do teď žila v osamění a teď spatřila vše, co jsem za tu dobu prošvihla. Byly jsme si velmi podobné, jen její výraz v tváři byl teď plný nově nabité, čerstvé mateřské lásky.

Renée teď měla buclaté tváře a růžová krajková tunika jí velmi slušela.

„Na to bych úplně zapomněla." Připlácla si ruku v přehnaném gestu rozčílení na čelo.

„Phile, Thome," rozkřičela se. „Snídaně volá."

Obě jsme se začaly smát.

Snídaně proběhla v klidu, ale už po ní jsem se zase cítila unavená a musela si jít lehnout. Postel mi připadala nezvykle tvrdá, bolelo mě celé tělo. Dívala jsem se na pavoučka nahoře v rohu místnosti a pomalu počítala do sta. Usnula jsem.
„Zlatíčko, den volá Bellu," trylkovala máma nad mojí rozcuchanou hlavou.

„Mmm." V duchu jsem nadávala. „Kolik je hodin?"

„Dost na to, abys vstala. Spala jsi už dlouho a my pojedeme s Philem večer pryč," řekla a její vstřícná tvář zářila štěstím.

„Užijte si to."

„Teď můžu zase spát?" dodala jsem plná skrytých nadějí.

„Ne!"

Renée se na mě pohoršeně dívala. Pak se její výraz změnil.

„Chceš si sáhnout?" zeptala se nejistě.

Překvapeně jsem vyvalila oči a zčervenala.

„Můžu?"

„No jistě.“

Opatrně jsem se dotkla nyní již nepřehlédnutelného bříška. Bylo tak pevné a tvrdé, až mě to vyděsilo. Damien by tohohle byl určitě také rád součástí, napadlo mě, měl rád děti. Pod teplou slupkou kůže jsem ucítila pohyb. Přepadl mě pocit bezmoci a hluboké zášti. Tohle dítě mohlo být mé. Mé a Damiena. Mohli jsme spolu žít, mít rodinu.

„Copak je?"

„Nic!" odsekla jsem.

Zvedla se a odcházela. Věděla jsem, že čekala něco jiného, radost, snad i štěstí. Cožpak jsem ale mohla být šťastná? Sdílet její štěstí? Vždyť mně ho vzali!

U dveří se zastavila, parkety zavrzaly. Okamžik jsem myslila, že něco řekne, ale ona se jen nadechla a byla pryč. Rozplakala jsem se.

„No ták, čičí."

Náhle byl u mě Thom a objímal mě. Přitiskla jsem se k němu a naplno se rozplakala.

„Tolik to bolí."

Můj sípot byl plný zoufalé bolesti.

„Pššš."

Objímal mě a já byla ráda. Připadalo mi to jako věčnost, co mě někdo držel. To objetí bylo pevné, dodávalo mi pocit bezpečí a jistoty. Zadívala jsem se před sebe. Svět se zdál být tak ponurý.

„Proč zemřel?" vzlykla jsem.

„Já nevím," zašeptal mi do vlasů.

Nový příval bolesti mučil moje tělo. Bolest se mi zařezávala do každého kousku těla. Snad by bylo lehčí, kdyby to věděl. Kdyby řekl, že odpověď zná.

Měla bych se o co opřít, měla bych se na co zlobit. Je zvláštní, kolik krásných okamžiků člověk za život zažije. Když se poprvé postaví na vlastní nožky, když vystuduje, když dostane polibek, když jeho děti vyrůstají. A pak jsou tu ještě okamžiky, které prožíváte s druhou osobou, většinou se zdají být bezvýznamné, ale jsou to nejlepší, co máme.

Právě na tyto chvíle s Damienem jsem zapomínala. Lidská mysl je jen síto. Vzpomínky v ní se propadávají a rychle ztrácí.

. . .

Večer odjeli. Phil a Renée. Nevěděla jsem, kdy se vrátí, ale dříve než ve dvě ráno to určitě nebude.

Znala jsem jejich: „Vrátíme se brzy."

Thom a já jsme byli u mě a popíjeli vše možné - od Peach vodky po vodku Black. Šampaňské, víno červené i bílé.

Počkat, zapomněla bych ještě na růžové.

„V-víí-š, doc-ce-l-la se mi mo-o-motá hlava," dořekla jsem s obtížemi.

On se zdál být docela v pořádku až na občasné říhnutí a nesmyslné poznámky.

„Chtěl bych tě," zašeptal mi do ouška a z jeho dechu byl cítit alkohol.

Přihlouple jsem se usmála.

„T-a-dy-dy m-m-ě má-š-š."

Opřela jsem se o něj a snažila se myslet na to, abych nezvracela. Jeho košile mi připadala příliš drahá. Hladil mě po rameni a volnou rukou si mě k sobě tiskl.

„Th-o-me," pípla jsem a nevěděla už, co jsem chtěla říct.

„Mm-mm."

Přitáhl si mě na klín a zajel mi rukou pod volné tričko.

Zavrtěla jsem se a chtěla něco namítnout, ale byla jsem najednou příliš ospalá. Začal mě hladit na zádech. Po chvíli jsem pocítila jemný tlak, jak mi rozepínal podprsenku.

„Ne," vydechla jsem, avšak nezdálo se, že by mě slyšel.

Rukou mi začal laskat prso a bradavku. Zamotala se mi hlava a já spadla z jeho klínu na stranu do postele.

Převalila jsem se na záda a začala se smát.

Pavouk v rohu místnosti zrovna chytil mušku do svých spletitých sítí.

Damien se přemístil nade mne a začal mi stahovat triko a rozepínat kalhoty.

Moc mu to nešlo. Jeho prsty se motaly jako moje hlava.

Chtěla jsem mu říct, jak moc ho miluji a jsem ráda, že se vrátil, když mi došlo, že ten muž se mnou je Thom.

Zpanikařila jsem a začala se pod ním vrtět.

„Nech toho krucinál!" zaburácel jeho hlas v mých uších.

„P-usť mě!" vyjekla jsem.

„Neboj, užijeme si to."

Jeho opilý dech se mi přisál na krk.

Přestala jsem vnímat, moje mysl se právě bavila kotrmelci a já chtěla jen spát.

Ucítila jsem jemný tlak na podbříšku. Zhnusení ve mně se prodralo na povrch. Takhle to přeci nemůže být. Takhle to nemá být. Moje poprvé. Ne takto. Na tvářích jsem ucítila něco vlhkého a slaného, ale nepoznala jsem, zda to byly moje slzy nebo pot.

Jakmile jsem se ho snažila odstrčit, obdařil mě silným úderem přes obličej. Chvíli na mě koukal. V jeho očích jsem zahlídla paniku a k mému zděšení i touhu.

Úder mi převrátil hlavu na stranu a já propadla do blahé nevědomosti.

Byla jsem tak hloupá, uvědomila jsem si.

. . .

Cítila jsem podivné teplo, které nevycházelo ze mě. Lepkavý pocit mezi nohama se mi také nelíbil. Zavrtěla jsem se a narazila do něčeho teplého a tvrdého.

Moje hlava. Proboha. Myslila jsem, že se mi rozskočí na miliony střepů.

Co se děje? pomyslela jsem si a zívla. Tělo vedle mě ztuhlo.

Tak počkat, počkat... tělo? Zachvátila mě čirá hrůza a děs.

Prudce jsem se posadila. Můj žaludek udělal kotrmelec.

Z mého ustrnutí mě vzbudil až dotek prstů na tváři. Vyjekla jsem. Skláněl se nade mnou a něco šeptal.

Natáhla jsem ruku připravená ho odstrčit, ale nedal se.

Myslím, že ho to i naštvalo. Shodil mě na zem a posadil se na mě.

„Uklidni se," nařídil mi. Teď už jsem vše chápala. I vlhký, lepkavý pocit mezi nohama. Bezmocně jsem se rozplakala. Slzy kanuly po lících dolů. Najednou byl pryč.

„Promiň," špitl, „nechtěl jsem."

Vyděšeně se na mě podíval.

Nechápala jsem to. Prudce jsem se zvedla a vyběhla ke dveřím.

Chtěla jsem pryč, kamkoliv. Hlavně se umýt.

Stálo mě pár vteřin, pár drahocenných vteřin než jsem odemkla. Ocitla jsem se na chodbě před schody.

Bylo ráno, tiché a kalné, a venku jsem slyšela padat déšť.

„Prosím, nechoď!" sípal za mnou.

Chytil mě za paži.

Trhla jsem sebou a zakopla. Padala jsem. Slyšela jsem výkřik a škubnutí, jak mě někdo stáhl zpět na pevnou zem. Pod schody se ozvalo křupnutí.

Dopadla jsem na koberec a podívala se dolů. Ležel tam, zkroucený jako loutková panenka a díval se na mě. Ani nevím, proč jsem seběhla k němu dolů.

„Odpusť mi," rozkašlal se. Uviděla jsem krev na schodech a rychle se od ní odvrátila.

„Phile!" zaječela jsem. Ani jsem nevěděla, zda se už vrátili.

„To bude dobrý," koktala jsem hystericky.

„K čemu,“ vydechl, „je…“

„Nemluv," vzlykla jsem.

„N-e-nemě-l js-e-m ti ublí-ž-žit."

Moje nenávist se uvnitř mě pohla. Musel si toho všimnout. Zavřel oči a ztěžka se nadechl.

„Phile!"

Zadívala jsem se na něj.

„Je… J-je mi lí-ílíto Da-Damiena."

Už nepromluvil. Zoufale jsem s ním začala třást.

„Phile!!!"

. . .

Dívali se na mě. Moje matka a Phil. Avšak jakýmsi zvráceným pohledem. Plným předsudků a opovržení.

Thom přežil, byl na jednotce intenzivní péče a byl v komatu.

Podle policejního vyšetřování to byla nehoda, i když dosti zvláštní a opilecká. Máma si ale myslila, že jsem ho shodila schválně, a Phil tomu časem uvěřil taky.

To, co se tu noc ale doopravdy stalo, nikdo nezjistil.

Byla to černá komedie mého života. Cítila jsem se prázdná a bez života.

Rozhodli se, že mě pošlou pryč. Dlouho přemýšleli kam. Nakonec je napadla jediná možnost.

Za mým pravým otcem.

Do Forks.

Charlie Swan byl tamní policejní náčelník.

Velice uznávaný a velice vhodný pro nevyvedenou dceru, o které si všichni mysleli, že je šílená.

Byly mi tři, když jsem ho viděla naposledy. Když opustil mě a Renée.

Nyní jsem seděla na letišti. Máma se na mě nedívala, tvářila se vážně, obličej měla strhaný a unavený.

Pomalu jsem vytáhla z tašky peněženku a otevřela ji. Fotku mé mámy vystřídaly dvě úplně jiné. Jedna patřila klukovi, kterého jsem nadevšechno milovala, a druhá tomu, který mi vzal chuť do života.

Nakonec je to stejně jedno. Damien zemřel.

Na autobusové zastávce ve Forks mě vyzvedl muž, kterého jsem si vůbec nepamatovala.

Věděla jsem ovšem jedno. Vždy je tu ta možnost. Možnost odejít, přestože jsem se smrti nadevše bála.

Doufám, že se Vám pokračování líbí a že se Vám to nezdá nudné. Pro ty z Vás, co čekají na Edwarda, nebojte se, již brzy se objeví.

Příjemné čtení.

1. kapitola <-/-> 3. kapitola

!!Shrnutí povídek!!

Autor: rawenwine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod sluncem tma 2. kapitola: