Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 4. kapitola

14.03.2012 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 70× • zobrazeno 9112×

Bella zamrkala a otevřela oči. Panicky kmitala pohledem z jedné věci na druhou a nakonec zaostřila na mě. Pak se opřela o dlaně a chtěla se asi posunout. A vtom si všimla, že její rybí část chybí.

„Ááá! Aáá! Aáá!“

„Bello, uklidni se! To jsem já – Edward,“ šeptl jsem svým uklidňujícím, tichým hlasem.

„Ááá!“ řvala dál a přitom se vyděšeně dívala na svoje nohy. Emmett se začal chechtat, protože ten řev, co by lidi doopravdy připravil o sluch, považoval za vtipný. Bella sklapla okamžitě ústa a kmitla k němu pohledem. Pak se podívala zpátky na svoje nové, dolní končetiny. Natáhla prst a šťouchla se do kolena. Pak si všimla, že má přes sebe přehozené mé tričko. Stáhla ho beze studu ze svého těla a prohlížela si ho, jako kdyby to byly kameny, co astronauti přivezli z měsíce. Přiskočil jsem k ní a přiložil jí ho zpátky. Zbytek mé rodiny nedočkavě nahlížel do mého pokoje, ale drželi se za prahem.

„Vypadni!“ zavrčeli jsme na Emmetta dvojhlasně s Rose. Emmett okamžitě zmizel, protože když vrčela Rosalie, neriskoval.

„A ty tam jako zůstaneš?“ zeptal se Emmett a připadal si ochuzený a nadával, že tady není žádná spravedlnost. Chtěl taky vidět Nema s nohama a prsama. Já ho zabiju!

„Já… No…,“ blekotal jsem a prohrábl si vlasy. Přitom jsem pustil tričko, které tentokrát drželo, protože Bella sebou nezmítala a jen si ťukala do stehen.

„Samozřejmě, že nezůstane,“ řekla Alice a zašklebila se na mě. Skřet jeden… Přetančila místnost a začala mě dostrkávat ke dveřím. Přes mysl ostatních jsem viděl, jak se Bella v panice otočila.

„Edwarde!“ vypískla a já se přetočil Alici pod rukama. Pokrčila rameny a přešla k Belle.

„Ahoj, Bello. Já jsem Alice,“ zatrylkovala hlasem, co se cinkal jako zvonečky. Natáhla s úsměvem, co by měl roztavit srdce, ruku. Belle zmodraly oči a vycenila zuby. Náhle zase nebyla o nic víc lidská než my.

„Alice, jdi od ní!“ zavrčel náhle Jasper, když jím prostoupily Belliny emoce. Takhle s Alicí mluvil jen jednou za deset let, a to když chtěla projít ještě stý obchod. Pochopila, že je zle. Navíc se Bella začala posouvat po rukách z lenošky a spadla z ní s hlasitým žuchnutím na zem. Opřela se zády o prosklenou stěnu a snažila se ji snad prorazit. Její zuby mi přišly špičatější a tvář bělejší. Vrčela, prskala a syčela jako rozzuřená kočka.

„Tak fajn. Uvidíme se,“ řekla Alice a couvala. I přes její vřelý tón, jsem viděl, jak jí zrak zakalila červená mlha, protože vycítila nebezpečí. „Přinesu ti pro ni oblečení,“ šeptla, když kolem mě procházela. Upír cítí nebezpečí z té křehké – momentálně zmodralé – bytosti, co se třese u skla? I když, co já věděl o tom, co dokážou…

Alice byla v mžiku zpátky a hodila mi z chodby papírové tašky s oblečením.

„Díky,“ hlesl jsem a prásknul s dveřmi, aby Bella věděla, že jsme tu už jen my dva. Očividně se tak cítila víc v bezpečí.

„Bello?“ Podívala se na mě a očí jí zase nabraly čokoládovou barvu. Zuby byly znovu rovné.

„Proč mám tohle? Sundej to ze mě!“ vyprskla a ukázala na svoje nohy. Nějakým zázrakem jsem se donutil, abych jí přestal zírat na plná prsa. Probudil jsem v sobě sto let starého gentlemana a natočil hlavu na stranu.

„Nemůžu to z tebe sundat,“ namítnul jsem. „Jsou to tvoje nohy. Na. Oblékni si to.“ Natáhnul jsem ruku s taškami a čekal, až si je vezme, ale i po deseti vteřinách jsem je měl stále v ruce.

„Bello?“

„Jak?“ zeptala se a mně došlo, že ta se asi v životě neoblékala. S přimhouřenýma očima jsem se na ni podíval, ale stejně moje snaha přišla vniveč, když mám oči jako fotoaparát s opravdu velkým rozlišením. Chytil jsem ji opatrně za ramena a doufal, že mě nechá, abych ji přesunul ve vzduchu jako hadrovou panenku na lenošku. Kdybych ji postavil, tak asi okamžitě spadne. Nejspíš ani nikdy neměla nohy – podle toho, jak ječela, když se probudila.

„Takže, tady máš… Víš aspoň, co to je?“ zeptal jsem se a vytáhnul modré, krajkové kalhotky. Bylo vidět, že Alice myslela i na barvu, aby s nimi byla Bella kompatibilní. Ale na moje kalhoty, které budou možná brzo proražené, už ne. Dal jsem si přes poklopec jednu z tašek a podal Belle i podprsenku.

Proboha… Byla tak nádherná. Už předtím mě dostávala, a teď, když měla tělo ženy, byl jsem jednoduše v hajzlu.

„To je… Hm. Nevím,“ zamumlala a nasadila si ty kalhotky na hlavu.

„Ale tam to nepatří,“ řekl jsem s povzdechem a stáhnul jí je z mahagonových, vlnitých vlasů. Pokrčila rameny.

„Ale líbí se mi to. Má to hezkou barvu,“ poznamenala a já přikyvoval.

„Jo, to mi povídej,“ šeptl jsem a přetočil ten kousek hříšného prádla tak, jak patřil. Kleknul jsem si a zavřel oči - stálo mě to hodně námahy, abych se přemluvil.

„Dej tam nohy,“ nakázal jsem jí, a když se jí stehna otřela o sebe, semkl jsem oči ještě pevněji. Nějak se motala a já tam tak před ní klečel s kalhotkami ještě hodně dlouho.

„Bello?“

„Ty nohy jsou divné. Jsou dvě,“ vysvětlila nešťastně. Sehnul jsem hlavu tak, abych se koukal do země a oči otevřel. Vzal jsem ji jemně za kotník a vsunul jí ho do jednoho otvoru. Zopakoval jsem to i s druhou nohou a natáhnul jí je po lýtka. Vnímal jsem to tření se krajky o dokonalou pokožku a na klidu mi to rozhodně nepřidávalo.

„Tohle už zvládneš, ne?“ zeptal jsem se a moje osobnost se rozdělila na dvě části. Jedna prosila, aby ne, a mohla se ještě podívat. Druhá bojovala za kalhoty a za to, aby zůstaly pohromadě.

„Jak?“ vydechla a já zaklel.

„Prostě si je natáhni až nahoru.“

„A jak?“ Zavrčel jsem. Emmett s Jasperem se dobře bavili. I Carlisleovi občas unikly pobavené myšlenky, ale snažil se brát jeden nádor hlavových nervů po druhém a rozebírat jejich charakteristiku.

„Mám nejlepší rodinu na světě,“ zašeptal jsem sarkasticky. „Bello, já tě postavím a ty si je natáhneš, ano?“ Nečekal jsem na odpověď a znovu ji chytil za ramena. K mé úlevě mě poslechla a já mohl operaci Spodní prádlo považovat skoro za ukončenou.

„Šikovná holka,“ vyžbleptl jsem trochu neobratně a usmál se na ni. Ona mi úsměv neopětovala a dívala se oknem ven. V dálce mezi stromy prosvítalo moře.

„Povíš mi, co se ti stalo?“ zeptal jsem se a podíval se jí do očí.

„To on,“ šeptla zamračeně, ale v očích měla strach.

„Kdo on? Jako ten, co mu tě rodiče slíbili?“ vyštěkl jsem, i když jsem prskal na tu nepravou. Přikývla a z oka se jí vykutálela velká, stříbrná slza. Automaticky jsem si ji položil na hruď a pohladil ji po vlasech. Ztuhla, no, potom mi omotala ruce kolem pasu. Jenže byla nahá a já cítil přes tričko její bradavky na svém těle a díky svému super hmatu a cítění to bylo vážně moc. Zase jsem ji rychle odtáhnul.

No tak! Lehni, prosil jsem svůj klín.

Bella se mi naštěstí pořád dívala do očí. A to jí mám ještě obléct podprsenku? Zabijte mě někdo…

„Bello, nemohl bych zavolat svoji sestru?“

„Ne!“ zavrčela a oči jí zase zmodraly. Ta byla výbušnější, než upír. Věděl jsem, že já musím mít oči černé jako uhel, ale žízeň jsem rozhodně neměl.

„Tak dobře. Sedni si zase na zadek a…“

„Na zadek? To je jako tohle?“ zeptala se a položila si na něj ruce.

„Ano.“

„Všichni máte zadky… Já už taky. Ty máš moc pěkný,“ řekla, vážně přikývla a pořádně mi tím polaskala ego, i když pochybuji, že chápala smysl komplimentů.

„Uuu,“ zavyl Emmett.

„Já… Díky,“ odvětil jsem a vzal podprsenku. Obešel jsem ji a přehodil ten druhý díl spodního prádla přes Bellinu hlavu. Jen seděla a čekala, co bude. Na asistentku se rozhodně nehodí.

„Bello, můžeš si ji přidržet na… To je jedno,“ zavrhl jsem to nakonec a nasadil ji jí na prsa sám. Zapnul jsem ji a gratuloval si.

„Normální chlapi z ženských podprsenky strhávají, Edward jim je obléká,“ řehtal se Emmett a já protočil oči.

„Už jsem oblečená?“ zeptala se Bella a zkoušela si podupávat nohou.

„Ne. Vidíš snad mě, že bych tu chodil ve spodním prádle?“ zeptal jsem a postavil se před ni, protože jsem konečně ukočíroval toho v trenkách, když byly její nejkrásnější části zakryté.

„A proč nechodíš?“ zeptala se nechápavě.

„No, protože lidé se oblékají,“ vysvětlil jsem, protože jsem v podstatě nevěděl, jak jí to pořádně vysvětlit, aby tomu porozuměla.

„Ale vy nejste lidé,“ namítla.

„To nejsme, ale prostě nechodíme nazí… Tu máš,“ řekl jsem a vytáhnul šaty z ledově modrého hedvábí. Zase na mě zůstala civět a tvářila se, že neumí do pěti počítat. Šaty jsem sroloval a přetáhnul jí je přes hlavu. Sama si je už dotáhla na zadek a prohlížela si klouzavou látku.

„Teď tě musíme postavit na nohy,“ rozhodl jsem a ona zakroutila zběsile hlavou. „To tu chceš jen sedět?“

„Třeba. Neumím stát na těch… nohách,“ řekla nejistě. Jaká byla roztomilá, když nevěděla, co má dělat, a z hlasu jí nečišela ironie.

„Prostě jen položíme chodidla na zem…,“ komentoval jsem to, co jsem dělal. Když jsem se dotkl jejích chodidel, začala se nekontrolovatelně chechtat.

„Co je?“ zeptal jsem se překvapeně.

„To… Když ses mě tam dotknul, tak to bylo zvláštní,“ vysvětlila a já pochopil, že ji to asi lechtalo. To byl postřeh – reagovala na dotek na chodidle jako člověk. Dal jsem si její ruku kolem krku a postavil ji vedle sebe. Hroutila se k zemi, a tak jsem ji ještě přidržel za pas.

„Snaž se trochu!“ No, jí se pořád ty kolena podlamovala, ale já nepochyboval o tom, že se jen bojí vzpřímeně stát. Sedm set let jen ležela, plavala, anebo seděla.

„Bello, prosím. Zkus to,“ zašeptal jsem jí do ucha. Zhluboka se nadechla a s roztřesenými koleny přenesla váhu svého těla na nohy a přestala na mně bezvýsledně viset.

„Stojím?“ zeptala se s nadějí.

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděl jsem a pomalu ji pouštěl. Nenechala mě ale, abych pustil její ruku ze své, a tak jsem si jen stoupl naproti ní.

„Stojíš,“ souhlasil jsem.

„To je divnější než ty obrázky, co mají lidé nakreslené na těle,“ řekla a zkoumavě se prohlížela.

„Edwarde, pojď na chvíli dolů,“ řekl Carlisle s prosbou.

„Bello, půjdu si promluvit se svým otcem. Zůstaň tu a nic… Prostě nepadej a radši si sedni.“

„Jasně, jasně,“ šeptla bez zájmu a zkoušela dělat kroky. Nejspíš ani neslyšela, co jí říkám. Sletěl jsem dolů a chtěl si vyposlechnout Carlislea, ale za zády se mi prohnal Emmett. Vyběhl jsem za ním s divokým vrčením a viděl přes jeho oči, jak vymrštil ruku se skleničkou vody, která se rozprskla po Bellině kůži.

„Co děláš, ty pytle škeblí?“ zařvala na něj, zatímco Emmett nadšeně čekal na ocas. Byl přesvědčený, že po kontaktu s vodou z ní bude zase Nemo.

„Nic?“ zeptal se a úsměv mu pohasnul. I já myslel, že se promění.

„Co nic?“ zeptala se s mokrými šaty.

„Ale přece stačí přidat vodu!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 4. kapitola: