Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po životě 1. kapitola

20.01.2018 (12:00) • ChantalleBooker • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1854×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

                                                   KAPITOLA PRVNÍ

                 NA HŘBITOVĚ 

„Vezmeme si ho oba,” řekl Harry a mně okamžitě začalo šrotovat v hlavě, proč mi něco takového nabízí. 

„Cože?” nesnažil jsem se skrýt překvapení v mém hlavě. Vždyť to, co říkal, bylo šílené.

„Zvedneme ho oba najednou. Pořád to znamená, že Bradavice zvítězili, a my se o to podělíme.”

Vytřeštil jsem na Pottera oči, ale napadlo mě, že to třeba myslí vážně. Co nejhoršího by se mohlo stát? Řeknu ano a on se mi vysměje? Harry ale takový není. Moc ho neznám, ale i ta trocha stačí, abych věděl, že to opravdu myslí vážně. Šílené. Absolutně šílené. 

„My-Myslíš to vážně?” vykoktal jsem a cítil, že stále třeštím oči jako idiot. Snažil jsem se nahodit normální obličej.

„Jasně. Jasně, vždyť jsme si od začátku pomáhali a jsme tady oba, takže si ho vezmeme spolu.”

Během toho, co Pottera evidentně sám sebe přesvědčoval o tom, že to tak chce, mě napadlo, jak se asi bude tvářit Karkarov. Ten nás ty úkoly nechá dělat znovu. Ale pak jsem si uvědomil, že tohle zrovna není primární. Teď jde jen o to, abych nezklamal svého otce a dostál tomu, co jsem řekl, než jsem hodil své jméno do poháru. A sice, že vyhraju. Půjdu do toho, byl bych blázen, kdybych na tohle nekývl. 

„Tak platí! Jdeme na to.” řekl jsem a pomohl Potterovi doklopýtat se k poháru. Každý jsme položili jednu ruku nad pohár. Každý nad jedno zařící ucho.

„Až napočítám do tří, ano?” řekl mi Harry a já jen přikývl. „Jedna-Dva-Tři!” Chytil jsem ucho poháru a ucítil známé škubnutí za pupíkem. Známé, ale nečekané. Nikdo mi neřekl, že by pohár měl být přenášedlo. Jeden pohled směrem k Potterovi mi řekl, že on o tom také neměl tušení. Rozhlédl jsem se a udivilo mě, že prostředí, kam nás pohár přenesl neznám. Chvíli jsem myslel, že nás přenese zpátky před bludiště, ale tady žádné bludiště nebylo. Ba co víc, nebyly jsme vůbec na pozemcích školy. Dokonce zmizely i známé hory, které hrad obklopují, takže jsme se museli dostat daleko.

„Kde to jsme?” zeptal se mě Harry a já jen zavrtěl hlavou, abych dal nějak najevo, že nevím.

Vstal jsem a pomohl na nohy i jemu, jelikož on by se sám na nohy stavěl asi dlouho. Stále jsem se rozhlížel a s narůstající hrůzou, mi začalo docházet, kde to jsme. Náhrobky a malý kostelík... Nebyl pochyb o tom, že jsme na hřbitově. Nedůvěřivě jsem se podíval na Pottera, který se sám rozhlížel.

„Poslyš, tobě někdo řekl, že je ten pohár přenášedlo?” zeptal jsem se trochu pochybovačně.

„To ani náhodou.” odpověděl a já mu věřil. Sám se nervózně rozhlížel kolem.

„Myslíš, že to patří k našemu úkolu?” zeptal se mě.

„To nevím,” řekl jsem značně nervózně a následně navrhl, abychom si připravili hůlky.

Měl jsem zvláštní pocit. Po zádech mi přejížděl mráz a na rukou mi naskakovala husí kůže a to, prosím, nejsem žádný srab. Jestli tohle patří k našemu úkolu, musím říct, že pořadatelé jsou podivně zvrácení. Jenomže mi to vůbec nesedělo. Ne, tohle rozhodně k úkolu nepatří. Stále jsem trochu doufal, že se někdo objeví a prohlásí nás za vítěze, když Harry podotkl, že k nám někdo jde. První pocit byl úlevný, opravdu někdo přichází. Druhý pocit byl čirá hrůza, když jsem viděl, kdo to přichází. Rozhodně to nebyl Brumbál a nebyl to ani nikdo z poroty. Postava, která se k nám blížila nesla v rukou nějaké šaty. Když přišel blíž, bylo poznat, že je to nějaký kus látky, ve kterém je něco zabaleno. Proč někdo nosí v noci dítě na hřbitov? Polemizoval jsem o tom, jestli někdo nespáchal vraždu a teď ho chce tajně pohřbít. Špatný pocit se prohluboval, ačkoliv jsem netušil, z čeho přesně bych měl mít strach. Ticho noci narušil chladný, vysoký hlas.

„Toho přespočet zabij, Červíčku.” Dřív, než jsem stačil pochopit, co ta slova znamenají, dřív, než jsem stačil pomyslet na to, že v ruce držím hůlku a dřív, než jsem pochopil, že bych se měl bránit, jsem uviděl zelené světlo, které se řítilo přímo na mě. A pak jsem padl.

Svalil jsem se na zem, nebyl jsem schopen pohnout jediným prstem na ruce. Nebyl jsem schopný otevřít ústa, abych něco řekl a nebyl jsem schopný ani otevřít oči. Srdce mi svírala železná pěst a drtila mi ho. Všechno mě bolelo tak, že to bylo až neskutečné. Jazyk, který nechtěl poslouchat, mi drtila síla kletby a já čekal, kdy se rozpadne na kusy a já ho spolykám. Bylo mi na zvracení, ale ani to jsem nebyl s to uskutečnit. Matně jsem si uvědomoval, co se stalo. Že to já byl ten přespočet, kterého měla osoba v kápi zabít. Věděl jsem, že zelené světlo znamenalo, že ta osoba proti mně použila kletbu Avada Kedavra. Věděl jsem, že je to smrtící kletba, kterou ještě nikdo nikdy nepřežil. Kromě chlapce, který byl v tento večer semnou na tomto hřbitově. Nevěděl jsem, jak je možné, že to Harry tenkrát přežil a nevěděl jsem, jak je možné, že jsem to přežil já. Věděl jsem jen, že bych byl raději mrtev, neboť bolest, která můj život momentálně doprovázela, byla nesnesitelná. Přes to všechno jsem byl schopen rozpoznat, že se na hřbitově odehrává něco špatného. Slyšel jsem výkřiky kleteb, které někdo metal nad mou hlavou. Doufal jsem, že mě nějaká z nich zasáhne a dodělá mě, ale nebylo mi přáno. Dál jsem tam mlčky trpěl a snažil se přesměrovat svůj mozek na lepší myšlenky. Vždyť žiju, ne? Někdo mi pomůže a budu v pořádku. Vezmu Cho na rande a ve škole oslavíme, že jsem byl jedním z prvních. Bohužel jsem netušil, že ani to mi nemělo být dopřáno. Po nějaké době, kdy jsem tam tak ležel, hlasy utichli a hřbitovem se rozneslo ticho. Bylo to tak hezké, tak uklidňující. Spolu s řevem odplouvala i má bolest. Brzy po tom, co mě opustil chladný hlas Voldemorta jej nahradily jiné hlasy. Jemné, melodické. Jako hlasy andělů. Teď to přichází, můj konec. Pomyslel jsem si, když se hlasy přiblížily. 

„Umírá.” řekl jeden z těch hlasů. Byl hrubší, než ten, který mu odpověděl, ale stále byl krásný. Trochu se mě to, co řekl, dotklo. Jako bych to bez něj nevěděl. 

„Nemůžeme ho tady nechat, Carlisle.” žadonil ten hlas, který podle mě, patřil ženě. Zněl jako ta nejkrásnější hudba na světě. Potom už jsem jen cítil, jak mě něco lehce vyzvedlo do výšky a následně vítr, který se mi hnal okolo hlavy. Připadalo mi, jako bych letěl. Jako bych byl doma a letěl na koštěti. To má duše odlétala pryč. 

A tohle je tedy konec Cedrica Edwarda Diggoryho.

Výborného hráče Famfrpálu, věrného přítele, dobrého syna a oddaného studenta Mrzimorské koleje. Takto skončí ten oblíbený student. Na mém hrobě bude stát, že mě jedním mávnutím hůlky oddělal nějaký posera, který měl za zadkem lorda Voldemorta. Bylo velmi snadné teď na to jméno myslet, ačkoliv mě ještě pár hodin zpátky děsilo. Fyzická bolest sice ustoupila do pozadí, ale teď ji nahradila psychická. Bolest ze ztráty. Mého milého otce, ani svou matku, již nikdy neuvidím. Dokonce se už neshledám ani se svými přáteli. Pozve Harry Cho na rande, když už mu nebudu stát v cestě? Přijme to? Tohle mi mělo být už navždy utajeno. S dalším bolestným škubnutím jsem si představil tvář svých rodičů a letěl jsem dál.

Autor: ChantalleBooker, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po životě 1. kapitola: