Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po životě 3. kapitola

22.03.2018 (12:00) • ChantalleBooker • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1024×

Edit: Článek neprošel korekcí

           Kapitola třetí

                        Poznání

A teď tady ležím a čekám, až mi paže zase přiroste zpátky na místo, odkud byla odtrhnuta. Ne že by mě to napadlo samotného, ale jeden z mých mučitelů, Emmett, běžel za mnou, abych prý neudělal nějakou blbost. Jakou blbost? Abych prý nezabil člověka. Ano, ano, zní to šíleně, upír mi dává rady ohledně soucitu vůči lidem. Taky jsem se mu pěkně vysmál, ale ten blbec mě přepral a urval mi ruku.

Mezi tím, co mi pomáhal, abych se dál zase dohromady (doslova), mi vysvětlil, jak jeho rodina žije. Rodina Cullenů, do které teď prý patřím, si říká rodina vegetariánů a loví pouze zvířata. Ano, i o tomhle jsme se na hodinách OPČM učili, takže jsem věděl, že je to možné, ale takových upírů vážně moc není. Navíc, nikdy žádný upír nevydrží bez lidské krve nastálo. Prostě jen neloví lidi pokaždé. Jako když člověk nejí celý život jen Fondánové mušky, ale občas je vymění za dýňové koláčky.

Já se mu představil jako Edward Diggory a on mě opravil, že teď už Cullen. Nemůžu si nechat vlastní příjmení, kvůli utajení. Jenomže oni mě mají za mudlu. Můj táta se jistě moc nevyděsí, když zjistí, že je že mě upír. I když poněkud zvláštní upír. Spíš bude rád, že jsem na živu. Takže proč jsem se představil svým druhým jménem?

Proč chci, aby mi říkali Edwarde, když mé první a rozhodně víc používanější jméno, je Cedrik? Sám sobě jsem neuměl odpovědět. Snad pro to, že jsem jim nevěřil a rozhodně jsem se u nich nechtěl zdržovat déle, než bude nutné.

Ruka mi srostla a Emmett se nabídl, že mi ukáže "jak se to dělá". Takže mě vzal dál do lesa a společně jsme skolili nějakou velkou kočku a pak asi tři jeleny. Nebylo to tak dobré, jak se podle čichu zdála být lidská krev, ale teď, když už mě hrdlo nepálilo, nebo to bylo aspoň snesitelné, jsem usoudil, že bylo dobře, když mě Emmett zastavil. Teď bych si to byl vyčítal, kdybych kvůli své nové podstatě zradil své staré priority a zapomněl na to, že já nejsem člověk, který by někomu vědomě ubližoval. Člověk ani upír.

Po lovu se mi lépe uvažovalo a já začal přemýšlet o tom, jestli jim povědět, kým skutečně jsem. 

„Ne že bych nebyl rád, ale proč se tvoje rodina vlastně rozhodla mě... no, přeměnit?”

„Protože bys jinak umřel?” odpověděl mi můj nový bratr... tak se aspoň tituloval. 

„Fajn...” chtěl jsem začít o tom, kdo ve skutečnosti jsem, nebo jsem aspoň býval, ale neměl jsem tušení, jak začít. Dokáže upíra ohromit, že jeho nový známí je čaroděj? Jsem ještě vůbec čaroděj? Neeliminovala se přeměnou má stará podstata? To jsem zatím nevěděl, ale hodlal jsem to co nejdříve zjistit. Zašátral jsem rukou do kapsy, kde jsem měl hůlku a s hrůzou zjistil, že tam není. Zastavil jsem se a čekal, až si toho můj tichý společník všimne. 

„Jestli hledáš ten klacek, tak klid, je doma. Většina byla pro, aby se vyhodil, ale Alice nám to zakázala. K čemu to je?”

Vyhodit? Nevěděl jsem, kdo je Alice, ale už teď jsem ji zbožňoval. 

„Není to žádný klacek, ale hůlka.” Dotčeně jsem sledoval Emmettovu reakci, která se dostavila v podobě otevření huby.

„Takže hůlka? No a k čemu taková hůlka je?” Jeho rádoby zdvořilostní otázka mě vytočila. Přece i mudlové znají pojem kouzelná hůlka. 

„K nabírání jídla..." Odvětil jsem a zbytečně čekal, jestli pochopí vtip. Zdejší upíři evidentně nemají smysl pro humor, můj nový bratr na mě civel jako na zjevení. Čímž jsem vlastně byl. Myšlenka na zdejší obyvatele, mě přivedla k další otázce.

„Kde to vlastně jsem?” 

„Kousek za Forks.” Odvětil klidně ten trouba Emnett.

„Forks? To mi nic neříká. V jake části Anglie jsme?” Zkusil jsem to znovu.

„Anglie?”, uchechtl se. „Kdepak, bratříčku, žádná Anglie. Olympijský poloostrov. Jsi v Americe.”

V hlavě mi vybuchl granát. Jak jsem se sakra dostal do takové kaše? Nejen, že je ze mě krvelačná stvůra, kterou stvořili mudlové, navíc jsem tisíce kilometrů od domova a jediné peníze, které mám, jsou ty kouzelnické. Za galeony si asi letenku nekoupím. Jak se dostanu domů?

Smutně jsem se šoural za Emmettem, který mě zvesela vedl zpátky k velké vile, které tenhle upíří klan říkal domov. Podle mě to byla jen skleněná rakev, ze které, jak se zdálo, nebylo úniku. Hlodala ve mě otázka, jak mě sem dopravili. Matně jsem si pamatoval, že jsem měl pocit, jako bych letěl. Že by mě vážně vzali do letadla ve chvíli, kdy jsem řval jako smyslů zbavený idiot? Třeba někdo z Voldemotrova kroužku pošahaných tupohlavců, nechal na hřbitově koště a oni si ho vypůjčili. Jenomže mudlové košťata neumí ovládat. Tak moment. Dá se tyhle divnolidi ještě považovat za mudly? Ačkoliv já patřím do světa fantazie a oni do světa hororů a fanfiction povídek, stále jsme jiní, než mudlové. Možná by tedy koště ovládat dokázali.

Z hrůzou jsem si uvědomil, že ani já už nepatřím do pohádkového světa kouzel, kde je všechno zalité sluncem. Nyní patřím k nim. Do tmy. Napadla mě další miliarda otázek a měl jsem pocit, že se mi hlava rozletí na kousky, avšak letělo pouze mé tělo a za tu vteřinu, kdy jsem uvažoval o tom, jak rychle se můj život dokázal posrat, už jsem procházel dveřmi, které vedly do té rakve zvané dům. 

„Udělejte s ním někdo něco, tohle nesnesu!” zařval blonďatý lev salónů a utekl někam ven.

„Omlouvám se za svého manžela, Cedriku. Jsem Alice, tvá nová sestra.” Koukal jsem na to černovlasé stvoření, které by výborně zapadlo mezi domácí skřítky. Měl jsem sto chutí urvat jí hlavu a přihrát jí jejímu manželovi, který venku před domem skučel a nadával. 

Chudáček, určitě netuší, co se to děje. Musí mít tolik otázek. Možná bychom mu mohli vrátit ten klacek, aby věděl, že to s ním nemyslíme zle. Třeba by nám po tom začal důvěřovat.

Jo, to by teda udělat mohli, pomyslel jsem si směrem k ženě, kterou jsem podle hlasu znal jako Esmé. To ona totiž vyslala myšlenku na to, že mi vrátí mou hůlku. Tak moment... Cože?

Autor: ChantalleBooker, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po životě 3. kapitola: