Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po sto letech... 7. kapitola

01.09.2010 (21:15) • RenesmeClaireCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1059×

„Oni budou bydlet ve Forks?“ zajímala jsem se.

„Ano hned vedle nás, musím jim navrhnout dům pro šest osob, Nahuel má deset sester ale přijedou jen čtyři,“ vysvětlila. Přes rameno jsem se podívala na návrh domu, byl nádherný, měl deset ložnic každý měl tu svou a taky nějaké pro hosty, každý pokoj vlastnil koupelnu a šatnu, společenská místnost a kuchyně.

„Esmé, to je nádhera,“ pochválila jsem ji.

„No ještě to musíme postavit, přijedou asi za týden to hravě stihneme,“ řekla a dál si malovala návrh.

„Jasně, já ti rozhodně pomůžu stavět,“ pousmála jsem se.

„Děkuji, Bello.“ Nahoře jsem zaslechla radostný smích Emm a Rose, rozhodla jsem se, že se za nimi podívám, když s Edwardem nemluvím.

„Ahoj, Rose, Emme,“ pozdravila jsem je, když jsem vešla do dětského pokoje, kde trávili nejvíc času.

„Ahoj, Bello,“ řekla Rosalie, která držela v rukou Clarisu.

„Tak jak žijete?“ ptala jsem se jich.

„Báječně, Clarisa je tak krásné miminko a je hodná, vůbec přes den nepláče,“ rozplývala se Rosalie.

„S Edwardem se zase nebavíte?“ ptal se Emm.

„Ne,“ vyhrkla jsem.

„Proč ne?“ vyzvídal.

„To je jedno.“ Mávla jsem rukou.

„Já jdu za Nessie,“ řekla jsem rychle a šla jsem do Nessiina pokoje.

„Ahoj, Nessie,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj, mami,“ pozdravila mě.

„Tak jak ses dneska měla?“ zajímala jsem se.

„Báječně,“ usmívala se.

„Aha, byla jsi ze Samuelem?“ dovtípila jsem se.

„Ano,“ přikývla.

Edward celý den nevyšel z pokoje a já za ním nechtěla jít, proto jsem zůstala celou noc dole v obýváku a dívala jsem se na filmy. Rosalie a Emm zase nejdou do školy, dneska pojedou do Seattlu na rodinné nákupy, jak se vyjádřil Emm, berou sebou i Clarisu určitě jí koupí hromadu věcí.

„Ahoj,“ loučila jsem se, se všemi a odcházela do garáže. Nasedla jsem do svého jaguára a odjížděla směr škola.

Dnešní den utekl docela rychle, zase jsem si povídala s Mariah, je to docela milá holka, zase mě pozvala ke stolu a její přátele jsou taky fajn. Po obědě jsem se s nimi rozloučila a jela domů. Rosalie a Emm už byly doma. Alice a Jasper přijeli vzápětí, Esmé nejspíš stavěla dům a Carlisle byl v práci.

„Ahoj, rodinko,“ pozdravila jsem je, když jsem vešla do obýváku.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Emm.

„Ahoj,“ řekla Rose.

„Přišel dopis od Volturiových,“ oznámila mi Rose.

„Vážně? A co píšou?“ zajímala jsem se.

„Že by rádi viděli Clarisu, tak se asi staví příští měsíc,“ řekla nenadšeně.

„Bezva,“ zašklebila jsem se. Nessie a Edward přišli v zápětí.

„Ahoj,“ pozdravili oba najednou.

„Ahoj, Nessie,“ usmála jsem se na ni.

„Jdu do svého pokoje,“ řekla naštvaně.

„Co je s ní?“ ptal se Emmett.

„Ale nic, jen se nějak nepohodla se Samuelem.“ Mávl rukou Edward.

„Jde někdo na lov?“ ptala jsem se ostatních, i když toužím po přítomnosti jen jednoho, ale na venek nedám nic znát.

„Já jdu,“ ozval se Emm.

„Jdu taky, Edwarde, pohlídáš na chvíli naší Clarisu, prosím?“ ptala se Edwarda Rose.

„Jistě, Rosalie.“ Usmál se líbezně. Vyskočili jsme všichni tři z okna a vydali se do lesa, zavětřila jsem dvě pumy. Vydala jsem se směrem, kde pumy odpočívaly, Emm a Rose jsem měla v patách.

„Beru tu větší,“ řekl Emm a rychle utíkal ulovit větší pumu. Já s Rosalie jsme se podělily o tu menší, neměla jsem velký hlad jen jsem si prostě chtěla zalovit.

„Chutnala nějak divně,“ šklebil se Emmett.

„Ta naše byla výborná,“ zazubila se na něho Rose.

„Příště beru menší,“ mumlal. Šli jsme lidským krokem domů, Esmé už začala stavět nový dům kousek od našeho, Emm a já jsme zůstali, abychom jí pomohli, Rose šla domů za Emmem. Esmé už nechala vykopat základy, začali jsme stavět přízemí, které mělo šest místností, Emm pořád remcal nad pumou, která mu nechutnala, Esmé rozdávala pokyny a později se k nám přidal i Edward, aby taky přiložil ruku k dílu. Večer Esmé usoudila, že za dnešní den jsme toho udělali dost, tak jsme šli domů, Nessie už spala, Alice a Jasper byli u sebe v ložnici, Rose byla u Clarisi a Carlisle byl v práci. Šla jsem do naší ložnice a ulehla do postele s knížkou, Edward po zbytek noci nepřišel, o něčem debatoval s Esmé, později se k nim přidal taky Carlisle. V tu chvíli jsem litovala, že mi Edward nedokáže číst myšlenky, ráda bych mu řekla, že mě to mrzí a že se chci konečně usmířit. Ale ne, to si raději Edward bude povídat s Esmé a s Carlislem.

Ráno jsem se probudila do dalšího zamračeného dne. Oblékla jsem si první věci, co jsem našla ve své šatně, mám pocit, že tohle jsem tam ještě před pár dny neměla, že by nám Alice zase vyměnila šatníky? No jo, Alice. Sešla jsem dolů, všichni seděli na pohovce, Rose chovala Clarisu, Esmé si malovala nějaké plánky domu, Carlisle seděl vedle Esmé, tentokrát nebyl v práci. Jasper s Alici spolu laškovali, Edward na mě hleděl s upřeným výrazem, Nessie se o něčem dohadovala s Emmettem.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Esmé.

„Ahoj,“ oplatila jsem jí.

„Dnes se do školy nejde,“ oznámila mi Nessie.

„Proč ne?“ nechápala jsem.

„Víš, Nahuel mi volal a ptal se, jestli máme dům hotový, chtěli by se nastěhovat už po zítří, teď jsou v hotelu,“ vysvětlila Esmé.

„A proč nejdou bydlet sem? Mohli by přiložit ruku k dílu,“ uchechtl se Emmett.

„Emmette. Oni nám za ten dům zaplatili, já jsem souhlasila, že jim ho postavíme.“ Esmé se asi děsila představy, že by nám Nahuel a Huilen, možná taky ty sestry, pomáhali.

„Jen jsem myslel -“ snažil se Emmett zamluvit předchozí událost.

„To je v pohodě, Emme,“ ujistila ho Esmé. Emmett se široce usmál.

„Takže my ho musíme postavit do pozítří?“ zajímala jsem se.

„Jo,“ řekl Jasper.

„Nábytek si tam dají sami,“ řekla Esmé, myslím, že by jim ho tam ráda dala.

„Rose a Nessie zůstanou tady,“ řekl Carlisle.

„My ostatní jdeme,“ pobídl nás Carlisle. Emmett letmo políbil Rose a Clarisu, kterou svírala v náručí, všichni jsme vyběhli ven a šli k domu našich sousedů. Dali jsme se do díla, jako upíři jsme měli postavené druhé patro hned, ještě postavit pár zdí a dílo je dokonáno, Esmé přinesla od někud parkety a začala je pokládat na zem.

„Dům je hotov,“ řekl Carlisle. Vůbec mi to tak nepřišlo, dům byl vlastně jen postavený a taky měl v některých pokojích dané na podlaze parkety v jiných bude nejspíš koberec. No ale, když to tak Nahuel chtěl, tak proč ne.

„Je krásný,“ řekl Edward.

„Zítra se můžou nastěhovat, jdu jim zavolat,“ řekla Esmé a utíkala domů. Když jsme se vrátili domů, slyšela jsem, jak Nessie vzlyká u sebe v pokoji.

„Co se jí stalo?“ ptala jsem se Rosalie.

„Bello, volal jí ten alfa Justin, či jak se jmenuje, náš přítel Samuel se začal měnit, do města přišla Huilen, ona je upírka, poloupíři asi nevyvolávají přeměnu, já opravdu nevím,“ řekla Rosalie v náručí držela malou Clarisu, která tiše pochrupkávala.

„Jdu za ní,“ řekla jsem. V rychlostí jsem vyběhla schody a rozrazila dveře do jejího pokoje.

„Nessie?“ V pokoji byla tma, Nessie ležela na posteli a vzlykala.

„Mami, prosím, nech mě být.“ Copak ona si myslí, že ji jen tak nechám být?

„Nessie, já vím, že je to pro tebe těžké, ale jednou se to stát muselo,“ snažila jsem se jí to vysvětlit.

„Nestalo by se to, kdyby sem nepřišli! Nenávidím je!“ Tím myslela Nahuela a jeho rodinu.

„Ale, Nessie, co to říkáš?“ zhrozila jsem se.

„Slyšela jsi dobře! Nenávidím je! Nechci je ani vidět!“ vzlykala.

„Nessie, to neříkej, prosím, já vím, že je to těžké, ale musí to tak být.“ Taky nejsem ráda, že se Samuel začal měnit, vím, že to nejspíš způsobila Huilen taky, ale to neznamená, že je teď budeme nenávidět.

„Prosím běž,“ štěkla.

„Jdu, až se uklidníš, tak přijdu,“ řekla jsem a odešla z pokoje. Nessie zase začala vzlykat, Samuel se teď mění ve vlka, ostatní mu pomáhají to vydržet, tak jako všem.

„Jak jí je?“ ptala se mě Alice.

„Nenávidí Huilen,“ řekla jsem.

„Skvělé a to přijedou už zítra,“ odfrkla Alice.

„Já vím, jsem zvědavá, jak se Nessie bude chovat, až se s nimi setká,“ řekla jsem.

„Asi ne moc dobře,“ ušklíbla se Alice, Nessie nevidí ve svých vizích, takže nám nemůže říct, jak se Nessie zítra zachová. Rosalie a Emmett se zvedli, Emm držel v náručí Clarisu, Rosalie šla hned za nimi, asi ji už dávají spát, Nessie už nejspíš taky usnula, protože už nejsou slyšet žádné vzlyky. Edward a Jasper sledují televizi. Carlisle a Esmé taky odešli do pokoje a nejspíš se věnují sami sobě, Alice hledí do prázdna. Škoda, že jsme teď s Edwardem na kordy, jak ráda bych teď byla s ním a sama. Povzdechla jsem si a šla do pokoje. Lehla jsem si na postel a pustila si písničky, co mi jednou Edward nahrál.

Ráno jsem se oblékla a šla do obýváku, všichni už tady byly, teda kromě Nessie. Dnes nehodlá jít do školy, je pořád zničená, pro dnešní den ji nechám napokoji.

„Ahoj,“ pozdravila mě Alice.

„Ahoj, Alice,“ oplatila jsem jí.

„Pojedeš se mnou?“ Udělala na mě psí očka.

„Ale jo, proč ne.“ Pokrčila jsem rameny.

„Fajn. Tak jdeme,“ usmála se na mě Alice. Nasedli jsme do jejího auta a jeli do školy, Jasper jel s Edwardem, mohli jsme jet jen jedním autem, no ale když to tak Alice naplánovala, proč ne.

„Takže dnes přijedou naší noví sousedé,“ usmála se Alice.

„Jo, už se na ně těším,“ řekla jsem.

„Škoda, že nevidím poloupíry, mohla jsem se podívat, jaké ty holky jsou,“ litovala Alice.

„Neboj, už brzo je poznáš,“ chlácholila jsem ji.

„No jo, už dnes,“ povzdychla si. U školy jsme byly celkem rychle, rozloučila jsem se s Alici a šla na hodinu. Sedla jsem si s Mariah.

„Ahoj,“ pozdravila jsem jí.

„Ahoj,“ oplatila mi.

„Jak je?“ zajímala se.

„Celkem fajn a co ty?“ ptala jsem se.

„No nic moc, můj bratr je nějak nemocný a je v nemocnici,“ řekla smutně.

„Vážně? A co s ním je?“ ptala jsem se.

„Nevím, doufala jsem, že mi to řekneš ty, totiž jeho lékař je doktor Carlisle Cullen, je to tvůj otec, ne? Myslela jsem, že by ses ho zeptala, jak to s ním vůbec je.“ Mariah vypadala opravdu zmučeně, asi má o svého bratra velkou starost, já bych taky měla, kdyby se něco stalo někomu z mých sourozenců.

„Ale to víš, že se zeptám,“ řekla jsem.

„Dík,“ řekla trošku radostněji. Do třídy vešel učitel. Mariah se od mě odvrátila a sledovala raději látku, nesnažila jsem se na ni mluvit, je to asi pro ni moc těžké,, no zeptám se Carlislea, co s ním vlastně je.

„Tak ahoj,“ loučila jsem se s ní, když zazvonilo na přestávku.

„Ahoj, Bello, a ještě jednou ti děkuju,“ řekla. Povzbudivě jsem se na ni usmála a šla na další hodinu, kterou mám s Jasperem.

„Ahoj, Jaspere,“ usmála jsem se na něho.

„Čau, Bello,“ oplatil mi.

„Co je ti?“ Jasper vypadal ztrápenější víc než kdy jindy.

„V našem domě už to nezvládám,“ přiznal.

„Cože? Proč?“ nechápala jsem.

„No ty a Edward jste věčně pohádaní, Nessie je teď utrápená, tím pádem to štve tebe i Edwarda,“ přiznal.

„Jaspere, já…“ Chtěla jsem se mu omluvit.

„To nic, Bello,“ řekl. Je mi Jaspera líto, on musí snášet všechny naše emoce a nemůže s tím vůbec nic udělat.

Autor: RenesmeClaireCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech... 7. kapitola: