Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po sto letech... 6. kapitola

29.08.2010 (12:00) • RenesmeClaireCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1012×

„Carlisle,“ vydechla.

„Jak vás to napadalo?“ ptal se naštvaně.

„Nebuď naštvaný,“ snažila se ho uklidnit Rosalie.

„Rosalie, tohle porušuje všechna pravidla! Volturiovi nás zabijí!“ vrtěl hlavou.

„Nezabijí, oni o tom ví! Souhlasili,“ tohle ho nejspíš trochu uklidní.

„Podívej,“ řekla Rose a strčila mu Clarisu do rukou.

„Jmenuje se Clarisa Rosalie Cullenová,“ řekla Rose celé její jméno.

„Clarisa,“ hlesl a usmíval se.

„Jestli to schválili Volturiovi, nevidím v tom problém.“ Pokrčil rameny a vrátil Clarisu zpátky Rose. Rose byla nadšená, Clarisu strčila Emmovi do rukou a objala Carlislea.

„Rosalie,“ vzdechl a taky ji objal.

„Děkuju,“ usmála se na něj Rose.

„Vy na to raději ani nemyslete, jeden člověk v domě stačí!“ Podíval se na mě a na Edwarda Carlisle.

„Neboj, my máme Nessie,“ zasmál se Edward, já vlastně nevím, jestli bych chtěla dítě, raději ne, musela bych se ho pak vzdát nebo ho proměnit a to by bylo těžké rozhodování. S Carlisleem jsme se rozloučili, musel jít operovat.

Clarisa se mezitím vzbudila a začala plakat. Rosalie ji nakrmila ještě v nemocnici, a pak ji znova uložila do kočárku, tentokrát ale nespala, chvíli plakala, pak se jen tak dívala kolem sebe, pak zase plakala a to jí vydrželo až domů. Rosalie ji odnesla domů a Emm zatím schoval kočárek do garáže. Kvůli pokročilé hodině se Rose rozhodla, že Clarisu vykoupe. Emm se snažil, pořád ty dva obskakoval, nachystal vaničku, všechno potřebné ke koupání, pak šel stavět postýlku, kterou před tím nestihl.

Postýlka se mi moc líbila, byla velmi krásná, vybrali dobře. Ze šatny jí udělali dětský pokoj, který se mi moc líbil, postupně jí ho budou měnit, jak bude Clarisa růst. Když ji Rose vykoupala, porosila mě, abych ji na chvíli pochovala, protože ona musí připravit jídlo. Měla ho hotové hned, podala jsem jí Clarisu a ona ji s láskou, strčila do pusinky dudlík od flašky. Clarisa je velký jedlík, spořádala to hned, Rose mě znova požádala, ať ji pochovám. Někam si na moment odběhla, asi připravit jí postýlku. Chvíli jsem se s Clarisou jen tak houpala, pak jsem s ní chodila po místnosti, asi se jí to líbilo, protože za nedlouho zavřela oči a usnula. Opatrně jsem s ní vystoupala schody a zamířila k Rose do pokoje.

„Tady je můj andílek,“ rozplýval se Emmett.

„Uložím ji,“ řekl a opatrně mi ji vzal z rukou. Rosalie se usmívala, když viděla jak Emmett drží malé miminko ve svých mohutných pažích. Emm opatrně uložil Clarisu do postýlky, Rose stála vedle něho, Chvíli jsem se na ně jen tak dívala, tvořili docela pěknou rodinku. Emm později položil Rose ruku na ramena a společně se dívali, jak Clarisa spí, to byl čas, vytratit se. Šla jsem zpátky do obývacího pokoje, kde seděl Edward, Nessie, Alice a Jasper, Esmé a Carlisle jsou nejspíš na lovu. Já s Edwardem jsme si celý večer povídali, pouštěli jsme si hudbu, a taky se líbali.

Ráno jsem se oblékla do svých saténových modrých šatů, Edward už byl oblečený a čekal na mě.

„Jdeme?“ pobídla jsem ho, když jsem byla hotová. Šli jsme s Edwardem ještě za Rose a Emmettem kteří se dnes rozhodli zůstat doma s Clarisou, jsem zvědavá, jak to budou dělat pak se školou, i když upíří nepotřebují tolik let studie, už teď chodím do školy jen tak, všechno již umím za těch sto let. Ostatní už byli ve škole.

„Ahoj,“ loučila jsem se z Rose a předávala jí Clarisu, kterou jsem si chovala.

„Ahoj,“ oplatila mi.

„Čau,“ řekl Emmett. Edward seděl už v autě.

„Bello!“ volal na mě.

„Už jdu!“ zabručela jsem.

Vezmi mi mobil, prosím tě,“ volal na mě ještě. Popadla jsem mobil a utíkala za ním.

„Máš tam zprávu,“ všimla jsem si.

„Tak mi ji přečti,“ řekl a věnoval se řízení.

„Ahoj, Edwarde, tak kdy něco podnikneme? Chtěl jsi mi přece ukázat město. Ozvi se, Kristen,“ přečetla jsem nahlas.

„Edwarde?“ čekala jsem na vysvětlení.

„Kristen je holka, se kterou jsi mě donutila sedět,“ bránil se.

„Já?“ Nevěřila jsem svým uším.

„Ano, když jsme se pohádali ve škole, jsi si přece sedla s tím klukem a já musel s Kristen,“ připomněl mi.

„A to sis s ní musel hned sjednat schůzku?“ vyjela jsem na něho.

„Nemusel,“ přiznal. „Ale chtěl jsem,“ dokončil větu. To už pomaloučku přijížděl ke škole a já vyskočila z auta dřív, než zaparkoval.

„Odpoledne na mě nečekej, nepojedu s tebou,“ řekla jsem a třískla dveřmi. No skvělé, zase se s Edwardem nebavíme, možná jsem jednala moc náhle, ale když řekl, že s ní schůzku chtěl, dopálilo mě to. Ve škole jsem uviděla Alici a vzpomněla jsem si, že nemám s kým jet domů.

„Alice! Můžu jet dneska s vámi domů?“ ptala jsem se jí.

„Jedeme po škole nakupovat, pojeď s námi,“ navrhla mi.

„Alice! Víš, jak to nemám ráda.“ To raději půjdu domů pěšky.

„Tak jeď s Nessie,“ navrhla.

„Dneska jede do La Push za Samuelem,“ řekla jsem.

„Bello, zavolej Emmovi on pro tebe přijede,“ řekla.

„To je dobrý.“ Mávla jsem rukou.

„Já mu zavolám,“ vyhrožovala.

„Ne, Alice, já to zvládnu,“ řekla jsem a raději šla na hodinu. Přišla jsem do třídy, Nessie seděla v zadu s Edwardem, nevadilo mi to, já jsem si zase sedla s Kellanem, klukem, s kterým jsem seděla, když jsem odmítla sedět s Edwardem, a kam si sedne nebohá Kristen? To už je mi jedno.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Ahoj, Kelle,“ oplatila jsem mu. „Jak se máš?“ snažila jsem se navázat konverzaci.

„Teď už dobře,“ usmál se.

„Teď?“ nechápala jsem.

„Sedím s nejkrásnější holkou,“ vysvětlil.

„Díky a nechtěl bys někam zajít po škole?“ navrhla jsem mu.

„Jasně,“ souhlasil, víc jsme spolu nemluvili, do třídy vešel učitel, Kellan mi jen na kousek papírku napsal své telefonní číslo, hned jsem si ho uložila a prozvonila ho, aby si taky mohl uložit moje číslo.

„Jsme domluveni,“ řekl, když skončila hodina a já odcházela na další. Přikývla jsem a nesměle se usmála, nesmí to vypadat, že ho balím, prostě si jen přátelsky vyjdeme, nic víc a nic míň. Další hodinu mám s Alici. Nessie má hodinu s Jasperem a Edward by měl hodinu s Rose, ale ta tady není, takže ji má sám. Alice již byla ve třídě a držela mi místo v poslední lavici.

„Bello? Proč jdeš na schůzku s tím klukem?“ vyhrkla na mě sotva jsem si sedla.

„Alice, nenahlížej do mé budoucnosti,“ požádala jsem ji.

„Bello,“ pokoušela se.

„Chci si prostě vyjít s kamarádem, Edward může jít zase s Kristen,“ řekla jsem a víc se s ní nebavila. Po hodině musím zavolat Emmovi, ať pro mě po škole nejezdí, Alice už mu určitě volala. Když skončila hodina, řekla jsem Alici ahoj a odběhla jsem si zavolat.

Tůt, tůt „Bello?“ ozval se Emmův hlas.

„Aho,j Emme, volala ti Alice?“ ptala jsem se ho.

„Jo mám tě po škole vyzvednout,“ vysvětlil.

„No právě kvůli tomu volám, nevyzvedávej mě u školy, já ti zavolám kdy a kde, budeš tak hodný a přijedeš tam pro mě?“ ptala jsem se.

„Jistě, co bych pro svou malou sestru neudělal,“ řekl vesele.

„Já vím, jsi skvělý brácha, tak zatím pa, musím na hodinu,“ rozloučila jsem se s ním a zavěsila. Na další hodinu jsem až do zadní budovy školy běžela, i kdybych nasadila upíři tempo jakože, to nemůžu kvůli lidem, co dobíhají na hodiny, to nemůžu stihnout. Šla jsem rychlým krokem na hodinu, kterou mám s Edwardem. Vrazila jsem do třídy pár sekund před zazvoněním, Edward seděl na svém obvyklém místě a vedle něho bylo prázdno tedy prázdno bylo to moje místo. Rozhlédla jsem se po třídě, kam si můžu sednout, nikde nebylo volné místo. Za zády se mi zjevil učitel.

„Slečno Cullenová, posadíte se už?“ ptal se netrpělivě. Jediné volné místo je vedle Edwarda a já si tam chtě nechtě musím sednout. S Edwardem jsem nepromluvila a on se také nesnažil navázat konverzaci, proč taky? Edward se v půlce hodině vymluvil na nevolnost, učitel ho tedy pustil na čerstvý vzduch, jako by to potřeboval, že? Když zazvonilo, chtěla jsem jít najít Edwarda a podívat se, proč odešel, jenže jsem ho nikde nemohla najít, ale jeho auto stálo na parkovišti, takže musí být blízko. Nedumala jsem nad tím, kde je Edward, raději jsem šla na další hodinu s Jasperem.

„Čau, Jazzi,“ pozdravila jsem ho.

„Čau, Bello,“ oplatil mi.

„Co je s Edwardem? Dnes byl rozrušený.“ Jasper nejspíš vycítil jeho náladu a neví příčinu.

„Ale znáš to, zase jsme se chytli.“ Mávla jsem rukou jakože o nic nejde, ale ve skutečnosti mě to hodně trápilo i to, že jsem si sjednala schůzku s Kellanem, ale už se nedá couvnout.

„Jo, cítím, jak je ti to jedno,“ podotkl špičatě, vycítil moji náladu. Víc se se mnou nebavil, dělal, že ho zajímá výklad, ale neposlouchal ho, ani já ho neposlouchala, tohle všechno už umím i po zpátku. Konec hodiny pro mě bylo vysvobození, Jasper seděl, ani nedutal, bylo to k nevydržení.

„Čau,“ řekla jsem a raději vypadla ze třídy. Měla jsem mít hodinu s Emmem, jenže on tady není bezva, takže sama. Sedla jsem si úplně dozadu k nějaké holce, která vypadala jako kopie Jessicy.

„Ahoj,“ pozdravila mě.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni.

„Jsi Bella, že?“ nepřikvapuje mě, že mě zná.

„Jo,“ přikývla jsem.

„Já jsem Mariah,“ představila se mi.

„Těší mě,“ kývla jsem.

„Jste tady noví?“ snažila se navázat konverzaci.

„Ano, jsme z Aljašky,“ odpověděla jsem.

„A ten kluk, co s ním chodíš, je tvůj bratr?“ vyzvídala.

„No adoptivní,“ kývla jsem.

„A vy jste všichni adoptovaní?“ ptala se.

„Ano, ale Renesmé je moje pravá sestra,“ řekla jsem, aspoň tady mám novou kamarádku.

„Aha a ten velký hromotluk chodí s někým?“ Aha, Emma se jí zachtělo, to kdyby věděla Rosalie.

„Ano, on chodí s Rosalie, to je taková blondýnka,“ popsala jsem jí stručně.

„Ano, už vím,“  řekla nenadšeně asi si myslela, že je Emm volný.

„A ta malá tmavovláska chodí s tím klukem, co vypadá tak zmučeně?“ vyzvídala a nějakou látkou, co vysvětlovala učitel, se nezabývala.

„Jo,“ přikývla jsem.

„A není to divné, když jsou spolu sourozenci?“ ptala se a byla čím dál víc podobná Jessice, viděla jsem tam její rysy, ale oči měla někoho jiného snad po otci?

„A ta hnědovláska?“ vyptávala se.

„To je moje pravá sestra Nessie,“ usmála jsem se.

„Jo, jste si podobné,“ odvětila.

„A ty máš sourozence?“ ptala jsem se ,nechtěla jsem mluvit jen o nás.

„Ano, mám bratra jménem Alex,“ odpověděla.

„A chodí na tuto školu?“ zajímala jsem se.

„Ne, ještě ne, je mu osm,“ vysvětlila.

„Aha,“ řekla jsem.

„Půjdeme spolu na oběd?“ ptala se mě, když zazvonilo.

„Jasně,“ souhlasila jsem. V jídelně to příšerně páchlo lidským jídlem, nabrala jsem si na talíř něco neurčitého a šla si sednou s Mariah ke stolu. Představila mi své kamarády.

„Bello, to je Kellan, Adam, Jenifer a Ashley,“ představila mi postupně všechny.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je a sedla si na židli.

„Platí dnešek?“ ptal se Kellan.

„Jasně,“ potvrdila jsem a trochu se pohrabala v jídle.

„Ty nejíš?“ divila se Jenifer.

„Jím,“ kývla jsem a strčila jsem si sousto do pusy. Zanesla jsem si svůj tác a zase si přisedla ke stolu.

„Vy spolu někam jedete?“ ptala se mě a Kellana Mariah.

„Jo, vezmu ji do Seattlu,“ vysvětlil Kellan.

„Aha a nebude to tvému klukovi vadit?“ ptala se mě Mariah. Bude, pomyslela jsem si.

„Ne, nebude, já můžu mít kamarády,“ odvětila jsem.

„Jo, tak pojedeme?“ ptal se mě Kellan.

„Jo,“ kývla jsem a šla k východu. Kellan mě zavedl ke svému autu, bylo trochu starší, ale dalo se. Galantně mi otevřel dveře u spolujezdce a sám si sedl za volant. Cesta do Seattlu nebyla dlouhá, Kellan jel docela rychle, takže jsme tam byli za chvíli.

„Půjdeme do kina?“ navrhl.

„Jasně,“ souhlasila jsem. Kellan zaplatil i za mě a koupil mi popcorn, který stejně nebudu jíst. Sedli jsme si na dvoj sedačku a čekali, než se spustí film.

„Máš kluka?“ prolomil to trapné ticho.

„Jo,“ kývla jsem, ptá se mě na to, co každý ví. Potom začal film a nebyl čas se vybavovat. Film jsem sledovala jen z poloviny, moc mě nebavil, nějaká romantická komedie. Po skončení filmu mě Kell pozval na večeři, proč ne, nic si sice nedám, ale aspoň si s ním můžu popovídat. Vzal mě do francouzské restaurace, kde si objednal francouzské menu, já jsem si s omluvou objednala jen vodu.

„Takže co tě baví?“ navázala jsem konverzaci.

„No, já rád čtu, a taky jezdím na motorce, ale teď žádnou nemám, táta mi slíbil, že mi ji koupí k osmnáctinám, které mám za týden,“ mluvil s plnou pusou.

„Chceš potom svést?“ nabídl mi.

„Jo, to by bylo fajn,“ kývla jsem. Povídali jsme si dost dlouho, načež jsem usoudila, že by bylo vhodné jet domů a Kellan souhlasil. Vystoupila jsem na rozcestí, kde mě čekal Emm, nejspíš ho sem někdo poslal, aby to nevypadalo blbě.

„Tak ahoj zítra,“ loučila jsem se.

„Ahoj.“ Mávl mi a odjel, nastoupila jsem k Emmovi do auta.

„Čau,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj,“ oplatil mi a rychle sešlápl plyn. Vím proč tak žene domů, Rose a Clarisa jsou ten důvod. Emm zastavil a rychle vyskočil z auta a utíkal domů za Rosalie, Nessie je ve svém pokoji, Edwardovo auto stojí v garáži, takže už je doma, Alice a Jasper ještě nakupují. Vešla jsem do domu, Esmé seděla na pohovce a navrhovala dům, Edward byl nejspíš u nás v pokoji, Carlisle byl v pracovně a Emm s Rose byli s mimčem.

„Ahoj, Esmé,“ pozdravila jsem ji a sedla si vedle ní.

„Ahoj, Bello,“ usmála se.

„Copak děláš?“ vyzvídala jsem.

„Navrhuji dům pro Huilen a Nahuela a taky pro jeho sestry,“ vysvětlila.

„Oni budou bydlet ve Forks?“ zajímala jsem se.

Autor: RenesmeClaireCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech... 6. kapitola: