Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po sto letech... 5. kapitola

26.08.2010 (10:45) • RenesmeClaireCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1154×

„Tak já jsem Edward?“ divil jsem se.

„Ne, ty jsi můj tatínek,“ zachichotala se.

„A co mi nesmíš říct?“ vyzvídal jsem.

„Ale něco nepodstatného,“ mávla rukou.

„Dobře,“ usmál jsem se a pohladil ji po vlasech.

„Kde je máma?“ ptal jsem se.

„Šla na lov,“ řekla stroze. Na lov, takže usmiřování se nekoná.

„Aha, no, chtěl jsem si sní promluvit,“ řekl jsem a podíval se z okna.

„Teď odešla,“ vycítila Nessie moje úmysly, ano, díval jsem se, jestli náhodou už nejde, hm, takže nejde a nepůjde ještě dlouho.

„A proč si nešla taky?“ nechápal jsem.

„Byla jsem dnes s tebou,“ odvětila.

„Pustíme si film?“ navrhla Nessie.

„Ale jo,“ řekl jsem a posadil se na pohovku, Nessie zatím vybrala film. V polovině filmu jsem slyšel na příjezdové cestě auta.

„Jsme doma!“ volala Alice.

„Už to máte hotové?“ zajímal jsem se.

Ne, nábytek ještě není hotov, musíme čekat, myslela si Alice tak, aby Nessie nic nevěděla.

„Ne,“ řekla nahlas.

Všichni si posedali na pohovku a dívali se se mnou a s Nessie na film, Bella se vrátila zanedlouho, ale ta neměla potřebu dívat se s námi na film, raději odešla do naší ložnice a četla si.

Pohled Belly…

Rosalie a Emmett se rozhodli, že dnes do školy nepůjdou i přesto, že slunce nesvítí.

„Co skrýváte?“ ptal se jich Edward.

„Překvapení,“ zazubil se Emm.

„Ale ne pro mě,“ zasmála se Alice.

„Neměli byste to dělat,“ zavrtěla hlavou Alice, nic méně nechala je jít si po svých a s Jasperem jela do školy. Já jsem jela sama ve svém autě, Nessie a Edward jeli spolu v autě od Nessie.

Ve škole za námi přišel Samuel.

„Ahoj, lidi,“pozdravil nás.

„Ahoj, Samueli,“ usmála jsem se na něho.

„Jak se dneska máš?“ ptala se Nessie.

„Krásně,“ culil se. Po zbytek dne jsem ho neviděla, ani na obědě, je beztak někde s Nessie, jak jinak taky, že.

S Edwardem jsem stále nemluvila a on nemluvil se mnou, myslím, že je čas usmířit se. Když jme dojeli na příjezdovou cestu, poslala jsem mu myšlenku, ať jde do garáže, že si spolu promluvíme, za těch sto let jsem ty myšlenky trénovala, teď pro mě není problém poslat mu myšlenky, ale moc často to nedělám.

Edward mě poslechl a šel do garáže, já jsem šla hned za ním.

„Edwarde …“ začala jsem.

„Nic neříkej,“ usmál se na mě, přistoupil ke mně blíž a políbil mě, já mu polibky oplácela.

„Jsem tak šťastná, že je to už v pořádku,“ usmála jsem se na něho.

„Já taky,“ řekl a znovu mě políbil.

„Pojď, Rose a Emm pro nás mají překvapení,“ mrkl na mě.

Když jsme vešli do domu, uhodila mě do nosu lahodná vůně. Když jsme vešli do obýváku, Rose držela v rukou malý uzlíček, držela malé dítě.

„Vy jste si adoptovali dítě?“ užasla jsem.

„Jmenuje se Clarisa,“ usmívala se Rose.

„Rose, ale co bude pak?“ ptal se Edward.

„Pak? Nechci myslet na to, co bude pak,“ odsekla.

„A co Volturiovy?“ zajímala jsem se.

„Místo cesty do Jižní Ameriky jsme jeli tam,“ vysvětlil Emmett, takže lhali o tom, že jedou zalovit si do Ameriky a zatím jeli do Itálie.

„Takže to ví?“ ujišťovala jsem se.

„Jo,“ odpověděla Rose.

„Můžu?“ zeptala jsem se a natáhla jsem ruce.

„Jistě,“ usmála se Rose, ví, že budu stát při ní, ať se stane cokoliv, ona stála při mně, když se Nessie chtěli zbavit. Rose mi podala do náruče Clarisu.

„Opatrně,“ řekl Emmett.

„Neboj se,“ zakřenila jsem se na něho. Clarisa byla vážně kouzelná, měla blonďaté vlásky a modré oči a líbezně se usmívala, byla nádherná. Někdo mě vyfotil a ten někdo byl Edward.

„Co to děláš?“ nechápala jsem.

„Zvěčňuji tyhle chvíle,“ usmál se a udělal dalších pár snímku malé Clarisi.

„Můžu taky, mami?“ ptala se mě Nessie, podívala jsem se na Rose, ta jen přikývla, proto jsem Nessie podala malou Clarisu.

„Ta je nádherná,“ rozplývala se Nessie. Edward udělal pár fotek Nessie a Clarie, potom ještě Clarie s rodiči - tedy s Rose a Emmem, pak si vzal Clarisu do náruče on, byl to pohled k nezaplacení taky jsem ho musela zvěčnit, přizvala jsem i Nessie ať si sedne vedle Edwarda a udělala pár fotek, Alice nedala jinak, než že i já se k nim mám přidat a rovněž udělala pár fotek a po té je šla vytisknout a dala je do alba.

„Je vaše?“ ptala jsem se Rose.

„Ano,“ usmívala se šťastně a já jsem jí to přála.

„Jdu s ním ven, jde někdo semnou?“ ptala se nás.

„Já se přidám,“ ozvala jsem se.

„Já taky,“ řekla Nessie, šel s námi i Edward a Alice s Jasperem slíbili, že si potom malou půjčí a půjdou s ní na vycházku po Forks.

Rosalie šla tedy Clarisu připravit, oblékla jí růžový obleček s ušima, vypadala v něm tak sladce, ještě bílou čepičku rovněž s ušima. Potom Emmett odněkud přivezl kočárek, Rosalie malou Clarisu zabalila do zavinovačky a poté ji uložila do kočárku, ještě rukavičky a můžeme vyrazit.

„Emme, ještě ty flaštičky,“ připomněla mu Rose. Emm odběhl do kuchyně a podle rachotu, který se ozýval, připravil sunar. Musela jsem se začít smát, když se vrátil asi s deseti lahvičkami.

„Emme, myslím, že tři budou stačit,“ podotkla jsem.

„Ne ne,“ zakýval záporně hlavou a všechny lahvičky nastrkal do termo tašky, aby mléko vydrželo teplé.

„Tak můžeme,“ řekla Rose a snesla kočárek dolů po schodech ven.

„Kam půjdeme?“ ptala jsem se.

„No, Carlisle to ještě neví, možná bychom mohli jít do nemocnice a ukázat mu moji Clarisu,“ navrhla Rose.

„Fajn,“ kývla jsem, upírům vzdálenost nevadí a Clarisa bude v kočárku v teple a nemusí chodit, jí vzdálenost taky nemusí dělat vrásky. Kočárek vezl každou chvíli někdo, div jsme se o něj nepoprali. Chvíli jsem ho vezla já, pak Nessie, Edward pak Emmett, pak zase Rosalie, tak to šlo až k nemocnici. Rose si povzdychla i já mám strach, co tomu Carlisle řekne. Clarisa po cestě usnula, Rosalie ji velice opatrně vytáhla z kočárku, aby se nevzbudila. Byla tak sladká, když spala a měla příjemnou vůni. Rosalie nesla Clarisu velice opatrně, ta si asi nebyla vědoma toho, že ji někdo nese, spokojeně spinkala dál.

„Doktor Carlisle Cullen,“ řekl Emmett recepční. Ta přikývla, zvedla sluchátko a do toho zamumlala Carlisleovo jméno a poté nám oznámila, že tu bude hned.  Posadili jsem se na velké pohovky, upírům nedělá problém stát hodiny, ale nemusíme vzbuzovat zbytečně pozornost, že. Carlisle opravdu za chvíli přišel, blížil se k nám, ale v půli cesty zastavil.

„Rosalie,“ hlesl.

„Carlisle,“ vydechla.

Autor: RenesmeClaireCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech... 5. kapitola: