Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po sto letech ... 4. kapitola

19.08.2010 (10:45) • RenesmeClaireCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1247×

„Tak co budeme dělat?“ ptal se Emmett, který se nudilm protože mu právě skončil baseball.

„Můžeme jet nakupovat,“ navrhla Alice.

„Ne!“ řekli jsme všichni najednou.

„Dobře,“ našpulila pusu Alice.

„Alice, ty to tady v první řadě ukliď,“ zasmála se Esmé.

„Proč jen já? Užívali jsme si snad všichni, ne?“ ozvala se Alice.

„A nápad udělat večírek byl snad taky všech?“ ptala se Esmé.

„Emm, ti může pomoct,“ řekla Rose.

„To je špatný nápad co třeba…“ navrhoval Emmett.

„Ne!“ křikli jsme znovu.

„Vy ani nevíte, co vám chci navrhnout,“ našpulil pusu tak jako Alice. Je to k smíchu, teď si byli tak podobní, i když Emm je velký hromotluk a Alice malá drobná víla. Alice a Emmett si povzdychli nic méně, nic jiného jim nezbývá, uklidit musí, Rose jim určitě pomůže a já s Edwardem můžeme zase uklidit po příštím večírku, který bude určitě co nevidět.

„Bells, nepůjdeme si pustit film?“ navrhl mi Edward.

„Lásko, to je super nápad,“ usmála jsem se.

„Tak pojď,“ řekl a dal mi ruku na ramena. V pokoji jsme se společně přehrabovali našimi filmy.

„Lásko, co třeba tenhle?“ ptal se Edward a v ruce držel nějaký film, který letěl snad před osmdesáti lety.

„Ale jo,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak ten nechci,“ řekl, když viděl jak jsem byla nadšením bez sebe.

„Hele, tady je nějaká krabice, třeba v ní budou nějaké filmy.“ Ukázal na větší krabici, která byla úplně vzadu v naší skříňce. Kývla jsem hlavou a čekala jsem, až Edward tu krabici otevře. To co v ní bylo, mě docela překvapilo.

„Miláčku, chceš se kouknout na ty fotky?“ ptal se.

„Ano,“ kývla jsem. První fotka byla, když byla Renesmé ještě malá. Je tam i Jacob, jak drží Nessie a sedí na gauči přesně v tomhle domě. Nessie má na sobě rozkošné růžové šatičky a Jacob jen kalhoty. Když jsem se dívala na tu fotky zaplavila mě vlna vzpomínek. Vzpomínala jsem, jak jsem mu málem skočila po krku, jak se díval na Nessie, když jsem byla proti, aby ji choval, když jsme byli spolu na lovu. Kdybych byla člověk, určitě bych se tady rozbrečela. Další fotky byly ve stejném duchu byli tam hlavně Nessie, Rosalie, Alice, Esmé, Emmett, Jasper, Carlisle. Další fotka byla tak krásná, že jsem si ji musela dát stranou, abych se na ni mohla dívat pořád. Byla jsem na ní já, Edward a Nessie. Já jsem držela Nessie a Edward nás obě objímal, Nessie byla ještě malé miminko asi tak čtyřměsíční.  Edward se nedíval do objektivu, díval se na mě a Nessie, jen já jsem se dívala do objektivu, Nessie neznámo kam. Nejspíš na ni Emmett dělal směšné obličeje, protože se smála tím svým sladkým úsměvem.

„Nádhera, lásko,“ políbil mě Edward.

„Ano to je,“ přitakala jsem a dál se dívala na fotky. Na další fotce byl Charlie, když jsem si tu fotku prohlížela, cítila jsem podivné chvění, jako bych se měla rozletět na tisíc malých kousků, když jsem si prohlížela jeho obličej, bylo mi strašně smutno, do teď jsem se snažila na Charlieho nemyslet, protože mi strašně moc chybí.

„Lásko,“ šeptl Edward. Neřekla jsem nic, jen jsem tu fotku zavřela zpátky do krabice a objala Edwarda, to jsem teď potřebovala nejvíc.

„Lásko?“ odtáhl se ode mě Edward, aby mi viděl do obličeje.

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho a přitáhla jsem se k němu zpátky. Seděli jsme v objetí asi tak hodinku, než za námi přišla Nessie, která se nejspíš zrovna vzbudila.

„Co děláte?“ ptala se.

„Jen jsme tady s maminkou prohlíželi fotky,“ odpověděl Edward.

„Fotky? Já se chci taky podívat.“

„Prosím,“ prosila.

„Nessie, to není nejlepší nápad,“ řekl Edward.

„Ale proč?“ nechápala.

„Nessie, teď ne, podíváme se raději na nějaký film?“ navrhl Edward.

„Tak jo,“ svolila. Edward s Nessie nakonec vybrali film, na který jsme se rádi dívali ještě před padesáti lety. Mě to nevadí, je dobré si to připomenout.

„Krása,“ vzdychla Nessie když běžely závěrečné titulky.

„Co budeme dělat teď?“ ptala se.

„Nessie, kdy jsi byla naposled na lovu?“ ptala jsem se jí.

„No, už dlouho ne,“ odpověděla.

„A půjdeš?“ ptala jsem se.

„Jo, asi hned, řeknu Emmettovi můžeme spolu závodit, kdo uloví většího medvěda“ usmívala se Nessie.

„Jo! Jo!“ ozývalo se z obýváku, to jak byl Emmett nadšený, že aspoň někdo si s ním zazávodí, protože všichni víme, jak nemá rád porážku, z toho důvodu s ním nic nehrajeme, teda kromě Nessie, na tu naštvaný není nikdy. Trochu jsem se usmála, když jsem viděla ty dva vyběhnout z domu a Rosalie hned za nimi, bude rozhodčí. Rosalie s nimi chodí vždycky dělá jím rozhodčího, aby se pak nehádali.

„Já vyhrála!“ křičela Nessie, když se vraceli z lovu.

„Ne, ne, já vyhrál!“ bručel Emmett.

„Ale, strýčku, jako upír přece paměť neztrácíš, tak si přece musíš pamatovat, čí medvěd byl větší,“ smála se Nessie.

„Hele, neteřinko, já mám paměť dobrou,“ našpulil pusu.

„Emme, ty víš, že její medvěd byl větší,“ namítla se smíchem Rose.

„Jo vím,“ zaburácel, popadl Nessie do náruče a zatočil se s ní.

„Takže se na mě nezlobíš?“ ptala se Nessie.

„Já? A zlobit se? Na svou neteřinku? Ale ne, já vím, že tvá puma byla větší, ale příště bude zas ten můj větší,“ smál se.

„To určitě ano, protože ty jsi ten nejsilnější strejda na světě,“ usmívala se Nessie, musela jsem se usmát taky, jak směšné mi stále připadá, když Nessie je oslovuje „strejdo“ a „teto“ oslovuje tak téměř stejně staré lidi, je to směšné a já si ani po sto letech na to nemůžu zvyknout.

„Miláčku, co pak chceš dělat?“ ptal se mě Edward.

„Já nevím,“ pokrčila jsem rameny.

„Chceš jít třeba na procházku po Forks? Za posledních sto let se to tady určitě změnilo,“ navrhl.

„Tak jo, ráda bych se podívala, jestli ještě stojí Charlieho dům,“ řekla jsem.

„Cože? Vy se chcete jít podívat na dědečkův dům a mě nevzít sebou?“ mračila se Nessie.

„Ale ne, Nessie, to bychom ti neudělali, rozhodně s námi musíš jít,“ ujistil ji Edward.

„To jsem ráda,“ řekla a přestala se mračit.

Když jsme projížděli městem, snažila jsem se aspoň něco poznat. Poznávala jsem obchod, kde jsem taky dřív pracovala s Mikem Newtonem, i když ten obchod byl změněný stále si pamatuju že tu stál. Poznávala jsem taky restauraci, kde jsme chodili s tátou na oběd, nebo na večeři, i ta byla jiná, všechno bylo přizpůsobeno téhle době. Charlieho dům stál pořád, to je tady snad jediné, co se nezměnilo, i když tak trochu ano, ten dům chátral, okna měl vybitá, dveře tam ani nebyly, omítka byla oprýskaná, ale dům stál.

„Zajímalo by mě, jestli v tom domě ještě někdo bydlel,“ uvažovala jsem nahlas.

„Chceš jít dovnitř?“ ptal se Edward.

„Já ano!“ vykřikla Nessie a než jsme jí stačili zastavit, už byla v domě a nám nezbývalo nic jiného než jít za ní. V domě to vypadalo hůř než venku. Nebylo tu téměř nic, jen schody které vedly do poschodí, nebyla tu kuchyňská linka, prostě nic i stěny byly pryč, byla to jedna velká místnost. Nessie se odvážila jít nahoru. Poznávala jsem svůj pokoj sice jen zdánlivě, ale poznávala, nahoře stěny zůstaly, ale nic jiného, nebyla tu vana, umyvadlo, okno v mém pokoji bylo vybité.

„Vypadá to dobře na to, jak dlouho to tady chátrá,“ řekla Nessie. Dobře? Nessie myslí, že to vypadá dobře?

„No, já nevím, neměla jsem sem chodit, chtěla jsem si tento dům pamatovat takový, jaký byl dřív a ne takhle.“ Rozhodila jsem dramaticky rukama.

„Ale Bello, tento dům už je starý, musela jsi počítat, že nebude jako dřív,“ chlácholil mě Edward.

„Já vím,“ řekla jsem a rozhlížela jsem se po domě.

„Edwarde? Prosím pojedeme už?“ navrhla jsem.

„Jistě“ kývl a scházel vratké schody, které se mohly kdykoliv propadnout, i když nám by to nevadilo.

Doma nikdo nebyl. Skoro všechna auta byla pryč, kromě mého a od Nessie. Všichni někam odjeli každý svým autem, to je divné přece by se naskládaly tak do dvou aut, přece by nejeli šesti auty.

„Kde jsou všichni?“ ptala jsem se mého manžela, který ví všechno, díky čtení myšlenek.

„Jeli do Seattlu pro nějaký materiál, který Esmé potřebuje, nevím na co,“ řekl.

„Nessie, běž si nachystat věci do školy,“ přikázala jsem své dceři.

„No jo, mami, už jdu,“ broukla a šla do svého pokoje.

„Edwarde, co bys řekl tomu, že bychom si udělali výlet?“ navrhla jsem.

„Kdo? My dva? To je skvělý nápad,“ usmíval se.

„No my dva, třeba do kina?“ navrhla jsem.

„Jo skvělé pojedeme ještě teď, Nessie to tady zvládne,“ radoval se.

„Jo! Zvládnu!“ křikla na nás z pokoje.

„Tak jedeme?“ žasla jsem.

„Jo!“ křikl a vzal mě do náruče a odnesl do auta. Šli jsme na nějaký 3D film, který se mi moc líbil, a podle všeho i Edwardovi.

„Lásko? Zajdeme si ještě na drink?“ ptal se.

„Ale my přece drinky nepijeme,“ smála jsem se.

„Ne, ale můžeme být ještě chvíli sami, tak proč toho nevyužít?“ usmál se tím svým úsměvem, který tak miluju. V klubu jsme si sedli do malého kupé, abychom byli sami.

„Co si dáte?“ ptala se nás blonďatá servírka.

„Já si dám drink Modrou lagunu a tady pro dámu Vášeň,“ rozhodl Edward. Je mi jedno co mi objedná stejně to pít nebudu.

„Lásko? Nechala jsem v autě mobil, dojdu si pro něj ano?“ řekla jsem a políbila ho.

„Ne nechoď,“ prosil.

„Bude to vteřinka“ mrkla jsem na něj a odešla. V autě jsem si vzala mobil a všimla jsem si, že volala Nessie, ne, zavolám jí za chvíli. Vrátila jsem se tedy do klubu. Já snad sním? Je to možné? To co jsem viděla v našem kupé, to snad možné nebylo. Byl tam Edward s tou servírkou, která mu seděla na klíně. Jakmile mě Edward viděl, strhl ze sebe servírku a běžel ke mně.  Vyběhla jsem ven, a Edward za mnou a taky ta servírka protože jsme nezaplatili.

„Bello! Počkej!“ křičel za mnou já jsem, však čekat nechtěla.

„Bello!“ naléhal. Zastavila jsem se jen, abych mu mohla něco ostrého říct.

„Hele vy jste nezaplatili!“ křičela servírka.

„Víš co, fešáčku, tobě tu Modrou lagunu odpustím, ale tu Vášeň mi musíte zaplatit,“ řekla nám, nebo spíš mě. Mále jsem vyletěla z kůže.

„Víte že je zadaný?“ vyhrkla jsem na ní.

„A to je tělesná vada?“ ušklíbla se.

„To stačí!“ vyštěkl Edward.

„Já si myslím, že má každý právo volby, a to že je zadaný mu nebrání vyspat se s jinou,“ smála se na mě. To už jsem nevydržela skočila jsem po ní, a kdyby mi do cesty nevtrhl Edward snad bych ji rozcupovala na kousky.

„Bello! To stačí! Pamatuj, kdo jsi!“ křičel Edward. Já jsem ho nechtěla poslouchat, chtěla jsem tu nánu zabít. Teď už se neusmívala, tvářila se vyděšeně. Edward mě násilím strčil do auta, po servírce hodil peníze a už jsme odjížděli směr domov.

„Bello! Co se to pro boha s tebou stalo?“ nechápal.

„Se mnou?“ žasla jsem.

„Já nefrituju s jinými kluky,“ obořila jsem se na něho.

„Já taky ne!“ křičel.

„A ta servírka? Ta, co ti seděla v klíně?“ byla jsem tak rozčílená, než bych nejraději vyskočila z auta a běžela někam daleko, aby mě nikdo už nenašel, ale kvůli Nessie to nemůžu udělat.

„To ona se na mě věšela,“ řekl trochu klidněji.

„Aha, takže pan dokonalý zase za nic nemůže,“ křičela jsem. Zatím jsme dojeli k domu, na nic jsem nečekala vystartovala jsem z auta a běžela domů. On mě samozřejmě dohonil.

„Přála bych si být člověkem!“ křičela jsem na celý dům, nemohlo to nikomu ujít zvlášť ne, když všichni sedí v obýváku.

„Mluvíš mi z duše!“ řekl Edward, ten na nic taky nečekal, běžel do pracovny, kde se zavřel. Pak už bylo jen slyšet, padaní papíru a knih na zem. To jak je naštvaný všechno z Carlisleova stolu shodil na zem.  Tak ten nebude mít radost, pomyslela jsem si. Zase bylo slyšet zuřivé zavrčení a další padání papíru a knih. Jsem hodně naštvaná, ze vzteku jsem shodila na zem Esméninu vázu z devatenáctého století.

„Bello, co se tady děje?“ slyšela jsem hlas Esmé.

„Esmé, je mi líto že to odnesly tvoje věci,“ řekla jsem, objala jsem ji, nebo ona spíš objala mě.

„Co se stalo, miláčku?“ ptala se starostlivě.

„Ale nic, pohádali jsme se,“ řekla jsem.

Pohled Edwarda…

Nic? Jen jsme se pohádali? To nemyslí vážně! Zapomněla dodat, že málem zabila člověka. Já bych si nejraději nafackoval, že jsem ji k tomu dohnal. Nechtěl jsem, aby se na ni vrhla, nechtěl jsem, aby ji zabila, musel jsem se mezi ně vrhnout. Je to moje vina, že se na ni vrhla, neměl jsem dovolit, aby se na mě posadila, měl jsem vědět, že Bella bude zuřit. Jsem vážně idiot! V zuřivosti smetu z police další knihy, všechny se rozletí do stran, některé se dokonce poničí. Není správné, abych ničil věci od Carlislea, a Bella aby ničila věci od Esmé.

„Synu, prosím přestaň mi ničit mé věci,“ prosil Carlisle, který se objevil v pracovně.

„Omlouvám se,“ zavrčel jsem, doufal jsem, že z mého tonu pochopí, že chci, aby odešel ale asi ne, pořád zůstává.

„Stalo se něco?“ ptal se.

„Ne, pohádali jsme se,“ řekl jsem celý překvapený, že jsem taky měl nutkání zamlčet, co se stalo.

„To se stává,“ řekl a začal sbírat knihy ze země.

„Stává, ale tentokrát je to zlé, my jsme se vlastně ani nepohádali, ale i přesto je to velmi zlé,“ hlesl jsem.

„Zlé to může být, ale nemusíte nám tady zničit dům,“ zasmál se.

„Promiň,“ omluvil jsem se znovu.

„No fajn, tak to tady ukliď,“ řekl a odešel. Co jsem udělal, to si taky uklidím, pomyslel jsem si a dal se do úklidu. Jako upírovi mi to zabralo tak pět minut, i když nevím, jestli jsem to dal na to správné místo nějak jsem se nesoustředil. Vyšel jsem z pracovny a zavřel se v naší ložnici, Bella nejspíš bude dnes večer v ložnici Nessie, nebo se bude dívat na televizi, ale jedno vím jistě, nepřijde sem.

Ráno jsem se šel podívat za Nessie. Seděla na posteli a líčila se.

„Ahoj Nessie,“ pozdravil jsem jí.

„Ahoj tati,“ vyskočila z postele, aby mě mohla obejmout.

„Stalo se něco?“ ptal jsem se.

„Ale ne, je mi líto že jste se s mámou pohádali,“ řekla smutně.

„To nic není Nessie,“ uklidnil jsem ji, ale jistý jsem si tím nebyl.

„Dobře,“ usmála se smutně a šla dolů do obýváku, kde byli všichni ostatní. Chvíli jsem stál v jejím pokoji, načež jsem usoudil, že už je čas jet do školy. Nasedl jsem do auta a jel jsem ke škole. Ostatní už jeli, teda kromě Nessie, ta dneska jela v autě se mnou.

Když jsem přišel do třídy, Bella neseděla na svém místě, seděla v první lavici s nějakým klukem, který si myslel, jaký není borec, když sedí s Cullenovou. Nechtěl jsem se hádat, proto jsem si sedl na své obvyklé místo do poslední lavice. Se zazvoněním vešel do třídy i učitel s jednou opozdilou holkou.

„Tady ale sedím já,“ řekla Belle.

„No a? Máš tady málo místa?“ ptala se Bella.

„Co se tady děje?“ nechápal učitel.

„Tady slečna Cullenová mi zasedla místo,“ žalovala ta holka.

„No a? Vedle Cullena je taky místo, sedněte si tam,“ poradil jí učitel.

„Ale Cullen sedí až v zadu a já ze zadu nevidím na tabuli,“ řekla ta holka docela nakvašeně.

„No tak Cullenová si sedne do zadu ke Cullenovi,“ rozhodl učitel.

„Ale pane učiteli, já si tam nechci sednout,“ řekla Bella.

„Mě to nezajímá!“ vykřikl učitel.

„Můžu do toho vstoupit? Pane učiteli, já si teda sednu tady ze slečnou do předu a tady ať si slečna Cullenová sedne do zadu tady s tím klukem, když ho tak moc nechce opustit,“ navrhl jsem.

„Dobře.“ Mávl rukou učitel a Bella se chtě nechtě musela zvednout a sednout si dozadu s tím klukem. Naposled jsem se podíval na Bellu a ona se trochu ušklíbla. Jak chceš, když ty na mě takhle, tak já na tebe taky tak a teď poznáš, co je hněv Edwarda Cullena.

„Ahoj, já jsem Edward,“ představil jsem se naprosto zbytečně, protože mě tady všichni znají.

„Já jsem Kristen,“ představila se.

„Pěkné jméno,“ usmál jsem se.

„Díky,“ hlesla.

„Odkud jsi?“ vyzvídal jsem.

„Jsem zdejší,“ usmála se.

„Fakt? Tak to je super, mohla bys mi někdy ukázat město?“ ptal jsem se.

„Ale jo,“ kývla.

„Tak kdy máš čas?“ ptal jsem se.

„Kdykoliv,“ řekla a hrozně mi připomněla Bellu, když jsme se poznali. Jsou si docela podobné, Kristen má ale tmavší vlasy a modré oči, ale rysy mají hodně podobné, ale Bella je krásnější.

„Tak se pak domluvíme,“ řekl jsem a raději se věnoval látce, nebo spíš jsem to předstíral. Před zvoněním jsme si ještě vyměnili čísla, abychom se později mohli domluvit a se zazvoněním jsem vypadl ze třídy. Doufám, že se mi to daří, můj plán, kamarádit s tou holkou a vyprovokovat Bellu. Když zazvonilo na přestávku rozloučil jsem se s Kristen a šel na další hodinu, kterou mám s Rosalie.

„Ahoj Rose,“ pozdravil jsem a posadil se vedle ní.

„Ahoj Edwarde,“ oplatila mi pozdrav.

„Edwarde, co se vlastně stalo?“ ptala se mě. Mlčel jsem, mám nebo nemám?

„Edwarde, nikdo mi nechce nic říct,“ žadonila.

„To asi proto, že to nikdo neví,“ zavrčel jsem.

„Edwarde,“ naléhala.

„Dobře, když jsme byli včera v kině tak jsme šli potom do baru, a Bella odešla do auta pro mobil a ta servírka byla neodbytná a sedla si mi na klín a Bella to zrovna viděla. Byl jsem na sebe tak naštvaní, Bella odešla ven a já šel za ní, i ta servírka šla, protože jsme nezaplatili, potom se ty dvě začaly hádat a Bella se na ní vrhla, skočil jsem mezi ně, ale i tak je to pro nás oba hrozné,“ řekl jsem a raději jsem odvrátil pohled.

„Edwarde, netušila jsem že… se Bella neudržela,“ řekla Rose a položila mi ruku na rameno.

„Sourozenci Cullenovy se utiší,“ napomenul nás učitel.

„Ano pane učiteli,“ řekla Rose. On je pokýval hlavou a dál se věnoval látce.

„Edwarde, měl by sis s ní o tom promluvit,“ radila mi Rosalie.

„Promluvil bych si s ní, kdyby mě poslouchala,“ řekl jsem trochu nakvašeně.

Po škole jsem jel hned domů, Bella už tady auto neměla a Nessie už byla taky doma jela asi s Emmettem.

„Ahoj rodino,“ zavolal jsem ode dveří.

„Ahoj tati,“ pozdravila mě Nessie a pověsila se mi na krk.

„Ahoj Nessie,“ pozdravil jsem ji a políbil ji do vlasů.

„Půjdeš se mnou na lov?“ ptala se mě a já jsem nemohl odmítnout.

„Cítím pumu,“ nadechla se Nessie.

„Tak si jí běž chytit“ pobídl jsem ji.

„Fajn a ty si můžeš chytit třeba jelena,“ radila mi. Nestačil jsem ani odpovědět a už byla pryč, pumu chytla jako nic. Já jsem si chytl malého jelena, který mě sice moc nenasytil, ale dalo se to. Když Nessie byla dostatečně nasycená, vydali jsme se společně k domovu. V obýváku seděli všichni teda kromě Belly, ta byla u nás v ložnici a četla si knihu.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě Esmé.

„Ahoj Esmé,“ oplatil jsem jí.

„Ahoj Esmé,“ zamávala na ni Nessie dotčena, že si všimla jenom mě.

„Ahoj Nessinko,“ usmála se Esmé a šla ji obejmout.

„To je lepší,“ řekla Nessie. Zaujali mě Esméniny myšlenky, myslela na dům, který připravuje pro Bellu a pro mě, a taky Nessie.

„Esmé?“ podíval jsem se na ni tázavým pohledem.

„Edwarde, mělo to být překvapení,“ zamračila se Esmé.

„Pro ně to bude překvapení,“ namítl jsem a tím „je“ jsem myslel Nessie a Bellu.

„Co bude překvapení?“ptala se Nessie.

„No právě to překvapení Nessie,“ smál se Emm.

„Edwarde, takže se zapojíš do příprav?“ ptala se Esmé.

„Určitě ano,“ usmál jsem se.

„Fajn začneme hned,“ řekla Esmé a už běžela k autu.

„Nessie zůstaň tady, bude to krásné překvapení,“ mrkl jsem na ni.

„Dobře, zatím si můžu s mamkou povídat,“ usmála se celá nadšená, jak vymyslela dnešní večerní program.

„To by bylo super,“ pochválil jsem ji a jel za ostatníma k domu Swanových. Myslím že Esmé vymyslela pěkné překvapení pro Bellu, chce opravit Charlieho dům, aby vypadal tak jak před sto lety, pamatuji si ho dobře, barvy, koberce, ale s nábytkem to bude horší, ne že bych na něj zapomněl, ale kde ho jen tak sehnat? Sto let starý nábytek? Esmé ho asi navrhne znova, aby vypadal, nebo alespoň aby byl podobný tomu původnímu. Pro Nessie to bude určitě taky překvapeni, měla tento dům moc ráda a možná ještě víc Charlieho. Všichni kolem mě pracovali, jen já jsem postával na prahu kuchyně a vzpomínal, jak jsme tady s Bellou snídaly, když byla ještě člověk.

„Edwarde, dones prosím ty velké krabice z auta,“ prosila mě Esmé.

„Jasně,“ kývl jsem a běžel k autu. Velké krabice, jasně, podal jsem dvě velké krabice a utíkal zpátky do domu. Esmé je s úsměvem otevřela a vyndala z nich polštář a peřinu fialové barvy bylo to téměř to samé, co měla tehdy Bella.

„Edwarde, prosím mohl bys odjet? My už tvou pomoc nebudeme potřebovat, chceme abys měl taky překvapení,“ usmívala se Alice, která ve svých myšlenkách zpívala hymnu, zase si chce myšlenky uchránit.

„Edwarde, zavoláme tě dřív než Nessie a Bellu,“ řekla Esmé a dál vybalovala ty krabice, v kterých jsou různé sošky, talířky a další doplňky. Nasedl jsem do auta a jel zpátky domů, je čas usmířit se s Bellou. Zatočil jsem na příjezdovou cestu a těšil jsem se, jak si to s Bellou vyříkáme.

Vyskočil jsem z auta a běžel domů.

Edward přijel, pomyslela si Nessie. Nesmím mu to říct, musím si myšlenky uchránit, co mi nesmí říct? Nessie scházela dolů po schodech.

Autor: RenesmeClaireCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech ... 4. kapitola: