Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po mém 2.

27.07.2009 (19:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2189×

Když nasedala k Celii do jejího naleštěného Mercedesu, opět hořce zalitovala, že jí otec nedovolí vlastní auto. Věděla, co bude následovat. Celiina někdy dosti otravná schopnost spolehlivě rozpoznat jakoukoli lež jí totiž znemožňovala svou včerejší výmluvu s klidným srdcem zopakovat.

Nastartovala a za jemného vrnění motoru se příjezdovou cestou blížily k silnici. „Tak kam to bude?“ Polkla jsem. „Do kavárny U Burnyho.“ Trvalo jí jen vteřinu poznat, že nelžu. V jejím alabastrovém obličeji se mihl drobný úsměv. „Ale kamarádky to nejsou, že?“

Sakra! „No, ne tak úplně.“ Celie se tentokrát opravdu usmála a byla tak... nádherná. „Fajn, už tě nebudu trápit. Až budeš chtít domů, tak zavolej a já přijedu.“ Ulehčeně jsem kývla. Aspoň příliš nevyzvídala.

Parkoviště před obchodním centrem bylo narvané k prasknutí, ale před kavárnou opodál parkovalo jen pár aut. Zamávala jsem culící se Celii, která okamžitě vystartovala od chodníku, a přeběhla silnici.

Přede dveřmi stálo děvče asi tak stejně staré jako já, malé, drobné, s krátkými tmavými vlasy trčícími do všech stran. Obdařila mě oslňujícím úsměvem a já marně přemýšlela, koho mi připomíná.

Podala mi ruku a nepřestávala se usmívat. „Ahoj, já jsem Alice.“ Docela mě zaskočila a tak mi trvalo asi dvě vteřiny, než mi došlo, že bych měla vyndat ruku z kapsy a přivítat se sní. „A-ahoj, já jsem Alex.“

Úsměv se jí ještě rozšířil. „Já vím a ráda tě poznávám.“ Pak mi dala svou drobnou ručku kolem ramen a i když jsem si za posledního půl roku zvykla na ledacos, teď, když mě vedla dovnitř, se mi sevřel žaludek.

U zadního rohového stolu seděli dva kluci, jeden špinavě blond s trochu vykulenýma očima a tmavovlasý hromotluk. Odkud ho jen... no jasně, potkali jsme se jednou na tělocviku, vracel mi špatně hozený míč a málem mi tak urazil ruku. A ta vysoká blondýna...

Alice se posadila a s neutuchajícím širokým úsměvem mi nabídla židli. Ale když jsem se teď na ně dívala, jak seděli u jednoho stolu, došlo mi, že je neznám jen od pohledu ve škole, ale všichni dohromady...

„A sakra!“ S těmito slovy jsem ztěžka dosedla na nabídnutou židli a podívala jsem se na ně skoro až ublíženě. „To tu fakt není nikdo normální?“ Ostatní trochu znejistěli, jen blondýna si uchovávala svůj neměnný, lehce nasupený výraz. Alice mě jemně pohladila po ruce, ale já pod jejím ledovým dotekem ucukla, i když jsem ho už v té chvíli čekala.

Naštvala jsem se. Opravdu. Protože ať jsem si po Aliciných e-mailech myslela cokoliv, trochu jsem zadoufala, že bych si tu snad našla alespoň jednoho známého. A ne další partu upírů! Doma mi to stačí.

„Co chcete?“ Medvěd v bílém tričku, sedící naproti mně, se usmál. „Takže, já bych spíš začal takhle – já jsem Emmett, tohle je Jasper, Rosalie a Alici už znáš.“ Ten jeho úsměv mě dostal. Fakt. Odevzdaně jsem vzdychla. „Fajn, já jsem Alex. Takže o co tu jde?“

„Dobře,“ nasadila Alice zase ten svůj nakažlivý úsměv. „Zaprvé bychom rádi věděli, kdo jsi. Myslím to tak, že jsi každopádně člověk, ale voníš jako...“ Pozvedla jsem obočí. To se mi snad zdá!

„Myslíš jako upír? Samozřejmě, když se sedmi žiju v jednom domě. Tomu se bohužel neubráním.“ Tentokrát na mě vykulil oči Jasper. „Cože? Se sedmi?“ Kývla jsem. To jsme opravdu až takoví exoti i ve světě upírů? No potěš.

Alice se snažila navázat na svá předchozí slova. „A ty jsi jejich... kamarádka?“ „Jeden z nich je můj otec, zbytek je jeho rodina a no... poslední půlrok vlastně i moje.“ Ostatní se na sebe podívali a mě neušlo jejich překvapení.

Trochu jsem se na židli zachvěla, netušila jsem, kam tenhle hovor míří. Snažila jsem se svůj výraz pozměnit z naštvaného na alespoň trochu přístupný, ale nevím, jestli se mi to podařilo. „Tak řeknete mi už konečně, o co tu jde?“

V tu chvíli nás vyrušila číšnice, která si mě všimla. Rychle jsem si objednala latté, aby zmizela. Všichni mlčky čekali, dokud mi kávu nepřinesla, a pak vrhli pohled na Alici. „No, víš, pozvali jsme tě sem, protože bychom od tebe potřebovali pomoc.“

Málem jsem je svou kávou poprskala, než jsem ji dokázala přes knedlík v krku polknout. „Cože? Ode mě? Vy?“ Emmett si položil ruku na stůl stylem, že mi nadskočil hrníček. „Tak dost, s tebou, Alice, tady budeme sedět do zítra.“

Pak se zase podíval na mě a jeho úsměv náhle pohasl starostmi. „Máme ještě jednoho bratra, Edwarda. Měl holku, asi rok, hrozně jí miloval. Ona ho před čtyřmi měsíci opustila a on se z toho stále nemůže vzpamatovat. Snažili jsme se mu pomoct, ale tvrdí, že my, coby upíři, ho prostě nemůžeme chápat, protože ta dívka byla člověk a s tím my zkušenosti nemáme. No a lidské kamarády ani nemá, navíc i kdyby je měl, sotva jim může o svém problému říct. Však víš, pravidla.“

No jistě, ta jejich upíří pravidla. O jejich existenci nesmí vědět nikdo, kdo s nimi přímo nežije. A i ten by neměl dlouho zůstávat člověkem. Ale na to jsem se zatím snažila nemyslet.

„Takže, pokud vás správně chápu, měla bych mu pomoct dostat se z deprese já, protože jsem člověk, ale zároveň vím o upírech.“ Emmett se šibalským úsměvem lehce pokývnul hlavou ke straně. „Jo, něco takového.“

Několik vteřin jsem na ně tupě zírala, než mi všechno úplně došlo. Byla jsem neskonale vytočená, že mě sem takhle vylákali, ale zase na druhou stranu, jejich tváře plné naděje... Samozřejmě až na Rosalii, té jsem zjevně příliš sympatická nebyla.

Má obrana polevila. Prohrábla jsem si vlasy, moje bezděčné gesto nervozity. „A jak myslíš, že bych to měla udělat? Vždyť ani nevím, jak vypadá.“ „Poslední měsíc nebyl ve škole, byl u našich známých a snažil se dát do kupy. Zítra už přijde s námi. Má s tebou většinu hodin stejných, tak...“

Jeho slova vyzněla do ztracena. Čekali, co řeknu. Co jsem měla říct? Že budu zachraňovat neznámého upíra před návaly deprese? Co si mysleli? Ach jo, nesnáším tyhle situace. Jsem holt prostě moc měkká.

„OK, až na něj narazím, zkusím s ním prohodit pár slov.“ Myslela jsem, že je konečně uklidním, ale Alice vypadala pořád poněkud neklidná. „Víš, je v tom takový menší zádrhel.“ „A to?“ „Edward umí číst myšlenky.“

Cítila jsem, že jestli v tuhle chvíli něco řeknu, budu koktat. Dopila jsem, na stůl položila drobné a přehodila si bundu přes ramena. Když jsem vstala, postavila se i Alice. Bylo mi té krásné drobné dívky líto, bylo vidět, že má o svého bratra starost.

„Promiň, Alice, ale nevím, jak bych tohle překonala. Mrzí, že se musíte potýkat s něčím takovým a že vám nemůžu pomoct. Uznejte sami, že nejsem všemocná. Jsem jenom člověk. Obyčejný člověk. Hodně štěstí.“

Bez ohlédnutí jsem vyrazila ven a zavolala Celii. Byla překvapená, že jí volám tak brzy, ale slíbila, že bude za chvíli u mě. Kvůli dešti jsem se schovala pod přístřešek prádelny sousedící s kavárnou. Po chvilce za mnou vyběhla Alice, bylo jí jedno, co se v dešti stane s jejím účesem nebo šaty. Byla roztomilá a mě bylo opravdu líto, že jsem jí musela odmítnout.

„Alice, já nevím, co bych mohla...“ „To je v pořádku, Alex. Vím o něčem, co ostatní nevědí.“ Tak to mě začalo zajímat. „On sice umí číst myšlenky, ale u tebe mu to nepůjde.“ „Cože?“ „Já vím, zní to divně, ale stejné to bylo i s Bellou, jeho bývalou, po které tak truchlí.“ „A jak to víš, vždyť mě ještě neviděl.“

Usmála se tak, až mě zamrazilo. „Já totiž tak trochu vidím do budoucnosti. Věděla jsem, že přijdeš, a viděla jsem taky, že Edward nebude schopen do tebe vidět. Nevím, proč to tak je, ale je to fakt.“

Nevšimla jsem si Celie, která vedle nás zastavila. Vrhla po mně pohled, který mluvil za vše. Rychle jsem se obrátila k Alici. „Dobře, nikomu raději nic neříkej, nic neslibuju. Ale zkusím to.“ Překvapivě mě rychle objala a zašeptala „Děkuju.“ Pak už mě nechala Celii napospas.

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po mém 2.: