Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 41. kapitola

23.08.2011 (22:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 2887×

„Miláčku, to je v pořádku,“ zašvitořila jsem k bříšku a znovu jsem ho uschovala pod tričko i deku, aby mu náhodou nebylo chladno. Skutečně jsem začínala bláznit jako Edwarda a Rose, ale pro toho broučka uvnitř mého těla bych udělala cokoli.

Celá rozněžněná jsem strávila několik dalších hodin tím, že jsem se neustále Edwarda vyptávala na to, co si miminko myslí, dokonce jsem se ho i ptala na to, zda ví, jestli je to kluk. Ale ten mizera mi nechtěl říct vůbec nic, dokonce jsem ani z jeho nečitelného výrazu neměla šanci poznat, jakého pohlaví miminko je.

„Edwarde, prosím,“ žadonila jsem znovu, když se vrátil zpátky do přízemí potom, co odnesl spící Renesmé do pokojíčku, který Alice zařídila vskutku dokonale. O jejím vkusu nemám nejmenší pochyby, už zařizuje i pokojíček pro miminko, ale nechce mi říct, do jaké barvy bude laděn. Vsadím se, že jí Edward tajemství mého lůna odhalil, ale mně nic neřekne!

„Nebuď zvědavá, lásko, však se dočkáš,“ potrápil mě znovu a musím se přiznat, že jsem snad nikdy nebyla víc nervózní. Edward mě sice neustále napomínal, abych byla klidná, ale copak jsem mohla, když on věděl něco, o čem jsem já neměla ani páru? Zpupně jsem pohodila hlavou a opatrně jsem se zvedla, abych si v přízemí došla na toaletu, dneska jsem čůrala už snad stokrát!

„Pomůžu ti,“ sdělil mi, jakmile jsem se odlepila z pohovky, ale vrhla jsem na něj jeden hodně ostrý pohled, po kterém mu snad mělo být jasné, že když jdu jen na toaletu, není potřeba, aby mi asistoval. Už znovu ho musím upozorňovat na to, že po domě se mohu normálně pohybovat, není to nic těžkého.

Až jsem se sama divila, že jsem mu jediným pohledem zabránila v jeho neustálém opatrovávání. Jednu ruku jsem si položila na pořádně vypouklé bříško a pomalu jsem se courala do koupelny, Esmé mi šla naproti, ale na rozdíl od Edwarda se nedožadovala toho, aby mě odnesla až na toaletu, pouze si stoupla kousek ode mne pro případ, že by se mi třeba udělalo nevolno. Ucítila jsem bolestivé kopnutí a zalapala jsem po dechu, tohle bylo silnější.

Štěstí bylo, že jsem šla zrovna podél zdi, takže jsem se pevně zachytila, i když jsem okamžitě byla v chladném náručí své lásky, takže bych nejspíš na zem stejně dopadnou nestihla, ale v duchu jsem si nadávala za to, že jsem projevila slabost, teď už mě skutečně nenechá jít samotnou.

„Jsi v pořádku?“ strachoval se medovým hlasem můj milý, zakývala jsem hlavou na znamení, že je mi dobře, ale necítila jsem se úplně nejlépe.

„Carlisle?“ zavolala do nitra domů Esmé, ačkoliv jsem tvrdila, že jsem v pořádku. Ucítila jsem další prudkou bolest, ale tentokrát jsem si byla jistá, že to nebylo kopnutí od děťátka.

„Oh!“ zalapala jsem po dechu znovu a prudce jsem se předklonila, což byla asi ta největší pitomost, jakou jsem mohla udělat. Bránila jsem se tomu, co se odehrávalo uvnitř mě, ale šílený výkřik jsem nemohla utlumit.

„Bello!“ zachraptěl Edward a cítila jsem, jak mi pod nohama zmizela pevná zem, vlastně jsem vůbec necítila spodní část svého těla. Nemohla jsem se pohnout, i když by to byl pohyb sebemenší. Horké slzy se mi kutálely po tvářích a já jsem se modlila, aby ta bolest přestala. V puse jsem ucítila slanou pachuť rzi, ale ačkoliv jsem se snažila, aby zrovna tady nebyla má krev cítit, vyřinuly se mi z pusy její pramínky.

Cítila jsem něco křupat a praskat, pak mi vzduch svištěl kolem hlavy, nebyla jsem schopná identifikovat, kde jsem, ba dokonce ani to, co se se mnou děje.

„Dítě musí ven!“ zaslechla jsem hlas Carlisla.

„Ne,“ zaskřehotala jsem, „ještě je brzy.“ Na mé protesty ovšem nikdo nebral ohledy, vlastně ani nevím, jestli je vůbec zaregistrovali… Možná, že jsem ani nepromluvila, v hlavě mi blikala červená kontrolka, která symbolizovala bolest, ukrutnou bolest, která mi zatemňovala mysl.

Ať je miminko v pořádku, prosím, ať mu nic není. Modlila jsem se k Bohu, ale nevěděla jsem, zda mě může vůbec slyšet. Hřešila jsem, celý svůj život jsem hřešila, ale jestli existuje peklo, půjdu do něj ráda, jen když bude mé dítě živé a zdravé! Znovu jsem chtěla zakřičet, ale příval krve v mých ústech způsobil jen jakýsi bublavý, dávivý zvuk.

„Carlisle, umírá!“ Hysterie byla z Edwardova hlasu jasná, ano, děťátko umírá, zachraň ho! Neslyšela jsem vše, chvílemi jsem měla v uších jakousi zvukovou bublinu, která mi bránila v jakémkoli odposlechu všeho, co by si mohli říct.

„… pryč!“ Dolehl ke mně zvuk jakéhosi příkazu, po kterém jsem zaslechla tříštění skla a vrčení. Neměla jsem nejmenší tušení, co se děje, ale cítila jsem, že dítě uvnitř mě se hýbe stále slaběji, přestože bolest se stupňovala.

Na malou chvíli jsem i ztrácela vědomí, dostávala jsem se do podivně černé tmy, ve které jsem sice tolik nevnímala bolest, ale zároveň jsem netušila, zda je dítě v pořádku. Neměla jsem nejmenší vědomí o tom, co se děje, zda mi něco neříkají… Něco, o čem bych třeba měla rozhodnout.

Vší silou mysli jsem se pokoušela vrátit se do reality, ale jakmile jsem se v ní znovu ocitla, byla jsem v hrozivých spárech bolesti. Cítila jsem se jako boxer po padesátém kole v ringu, jako kdyby mě měl přejet školní autobus, byla jsem ponořená v kyselině, která pomalu rozpouštěla každou buňku mého těla, a to vše najednou!

Křičela jsem bolestí, slzy mi kanuly po potem zkrápěné tváři a marně jsem se pokoušela přimět se k jedinému slovu. Ucítila jsem ocelový chlad na hladké kůži svého břicha, po kterém následovala bolest. Nebyla ovšem horší než ta, kterou jsem už pociťovala. Byla v poměru s křupajícími kostmi to nejmenší, co mě mohlo potkat.

Na plicích mi nejspíš ležel nějaký obrovský kámen, protože jsem se nemohla nadechnout. Pokoušela jsem se lapat po dechu, ale zdálo se mi, že kyslík zmizel z planety. Nemohla jsem dělat nic, tak jsem se alespoň pokusila uklidnit své tělo, aby Carlisle s Edwardem mohli zachránit mé dítě.

Ač se uvnitř mě všechno převracelo, jak se mi vnitřnosti kroutily, a hlavou mi snad projížděl troubící vlak, mohla jsem zaslechnout ten nejnádhernější zvuk na světě.

Dětský pláč… Jako by na moment všechno přestalo existovat, zaměřila jsem se jen na ten zvuk a vnímala jsem ho, nasávala jsem atmosféru toho okamžiku, mé dítě žije, žije! Přiměla jsem své oči, aby se otevřely a přes zamlženou clonu jsem mohla pohlédnout na Edwarda, který v rukou třímal uzlíček radosti, mé malé dítě.

„Je to chlapec,“ zašeptal okouzleně a já jsem přinutila své rty k tomu, aby se pohnuly. Potřebovala jsem to říci, potřebovala jsem se dotknout svého dítěte. Musela jsem vědět, že to není jen výplod mé fantazie, že skutečně žije, je v pořádku…

„Dej mi ho,“ zaprosila jsem slabým šeptem, „Matthew, chlapečku můj.“

Zaměřila jsem svůj pohled na toho drobounkého tvorečka, který se nacházel v Edwardově náručí, jeho ruce byly rudé od krve, ale mé děťátko bylo ještě více zakrvácené, až jsem se obávala, zda mu neublížili, když se ho snažili zachránit. Přinutila jsem svou ruku k slabému nadzvednutí a natáhla jsem ji k synovi, potřebovala jsem ho obejmout, třeba i naposledy podržet v náručí. Poprvé a naposledy…

Cítila jsem jeho teplo na své hrudi, bylo to až neuvěřitelné horko v porovnání s Edwardovou chladnou kůží. Mé oči si přivykly světlu v místnosti a všechno bylo najednou jasné. Mohla jsem vidět ty nejnádhernější zelené oči, jaké jsem kdy spatřila. Tmavé vlásky, které volně rostly na jeho oválné, dokonalé hlavičce. Měl krémovou kůži jako Renesmé, ale přesto jsem v něm spatřila nejen rysy otce, ale i své.

Najednou se usmál tak nádherným úsměvem, až se mi srdce na moment zastavilo. Za těmi krásnými rty se nacházela plná sestava sněhově bílých zoubků. Děkovala jsem Bohu, že mě nepřipravil o tak nádherný okamžik, jaký jsem zatím zažila jen jednou v životě.

Chtěla jsem si tu chvíli užít, ale najednou mi z náruče Zachari zmizel, někdo mi ho vzal. Chtěla jsem křičet, aby mi ho vrátili, ale padla na mě únava. Temnota mě uzavřela ve svém pevném stínu a nehodlala mě pustit. Cítila jsem, jak se mi klíží oči a bolest jsem snad už ani nevnímala, brala jsem ji jako daň za to krásné, za tu chvíli s dítětem.

„Ne, Bello, ne! Neopouštěj mě, rozumíš?“ Z dálky ke mně doléhal hlas mého anděla, ke kterému mluvil další mužský hlas, ale už jsem nedokázala určit, co mu říká. Upadala jsem stále víc do temnoty, brodila jsem se v ní a naděje, že bych mohla spatřit světlo pevniny, byla téměř ztracená.

Jsem tu, Edwarde. Neopustím tě! – přesně to jsem chtěla říct, ale z mých rtů se vydral jen slabý pokus o nadechnutí. Už jsem ani nevnímala palčivou bolest, co mi putovala tělem, pokoušela jsem se bojovat s tou tíhou temnoty, ale vyhrávala.

A potom, když už jsem si myslela, že je vše ztraceno, jsem si uvědomila jednu důležitou věc. Tak důležitou, že ve mně lehkost toho zjištění vyvolala hřejivý pocit radosti. Vydržela jsem, zvládla jsem to… Dokázala jsem vydržet natolik dlouho, aby přivedla na svět syna, abych ho pochovala v náruči a spatřila tak jeho oslnivou krásu.

Dokázala jsem mnohem víc, než by se mohlo od obyčejného člověka čekat. Přivedla jsem na svět dvě překrásné děti, o které se nyní postará jejich otec, protože já nejsem natolik silná, abych tu zůstala, ač bych si to přála sebevíc, ale přeci jen jsem jen člověk, který nemá sílu na to, aby se mohl vyrovnat s tak velkou tíhou temnoty, vybrala jsem si cestu, po které jsem došla dál, než bych sama mohla čekat, nyní je čas, abych skutečně zakončila svou pouť, co víc bych si od života mohla přát?

Ano, chtěla bych vidět své děti dospívat, ale už jen myšlenka na to, že se o ně postará někdo tak úžasný, jako je bezesporu Edward a jeho rodina, mi dodávala potřebný klid, se kterým bych mohla odejít, mohla bych, ale něco mi bránilo. Znovu jsem totiž ucítila oheň, přestože mi před očima problikávala jen černá tma, celým tělem se mi rozproudil zvláštně hřejivý pocit.

Připomnělo mi to domov, tedy, spíš dřívější domov, Phoenix byl nádherné místo a město, které jsem skutečně milovala, tohle horko bylo stejné, jako když se postavíte na sluneční paprsky, necháte se olizovat tou silou slunce… Stejně příjemné a lehké jako letní odpoledne, kdy v čase obědu má slunce největší sílu, přesně takové to bylo, hřejivé, uklidňující, ale zároveň i vyčerpávající.

Počkat, to pálí, uvědomila jsem si skutečnost, že vůbec nejsem ve Phoenixu, nýbrž stále musím být v deštěm milovaném Forks, kde je pravděpodobnost toho, že spatříte slunce téměř nulová. Auu, vážně to moc pálí, horkost se začínala stupňovat a já jsem si najednou připadala jako v soláriu, ale mnohem horším, jako kdybych stála u rozžhavené peci a nemohla se pohnout.

Chtěla jsem se zvednout, ale něco mě doslova přikovalo k posteli, držela jsem se vší silou při smyslech, chtěla jsem se odstrčit a vyskočit, ale nešlo to, byla jsem vydána napospas tomu horku. Třeba je to očistec, pomyslela jsem si, ano, to je místo, na které podle věřících chodí nehodné lidské duše, takové duše, které nepatří do nebe.

Nikdy jsem v Boha nevěřila, ale zasloužila jsem si tím snad tento trest? I když ho za život svého dítěte přijmu ráda, trpím. Chtěla jsem křičet, možná jsem i křičela, protože mi v uších zněl můj šílený jekot a srdceryvný dětský pláč, je to snad mé dítě – můj syn? Ptala jsem se sama sebe, ale neměla jsem tušení, které dítě tak urputně pláče, chtěla jsem ho obejmout, protože mi vědomí napovídalo, že to je můj malý Zachari Matthew Cullen.

Bolest se znovu vystupňovala, až jsem si začínala myslet, že to nevydržím. Jako kdyby mi po celém těle přejížděl tank, tam a zpátky demoloval mé kosti, které by se nestačily ani zahojit, než by projel svou dráhu znovu. Chtěla jsem plakat a prosit o pomoc, o to, aby někdo utišil mé miminko, ale nezmohla jsem se na slovo, hlas jsem nenacházela, stále jsem se totiž brodila v bahně, v černočerné tmě, která se nechystala ustoupit, snad jen uvolňovala místo pro horko, které se po nekonečně dlouhé době dostalo ke zdroji mého života – mému srdci.

40. kapitola - Shrnutí - 42. kapitola

Vím, že jste čekaly dlouho, holky, ale snad mi odpustíte...

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 41. kapitola: