Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 39. kapitola

24.07.2011 (11:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 2675×

Jeho slova mi zněla jako balzám pro uši, pevně jsem Edwarda držela kolem pasu a tiše jsem vzlykala v náručí své lásky, i když jsem si myslela, že slzné kanálky mám již vyschlé. Bez Edwarda bych byla ničím, jak se zdá, tak i on konečně pochopil, že po něm nechci svou smrt, ale své znovuzrození.

Dny ubíhaly, ale že by se něco měnilo, to se říci nedá. Vlastně to dnes bylo čtrnáct dní od chvíle, kdy jsem souhlasila s Edwardovou podmínkou, půl roku se mi zdálo jako optimální řešení, i když jsem dobře věděla, že se za tu dobu bude všemožně snažit, aby mě přesvědčil o tom, že bych měla jít na chemoterapii.

A když už ne to, tak se mě bude snažit přesvědčit, abych se nestávala upírem, ale stála jsem si za svým. Vlastně jsme se tomuto tématu vyhýbali od chvíle, kdy jsem před ním naposledy plakala. Uvítala jsem, když o tom Edward sám nemluvil, ani já jsem se k tomu nechtěla vracet. Stále mě bolelo vědomí, že jsem nemocná, i když jsem to dokázala přijmout.

Něco mi však docházelo stále víc a víc, budu se muset rozloučit s rodiči. A věděla jsem dobře, že osobně to nepůjde, protože se ze mě stane upír. Nemohu se s nimi nyní setkat, protože bych jim svým dalším odchodem zasadila hlubokou ránu do jejich – už tak hodně bolavých – srdcí. Charlie nechával tisknout v novinách náš popis, přiložil i fotografie, a nabízel dokonce odměnu tomu, kdo o nás bude mít nějakou zprávu…

Jediným možným řešením se mi zdál dopis. Věděla jsem, že by ho Edward mohl nepozorovaně uložit do domu mého otce, také jsem toho hodlala využít. Nikomu už nebylo divné, když jsem se procházelo po domě, brali mě jako člena rodiny, za což jsem jim byla nesmírně vděčná.

Došla jsem do Edwardova pokoje, kde sladce spinkala Nessie, a rozsvítila jsem si malou lampičku u psacího stolu. Potěšilo mě, když jsem na něm našla pero a několik listů papíru. Musela jsem se usmát, Alice. Ta drobná osůbka prostě ví všechno.

Ahoj tati,

Začala jsem psát, ale ihned jsem svůj výtvor přeškrtla. Ahoj tati? Hloupost! Zmuchlala jsem papír a jediným pohybem jsem ho umístila do odpadkového koše pod stolem. Položila jsem si hlavu do dlaní a pokoušela jsem se vymyslet nějaký vhodný začátek, který by zněl normálně.

„Tak jo, to zvládnu,“ hecovala jsem se a znovu jsem vzala do ruky pero, abych se pokusila vytvořit srozumitelný dopis na druhý list papíru.

Mami a tati,

ano, skutečně vám píši já. Chtěla jsem vám napsat to, jak se máme s Renesmé dobře, ale teď, když sedím nad listem papíru, docházejí mi slova. Nemohu říci, že se máme dobře, ač je to pravda, protože nám moc chybíte.

Svým náhlým zmizením jsem vám musela hodně ublížit, skutečně mě to mrzí, ale věřte mi, když píši, že nám nic není. Staly se některé události, které mě přinutily k odchodu, ale nikdy to nebylo vaší vinou, jste ti nejúžasnější rodiče na světě, miluji vás.

Nemůžu vám napsat, kde nyní jsem, ani to, kde budu za rok, ale věřte mi, že na vás budu neustále vzpomínat. Snad bych vám mohla napsat i to, že jsem se setkala se svou starou láskou, našla jsem otce Renesmé. Budete mě mít za blázna, ale jsem zamilovaná, Nessie si tátu oblíbila…

Prosím, nehledejte mě, i když vás trápí, že o mně nebudete mít zprávy. Snad si na mě necháte hezkou vzpomínku, uchovejte si myšlenku na milující vnučku i dceru, které na vás myslí… a nehněvejte se, i když vím, že tomu nezabráním jednou větou.

Posíláme vám pusinky a na dálku vás objímáme.

Navždy vaše,

Renesmé a Bella

Dopsala jsem list a nějakou dobu jsem pozorovala stránku zaplněnou textem. Vlastně jsem jim v dopisu nic neřekla, nesměla jsem, ale i tak si myslím, že pochopí, co jsem jim chtěla sdělit. A doufám, že mi jednou i třeba odpustí můj útěk, i když nebyl zcela dobrovolný.

Přeložila jsem list na půl a vložila jsem ho do bílé obálky, kterou jsem pečlivě zalepila. Cítila jsem jistou nostalgii a smutek, jako kdybych se spolu s rodiči loučila ještě se svým starým životem, s životem obyčejné dívky a svobodné matky. A co mělo přijít teď?

Stěhování, svatba, nový život, ve kterém bude zahrnuta i má přeměna. Poslední dobou se u mě znovu začínaly projevovat známky únavy a celkového vyčerpání, bolela mě hlava a břicho, ale nepřikládala jsem tomu moc velký význam. Jsem nemocná, k mé nemoci nejspíš patří i tyto obtíže… Však to není poprvé, co mi není dobře.

Uložila jsem dopis do šuplíku s tím, že později požádám Edwarda, zda by ho nemohl nějak donést do domu Charlieho. Přešla jsem k postýlce mé holčičky a políbila jsem ji na čelíčko, sama jsem pociťovala únavu, ale poslední dobou jsem nechtěla usínat, protože jsem se bála, že bych se nemusela probudit.

Vyšla jsem z pokoje a zastavila jsem se, když mi hlasitě zakručelo v břiše. Co to? Vždyť jsem jedla naposledy večeři, neměla bych mít hlad… V poslední době jsem toho stejně snědla víc, než jak je u mě obvyklé, ale pocit hladu se u mě natolik stupňoval, že jsem skutečně musela zamířit do kuchyně, kde u otevřené lednice čekala Esmé. 

„Neříkala jsem ti, aby sis přidala?“ hubovala mě, když se znovu ozval můj kručící žaludek. Zmohla jsem se jen na provinilé pousmání se a už jsem si to štrádovala k přeplněné lednici. Esmé mě pobízela, abych si dala cokoli, na co mám chuť, ale já jsem se nemohla rozhodnout. Měla jsem chuť snad na všechno, co v ní bylo. Zastyděla jsem se za svou nenasytnost.

Nakonec jsem si vybrala zeleninu a rozhodla jsem se, že si připravím zeleninový salát, protože když už hřeším takhle pozdě v noci, ať je to alespoň v mezích zdravé výživy. Chtěla jsem si jídlo připravit sama, ale ona mi uzmula z ruky nůž a posadila mě na barovou židličku. Nestačila jsem zírat na to, jak její ruka hbitě krájela vše, co jsem si připravila. To, co mně by trvalo čtvrt hodiny, zvládla Esmé za dvě minuty. Takže jsem byla nadšená, když přede mě po chvíli postavila mísu plnou lahodného salátu.

S radostí jsem popadla vidličku, ale po několika soustech mi jídlo začalo hořknout v krku. Nabrala jsem si další sousto, abych se ujistila, že mám jen špatnou chuť, ale jakmile jsem ucítila v puse pachuť zálivky, zvedl se mi žaludek. Vytřeštila jsem oči, zahodila vidličku na stůl a už jsem letěla do koupelny v horním poschodí.

Na záchod jsem doběhla vyloženě na poslední chvíli. Kdybych běžela byť jen o minutu později, určitě bych to nestihla. Takový trapas bych nejspíš nepřežila, už takhle si ze mě dělá Emmett pro nejednu hloupost legraci.

„Bello, je ti dobře?“ strachoval se Edward, který doběhl o vteřinu později za mnou do koupelny. Odpověděla bych mu, aby zmizel, ale zrovna jsem měla plné ruce práce, na vysvětlování nebyla vhodná příležitost, takže jsem natáhla ruku, kterou jsem si nedržela vlasy, ke dveřím, což mělo být jasné znamení, aby odešel.

„Neblázni,“ zamumlal a chytil pramen mých vlasů do rukou. Přitom mi svou chladnou dlaň položila na zátylek, nemohu říci, že by to nebylo příjemné. Jeho dotyk mi působil úlevu, ale že bych zrovna potřebovala, aby mě viděl v takové situaci, to skutečně ne.

Když jsem si byla jistá, že je můj žaludek klidný, zvedla jsem se ze země a spláchla jsem toaletu, abych tak pohřbila svůj poklesek. Na Edwarda jsem se raději ani nedívala a přešla jsem k umyvadlu, abych si pořádně vyčistila zuby a zbavila se tak té nepříjemné pachuti v ústech. Drhla jsem si zuby i jazyk dobrých pět minut, ale stále jsem v puse cítila žaludeční šťávy. Ble!

„Měl jsi jít pryč,“ prohodila jsem, když jsem se mu konečně mohla podívat do tváře. Styděla jsem se, ale jak jsem si všimla svého odrazu, musela jsem se trochu zděsit. Byla jsem bílá jako stěna, pouze ruměnce v mých tvářích mi dodávaly trochu zdravou barvu.

„Copak bych tě tu mohl nechat, když ti bylo nevolno?“ promluvil tím svým hlasem, který nepřipouštěl další námitky. Jo, jemu je to jedno, on nezvracel nad záchodovou mísou!

„Edwarde,“ zaúpěla jsem a otočila jsem se k odchodu. To jsem ale neměla dělat, nejspíš jsem udělala moc prudký pohyb, protože se mi znovu udělalo špatně a celý koloběh se opakoval. Viděla jsem ustaraný výraz ve tváři své lásky, ale už jsem se nezmohla na nic, co bych mu mohla říci. Byla jsem ráda, že tu je, i když mi bylo neskutečně trapně.

„Asi jsem chytla nějakou chřipku,“ odhadovala jsem to a tentokrát jsem si dávala dobrý pozor na rychlé pohyby. Edward mě podpíral a místo do jeho pokoje jsme zamířili do pokoje pro hosty, kam mi Alice už připravila na postel pyžamo, jak jsem si stačila všimnout. Nechtěla jsem nakazit Renesmé, a když by se mé výpady do koupelny opakovaly, zbytečně bych ji budila. Natáhla jsem se pro pyžamo a zamířila jsem do koupelny, abych se tam převlékla z volných tepláků do věcí na spaní. Zmocnila se mě zase únava, z čehož jsem nebyla zrovna nadšená. Svlékla jsem se do spodního prádla a najednou jsem se zarazila při pohledu do svého odrazu v zrcadle.

Nevěřícně jsem si rukou přejela po vypouklém bříšku, co to má znamenat? Já sice vím, že jsem v poslední době víc jedla, ale zase jsem se nikdy tolik nepřecpávala, abych tak rychle přibrala… Kroutila jsem nad tím zjištěním hlavou a pomalu jsem si natahovala saténové kalhoty, když jsem ucítila pohyb.

Ne, nebyla to halucinace, ale skutečný pohyb uvnitř mého lůna. Vzpřímila jsem se a znovu jsem se podívala do zrcadla, přičemž jsem chlácholivě přitiskla dlaň na mé vypouklé bříško. Nemožné, přeci nemohu být… Zarazila jsem se, protože jsem si nyní uvědomila, jak dlouho se ke mně nedostavila perioda.

Začala jsem zmateně počítat na prstech, raději jsem se k tomu opřela o vanu, aby to se mnou nešlehlo. Když už jsem počítala po páté, nejspíš byl nervózní i Edward za dveřmi. Neustále se ptal, jestli se něco neděje. Zmohla jsem se jen na tiché ne, kterým jsem sama sebe ujišťovala, že je tohle sen.

Přeci nemůžu být… těhotná. Snad jsem v mysli i začala věřit tomu, že se skutečně jedná jen o výplod mé fantazie, když jsem znovu ucítila kopnutí, při kterém jsem se neubránila úsměvu na tváři.

„Bello?“ Otočila jsem se za hlasem, který pocházel ode dveří, a setkala jsem se s vytřeštěným pohledem Edwarda. Přetáhla jsem si přes hlavu košilku, ale na nic víc jsem se nezmohla. Nechápala jsem to…

 Už jsem byla jednou těhotná, ale vše probíhalo normálně. U Nessie jsem neměla po čtrnácti dnech od naší společné noci bříško. Neměla jsem ho, ani jsem necítila pohyby dítěte!

„Edwarde, já… Já myslím, že jsem těhotná,“ zašeptala jsem s pohledem přilepeným do místa, kde jsem ucítila dětské kopnutí. Na malý moment se mi zdálo, že jsem upadla do vlastního světa. Vůbec jsem nevnímala, co mi říkal Carlisle, který se přiřítil do pokoje spolu s Esmé a Rosalie.

Přes jejich vysoké postavy jsem se pokoušela zahlédnout Edwarda, který zůstal zkamenělý na prahu koupelny. Nepohnul se, snad upadl do nějakého upířího šoku, co já vím?! Na malý okamžik jsem se mu mohla podívat do tváře, to když mě Rose strkala k posteli, abych si lehla a nechala se od Carlisla vyšetřit. Stále stál mezi dveřmi a nehýbal se, byl jako ledová socha.

I já jsem byla v šoku, ale zamrzelo mě jeho chování. To, že se vůbec nepohnul, nepohladil mě po tváři, nepřišel ke mně blíž, jak jsem si tolikrát představovala, když jsem zjistila, že čekám Renesmé. Kolikrát jsem snila o tom, jak bych tu šťastnou zprávu asi řekla jejímu otci, když jsem v noci ležela na polštáři a hleděla jsem do prázdna, ale teď to ze mě vyšlo tak plynule, že sama nemohu uvěřit, že jsem byla schopná ta slova byť jen vyslovit. Jsem těhotná…?

„Bello, poslouchej mě.“ Zaklepala jsem hlavou a dokázala jsem se zaměřit na otce Edwarda, který se marně pokoušel získat si mou pozornost. Otočila jsem se, abych se mohla podívat na Edwarda, protože jsem zjistila, že už nestojí mezi dveřmi. Cítila jsem chladnou ruku na té své, ale něco mi na ní nehrálo, byla jiná.

Střetla jsem se s rozněžněným pohledem Rosalie, která seděla na posteli vedle mě a držela mě pevně za ruku, aby mi tak snad dodala jakousi odvahu. Zatlačovala jsem slzy, když jsem se zmateně rozhlížela po pokoji, abych tak zjistila, že v něm Edward vůbec není. Copak odešel? Zase odešel, zrovna v tuhle chvíli? Bolestně jsem k sobě přivřela víčka a odpovídala jsem na všechny otázky, které mi Carlisle pokládal, ale bylo to spíš mechanické.

Myšlenkami jsem bloudila někde úplně jinde. Uvízla jsem s nimi někde v meziprostoru, kde jsem zmateně hledala svou lásku, která mi zmizela z dohledu. Ještě dlouho poté, co z pokoje odešli všichni členové rodiny, a Carlisle se rozhodl, že si musí sehnat nějaké potřebné vybavení, jsem přemýšlela o tom, kam najednou zmizel Edward, ale především o tom, proč tak najednou zmizel.

Copak ho ta skutečnost, že jsem pravděpodobně v jiném stavu natolik ohromila, že to musel jít rozdýchat ven? Vadí mu to snad? Já jsem si myslela, že si mě chce vzít, že všechno budeme prožívat společně, že chce rodinu se mnou a s Nessie, ale co když nechce další dítě?

Tiše jsem vzlykla do polštáře a nechala jsem si po tváři stéci jednu horkou slzu. Děťátko v mém lůnu se opět pohnulo a upozornilo tak na svou maličkost. Přitiskla jsem si dlaň na holou kůži bříška, abych ho uklidnila. Neboj se, maličký, maminka se o tebe postará, slíbila jsem mu přesně to samé, co jsem slíbila i Nessie, když se měla narodit.

38. kapitola - Shrnutí - 40. kapitola