Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 33. kapitola

09.07.2011 (13:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 2792×

„Jsi tu,“ zašeptala má láska hned poté, co od sebe odlepila víčka a po tváři se jí rozlil úsměv. Najednou jsem se cítil jako král a jedno jsem věděl jistě. Jsem do ní blázen, to přísahám.

Bella:

Celým tělem se mi rozlila nepopsatelná úleva, když jsem se podívala do očí, jež jsem si přála spatřit snad ze všeho nejvíc na světě. Ve chvíli, kdy jsem od sebe namáhavě odlepila víčka a pohlédla jsem do tváře své životní lásky, jsem si teprve uvědomila, jak moc mi chyběl, jak moc jsem si za celý svůj život přála, abych ho mohla znovu spatřit.

Jeho topazové oči, které mi připomínaly rozteklé zlato, ty nejdokonalejší rty, které tak rád stáčel do pokřiveného, trochu rošťáckého, ale naprosto dokonalého úsměvu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ho tu vidím vedle sebe, že cítím jeho chladnou dlaň, kterou mi přikládal na čelo… Bylo to jako sen, jako sen o snu.

„Je ti dobře, lásko?“ zašeptal jeho medový hlas a mé srdce málem zkolabovalo nad tím náhlým přívalem citu, který se mi rozléval systémem. Má mysl odmítala uvěřit, že by tohle mohla být realita, ale bylo to tak, viděla jsem ho tu, cítila jsem jeho přítomnost, kterou by snad nedokázala tak věrohodně popsat ani má mysl, a to je má fantazie hodně barvitá.

„Když jsi tu, tak ano,“ zachraptila jsem, jelikož mi dráždivé sucho v krku nedovolovalo téměř promluvit. Pokusila jsem se odkašlat si, ale spíše jsem nadělal víc škody než užitku. V krku jsem měla jako při angíně, bolelo mě každé polknutí, ale zároveň mi poskytovalo i jakousi úlevu.

„Přinesu ti pití,“ navrhl, ale já jsem pevněji stiskla jeho dlaň, kterou na malý moment odtáhl od té mé, čímž je rozpojily. Vrhla jsem po něm jeden starostlivý pohled.

„Ne, prosím, nechoď,“ zamumlala jsem se zvláštním pocitem úzkosti, který mi prostupoval až do morku kostí. Tolik jsem se bála, že by se třeba nemusel vrátit, i když to byla hloupost. Určitě by mě tu nenechal, na to se tvářil až příliš starostlivě.

„Nemusíš mít strach, Bellinko, nikam bych neodešel,“ ujistil mě a vtiskl mi krátký polibek na čelo. Připomnělo mi to pusinky, které vždy dávám na čelíčko spící Nessie. Kde vlastně je? Rozhlédla jsem se po pokoji a chtěla jsem se i napřímit do sedu, ale Edward mi to nedovolil, takže jsem se jen ošívala na lehátku, přičemž mi občas bolestivě křuplo za krkem.

Edward mě sice napomínal, abych ležela, ale copak bych ho zrovna nyní mohla poslechnout? Rozhlížela jsem se po místnosti a nemohla jsem přijít na to, kde zrovna jsem. Skoro všude byla bílá barva, skoro to vypadalo, že do této místnosti napadaly drobné sněhové vločky, aby tak pokryly všechen nábytek.

Teprve po chvíli jsem dokázala rozeznat tvary, abych si uvědomila, že jsem skutečně v nějaké místnosti, která je jen pokrytá bílými prostěradly. Mohlo to být kvůli tomu, abych nic nezamazala, ale spíš jsem dávala na to, že to bude kvůli sterilizaci prostředí.

„Přinesla jsem ti vodu, Bello,“ pronesla s vlídným úsměvem Edwardova sestra Alice, která právě vstoupila do místnosti. Vstoupila? Spíš vtančila, jelikož její lehké pohyby, při kterých se snad ani nemohla dotýkat země, mi připomínaly vílí tanec. Nikdy jsem sice žádnou vílu neviděla, snad ani neexistují, i když musím vzít v potaz, že jsem právě v pokoji se dvěma upíry, takže je klidně možné, že i nějaká jiná stvoření běhají po světě…

Alice mi přidržela hlavu – i přes mé protesty –, abych prý náhodou neomdlela, což by byla čirá hloupost, když jsem se nyní cítila poměrně dobře. Svlažila jsem v chladné kapalině své hrdlo a konečně jsem se začala ptát na to, co mě nejvíce zajímalo.

„Copak dělá Renesmé? Je u ní Rosalie?“ dotázala jsem se Alice, ale odpověděl mi Edward. Neušlo mi, jak se jeho výraz stáhl do zamračené grimasy.

„Nemusíš mít strach, Nessie je v pořádku, a ano, je u ní Rosalie, ačkoliv bych nechtěl, aby se přibližovala k naší dcerce, avšak bylo to tvé přání.“ Musela jsem se usmát ve chvíli, kdy vyslovil „naší dcerce“. Přemýšlí o Renesmé jako o naší, jelikož ona je naše, ale znamená to i něco víc, je to signál k tomu, že jsem konečně našla rodinu, kterou jsem pro své dítě tak moc hledala. Vzápětí jsem se ovšem zamračila, jelikož mi došlo, jak se vyjádřil o Rosalie. Proč by Rose neměla být u Nessie? Je to snad z důvodu, že by jí mohla něco udělat, jelikož je Renesmé poloviční člověk? O tom silně pochybuji!

Do mysli se mi vkradl obrázek, ve kterém se Rosalie bojovně krčila v obranné pozici před postýlkou mé dcery, která sladce spinkala, aniž by měla tušení, že jí šlo o život. Tohle pro mě byl jeden z rozhodujících faktorů, proč jsem o ochranu Nessie požádala právě Rosalie. Ona by jí nic neudělala, a navíc má při sobě vždy Emmetta – nejsilnějšího člena rodiny. Našla bych snad lepší ochranu pro svůj poklad?

„Co máš proti Rosalie, Edwarde?“ zeptala jsem se poněkud nabroušeným tónem, který jsem sice nerada používala, ale nemohla jsem pochopit, jak může být tak nevděčný. Vždyť ona chránila život naší dcery, toho nejcennějšího, co v našich životech – alespoň v tom mém – kdy bylo! Stáhla jsem obočí do úzké čárky a nemohla jsem si pomoci, byla jsem rozčílená.

„Nebudeme se o tom teď bavit, Bello, musíš odpočívat,“ uzavřel naši debatu na téma Rosalie a udělal za tím tlustou čáru. Já jsem se tak lehce nedokázala přenést k jinému tématu, ale když do místnosti vstoupil Carlisle, kterému stál v patách Jacob, chtě-nechtě jsem se přes tu nespravedlnost vůči ní přenesla.

„Tak, Bello, jak se cítíš?“ promluvil jako první Carlisle. Jeho tón hlasu jsem dokázala přesně zařadit, byl to přesně ten typicky lékařský tón, který slýchají lidé v ordinacích svých lékařů.

„Změřím ti teď tlak a tep, ano? Mám poslat ostatní pryč?“ pokračoval ve svém monologu a já jsem se si jen stěží dokázala překládat jeho slova do souvislých vět. Zakývala jsem hlavou do strany, aby tu tak všichni zůstali, nevadilo mi to. Má mysl se totiž zajímala o něco zcela jiného, než v tuto chvíli byl můj zdravotní stav.

Zaměřila jsem svůj pohled na kluka s očima barvy čokolády, který nervózně přešlapoval v rohu místnosti a nepřibližoval se blíž k nikomu z Edwardovy rodiny. Upíral na mě svůj ustaraný pohled a já jsem si začala vybavovat okamžiky v lese, kdy jsem ho viděla při sporu s Edwardovou rodinou. Co tu teď dělá?

V hlavě jsem měla úplně prázdno, takže jsem ani moc nevnímala přístroj na měření tlaku, který mi Carlisle obmotával kolem paže. Jake? Co tu dělá Jake?! Nešlo mi do hlavy, že by měl být v jedné místnosti s Culleny, když k sobě v tom lese projevovali očividnou nenávist, navíc jsem si vzpomněla, že Jacob nechtěl vůbec Carlisleovi dovolit, aby mě odnesl k sobě domů… Takže jsem nejspíš ve vile rodiny Cullenů, zamyslela jsem se.

Nerozuměla jsem tomu, co se událo za tu chvíli, kdy jsem se necítila dobře. Nejprve Edward mluví o své sestře s takovým opovržením a téměř nenávistí, potom se tu objeví Jacob, aby je snad sledoval? Skutečně jsem si myslela, že se nemají příliš v lásce, alespoň jsem to tak pochopila… Nechápu, vůbec ničemu tu nerozumím.

„Bello, měla by ses uvolnit, máš vysoký tlak,“ nabádal mě Carlisle, ale copak se můžu v tuhle chvíli uvolnit, když jsem jako na drátkách? Zajímá mě, co se tu vlastně vůbec stalo! Proč mi nikdo nechce nic říct?

„Jaku, co tady děláš?“ zamumlala jsem místo toho, abych se pokusila o uvolnění se. Panika v mém hlasu byla zcela slyšitelná, protože mi došlo, že pokud Jacob a jeho rodina ví o tom, že já jsem zde, že mě napadl upír, muselo jim dojít, že jsou Cullenovi také upíři.

To by snad nedošlo jen hlupákovi, když musel zcela jistě vidět jejich rychlost! Ale nejhorší na tom všem byl fakt, že když Jacob a jeho otec ví o mé přítomnosti zde, jak můžu vědět, že to všechno neřekli i Charliemu?

„Co Charlie? Neřekl jsi mu to, že ne? Jacobe, neví to Charlie?“ dožadovala jsem se odpovědi a pokoušela jsem se vstát z lehátka. Ruce se mi klepaly, hlava se mi motala, jako kdybych se točila na kolotoči. Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy, když jsem si uvědomila, že jsem se tatínkovi tak dlouho neohlásila. Musí umírat strachy! A co teprve Renée, jsem si jistá, že jí Charlie ihned volal, aby zeptal, zda nejsem u ní. Ona jistě šílí strachy!

„Bello, uklidni se,“ přikazoval mi Carlisle a jeho ledové ruce mě přikovaly k lehátku. Chtěla jsem se vzepřít, abych na Jacoba alespoň viděla, ale nedovolil mi to. Tělo se mi třáslo jako při zimnici, nedokázala jsem vnímat nic z jeho slov. Zachytila jsem jen něco, co mi znělo jako šok, nervové vypětí…

„Nic jsem mu neřekl, přísahám.“ V uších mi zazněl hluboký mužský hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než Jacobovi. Jako bych v tu chvíli dostala nějakou injekci s uklidňujícím přípravkem, protože se mé tělo napnulo a s úlevou jsem klidně zapadla do pohodlného lehátka. Cítila jsem ledové kapičky potu na čele, ale nevšímala jsem si jich. Ulevilo se mi.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a podívala jsem se na Edwarda, který stál za Carlislem, jenž se mě pokoušel uklidnit. Natáhla jsem k němu ruku a on rychlostí blesku vstoupil do zorného pole svému otci, aby ho tak šetrně odstrčil od mého lůžka. Druhou ruku jsem natáhla k Jakeovi. Cítila jsem ten rozdíl mezi teplotou jejich dlaní. Edwardova byla studená jako ledová kra, jako sníh, který v zimě naberete do dlaní, a on svou přirozenou teplotou zchladí vaši rozpálenou dlaň, kterou jste předtím měli v rukavicích, aby se k ní nedostala zima.

Jakeova dlaň byla oproti té Edwardově rozpálená. Žhavá jako horká čokoláda, kterou si právě v zimě dáte, abyste se tak zahřáli. Nyní jsem nevěděla, co cítím raději. Mé tělo bylo rozdělené na dvě poloviny, jedna si zoufale přála teplo, zatímco ta druhá byla v žáru, kde toužila jen po ochlazení. Nerozuměla jsem svým pocitům, ale to žhnoucí teplo, které pocházelo od Jacoba, mi něco připomnělo.

Hlavou mi probleskla vzpomínka na tu chvíli, kdy jsem Jacoba viděla naposledy. Bylo to v lese… A byli tam ti vlci, kteří roztrhali tu upírku na kousky. Vypadali hrozivě, když se jejich zářivě bílé zuby odrážely ve světle plamenů ohně, který plápolal. A Jake proti nim byl tak klidný, stejně klidný, jako byla Emily, když mi vyprávěla o těch medvědech, ze kterých se vyklubali přerostlí vlci… Nebo to snad nebyli vlci?

„Jakeu?“ zavolala jsem do místnosti, protože jsem nějak nedokázala otevřít oči. Byla jsem unavená a ospalá, jako kdybych nespala celý rok, i když jsem v poslední době spala dlouho. „Tam v lese… Byli tam vlkodlaci, že?“ dokončila jsem svou hloupou myšlenku, odpověď jsem neslyšela, protože jsem přestala bojovat s očními víčky a nechala jsem je klesnout.

Děkuji za všechny předchozí komentáře, ale musím se přiznat, že jsem trošku zklamaná z jejich počtu. Domnívala jsem se, že se Vám povídka líbí o něco víc, kdežto komentářů neustále ubývá... Budu ráda, když mi tu každý, kdo povídku přečte, zanechá alespoň smile, vždyť to není zase nic tak zdlouhavého, spisovatele potěší, když ví, že si jeho dílko alespoň někdo čte, i kdyby mu měl čtenář zanechat kritiku.



Příště se dočtete... Kapitola je poněkud delší, bude se v ní opět hodně debatovat, ale Bella bude i přemýšlet. Především si po tak neskutečné době urovná v hlavě své city. K jakému rozhodnutí nakonec dojde? A jak bude reagovat na Jacoba, který zůstal ve vile? A co malá Renesmé, po dlouhé době se nám i tato princeznička vrací na scénu, však uvidíte. ;)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 33. kapitola: