Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 31. kapitola

25.06.2011 (15:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3037×

Znovu se mi vrátil obrázek Belly, která ležela na bílém lehátku, v ruce měla napíchnutou kanylu, kterou jí do těla proudila nová krev. Tolik bolesti si musela projít, ale neváhala, jelikož tak zachránila Nessie. Ona je skutečnou matkou, teď už to vím.

Ani jsem nepočítala dobu, kterou jsem strávila mimo domov, rozhodně to bylo několik dní, jelikož se mi nad hlavou měnila obloha s každým okamžikem. Zaběhla jsem si do vedlejších států, abych tak byla dostatečně daleko od slabě tlukoucího srdce, které tlouklo jen kvůli mně čím dál namáhavěji.

Nezvedala jsem hovory, a to ani Emmettovy telefonáty, který se mi neustále pokoušel dovolat. Jen jednou se mi na displeji objevilo číslo od někoho z mých sourozenců. Byla to sms od Alice, jen dvě slova, která mi tolik ulevila.

Bella žije, to bylo vše. Pouhé konstatování, nezmínila se ani slůvkem o jejím zdravotním stavu, ani náznakem mi neprozradila, zda je její zdravotní stav velmi vážný. Jistě, že je vážný! Osočil mě můj vnitřní hlas, spolu s ním se mi do mysli vkradl obrázek na její bezvládné tělo.

Ač jsem se bála přijít do našeho domu, už nějakou dobu jsem tam postupně směřovala. Lovila jsem víc krve, než kolik bych mohla vůbec potřebovat. Zabíjela jsem ta čistá stvoření, která neměla šanci uniknout predátorovi, uniknout mně.

Vyčkávala jsem na pastvinách a pozorovala jsem ladné pohyby srnek, které se brouzdaly mokrou travou. Nezáleželo jim na tom, zda prší, šlo jim pouze o lákavě zelený kobere, který na tomto místě vypadala velmi dobře. Občasné sluneční paprsky osvětlily palouk a já jsem se v těch momentech zabořila více do křovin, aby mé tělo při setkání s nimi nezačalo zářit jako stovky diamantů.

Zaměřila jsem svůj pohled na jejich vábivou krční tepnu, kterou protékalo nejvíc krve. Právě to bylo místo, které mě na celé jejich existenci zajímalo nejvíce. Krev! Je to nespravedlivé, že ač jsem nezničitelnou bytostí, má žízeň mě může dokonale zničit.

Nyní jsem se však opatrně blížila k jinému místu. Nezajímaly mě pláně plné srnců, kteří by mohli ukojit mou žízeň, byla jsem dostatečně nasycená. Přibližovala jsem se k domu, ke svému domovu, který jsem opustila. Vracela jsem se k lidem, kterým jsem velmi ublížila, ale nikdy to nebylo schválně, na svou obhajobu musím říci, že to bylo podle mého nejlepšího vědomí.

Teď už vím, že nechat Bellu, aby se obětovala, nebyl zrovna nejchytřejší nápad, ale už se stalo. To nikdo vrátit nemůže, ale mohu se modlit k Bohu, aby to přežila. Už kvůli Renesmé a Edwardovi. Tolik bych jim všem ublížila, kdyby už neotevřela oči…

Vkročila jsem na štěrkem vysypanou cestu, která vedla k naší vile. Klapavé zvuky mých podpatků se hlasitě rozléhaly po celé pusté verandě. Přešla jsem ke dveřím a předtím, než jsem stiskla kliku, jsem se zaposlouchala do zvuků, které vycházely z domu.

Bum. Bum. Bum. Takhle znělo jediné, a to tlukoucí srdce člověka. Míchalo se s dalším zvukem, ten však byl rychlejší. Srdíčko té osoby se třepetalo ve větru, utíkalo s ním a dokonce ho předhánělo. To byla Renesmé.

Mé myšlenky se rázem začaly ubírat k jejímu přivlastňování. Toužila jsem říci něco jako má Renesmé, moje holčička, ale neměla jsem právo na to, abych se vůbec počítala do její rodiny. Její rodinou je někdo úplně jiný, především je to ale dívka, která leží v pracovně mého stvořitele a usilovně bojuje o život.

Zavrtěla jsem hlavou, abych si tak pročistila hlavu a s rozporuplnými pocity jsem vkročila do domu, kde se ke mně rázem upřely zraky všech přítomných. Udělala jsem několik kroků, abych tak vstoupila do obývacího pokoje, teprve tam jsem se odvážila zaměřit se na osazenstvo pozorněji. Přestože jsem cítila jejich pachy, měla jsem potřebu vidět i jejich tváře, výrazy, které propalovaly mou kůži.

Očekávala jsem rozhořčení, nenávist, opovržení, ale tyto emoce jsem mezi jejich výrazy nenašla. Nervózně jsem přešlápla na místě a podívala jsem se na Emmetta, který stál v rohu místnosti a opíral se o gauč. Setkala jsem se s jeho zlatýma očima, které byly i přesto plné lásky.

„Chtěla bych se omluvit, vím, že mé chování bylo špatné… Ne, bylo nepřístojné, neomluvitelné, ale přesto bych chtěla, abyste věděli, že mě to mrzí,“ špitla jsem a pohled jsem opět přikovala k zemi. Nikdy jsem neměla problémy s nervozitou, s pocitem úzkosti a strachu při mluvení s ostatními, ale nyní jsem všechny tyto pocity cítila. Snad byly ještě znásobeny mou upíří podstatou, hrozně jsem se styděla, toužila jsem se propadnout hluboko do země.

Jak omluvit neomluvitelné? Jak utišit svědomí? Tu lidskou vlastnost, kterou bych po tolika letech snad už ani neměla vlastnit. Jediný, úplně obyčejný pocit, který mi dokázal nabourat celé mé chování, mé uvažování…

Omluvím se i Belle, požádám ji o odpuštění, přestože zatím není vzhůru. Jakmile se uzdraví, udělám to. To jsem slíbila sama sobě, jelikož vydržet s mým vlastním já by bylo jinak nesnesitelné.

„Rose,“ zašeptala Esmé a pevně mě sevřela do svého mateřského náručí. Opětovala jsem její objetí a cítila jsem se jako malá holčička, která právě dostala nejkrásnější dárek. Ve vzduchu jsem cítila něco jako odpuštění, ale můj šťastný výraz, který se mi usadil na tváři, se vypařil, jakmile jsem spatřila zuboženou tvář Edwarda, jenž právě vycházel z pracovny našeho otce.

„Edwarde,“ začala jsem, ale hlas se mi před dalším pokračováním vytratil. Viděla jsem pološílený výraz svého bratra a toužila jsem po nějaké bláhové naději, že se takto netváří kvůli mně. Že to není tím, jak moc jsem ublížila jeho rodině…

„Musím na lov, postaráš se o Bellu?“ zeptal se s zoufalstvím v hlase Carlisla. Ten jen němě přikývl a sevřel jeho rameno v povzbuzujícím gestu. Pak se Edward bez dalšího slova vytratil z místnosti a zcela tak ignoroval můj marný pokus o omluvu.

Nemohla jsem se mu divit, neboť jsem i v jeho tváři, tolik zbrázděné bolestí, mohla spatřit nenávist směřovanou k mé osobě. A já jsem si ji zasloužila, to bylo to skutečně nejhorší zjištění. V první chvíli jsem se chtěla zeptat, kde je Nessie, ale vzápětí mi došlo, že musí spinkat, jelikož noční tma zahalila nebe a ona je jen dítě, které potřebuje spánek, ač je napůl upír.

„Jak je na tom Bella?“ kuňkla jsem provinile a zapadla jsem na gauč vedle Esmé, abych vzápětí ucítila příjemný dotyk, který mohl patřit jen jediné osobě. Natočila jsem hlavu na stranu a zadívala jsem se na tak do překrásných očí svého manžela, kterého jsem si po tak krátkém rozloučení vážila ještě více. On mě i přesto má rád, dokázal se smířit s tím, jak jsem se zachovala, ale dokázal mi to i odpustit. Je to daleko větší charakter, než jaká bych kdy mohla být já.

„Není to dobré,“ řekl po chvíli Carlisle a pravicí si promnul oči. „Její zranění jsou velmi vážná. Při nárazu, který utrpěla, si zlomila několik žeber, včetně toho, které chrání plíce. Kdyby se v tu chvíli špatně pohnula, pak by hrozilo probodnutí plíce.

Po celém jejím těle se nachází několik pohmožděnin, které se začínají pomalu hojit, ale přeci jen je obyčejný člověk, takže potřebuje spoustu času na úplné uzdravení. Také má slabý otřes mozku, ale není to tak vážné, jak to vypadá. Starosti mi dělá především to, že se dosud neprobudila.

Ač bych si dovolil říci, že její tělo reaguje na léčbu dobře, ona je stále v komatu. Čtyři dny je dlouhá doba, její otec už zburcoval policii, jelikož se mu neozvala. Prohledávají les, města, širé okolí, aby nalezli nejen Bellu, ale i Renesmé.

Skutečně si začínám myslet, že jsem ji měl převést do nemocnice, měla by tam větší pohodlí, ač hrozilo prozrazení naší existence, byla by třeba již při vědomí…“

Dívala jsem se svému otci do očí a nepoznávala jsem jeho bezmocné spílání rukou. Jak může on něco takového říci?

„Carlisle, neudělal jsi žádnou chybu. To já jsem udělala velkou chybu, neomluvitelnou hloupost, ale stalo se. Nikdo z nás by jí nedokázal pomoci, ale ty ses zachoval profesionálně, věřím, že jsi udělal vše, co bylo v tvých silách,“ pronesla jsem a sama jsem se divila nad tím, kde se v mém hlasu bere ta rozhodnost. Já jsem tu ta poslední, která by měla někoho přesvědčovat o tom, že se zachoval správně. Jelikož jediná, kdo udělal nějakou chybu, jsem tu já. Nikdo jiný, je to má vina, že Bella teď leží vedle v místnosti a její srdce namáhavě tluče. Je to má vina, že její dech je…

Zasekla jsem se v půli pohybu a zaposlouchala jsem se, ostatní mě napodobili. Pak se Carlisle vymrštil ze sedu a rychle otevřel dveře své pracovny. Poslouchala jsem Bellin dech, který začínal být pravidelnější, pozměnil se, jelikož takto dýchal člověk, který je vzhůru. Probudila se.

Chvíli se absolutně nic nedělo, všichni stáli jako opaření. Spatřila jsem Edwardovo tělo, které prolétlo pokojem, svůj běh zpomalil až ve chvíli, kdy se ocitl na prahu pracovny. Teprve jeho reakce rozpohybovala zmražené postavy několika upírů v místnosti. Nejspíš nedoběhl nikam daleko, snad lovil v blízkosti domu, ani bych se nedivila, jelikož Bellu hlídal jako oko v hlavě.

„Bello, jak se cítíš?“ zaslechla jsem hlas svého otce a má zvědavost vystoupala do takových výšin, že jsem se rozhodla přejít k prahu pokoje a zadívat se na Bellu, jejíž hrudník se pod bílou přikrývkou přirozeně nadzvedal a zase klesal zpátky.

„Bylo mi i hůř,“ zavtipkovala, i když se nikdo nezasmál. Neviděla jsem jí do obličeje, ale mohla jsem pozorovat její ruku, kterou vyhledávala přítomnost mého bratra, který k ní okamžitě přikročil a pevně ji sevřel. Jeho výraz zněžněl při pohledu na obyčejnou lidskou dívku, kterou Bella byla, ale mně nyní už bylo jasné, jak se do ní mohl zamilovat.

Byla sice obyčejná svou podstatou, ale obecně na ní nebylo nic obyčejného. Byla velmi statečná, silná, odvážná a měla něco, co jsem já nikdy neměla. Měla cit, který jí toho dal spoustu. Nedokázala jsem přesně popsat tu záhadnou věc, kterou kolem sebe měla, ale byla tu. Tajemná síla, která nutila všechny v její blízkosti věřit v to, že je křehká panenka, ač tou ona rozhodně nebyla. Lidé by tomu snad říkali aura.

„Podívej se sem, kolik ti ukazuji prstů?“ dotázal se Carlisle a zvedl do vzduchu ruku, na které ukazoval tři prsty. V pokoji najednou nastalo ticho, neviděla jsem Belle do tváře, takže jsem nedokázala odhadnout, zda se dívá na to, co jí otec ukazuje.

„Tři,“ šeptla. „Kde… Kde je Rosalie?“ vypravila ze sebe trochu zastřeným hlasem. Krev mi ztuhla v žilách ve chvíli, kdy vyslovila mé jméno. Co by mi mohla chtít?

„Neboj se, lásko, nic ti neudělá,“ utěšoval ji Edward a přitom po mně vrhl jeden hodně nenávistný pohled. Otočila jsem se na patě a věděla jsem, že bude nejlepší, když se od ní v tuto chvíli budu držet dál. Očividně ze mě má strach, nechci ji děsit právě v tuhle chvílí.

„Já vím, že mi nic neudělá. Zavoláš mi ji, prosím?“ Její slabý hlásek se mi zaryl do uší a přimrazil mě na místě. Nevěřícně jsem se otočila za slabým hláskem, který vycházel z pracovny mého otce a udělala jsem dva kroky zpět.

Vrhla jsem jeden nechápavý pohled po Emmettovi, abych se tak snad ujistila, že jsem slyšela dobře. Díval se na mě překvapeně, ale tím mi jen potvrdil to, co jsem si myslela. Skutečně jsem ji slyšela, že se mnou chce mluvit? Že mě chce vidět?

„Postarám se o to,“ ujistil ji poněkud chladnějším hlasem a po chvíli se objevil ve dveřích pracovny, abychom se tak mohli setkat tváří v tvář. Cítila jsem to napjetí, které mi procházelo tělem, jelikož jsem se bála naší otevřené debaty.

„Mohla by ses obtěžovat krátkou rozmluvou s Bellou?“ promluvil naším tichým hlasem, aby ho jeho milá nemohla slyše, i když si myslím, že by nějaký šepot stejně nevnímala. Automaticky jsem začala přikyvovat a rozhýbala jsem své ztuhlé nohy, které snad na místě zapustily kořeny. Hlasitě jsem při vstupu do pracovny polkla a zavřela jsem za sebou dveře, což se sice Edwardovi podle jeho výrazu nelíbilo, ale přišlo mi to tak nějak… soukromější. Ač jsem věděla, že nás všichni v domě budou slyšet, vůči Bells se mi to zdálo lepší.

„Rosalie?“ Její hlas proťal hustou atmosféru, která v místnosti nastala, když jsem se přiblížila k jejímu lůžku. Ani nevím, jak si mě všimla, když se dívala do stropu, ale věděla o mé přítomnosti. Váhavě jsem došla až k ní a vyzvala jsem ji k tomu, co mi chtěla říct. Samotnou mě neskutečně zajímalo, co mi chce říct…

30. kapitola - Shrnutí - 32. kapitola

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly, jsem ráda, že se Vám líbila. Snad bude tato pro Vás také zajímavá. Odkazy do shrnutí přidám až v pondělí, jelikož jsem právě v tuto dobu na vodě, sjíždíme s rodiči Sázavu, takže děkuji Prckovi, že mi zveřejnila kapitolku.

Budu se těšit na komentíky, měla jsem teď narozeniny, takže by to pro mě byl vlastně takový narozeninový dárek... No, nechám to na Vás, snad nebudete zklamaní. Jinak stále nemám žádné pokračování, takže další kapitola bude opět v sobotu, skutečně jsem se k tomu nedostala, bylo toho teď nějak moc...



V další kapitole se dočete... Co chce Bells po Rosalie? A jak zareaguje Edward? Bude se moci Rose přiblížit k malé Renesmé, aby si tak užívala její přítomnost, zatímco Bella bojuje o život? Pohled Edíka a Rose, jak vlastěn Edward nahlíží na Bellu a přeměnu v upíra? Dovedl by ji přeměnit, pokud by její stav byl ńatolik vážný? Uvidíte... ;)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 31. kapitola: