Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 28. kapitola

11.06.2011 (16:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 3163×

Teprve po několika desítkách metrů jsem si byl jistý, že nám nehrozí nebezpečí a společně s ostatními jsem se rozeběhl k domu. Už z dálky jsem ovšem mohl slyšet nepříjemnou výměnu názorů mezi Rosalie a Alice.

Sevřel jsem ruce v pěst a přidal jsem do kroku, abych se mohl zapojit do tohoto sporu. Zároveň jsem doufal, že stihnu doběhnout dříve, než se jim podaří probudit poklady mé existence. Bella má možná silný spánek, ale Renesmé má velmi dobře vyvinuté upíří smysly…

„Nemám nejmenší důvod, abych šla hlídat jejího otce!“ prskala Rosalie rozzuřeně a hrdě čelila vyčítavému pohledu Alice. Ač nerad, nahlédl jsem do myšlenek mé ledové sestry a jasně jsem viděl její důvody.

Byla rozzuřená, že by někdo z nás měl riskovat svůj život kvůli obyčejnému člověku, kterého jsme navíc pořádně ani neznali, ale největší problém jí dělalo překousnout skutečnost, že je to otec Belly. Neměla ji v lásce, spíš bych řekl, že ji přímo nesnášela.

Vadila jí její přítomnost v domě, což se ale nedalo říci o přítomnosti Renesmé. Dobře jsem slyšel její majetnické myšlenky, které se kolem ní rozprostřely od okamžiku, kdy se s ní Nessie pokusila komunikovat. Její chladné srdce pookřálo.

Mohl jsem jasně vidět vzpomínky na touhu po dítěti, kterou jsme tu všichni dobře znali. Rosalie, ta ledová princezna, si přála mít své vlastní dítě. Její přání bylo natolik silné, že ji občas zachvátily mateřské pudy, kvůli kterým se musela vypařit, aby sama smutnila.

Toužila po dítěti natolik, že by byla schopna vzdát se naší rodiny, kterou milovala. Dokonce by opustila i svého manžela a mého bratra v jedné osobě, aby se mohla starat o plod něčí lásky. A teď dostala skvělou příležitost, jelikož se tu objevila má dcera, její tlukoucí srdíčko rozmrazovala Rosaliino srdce.

„Uklidněte se.“ Esme se pokoušela nějak uklidnit jejich rozbouřené emoce, ale to by nyní zvládla jen těžko. Doběhli jsme do domu a okamžitě jsem z Jasperových myšlenek pocítil klid panující v domě. Dobře věděl, že by nyní byly schopné i boje, a to nemohl dovolit.

„Co se tu děje?“ otázal se Carlisle svým hlasem, ve kterém se zračila moudrost dlouhých věků a velká autorita. Všichni do jednoho jsme k němu chovali respekt, který si právem zasloužil za svou odhodlanost čelit našim touhám a přirozeným instinktům.

„Nebudu žádná ochranka pro otce té…“ Zbytek věty neměla možnost doříci, jelikož ji před dokončením myšlenky přerušilo mé hlasité zavrčení. Vůbec se mi nelíbilo, jaké pojmenování hodlala užít místo Belly jména.

„Dej si pozor, Rose, mohl bych zapomenout, že jsi moje sestra,“ pronesl jsem tak temným hlasem, až se všichni v místnosti otočili a směřovali své pohledy ke mně. Měřil jsem si pohledem svou sestru a nevnímal jsem to, co se mi pokoušela sdělit Alice.

Snad bych byl schopen zaútočit na Rosalie, jelikož si v hlavě neustále přehrávala nelichotivé přezdívky pro Bellu, v kapse se mi ale rozezvučel telefon a já jsem po něm rychle sáhl. Přiložil jsem si sluchátko k uchu, abych si tak poslechl, se mi chystá říci Emmett.

Konečně jsem se dokázal soustředit i na svou sestru, která mi do hlavy cpala vizi ohledně Jamese, který se vzdaloval od domu Bellina otce. Napůl ucha jsem si poslechl Emmettův vzkaz a vylétl jsem otevřenými dveřmi, abych pomohl bratrovi v lovu.

Za mnou běželi i ostatní členové rodiny, už jsem se ale nestihl zabývat tím, kdo zůstane v domě s mou malou, ale velmi zranitelnou rodinou. Mysl jsem měl zatemněnou zlobou na svou sestru, ale i na opovážlivost toho upíra, která očividně neznala mezí. Rozhodl se riskovat, ale dnes zemře. Tohle je den, kdy bude jeho osud zpečetěn!

Bella:

Otevřela jsem oči a zmateně jsem se rozhlížela po pokoji, než mi došlo, kde přesně jsem. Musela jsem usnout před několika minutami, neboť se mi zdálo, že jsem ani pořádně nezabrala. Zaslechla jsem nějaký hluk a možná to byl právě onen důvod, proč jsem se probudila.

I když pravdou zůstává, že bych v cizím prostředí měla i tak slabý spánek. Rozhlédla jsem se po pokoji, abych zjistila, že je úplně prázdný. Renesmé sladce spinkala ve své postýlce a ze snů se usmívala. Přešla jsem k ní, abych ji mohla pohladit po vláskách a políbit na čelo.

Ještě předtím, než jsem tak stihla udělat, jsem však zaslechla vrznutí okna.

Nejprve mě napadlo, že to mohl být jen vítr, ale přesto jsem se otočila, abych sebou polekaně trhla. Zjistila jsem totiž, že v pokoji vůbec nejsem sama. Strnula jsem hrůzou při pohledu do rudě žhnoucích očí, které pomalu změnily svou barvu na uhlově černou.

Dívala jsem se do překrásné, ale velmi zsinalé tváře dívky, které kolem obličeje lehce pohrávala rudě zbarvená kštice. Pramínky vlasů měla zkroucené do divokých vln, které jí zakrývaly podstatnou část tváře, přesto jsem však mohla vidět tu ctižádostivost jejího výrazu.

Tu ohromnou odhodlanost, kterou oplývala. Aby taky nebyla odhodlaná, stála proti obyčejnému člověku, který se jí se svou silou nemohl rovnat ani v nejmenším. Připadala jsem si jako mravenec, který se rozhodl bojovat proti nějakému velkému zvířeti, ač věděl, že nemá nejmenší šanci zvítězit v tak nerovném boji.

Dívka si mě se zájmem prohlížela a zdála se být spokojená. Naklonila hlavu na stranu a přejela si jazykem po sněhově bílých špičácích. Přivřela na malý moment oči a nasála do nosu vůni, která se vznášela pokojem. Moje vůně! Pak najednou prudce uskočila do strany, kolem mě se zvedl vítr a přede mnou se objevila drobná postava vysoké blondýnky.

Rosalie! Stála v přikrčené pozici a z jejích úst unikalo tiché vrčení. Všimla jsem si, že vrhla jeden velmi ustaraný pohled na postýlku, ve které dosud nerušeně spinkala Nessie, odvrátila jsem od ní pohled a znovu jsem pohlédla na tu upírku, která se objevila na svém předchozím místě. Rosalie ucouvla o krok do strany, aby byla lépe připravená bránit malou Nessie, čímž mi uvolnila cestu, takže jsem stála vedle ní. Naprosto bezbranná, ale odhodlaná bránit život svého jediného pokladu do poslední chvíle.

Ta neznámá upírka nejspíš také postřehla naši starost o plamínek života, který se ukrýval v postýlce za našimi zády. Sebevědomě se usmála a postoupila o krok blíže k nám, což se mi vůbec nezdálo. Byla si až příliš jistá… Oklepala jsem se strachem, který se mi vkrádal až do morku kostí. Její zářivý úsměv mi naháněl hrůzu, ale přesto jsem se nebála o svůj život.

Ten pro mě neměl váhu, ale pokud by měla ublížit Nessie, pak nevím, jak bych to přežila. Stačí mi jen pomyšlení na to, že by měla trpět mou vinou, jelikož je to má vina. To vůně mé krve sem láká upíry z okolí, copak jsem vážně tak špatná matka? Představa, že život mé dcery nyní visí na vlásku, mi nahání husí kůži.

„Nepřibližuj se,“ odrazovala ji Rosalie nejen svým temným hlasem, ale i hlubokým vrčením, které se jí vydralo z hrdla. Stála jsem vedle ní, neschopná jakéhokoli pohybu, jakéhokoli činu. Kde je Edward? zazoufala jsem si.

„Ale no tak, nechci tu malou, na které ti očividně tak moc záleží,“ zašeptala přesládlým hláskem a její pohled se stočil ke mně. Krev mi ztuhla v žilách, jelikož jsem si uvědomila, že ač tu Rosalie je, mě bránit nebude. Pro ni je prioritou Renesmé, poznala jsem to už z jejího držení těla a postoje, kterým bránila postýlku. A vlastně to tak bylo dobře.

„Zmiz odtud,“ odsekla Rosalie podruhé, ale ani to tu dívku s vlasy barvy ohně nezastavilo. Opět postoupila o krůček blíž, takže stále téměř vedle nás. Dívala se na mě svýma černýma očima a já jsem věděla, co musím udělat, abych svou dceru ochránila.

Bůh ví, kolik podobných upírů se tu ještě potuluje… Nejlepší bude, když tu nebudu, abych dále ohrožovala život své malé. Věnovala jsem jediný pohled postýlce s mou holčičkou a poté jsem se podívala na Rosalii. Musela tušit, co se chystám udělat a přísahala bych, že jsem v jejích očích zahlédla děs.

„Postarej se o ni,“ zaprosila jsem a udělala jsem dva kroky kupředu, abych se tak ocitla přímo před tou krásnou dívkou, jejíž oči mě toužebně pozorovaly. Viděla jsem, jak hypnotizovala pohledem mou krční tepnu a pokusila jsem se klidně dýchat, abych nezkolabovala. Dokázala jsem přesně určit ten pohled, James měl zcela stejný, když mě tehdy chytil v tom nákupním centru. Mráz mi přejel po zádech a já jsem se zaklepala.

Vše se potom semlelo tak hrozně rychle, že jsem ani nedokázala zaostřit na místnost, která se přede mnou zamlžila. Někdo mi bolestivě zkroutil ruku za zády, snad jsem slyšela i něco křupnout, a poté jsem ztratila pevnou půdu pod nohama.

Kolem obličeje mi zasvištěl ledový vítr a potom jsem letěla vzduchem jako šíp. Nejspíš mě držela ta žena, ale i přes nesnesitelnou bolest vystřelující mi ze zápěstí, jsem byla šťastná, jelikož jsme byly pryč z vily Cullenových. Renesmé tak byla v bezpečí, říkal mi můj vlastní rozum… Bolestivě jsem usykla, ale nepokoušela jsem se nijak hnout, nebránila jsem se.

Měla jsem strach, že by každý můj pokus o útěk skončil tím, co by pro mě bylo nejhorší. Nedokázala jsem určit, jak moc daleko jsme od vily, ve které sladce spinká můj poklad. Raději jsem si ani nepředstavovala, jak se Renesmé zachová, až zjistí, že nejsem u ní…

Zaslechla jsem pronikavý smích, který se mi vznášel nad hlavou, bolestivě mi narážel do uší a znovu se ke mně vracel v ozvěnách. A potom bylo po smíchu. Ucítila jsem tvrdý náraz, který jsem odhadovala na srážku se stromem a zalapala jsem po dechu. Tak silný náraz mi doslova vzal dech z plic. Nemohla jsem se nadechnout a nějaký kámen mě příšerně tížil na hrudi. Spadla jsem jako hruška a rozplácla jsem se pod tím stromem.

Nějakou dobu jsem zůstala ležet na chladné zemi, přičemž jsem dokázala jen vnímat zvuky, které se mi míhaly kolem hlavy. Slyšela jsem nějaké vrčení, snad to byli vlci, kteří se občas potulují lesy, možná to byla ale jen má bujná fantazie… Upírala jsem svůj zrak do výšin k obloze, kterou jsem však přes husté koruny stromů nemohla vidět.

Z posledních sil jsem naklonila hlavu do strany, abych tak alespoň částečně spatřila to, co jsem mohla jen podle zvuků odhadovat. Chtěla jsem se ujistit, že se mi to jen zdá, ale když jsem zaslechla dívčí kvílení, nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím.

Ve slabé záři měsíce jsem mohla vidět tři mohutné vlky, kteří se stavěli na zadní, a trhaly na kusy bělostné tělo rusovlásky, jejíž výraz byl zuřivý. Pokoušela se uskočit stranou, ale vlci byli velmi rychlí. Už jsem mohla poněkud lépe dýchat, ale přesto mi na plicích musel ležet nějaký balvan, dýchala jsem častěji, jelikož mé plíce nedokázaly přijmout tolik vzduchu.

Nejspíš jsem si jen trochu vyrazila dech, pokusila jsem se otřít si z čela pot, ale v pravé ruce mi bolestivě píchlo, až jsem vyjekla.

„Bello, jsem tu, neboj se,“ zachraptěl mužský hlas a já jsem ucítila horkou dlaň na své tváři. Polekaně jsem sebou trhla, než jsem si uvědomila, že ten hlas odněkud znám. Rychleji jsem však hnula s hlavou, čímž jsem způsobila jediné, rozhučelo se mi v ní, jako kdyby mi hlavou projížděl vlak.

„Jakeu, uteč,“ zasýpala jsem polohlasně. „Jsou tu ti vlci, zabijí tě, uteč,“ nabádala jsem ho, ale on se ani nepohnul. Šeptal mi něco v tom smyslu, abych se nebála a uchopil do náruče mé pochroumané tělo. Vypískla jsem bolestí, přičemž se mi slzy vedraly do očí. Bolelo mě celé tělo, musela jsem mít něco zlomeného, ale největší bolest mi pulsovala v břiše, byla jsem si jistá, že v něm mám něco zabodnutého.

Pokusila jsem se tedy levačkou nahmatat onu věc, ale ucítila jsem jen otvor v podbřišku a rzí zapáchající kapalinu. Krev, uvědomila jsem si a měla jsem co dělat, aby se mi nezvedl žaludek nad tím přívalem nevolnosti. Zamotala se mi hlava a před očima se mi objevila černočerná tma, která mě přivítala s otevřenou náručí.

27. kapitola - Shrnutí - 29. kapitola

Pokud jste se dostali až sem, pak budu ráda, když mi tu necháte i malý komentář s vašimi pocity. I kdyby to měl být jen smile, budu za něj nesmírně ráda. Zdá se mi totiž, že o povídku nějak upadá zájem, tak mi jen napište, jestli je to má chyba...

Moc děkuji za předchozí komentáře, mám z nich nesmírnou radost. :)

Vaše Lucka002

♥♥♥

V příštím díle uvidíte... Edwardův pohled na věc, kde byl, když se Belle stala ona osudná srážka s Victorií? Jak se s tím vypořádal? Stihl zničit Jamese? Kam se dostane Bella, pomohou jí vlci? A co si Bells nakonec skutečně uvědomí? To vše se dozvíte příště. ;)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 28. kapitola: