Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen v srdci - 7. Kapitola

26.11.2009 (14:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1038×

7. Kapitola – “Menší“ potyčka

Utíkala jsem a utíkala. Moje cesta neměla jasný cíl stejně, jako moje city neměli jasný předmět. Bylo zvláštní něco cítit a neumět to identifikovat. Bylo to víc než jen náklonnost. Připadalo mi to něčím magické. Sama láska byla magická… Jakmile jsem na to pomyslela, zastavila jsem se na místě.

„Ne to nemůže být pravda! To určitě ne!“ hádala jsem se sama se sebou a snažila jsem se své poblázněné srdce mozkem přesvědčit, že za to všechno můžou hormony. Snažila jsme se o to, ale ono nechtělo poslouchat. Ihned jak jsem na něj jenom pomyslela, mi myslí prolétla moje poslední vize. Ty doteky. Polibky… Podvědomě jsem se otřásla pod náporem touhy.

Nic mě nemohlo zastavit, i když jsem neznala svůj cíl. Všechno bylo zahalené jako v mlze. Nemohla jsem si pomoct se nijak odpoutat z toho oparu zloby a rozhořčení! Ještě pořád jsem se nemohla odpoutat od pocitu zklamání a následné zloby, která mě popadla i hned po tom co jsem si uvědomila, že utekl jako malá holka před problémy! A já si právě přiznala, že ho asi miluju…

Jak jsem byla zabraná do mých úvah, nevšimla jsem si rozvalitého buku, který stál přímo přede mnou, a já do něj střemhlav narazila. Svalila jsem se na zem a vykuleně jsem sledovala temně modré nebe. Asi jsem byla první upír, který narazil do stromu, ale to nebylo to, co mě tak zarazilo. Byl to Colin sklánějící se nad mou hlavou a na tváři měl ustrašený výraz.

Láska neláska jsem po něm doslova skočila a srazila jsem ho na zem. Projev touhy a vášně? Ne! Zuřivě jsem vrčela a cenila jsme na něj zuby. Měla jsem chuť ho roztrhat na tisíc malých kousíčků a ty pak jeden po druhé s pocitem zadostiučinění spálit. Anebo mu utrhnou alespoň jednu věc a tu spálit s ještě větším zadostiučiněním…

Kutáleli jsme se po zemi a navzájem jsme na sebe vrčeli. Nějak jsem nemohla přestat se po něm sápat a trhat mu oblečení. Snažila jsem se mu alespoň nějak ublížit. Aspoň trochu aby trpěl jako já. Aby si uměl představit, co mi způsobil a jakou potupu ve mně vyvolal. Nakonec jsem zůstala přetočená pod ním a hluboce oddechujíc jsem se už ani nepokoušela bránit. Jen jsem tam ležela a dívala jsem se mu do topazových očí, které skenovaly můj obličej.

Zřejmě se snažil vyhledat důvod mého chování. Ale já mu nechtěla vysvětlovat, jak a proč ranil moje ego. Bylo by to ještě víc potupné, než tahle poloha vleže pod ním. Nakonec jsem se ale vzpamatovala a vší silou jsem ho začala bušit do hrudi. Ze zasnění mě totiž vyrušila bouřlivá reakce na náhlou blízkost jeho kamenného těla. Snažila jsem se zpod toho sexy šutru, který mě svíral jako ocelové kleště a neměl v plánu mě uvolni

„Jo! Vzdávám se, můžeš mě pustit, nenakopu tě, ty víš kam!“ zvolala jsme nasupeně. Colin mě obdařil samolibým úsměvem a pronesl ještě samolibější odpověď.

„To jako ty? Dřív peklo zmrzne, než ty mě porazíš!“ zvolal namyšleně a odskočil ode mě jako bych byla něco zkaženého a nadmíru smradlavého. Tím mě ale vážně naštval. Naštvaně jsem přimhouřila oči, ale nakonec jsem narovnala nekrabatěné čelo a usmála jsme se na něj odzbrojujícím úsměvem. Tak tohle si za spodky nedá! Pomyslela jsem si.

„Jo?“ zeptala jsem se smyslným hlasem. Přišla jsem až těsně k němu a otřela jsem se o jeho rozkrok a vtlačila jsem mu koleno mezi nohy. Třela jsme jím a tím jsem vybičovala jeho touhu a pak… Kop! Vší silou jsme se rozmáchla a nakopla jsme ho do rozkroku. Colin vytřeštil oči. Bolestně zakňučel jako malé štěně a skácel se k zemi.

Já jsem tam nad ním stála jako bohyně pomsty a sledovala jsem ho, jak se svíjí bolestí. Na mou opravdu ale jenom malou chvilku mi ho přišlo i líto. Ale pak jsme si vzpomněla co je zač a hned jsem ho litovat přestala. Pocit zadostiučinění stál za to. Nijak jsem se ani nerozloučila. Otočila jsem se na patě a pomalým krokem jsem vyšla směrem k našemu domu. Za sebou jsem jenom zaslechla zašeptat:

„Mrcho!“ a další žalostné zakňučení.

Domů jsem doběhla podivně spokojená a uvolněná. Nic mě nerozhodilo. Ani chrápající brácha na gauči v obýváku, kterého jsme musela na zádech táhnout do jeho postele. Zvuky z ložnice rodičů už byly jiná sorta ale ani to mě nerozházelo a já s úsměvem na rtech jsme zalezla do hudebny a sedla jsem si za klavír. Zavřela jsme očí a vzpomněla jsme si na svíjícího se Colina na zemi a moje prsty začali hrát velice veselou melodii. Vystihovala moje pocity v tu chvíli a byla opravdu veselá…

Nakonec jsem ale hrát přestala, protože mě opouštěla veselá nálada. Bude se mi chtít pomstít? Určitě! Sama pro sebe jsem se ušklíbla při představě nějaké lumpárny z jeho strany. On a jeho inteligentní mozek stejně nic nevyprodukují, musela jsme si přiznat chmurně. Colin byl sice hezký, ale zrovna mezi intelektuály nepatřil. Alespoň podle mého názoru. Učitel matiky na to měl jiný názor.

Znovu jsem si povzdechla a vzdálila jsme se od piána. Rozvalila jsme se na jedné z kožených sedaček tady a sledovala jsem bílý strop. Potom jsem svou pozornost obrátila k černému nebi za oknem a pak zase zpátky na strop. Tohle jsme dělala pořád dokola. Začínala jsem mít dokonce křeč v krku. Nebo něco takového. Proto jsem nechala hlavu volně vyset přes okraj pohovky a zavřela jsem hyperaktivní víčka, která mi nedovolovaly usnout, aniž bych pat celý týden nebyla jako králíček Energiser. Musela jsem nějak vybýt svou přebytečnou energii. Jenomže já nevěděla jak. Nakonec jsem ze sebe však něco vyplodila.

Zalezla jsem do svého pokoje a tam jsem začala hledat potřebné věci. Sice jsem to nedělala od třetí třídy ale i tak jsme se na to těšila. Našla jsme si krátké kráťásky a nátělník. Někde pod postele jsem vyštrachala boxerské rukavice a vyrazila jsem do garáže, kde na mě už čekal boxerský pytel. Postavila jsme se proti černému koženému vaku a… bum! Udeřila jsem. Sice ne celou silou, ale i tak to pěkně zadunělo. A o zábavu jsem měla do rána postaráno…

Až do rána jsem bušila do pytle a někdy kolem druhé ranní jsem se přistihla, že si na něm představuju Colinův obličej. Nijak mě to nepřekvapilo po tom zážitku… Celá zpocená. Sice ne moc, ale suchá jsem taky nebyla. Odepnula jsem si rukavice a vyběhla jsem schody do domu. Už bylo světlo. Do mikrovlnky jsem hodila nějaký polotovar a nachystala jsem ho Jonathanovi na stůl jako snídani a šla jsem do pokoje. Tam jsem zalezla do koupelny a konečně jsme si dopřála osvěžující sprchu.

Když jsem vyšla ven, připadala jsem si o několik kilogramů lehčí a hlavně čistější.  Jen v osušce jsem si vyfénovala a vyžehlila zlaté vlasy a sčesala jsem je do poslušného ohonu na temeni hlavy. Nakonec jsem zabruslila do šatny a vybrala jsem si jeden z unikátních kousků z mého šatníku. Vyhrála kožená bundy, nátělník a šedé ušlé džíny. Vzala jsme si ještě vysoké kozačky na podpatku, které mi sahaly až nad kolena.

Seběhla jsem dolů do kuchyně, kde už čekali všichni. Jonathan a táta se statečné ládovali jako zběsilý a máma je zaraženě pozorovala. Nebo spíš Jonathana. Ten se statečně cpal, div mu jídlo neteklo po puse. Sama jsem se divila, že mu to tak chutná. Byl to jenom polotovar. Ale radši jsem to neřešila a šla jsem už ven. Ještě přes rameno jsem na ně zavolala důležitou informaci:

„Jedu na motorce!“ Ani jsem nečekala, než začnou protestovat a vyběhla jsme ven a od tud rovnou do garáže kde čekal můj, dvou kolový mazlíček v celé své silniční kráse. Slastně jsem si vzdychla a nasedla jsem. Nastartovala jsem, zařadila jsem rychlost a smykem jsem vyjela z garáže a řítila jsme se po naší příjezdové cestě přímo ke škole…