Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen v srdci - 4. Kapitola

07.10.2009 (18:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1057×

4. Kapitola – Návštěva

Lidé si často vůbec neuvědomují hodnotu života…  Já si ji uvědomuji, ale ne vlastního života, ale těch, které miluji.

Jakub Žižka

Ležela jsem na zádech a pozorovala jasné hvězdy. Všechno se zdálo dokonale. Aspoň z mého pohledu. Všude okolo ticho jen občasné cvrkání cvrčků. Má ruka byla pevně svírána osobou mě neznámou. Její tvář jakoby plavala v mlze. Ale i když jsem neměla nejmenší tušení kdo je ona osoba, cítila jsem k ní… velice horoucí cit. Mé nitro by bylo prázdné bez něj.

Tvář z nenadání začala vystupovat z mlhy a objevila se tam tvář… Colina Wiltona! Na mě to však nijak nezapůsobilo. Vlastně ano. Jeho tvář na mých rtech vyčarovala okouzlený úsměv. Naklonila jsem se k němu a něžně ho políbila na pootevřené rty, ze kterých unikl slastný sten.

Mé tělo se tlačilo na jeho a vyměňovali jsme si vzájemně horoucí polibky. Zajížděla jsem mu prsty do sametové hloubky jeho vlasu a jemně je laskala až u kořínků. Sjížděla jsem konečky prstu pomalu po jeho zádech a jemně zatínala nehty do jemné látky košile.

Vyjela jsem prsty vzhůru po jeho plochém vypracovaném břiše až ke krku. Mé prsty zabruslily k drobnému téměř nepatrnému knoflíčku. Vyndala jsem ho z jeho male dírky a postupovala stejným způsobem až k poslednímu v řadě. Za každým knoflíčkem jsem mu věnovala i jemný polibek na jemnou vypracovanou hruď. Pomalu jsem stahovala košili z jeho ramen a pozorovala jeho jantarové oči.

Mé prsty nakonec sklouzly z k opasku jeho jeansu. Rozepla jsem opasek. Za ním i knoflík a pak…

Seděla jsem na posteli, s očima vytřeštěnýma celá rozklepaná po prožitém snu.

„A sakra!“ zanadávala jsem. Tak tohle je teda něco. Co to bylo za sen! Já se snad zblázním. Nevím, co by bylo horší. Jestli to že by se měl snad někdy splnit nebo že se mi prostě zdálo o nafintěném spolužákovy po kterým zřejmě touží mé podvědomí.

Tak opravdu nevím. Mé rozjímaní vyrušil zvonek u hlavních dveří. Zkontrolovala jsem čas na budíku. Dvě hodiny v noci. Který… A znovu zazvonili. Rychle jsem vyskočila z postele a u utíkala otevřít než probudí celí dům. Pozdě. Jonathan už vystrkoval svou hlavu ze dveří a snažil se zjistit co se děje.

Seběhla jsem schody a vrazila k hlavním dveřím v mém sexy pyžamku, které obnáší mužské trenýrky, pod kterými pro informaci nic nemam a v roztahaném černém tričku. Naštvaně jsem si prohlížela nově příchozí a snažila si vybavit, kdo by to asi mohl tak být.

„Ano?“ zeptala jsem se jako vrozena trpělivost a dobrota. Nemuseli mi ani odpovídat po tom co jsem si všimla toho… toho Colina! Ve čtyři ráno před našima dveřma a otravujou. No bezva!

„My jsme Wiltonovy a ty jsi…?“ zeptal se mile muž okolo třicítky. Samozřejmě upír.

„Ava. Ava Blacková.“ Odpověděla jsem rozespale a nepřátelsky a dál pozorovala tu bandu postávající před našimi dveřmi. Nikdo nic neříkal jen se na mě všichni dívali. Jestli si mysleli, že je pozvu dál tak se šeredně spletli!

„ Můžeme dovnitř? Potrhovali bychom si promluvit.“Řekl tem nejstarší. Obdařila jsem ho nasupeným pohledem, ale vpustila jsem ho dovnitř. Držela jsem dveře, dokud nevešla cela jejich famílie a pak už jsem zabouchla vchodové dveře.

„ Chvíli počkejte, musím zajit pro rodiče a bratra… a taky se převléct.“ zamumlala jsem na konec. Nejdřív jsem zaklepala na ložnici rodičů v prvním patře a oznámila jsem, že máme návštěvu. Mama ihned vstala a tlačila tátu pryč z postele. Zakroutila jsem nad jejich počínáním hlavou a odešla jsem probudit Jonathana.

Strčila jsem hlavu do dveří a rozhlédla se po setmělém pokoji. Jonathan ležel na posteli. Hlavu pootočenou na bok a mírně si pochrupovala. Sama pro sebe jsem se musela usmát. Byl tak roztomilí.

Přišla jsem až k jeho posteli a pohladila ho ukazovákem po levé půlce tváře. Jonathan se trhnutím probudil a vymrštil do sedu. Zmateně se rozhlížel okolo a zběsile mrkal očima. Dokud jeho pohled nepadl na mě počínal si nad míru komicky.

„Co je?“ ptal se mě rozespale a při tom si třel oči.

„Máme návštěvu“ řekla jsem mu otráveně.

„Co?!“ vyjekl. Já se jeho o tři oktávy vyššímu hlasu zasmála, ale pak jsem zase zvážněla.

„Dorazili Wiltonovy. Vždyť víš ten gay…“ řekla jsem mu a protočila panenky. Jonathan nijak neodpověděl. Jenom pokýval hlavou a pohotově vyskočil z postele. Začal se přehrabávat v hromadě svršků kterou tu po sobe nechal včera.

Vykuleně jsem ho pozorovala a říkala si co je důvodem jeho nadšení. Víc už jsem to nějak ve svoji mysli nepřevracela a spěchala k sobě do pokoje se převléct do něčeho důstojnějšího.

Nakonec jsem si oblékla tepláky a tílko. S botama a ponožkama jsem se nezatěžovala. Pomalu jsem se loudala do obýváku, kde už všichni seděli a čekali na mě.

Otráveně jsem se sunula dolů schodama a nakonec jsem se svalila do jednoho z nadmíru pohodlných křesel. Všichni mě pozorovali a nejvíc ten… Colin. Věnovala jsem mu ten nejhnusnější škleb, jaký jsem svedla, až sebou cukl. Jeho to určitě velice rozhněvalo, neboť mě hned začal pérovat.

„No já z téhle návštěvy nejsem taky zrovna nadšený. Mohl bych tenhle čas strávit mnohem duchaplnější činností než je tlachání s tupou blondýnou!“ řekl uraženě Colin.

„Vážně? A já myslela, že gay kluby mají v tuhle hodinu už zavřeno, ale co já vím!“ oplatila jsem mu. Ihned po mém malém proslovu všichni z Wiltonovic rodiny vybuchli smíchy.

„Coline, ty umíš tedy zapůsobit! Zná tě teprve den a nabyla tento dojem. Ale já to tvrdím také jen mi nikdo nechce věřit!“ Stěžoval si mi hnědovlasý snědší kluk. Na upíra byl až moc snědý. Nebyl mrtvolně bělavý ani neměl až tak výrazné kruhy pod očima. Vypadal celkově nejvíc lidsky z celé rodiny.

„ No tak netropte si z Colina legraci!“ Pronesl autoritativním hlasem onen nejstarší upír. Ale neviselo to zrovna jako pokárání, protože jemu samotnému cukali koutky. A náš objekt všeobecného zajmu, se naštval, otočil se k nám zady a trucoval jako male dítě ve školce.

I mé rodině cukali koutky, ale nesmáli se. Na zábavu pro ně bylo příliš brzy. Za to já byla až moc čilá a připadala jsem si plná energie. Nikdo se neměl k řeči tak jsem je trochu popohnala.

„Takže co jste potřebovali?“

„ Ve čtyři ráno!“ dodal táta.

„No my se chtěli dohodnout ohledne území a tak a taky by nás zajímalo, co jste vůbec zač.“ Pronesl ostýchavě nejstarší z upírů.

„No nejdřív byste se snad mohly představit, než vám začneme vyprávět o své rodině ne?“ zeptala se zase pro změnu mama namýchnutě. Dneska asi nebudou mít dobrou náladu. Kdo ví do kdy, co dělala a tátou a oni je teď probudili. Asi spolu nebudeme chodit na nedělní obědy jak to tak tady sleduju.

„Takže bychom asi měli začít no… já jsem Oliver Wilton a tohle je moje manželka Vivian Wiltonová a tohle jsou naše děti Colin…“ ukázal rukou na mě dobře známého upíra.

„Ellena a Brandon…“ ukázal na par sedící v oběti mile se usmívající

„no a nakonec je tady naše nejmladší dcera Charlotte.“  Jako poslední nám představil roztomile vyhlížející drobnou dívenku. Na všechny strany házela úsměvy a na Colina se dívala jako na boha, který je jejím ani nevím čím. No proste se na něj dívala jak na svaty obrázek. Bylo to fakt ujetý.

Táta jako vždy a velmi neochotně představil naší rodinu.

„ Takže já jsem Jackob Black a tohle je moje manželka Renesme… moje děti Ava a Jonathan a k vaší další otázce co jsme zač no… já a můj syn jsme vlkodlaci no a moje žena a dcera jsou… víte co oni vám to vysvětlí“řekl táta a tím to shodil na mě. Mama nebyla zrovna řečnicí a ani se to nepokoušela zapírat, takže to zůstalo zase na mě.

„Takže já a mama jsme …“hluboký nádech „poloviční upírky.“ Ty dvě slova jsem vyslovila tak rychle a tiše že jsem se obávala, že je ani nezaslechli, ale oni je zaslechli a moc dobře. Všechny oči v místnosti byli zaměřené na mě.

Tři páry naprosto klidných a šest naopak tak vykulených až to není možné. Skoro jsem se bála, že jim vypadnou. Dali jsme jim chvilku na rozdýchání a já pokračovala, dal.

„Moje babička byla člověk, když se mama narodila a děda samozřejmě upír. Babičku pak po porodu přeměnili. Táta se do mamy otiskl. Pak jsme se narodili mi. Dvojčata. Já poloupír a Jonathan vlkodlak no… a to je všechno.“řekla jsem ledabyle a pohodila jsem rameny vzad.

Mé nedbale gesto bylo doprovázeno nezaujatým pokyvováním mé rodiny, jak si všechno přehrávali asi už po dvacáté a taky vykulené a rozpačité pokyvování Wiltonových. Nikdo jistě neměl ani tušení co od nás můžou čekat.

„Samozřejmě nemáme v planu nijak vám narušovat teritorium… za par let odjedeme a už se neuvidíme, takže u nás není žádny problém a myslím, že můžeme vedle sebe v klidu žít dál a navzájem se ignorovat.“ Řekla jsem a pro mě táhel debata byla uzavřena.

Stoupala jsem si z pohovky a zamířila ke schodům ignorujíc pohledy našich hostů.

„ No jestli jste si nevšimli je sedm a za půl hodiny začíná škola a já se chci připravit takže nashledanou.“řekla jsem jim přes rameno z poloviny schodu. Do pokoje jsem dorazila už po odchodu našich hostů. Jakmile se dozvěděli, že je tolik hodin všichni se spořádaně postavili a v řade odcházeli našimi vstupními dveřmi.

Stala jsem bezradně v šatně a přemýšlela, co si mám obléct. Konečnou volbou zůstali volnější plátěné kalhoty a nátělník s modrobílými proužky. Připadala jsem si jako námořník ale převlékat už se mi nechtělo. Vzala jsem si ještě boty na jehlovém podpatku a riflovou bundu.

Se slunečními brýlemi v rukou jsem stála u kuchyňského pultu a nervózně poklepávala nehty o pracovní desku. Pozorovala jsem, jak Jonathanova ruka se lžičkou klesá a stoupá od Jonathanových úst. Jednou plná medových koleček a podruhé prázdná.

Jonathan si dával na čas. Až pak konečně dal do pusy poslední sousto a odsunul skleněnou misku. Spokojeně si pohladil břicho a pomalu se postavila na nohy. No to snad není možný, říkala jsem si v duchu. My snad přijdeme pozdě! Ani nevím, proč jsem chtěla dorazit na čas, ale prostě jsem měla jistý smysl pro zodpovědnost, který mi však byl víc na obtíž nežli k užitku.

Jonathan už konečně stal na vlastních nohou a odebíral se ke hlavním dveřím. Od tud si to mířil k mému autu a nakonec na sedačku spolujezdce. Já nasedla na místo řidiče. Zastrčila jsem kliček do zapalováni a otočila jím. Zařadila první rychlost a vyjela z místa mého stanoviště před naší vilkou.

Škola dnes uběhla jako vždy. Úterý mám jenom pět hodin.  První hodinu zdravovědy jsem neměla společnou ani s mou rodinou ani s nikým z Wiltonů. Druhá hodina matematiky proběhla téměř stejně jako včera až na to že se mnou Colin nemluvil. Asi jsem ho urazila s tím gay klubem. Další hodina byla angličtina. Ellena dnes celou hodinu švitořila jako pominuta a já ji to s radosti oplácela. Byla veselá a milá povaha. S ní rozhovor neváznul na mrtvých bodech, ale vždy bylo dost témat k probrání.

Zjistila jsem, že ona je stejný maniak do nakupování jako Alice a už jsme se domluvili na nákupy v sobotu dopoledne. Už se nemůžu dočkat. Pak jsme se dohodly na tom, že si k nám i se svým přítelem přisedne na oběd. Než jsme všechno stihly probrat už zvonilo na přestávku a já musela jit na další hodinu biologie. Učebna byla poloprázdná i po zazvonění a tak na mě zbyla úplně prázdná lavice vzadu u okna.

Biologii vyučoval velice milí mladý profesor které ho jsem uváděla velice často do rozpaku svými přátelskými úsměvy a gesty. Vždy jsem skoro vybuchla smíchy, když se začal červenat nebo se mu rapidně zvýšil tep. Bylo fascinující, jak působím i na starší muže.

Po úžasně využité hodině biologie následoval oběd. Už jsem se nemohla dočkat Elleny. Dnes náš stůl přímo překypoval. Seděli jsme tady my a taky Jonathanova přítelkyně Amanda. Spolu s ní se k nám přidaly i Ellena a její přítel Brandon. Museli jsme dokonce přinést ještě jednu židli.

Jídelnou se po celou dobu obědu rozezníval Brandonův zvonivý smích a pronásledovali nás pohledy spolužáku. Nebylo častým jevem, aby se Wiltonovy s někým bavili a ještě k tomu s někým novým. To bylo nevydané a velmi pobuřující. Nikdo z nás po celou dobu obědu nespustil oči.

Ke stolu jsme přizvali i zbylé členy jejich rodiny ale odmítly a celou dobu nás vraždili pohledem. Dle mého názoru Charlotte odmítla jen proto, že odmítl Colin. Určitě se mu chtěla zavděčit a být s ním také sama. Bylo to až směšné jak  za ním dolézala. Ellena nás i bavila příběhy o Charlotte a Colinovy. Mě nejvíc pobavila teda ta medvědice, ale třeba Jonathanovy se líbila nejvíc ta smečka vlku.

Všechno tohle ale samozřejmě šeptala a snažila se to zakrývat vtipy, aby se i Amanda pobavila. Jak říkám skvěle jsme se bavili…

Teprve až večer když jsem seděla v posteli a neměla se nijak moc do spánku, jsem si uvědomila zraněného pohledu, který mi věnoval Colin, když jsem rozebírala jeho vhled. Ellena se ze začátku trochu urazila, přece jenom mu pomáhala, ale pak uznala, že je moc přeumělkovaný…

Dneska po škole se i Jonathan bavil. Vyrazil na rande s Amandou. Vrátil se až po západu slunce a všechno mi vyprávěl. O úžasné večeři a potom o malé skleničce vína při západu slunce na kapotě jeho porsche. Dokonce se osmělil a políbil ji. Nic moc vášnivého, ale lehký polibek na rozloučenou nikdy neuškodí…

Celý jen zářil, když mi to vyprávěl a nakonec se i stydlivě červenal. Byl tak roztomilý. Nic mi asi už nevymaže jeho zářící oči z paměti a lehký úsměv na jeho tmavých výrazných rtech. Byl tak kouzelně šťastny a ještě porad plul někde nad zemí v opojení lásky.  Po tomhle bych také toužila. Láska. Veliká a silná. Ale mě není předurčena. Vždycky když se smažím získat jakékoli informace o mé budoucnosti je úplně zahalen mlhou. Ještě jsem se nerozhodla…

„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme

Rolland Romain“předčítala jsem si z knihy nahlas, abych si lepe, zapamatovala ony slova myslitelů, kteří až moc dobře vědí, co cítím. Ještě se nenašel člověk/upír který by mě miloval takovou jaká jsem …

≤≥

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen v srdci - 4. Kapitola: