Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen v srdci - 2. Kapitola

28.09.2009 (10:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1114×

2. Kapitola – Nový spolužáci

Jak se mají mladí lidé rozhodnout, čím se chtějí stát, v době, kdy ještě nevědí ani co jsou?

François de La Rochefoucauld

Colin:

Ashland. Náš staronový domov. Nový jen jeden jediný rok a starý přes tři století. Ach ano, naše rodina není jako jiné našeho druhu… Tohle byste chtěli slyšet? Ó ano my nejsme stejní. My jsme úplně jiní, ale i tak nejsme vůbec zajímaví.

Šest upírů a z toho jedna hysterka, která mě nonstop uhání. Charlotte je super holka ale mysli si o sobě, že je ta nejkrásnější bytost na světě a že já po ní bezmezně toužím. Všichni to vědí, jen já jsem si nějak nestihl všimnout. To by mi tak scházelo.

Pak jsou tady naše hrdličky. Můj brácha Brandon a jeho velká laská Ellena. Je to už několik století a chovají se jako by se potkali teprve včera. Ty postele za to ale vážně nemůžou. Ale já jim to přeju, alespoň někdo je šťastny. No a pak další šťastni.

Moje mamka Vivian. Sice tak nevypadá, ale já ji za matku považuju. Ona mě má rada a já ji. Pak můj táta Oliver. Taky dobrej chlap. Až na to že je tak trochu workoholik, ale je s ním i zábava. Samozřejmě až po práci.

No a já? Já nejstarší "syn" Colin Wilton Nothel. Já jsem upír znuděný svou existenci a věčnosti celkově. Jak se říká. Věčnost je moc dlouhá doba. A pro mě dvojnásob. Já jediný svobodný muž naší rodiny jsem vydán na pospas té fůrii dravé Charlotte. Jsem dle jejího uváženi ta nejlepší partie a ještě k tomu upír. Takže ideální.

Chodím do prvního ročníku na Ashland high school. Takže co z toho vyplývá? Jsem tak obletovanej holka až bych se z toho zbláznil. A k tomu to mám ještě doma. Kdo mi pomůže? Nikdo. Oni ji v tom ještě podporují! Cituji VIVIAN: „Když vy byste byli tak roztomilý pár!“.  Pomóóc!!!!!!!

Sedím nad úpatí vodopádu a pozoruju kapky vody jak se tříští o kameny dole a tvoří úchvatné odlesky. Male duhy jak se třpytí na hladině, mi berou dech. Který stejně nepotřebuju. Neděle. Kéž by byl pátek odpoledne a já mohl utéct škole. Pomalu, ale jistě se blíži západ slunce a konci zase jeden den. Den, který se už nikdy nevrátí, a já nevím, co by bylo, kdybych tady nebyl.

Někdy si vážně přeju, abych tady nebyl. Aby bylo všechno, tak jak má být a bych byl už celá století po smrti. S tíživým nádechem jsem se vydal domu, neboť se schylovalo ke třetí ranní. Ani jsem si neuvědomil, že tady jsem už tak dlouho. Doma snad už bude kýžené ticho a Ellena mě s radosti vystrojí do školy. Nemusel jsem běžet, ale běžel jsem. Tenhle způsob dopravy byl mnohem příjemnější.

,,Coline Wiltone!" řve, už zdálky nasupeně má mala sestřička Ellena

,,Nazdar zlato! Jsem doma!"řeknu jí, políbím ji na čelo a jakoby se nic nestalo, vejdu do domu. Za mnou se ozývá funění. A já myslel, že už budou ticho. Sám pro sebe jsem se uchechtnul a jako nevinnost sama jsem se zeptal:

„Co je Elleno, nějaký problém?“a nasadím kukuč ala já nic já malý, hodný upírek.

,,Coline! Kolikrát ti mam opakovat že jakmile odbije třetí ranní, máš stát nachystaný před mou ložnicí a hlásit se o své oblečení? Víš drahoušku, já na tebe nemam jindy čas! Ale jak chceš, to ty půjdeš do školy nahý! A věřím, že některé spolužačky tak velice obšťastníš!"ukončila svůj velmi dlouhý a vyčítavý monolog. Věnovala mi jeden úšklebek a už mě vlekla za límec mé bílé košile do její ložnice.

,,Elleno doufám, že Brendona už jsi oblekla. Takový pohled po ránu by mě asi hned skolil." postěžoval jsem si a nechal jsem se táhnout po schodech až do třetího patra, které patřilo jenom ji a Brendonovi.

,,Neboj Coline, Brandon se po tvé poslední návštěvě vždycky schová pod peřinu."Tak tímhle komentářem narážela na to, jak jsem bez zaklepání, ve tři ráno vtrhl do jejich ložnice a Brandon tam stal úplně nahý. Stačí říct, že oba jsme se z toho vzpamatovávali hodně dlouho. Když jsem se mu pak smál jak je málo vyvinutý, samozřejmě k nelibosti Elleny on tvrdí a to cituji: ,,Já za to nemůžu! On vůbec není malý, jenom se styděl!“No a pak jsme spolu týden nemluvili.

,,V to doufám!"podotkl jsem výhružně ,,Protože podruhé bych to nemusel přežit"zamumlal jsem si pro sebe. Vtáhla mě do jejich obrovské ložnice a do jejich útrob s úsměvem zvolala:

,,Brandone! Colin tě přišel navštívit!"Já ji na to nic neodpověděl. Jen jsem dětinsky vyplázl jazyk a vzal si mou hromádku oblečení, která byla nachystaná na posteli, a odnesl ji do svého pokoje. Hromádku jsem položil na svou postel a dal si teplou sprchu. Ještě v ručníku jsem vešel do pokoje, vylekal se a k tomu ještě vykřikl jako nějaká malá holka. Charlotte stála, u mé postele, koketně se usmívala a byla nahá! S důrazem na nahá.

,,Cha-Charlotte ehm… ehm no… "nemohl jsem ze sebe nic vysoukat a tak jsem se alespoň otočil.

,,Ehm, ehm… Charlotte potřebuješ něco?"zeptal jsem se zdvořile a snažil se myslet na něco jiného než je nahá Charlotte v mém pokoji

,,No popravdě Coline… tebe!"řekla tak odhodlaně, až mě málem vystrašila, co zase vymyslela. No div se na mě i nevrhla! Takže nezabralo vzlykání, zkoušíme to nahotou! OH můj bože, pomyslel jsem si. Ona to snad nikdy nevzdá!  Zavřel jsem oči, soustředil se na Charlotte a hned potom na její pokoj. Pomalu jsem se otočil a Charlotte nikde.

Tiše jsem si oddechl a doufal, že jsem ji teleportoval do správné místnosti. Myslím, že to medvědí doupě minule bylo velice zábavné, ale pak mi taky bylo důrazně vytknuto, musím poznamenat skrz záchvaty smíchu samozřejmě od mé maminky, že to se opravdu nedělá. Ale vždyť já ji zařídil snídani. I když nevědomky. Slyšel jsem zrychlené dýchání ve vedlejší místnost a pak velkou ránu. Hned na to se ozvalo tříštění skla a ohlušující jekot. Jo, asi jsem se trefil a pak se celým domem rozezněl Charlottin křik:

,,Coline!!!“ Ups. To mi asi jenom tak u ní neprojde. Radši jsem dál neposlouchal co se děje ve vedlejším pokoji a vysušil si hlavu ručníkem. Pro mé dobro a také zdraví jsem si i nageloval vlasy. Ellena je hodná, ale ta její posedlost a puntíčkaření co se týče módy. No co dodat. Musíme být jako ze žurnálu. Oblekl jsem si oblečení, které mi Ellena přichystala. Bila košile a světlé džíny. Nahoře jsem nechal dva rozepnuté knoflíky, k tomu přidal černé boty, koženou bundu a můžu vyrazit. Snad dostanu i pochvalu.

„ Dobré ráno Coline.“ Ozve se za mnou hlas mí adoptivní mamky. Otočím se k ní s úsměvem na tváři a políbím ji na čelo.

„Dobré ráno mami.“ona mi oplatí usměv a pohladí mě po vlasech. Má ráda oslovení “mami“. Vždycky jí tím jediným slovem zvednu náladu a ona má pak hezčí celý den jak říkává. Sama nikdy děti sice neměla, ale aspoň si to vynahrazuje svou prací. Pracuje jako učitelka ve školce. Tam si dětí užije dosytnosti.

„Dnes ti to opravdu sluší, Coline… Užij si to ve škole!“ řekne mi na rozloučenou a rozčepýří mi můj účes a utíká dolů.

„Héééj!“ křičím na ni, i když už ji dávno nevidím. Seběhl jsem dolu schodma, vzal si helmu a kličky od motorky a v tom mě zastavila Ellena.

,,Proč nejedeš s námi?"podíval jsem se na ni pohledem typu, ty se ještě divíš?

,,No… to víš“ protahoval jsem afektovaně písmena, abych ji vytočil „Já jsem se trochu nepohodl s Charlotte, ale i tak mám chuť se zase projet na motorce takže… mam o důvod navíc"řekl jsem ji ve stručnosti, ale hlavně rychle abych už směl utéct pryč.

,,No dobře Coline, ale ty víš, že takhle se to nevyřeší.  Musíte si to vyříkat z očí do očí!"Jako kdybych to nevěděl. Ale jak to mam říct z očí do očí nahý holce u mé postele?

,,No Ell já se o to pokoušel, ale… jak bych to řekl. Byl jsem v mírné nevýhodě, pokud se to tak dá říct!"Ellena se na mě jen nechápavě dívala a čekala na další vysvětlení. Bože ona je někdy tak natvrdlá!

,,No Ell ona se snažila odpoutat mou pozornost" snažil jsem se ji to ještě vysvětlit. A když i potom nic netušila, řekl jsem ji to tak že to snad slyšeli i sousedi

,,Ona byla naha Elleno!"Ellena jen vykulila oči, chytla se za pusu a začala se nezadržitelně smát. Já si založil ruce v bok a nasupeně ji pozoroval. Na to jsem se otočil, vypochodoval před dům, nasedl na motorku a vyjel směrem ke škole. Za mnou se ozval nezadržitelný výbuch smíchu a nato jsem ještě přidal plynu.

Jakmile jsem zaparkoval na školním parkovišti, strhnul se povyk. A já si myslel, že už nejsme taková atrakce, ale jak vidět jsem se asi mýlil. Pomalu jsem se rozhlédl okolo, ale nikdo se na mě nedíval. Rozhlédl jsem se ještě po parkovišti, abych zjistil, kdo je pro tentokrát středem zajmu a ihned jsem byl osvícen.

Na parkovišti páravě přijela dvě nablýskaná auta. Aston martin s rangerouverem v těsném závěsu. Jako první vystoupili cestující rangroveru. Nejdříve kluk už od pohledu snědši. Asi indián. Obesel auto, otevřel dveře a z nich vystoupila dívka s bronzovými vlasy a krásně se na toho chlapce usmívala. Nakonec se otevřeli i dveře u druhého auta a všichni na parkovišti čekali, kdo vystoupí.

Nejdřív vystoupil spolujezdec. Zase kluk a zase vypadal trochu jako indián. No a pak se pomalu otevřely dveře řidiče. Zaslechl jsem dlouhý nádech a pak ven z auta vyklouzla noha s botou na vysokém podpatku.

Polovina kluků na parkovišti zatajilo dech v očekávání příchodu nějaké hezké dívky. Většina doufala, že bude alespoň z poloviny tak hezká jako předešla. I mně se zatajil dech, jakmile z nablýskaného sporťáku vyšel malý blonďatý anděl. Se slunečními brýlemi na ocích se rozhlížela po parkovišti a jednou si povzdechla.

Pomalým krokem došla ke svému spolujezdci a usmála se na něj a mírně přikývla. A mě bodl osten žárlivosti. Co to se mnou je? Vidím ji poprvé v životě a už na ni žárlím. V tom ke mne zanesl vítr jejich vůni a já vykulil oči. Vlkodlaci! A… a upíři? Nebyl jsem si jisty. Voněli jako my ale taky tak jinak. Trochu snad jako člověk ale nebylo to tam tak patrné. Tak tohle je divné.

,,Coline! Haló!"volala na mě Ellena a mávala mi rukou před obličejem. Jakmile se podívala směrem, kam jsem měl zaměřený můj pohled, chápavě se usmála.

„Taky tě uchvátila že? Asi jako-“ani jsem ji nenechala doříct, protože jsem ji skočil do řeči a začal se bránit.

,,Neuchvátila mě!"prohlásil jsem razantně.

,,Ty to necítíš? Vždyť oni jsou vlkodlaci a taky upíři!"zašeptal jsem jí nasupeně a odešel na moji první hodinu.

Matematika byla vždy můj oblíbený předmět. Vždycky mě uměla zaujmout a také upoutat mou pozornost. Ale dnes už od začátku hodiny se nemůžu soustředit. Pral jsem se zrovna s prvním příkladem, když do učebny někdo vstoupil. Ani jsem nezvedal hlavu tak jako každý druhý v téhle třídě. Zaujalo mě, až ta osoba řekla své jméno.

,,Ava Blackova. Jsem tady nova."Tak teď už jsem začal poslouchat.

,,Oh, jistě… všechny papíry a ještě podpis… výborně. Vítám vás na Ashlandské střední a můžete si sednout tady vedle pana Wiltona. Kdybyste něčemu nerozuměla, on vám jistě rád pomůže."řekl jí profesor. Ona jak se na mě podívala, ihned měla komentář který, však nikdo kromě mě neslyšel

,,To určitě. Ten tak bude někomu pomáhat a zvlášť mě. Bože za co mě trestáš!?"mumlala si, když mířila k poslednímu volnému místu, které bylo v mé lavici. Tise dosedla na volnou židli a zhluboka si povzdechla. Chtěl jsem se zeptat, jak se jmenuje a co je zač, ale než jsem stihl vůbec otevřít pusu předběhla mě.

,,Jmenuju se Ava Blacková a to druhé tě nemusí zajímat!" Uzemnila mě a tím jak mi odpověděla, mi vyrazila dech. Jak mohla vědět, co chci říct a co je teda vůbec zač?

Celý zbytek dne byla tahle záhadná Ava asi nejčastější myšlenkou, která mou hlavou proběhla a občas, jako třeba na obědě, jsem se přistihl, jak si ji zasněně prohlížím. Ona jakmile si všimla mého pohledu, mi věnovala pohrdavý úšklebek a věnovala se svým smradlavým kamarádům. Vlkodlakům. Což mě velice překvapilo, když ona je vlastně trochu, no spíš hodně cítit upírem. Tahle dívka mě fascinuje a zároveň děsí. Tahle dívka, je pro mě proste záhadou.

Po skončení vyučování jsem vysel ze školy a rozhlédl se nebale po parkovišti. Můj pohled zabruslil k Charlotte, která se ležérně opírala o své BMW a flirtovala s místním kasanovou. Tenhle výjev mě nijak neujal a tak jsem pokračoval dál.

Znal jsem totiž důvod jejího koketního chování. Její další marný pokus vyvolat u mě žárlivost. Nejsem sice sebestředný, ale není to poprvé tak se nedivte. Zaujala mě až drobounká blondýnka, která mě upřeně pozorovala svýma pohádkově šedýma očima. Ihned po té co se můj pohled na ni také zaměřil, se odvrátila. Zůstala sedět na té malé lavičce a pozorovala tmavého chlapce, který s ní ráno přijel. Nevypadala znuděně z toho, že musí čekat spíše naopak. Její šedé oči zvláštně zářily a pableskovali nadšením a štěstím.

Vyrazil jsem na parkoviště a vícekrát se jejím směrem už neobrátil. Nasedl jsem na motorku a vyjel z přeplněného parkoviště plného dětí spěchajících domů, aby započali své druhé životy bez útlaku učitelů. Po půl minutě cesty mě přepadl nevídaný sžíravý pocit, že něco ztrácím. Já ji uvidím až zítra! Tahle nepřekvapující informace mě na můj vkus až moc zasáhla.  Tak tohle mě hodně vyděsilo.

A ještě víc mě vyděsila panika, která mě užírala jen z pomyšlení, že ji neuvidím celý zbytek dne až pak ráno v  půl osmé na školním parkovišti. Dnes asi poprvé jsem se těšil na další den. Dnes poprvé jsem nadšený z toho, že není pátek a zítra bude škola a v ni potkám tu malou velkou záhadu která mi alespoň trochu zpestří můj pobyt tady. Mou Avu Backovou

≤≥

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen v srdci - 2. Kapitola: